Jak dlouho je normální truchlit pro psa?

Pořídit si nového pejska...

Nesouhlasím s tím že pořídit nového ucítí smutek špatné rozpoložení a pak může být úzkostný též, Cesar Millan má pěkná videa o tom kdy a jak si vybrat nového pejska.

Je to individuální. Někdo potřebuje víc času, někdo méně. Nikoho bych za nic nesoudila, je to každého potřeba truchlit v nějaké formě po nějakou dobu.

Můj osobní názor ale je takový, že s emocemi je dobré vědomě pracovat. Tím myslím uvědomovat si je a nenechat je nám vládnout až moc. Pokud cítíme že už nám škodí nebo nám přerůstají přes hlavu, je třeba je zpracovat a vědomě dát prostor už jiným věcem v životě.

Já třeba se snažím vždy dát průchod emocím - žalu, smutku, vzteku atp...ale pouze po určitou dobu. Pak je dobré už popřemýšlet jak z toho ven aby mi bylo zase lépe..

Nevím jestli tě tvé truchlení po smrti milovaného pejska nějak omezuje či ti škodí? Pomáhá ti si věci lépe zpracovat a je ti časem lépe? Nebo jsi se nechtěně zacyklila v určitých pocitech ve kterých ti už ale spíš není dobře?

Sama si musíš odpovědět...Co ti tvé truchlení přináší - jistou úlevu, spěješ víc ke smíru se situací a chápání situace ( že je pejskovi teď lépe, netrpí, smrt a život jsou součástí života, máš spoustu krásných vzpomínek a jsi ráda že jste spolu prožili část života)...nebo ti truchlení prohlubuje bolest, upadáš do ještě většího smutku, skepse, prázdnoty..

Pokud je to druhá možnost, je na čase to utnout. Vědomě si připustit že takový druh smutku, který je destruktivní, nechceš, protože ti škodí. A naopak přenastavit mysl na smutek, který je léčivý a smířlivý se životem jaký je...

Aktivně hledej způsob který ti pomůže se cítit lépe...je to třeba pořízení štěňátka? Nebo jiného zvířátka? Nebo se zaměřit na koníčky?

Určitě miluješ zvířátka, máš v sobě spoustu lásky, byla by škoda ji utopit v žalu..
🙏☀️

Navstivit psychologa. Tohle neni uplne normalni a je za tim neco jineho.

Držím pěsti,určitě to je normální.
Já mam šestiletého pejska a představa ze jednou nebude mě strasne drti.
Vždyť to jsou naše deticky 💙

U nás ránu zacelil až nový psí parťák, díky ni už to nebolí. Člověk už vzpomíná jen v dobrém a s úsměvem

Jak radí všichni, pořídit nového. Zlepší se to, ale nepomůže to úplně. Budete mít starosti s novým kamarádem a nebudete mít tolik času přemýšlet. Taky vás rozveselí, ale stejně bohužel nikdy nezapomenete. Já jsem o svou spřízněnou duši přisla loni v září, už to pomalu bude rok. Mám tady nového psího puberťáka, kterej mi dává zabrat. Je to čuba, zbožňuju jí, ale stále vzpomínám na tu první. Myslím na ní hodně často, nikdy to nepřebolí úplně. Jen nový kamarád a čas to trochu obrousí.🖤
Pokud chcete, napište.

Nemyslím si že nový pejsek tomu pomůže , budete mít jiné myšlení ale pořád člověk bude myslet i na druhého pejska .Za mě to chce určitě navštívit lékaře ,a čas.Kazdy se vyrovnává s odchodem jinak .

Kdyz mi roztrhal pitbull prvniho psa tak jsme taky brzy jeli pro druheho a ja ho nesnasela. Prisla jsem o sve "dite" - vychovane, vycvicene a mela doma hloupy novy stene, co vsude curalo, vse nicilo.
Po pul roce uz se to srovnalo a nakonec je z druheho jeste lepsi partak.
Takze taky radim novy pes + zacit pracovat s hlavou

Ja brecela tyden, pak kdyz jsem sla na zahrade na hrobecek tak se mi chtelo taky, jak dlouho to trvalo uz si nevzpomenu.

Nejde o to, co je "normální", každý to prožívá jinak. Ale pokud Tě to stále tíží a nějakým způsobem Ti to ovlivňuje život, chtělo by to s tím vědomě pracovat, třeba na terapii...

Zalezi o jakem truchleni se taky bavime. Jestli jsi smutna, kdyz jdete na prochajdu a probehne kolem vas jiny pejsek nebo kdyz na tebe nekde vyskoci fotka anebo jestli jsi smutna natolik, ze te to limituje a omezuje v zivote a nedokazes na nic jineho smysluplne myslet, delat.
Varianta 1 je asi normaln, u 2 bych vyhledala odbornou pomoc, at ti nekdo pomuze to zpracovat, protoze smrt zkratka k zivotu patri a je nezbytne umet se se ztratou vyrovnat.
Pripadne rozklicovat proc to nejde. Ja se neumela prenest pres smrt zviratka, protoze jsem mela pocit, ze jsem za to mohla, ze jsem mela udelat vic, abych ho zachranila (objektivne ne, nemohla jsem udelat nic, ale ...). Nemas tam treba nejaky pocit zbytecne viny?
Ja pisou holky vyse, zkus se vedome rozhodnout, ze truchleni uz stacilo a nechces byt cely zbytek zivota smutna. Mozna by ti pomohl nejaky "obrad" kdy se s pejskem definitivne rozloucis? Nebo si stanovis, ze kazdkou nedeli v 9 vecer pro nej zapalis svicku a zavzpominas si nad fotkama, ale zbytek tydne si na nej zakazes myslenky. Pro zacatek. Neres co je pro koho normalni a co ne, ale jak najit svoji cestu, jak se z toho dostat ven.

Nového psa naozaj to pomáha veľa ľudí poznám, čo to urobili a dostali sa z toho celkom rýchlo ale samzorjeme už bude chýbať navždy

Pomohlo mi pořídit štěně i když jsem hned po smrti psa řekla , že žádného hned tak nechci. Nešlo to ale.

5 měsíců po odchodu našeho parťáka jsme si pořídili nového. Největší chyba. Neměli jsme to dělat. Pořád jsme srovnávali, pletli si jména. “Nového” psa máme už 5 let a pořád to není plnohodnotný člen rodiny. Jako by tady byl na hlídání. Má svůj koutek, vždy plnou misku, pravidelnou veterinární péči a pohlazení, ale nemazlíme se s ním jako s prvním, není to ten parťák, kterého jsme měli a chtěli. Dcera ho miluje, láskou nestrádá, ale… Kdybychom byli počkali déle, rok, dva, bylo by to dozajista jiné. Takže z mé zkušenosti rozhodně si nepořizovat nového.

Loni posledního května jsme nechali uspat našeho berňáka ( lymfom) a 3.6.uz jsme jeli pro labradora😉 bylo to to nejlepší co jsme mohli udělat! Na berňáčka vzpomínáme pořád ♥️

Holky,moc všem děkuji za milé odpovědi. Ten můj smutek je takový zacyklený. Jsou dny, týdny, kdy je to lepší a říkám si, že jsem z nejhoršího venku a pak jsou dny, kdy to na mě padne a kdykoliv na ní myslím, plakala bych. Tak si zakazují na ni myslet. Ale třeba kamarád Google mi stále vrací vzpomínky na ni formou "před 3lety"...
Nového pejska jsme si jí6 pořídili. Nejdřív jsem nechtěla, ale v podstatě jsem se tim tyrala. Mám ho moc ráda, ale co si Budem povídat, on není ona. To srovnání je hrozné a práce se štěnětem je těžká. Chodíme na cvičák, snažíme se to vyladit. Ji jsem zbounovala i za nedostatky, u něj mám pocit, že mu je neumím prominout. Doufám, že časem se dostaneme na stejnou vlnu jako s ní.
Jinak ten smutek mě nelimituje, fungují dál, nikdo to na mě nepozná, nemluvím o tom. Jen uvnitř mám velký balvan, který se občas pohne..

@kessien ❤️

@reeeza děkuji za krásnou a dobrou odpověď ❤️

@pavca1982 chápu, u mě to taky nešlo 🙂

Pořídit si nového pejska. Řešení neřešení. Někomu to pomůže, někdo se potřebuje pořádně rozloučit bez přítomnosti dalšího parťáka. To jakoby jste vdově říkali, ať si ještě před pohřbem manžela najde nového chlapa, ale čtu, že nového už máte. A srovnavate. To já dělala také, az se za to občas styděla. Ale tomu se člověk neubrání.
Moje máma takhle truchlila za prvním psem, i když už byl u nás pes druhý. Tak jo pomohlo pár sezení u psychologa. To bylo ovšem tak, že nám fenka umřela náhle. Měla 1,5 roku a doktor ji předávkoval silnymi antibiotiky. Šli jsme na rutinní kontrolu a vraceli se jen s prázdným vodítkem. Druhý pejsek byl uspaný, měl bolesti a bez jednoho měsíce 14 krásných let, třetí pejsek taky uspaný, dostal cukrovku a všechny orgány odcházely, rapidně zhubnul, začínal být agresivní, měl obrovské bolesti, bylo to strašný. Ještě i dodnes pláču, i když je to víc jak rok. Trochu pomohlo čtení o posmrtném životě zvířat, že zůstávají jakoby s nami, máma četla slepičí polívku pro duši, hodně o tom mluvila s tím, kdo byl ochoten naslouchat a neměl řeči, že je to jen pes (ano, je to člen rodiny),kdyby jí umřel manžel, bylo by to horši, to by sice bylo, ale tak to nemůžeme brát. Zasáhlo nás to velmi.
Ten balvan tam bude, možná ještě nějakou dobu. Mluvte o tom prvním pejskovi, vzpomeňte si, ale nenechte se smutkem převálcovat, žijte pro živé, především pro živé.
Choďte hodně do přírody, máte nového parťáka, určitě to moc ocení .čtěte literaturu třeba o posmrtném životě zvířat. Já se po smrti psa mýho přítele sesypala, bylo to.pred Vánoci a to čtení mi pomohlo překonat tu nejhorší krizi. Teď má sice novýho, kterýho si pomazlim a pohladim, ale vždy hodím pohledem k hrobu jeho prvního a vyhrkne slza.

@sfet moc děkuji za milou a chrápající odpověď. Ty knihy zkusím. Jakou konkrétní jsi četla ty?

Tohle je těžký. Nikdo a nic nemůže zaplnit místo po někom jiném, ať už je to pes nebo člověk. Je mi moc líto, že jsi přišla o parťáka a jen ti přeju, abys v druhém pejskovi našla to, co potřebuješ a aby vám spolu bylo hezky. Poradit nedokážu.
Mně se před pár dny ztratila kočka a kdybys viděla můj hysterický výstup, jak jsem jak šílená běhala po okolí v noci, hledala ji v bouřce, úplný magor, kvůli kočce, manžel na mě jen nevěřícně zíral a já zpětně taky vidím, že jsem byla jak smyslů zbavená. Je to moje první " miminko," strašně jsem se bála, miluju ji. Nakonec se vrátila, ale ten strach, že o ní přijdu, byl hrozný. Takže chápu a jen ti přeju, aby bylo brzo líp ❤️.

@misa_pise ❤️ jsem moc ráda, že se Ti kočička vrátila. Úplně tyhle pocity znám.

Řešila jsem to jiným štěňátkem, ale i jinou řasou. První byla Siberian Husky a teď je to Australský ovčák. Obě byly a jsou miláčci. Zapomenout se nedá, ale nový chlupáček je prostě pomoc.

Já to mám úplně stejně s kocourkem Maxem. Umřel mi 5.11. na lymfom, mel 13 let a 5 dni. Zvládli jsme spolu moc zdravotních trablu včetně toho, že v 7mi letech mel 2x po sobě selhání ledvin a zázrakem přežil. Pak se objevily močové kameny oxalaty, takže operace, tvořily se tak rychle že to vypadalo na operaci 5x do roka a paradoxně nás zachránila cukrovka, která změnila pH moci, ale....další veteriny, caste kontroly, píchání inzulínu, strach pokaždé když se něco dělo. Naposled na jaře loni mel šílený kasel a to asi spustilo lymfom. Dal už bylo jen čekání na smrt a vědomí, že to je naše poslední leto. Že každý den je nas poslední. Byl to můj chlapeček. Chodila jsem na brigády, abych na ty veteriny vydělala. Byla jsem u jeho porodu a jeho odchodu. Poslal duhu. Byla kremace v Praze. Nepomohlo nic. Každý den je prázdný a já mám prázdné ruce a zhoršilo se mi hodně bolení břicha. To co bylo mezi mnou a Maxem , se už nikdy opakovat nebude. On se choval jako poloviční člověk. Brala jsem ho s sebou všude. I do práce. Na nákup. On rád.jezdil autem, chodili jsme ven denně na procházky jako se psem. Bez vodítka, prostě šel pořád u mě. Jen i lanovkou v Beskydech. Byla to moje životní láska. Vztah opravdu jako matka a dite. Dýchala jsem pro něj a kdyby to pomohlo, dala bych svůj život za jeho. Stále hledám informace a cesty, někde přece musí ten můj Max být. Nemůžeme umřít a jen tak se ztratit. To přece nejde. Pořád se upinam na to, že ho nějak někde najdu. Doslova a do písmene mám prázdné ruce. On mel 12.5 kilo. Takže ta náruč byla opravdu zaplnena. A teď je pryč a mě se rozpadá i vztah. Je mi 39. Děti nemám a nejde to. Moje dite byl Maxmilián a teď je pryč. Přišel v břiše toulave kočky co u nás porodila. Ten můj černý kožíšek. Nejlepší na světě. Mám pocit , že už budu jen přežívat, než se dostanu za ním. Kdo nezažil až tak hluboké propojení se zvířetem, nemůže to pochopit. Když byl nemocný, probdela jsem s ním všechny noci. On mi vyléčil zánět zil. Dostal horečku bez příznaků a mě zánět zmizel. Milion věcí s ním souviselo. A najednou není.

Tohle je hrozne těžké,individuální. Už je to rok,co mi také nečekaně odešel můj chlupac. Bylo to fakt rychle. Boli to pořád. Někdy na mě vyskočí nějaké videjko s pejsky a jsem úplně na sračky. Doslova
Ja uz jiného pejska nechci. Nezvládla bych další takový konec.

@luciepri nejsem takový pisatel a věřte že vím o čem píšete. A i když tomu nebudete věřit i já milovala svoje chlupáčky. Měla jsem kočičku a ta měla koťata. Jedno prostě jsem odmítla dat. Nelíbilo se mi kam měl jít. A psa čubičku Hlášky. Všechny tři se dožili 17.5 roku a jako mávnutím prostě odešli po duze. V mysli jsem je nikdy neopustila. Píšu to a tečou mi slzy. Ale věřte nebo nevěřte. Pořídili jsme štěňátko a ono se chovalo a chová stejne jako Hlášky. A přišla k nám tulácká kočička. Samozřejmě že u nás zůstala. Prostě chci říct že obě zvířátka jsou povahově stejná jako ty co nás opustili. A tak si říkám. Je možné žeby se do těch současných převtelili? Je to možné? Nevim.

Já to znám moc dobře....ani nevíš jak ti rozumím.....u mě to trvalo skoro 2 roky ...rozjelo mi to panicky ataky....po skoro 2 letech mi najednou fb ukázal fenku ( v tu dobu jsem měla ještě druhýho psa) no a ja najednou cítila že to je ona ...ta moje....moje další zpříznena duše, doteď si myslím že je to převtělena ta první... díky mi zmizely i ty panicky ataky..no a bohužel ta je ted vážně nemocná , selhává ji srdíčko....je ji TEPRVE 13 let...bojujem zuby nehty všemi dostupnymi prostředky.....dle prognoz už tu neměla být, ale je tu a ja se snažím na to pomalu připravit abych nedopadla jak tenkrát ( ts odešla v necelých 10 letech na selhání ledvin) ...ten druhý pejsem vo zůstal zas odešel v 15 ze dne na den ( ale ten věk už byl snesitelnější) no a ted se bojim jak zvládnu tuhle ...je to moje láska a neumím si život bez ní představit ( ac mám k ní zas i teď druhou...11 letou ) je to těžký, bolavý, ale přesto jsem vděčná za kazdy den co jsme mohli být spolu ❤️.. drž se a doporučuju bylinky na uklidnění. Jinak s novym pejskem pockej....vhodny čas poznáš....at to ns něj nepřenášís.....novy pes má přijít do klidného prostředí 🙏