Existenční deprese 😶
V poslední době nemám moc dobré období a začíná to jít až do depresí, breku, vypnutí myšlenek. Máme dceru 2,5let a do toho jsem těhotná. Takže hormony pracují. To ale ve větší míře nemění nic na tom jaká jsem.
Je mi skoro 33, budu brzo podruhé máma, studuji vysokou školu poslední ročník (Ing. Ekonomicko/právní obor). Nemám žádné přátele a jsem v podstatě samotář. S lidmi se dokážu bavit uvolněně, o všem, přátelsky a to každý den. Ale bohužel jsme si za celý život neudělala žádné přátele či si je udržet. Sice kolem sebe mám pár maminek a i přes snahu si vytvořit s nimi nějaké pouto... Je to vždy o ničem. Vždycky jsem já ta co musí projevit prvotní zájem. Což mě časem přestane samozřejmě bavit. Ve svém nitru ale nemám lidí vlastně ráda. Celý život jsem byla hodná holka a vždycky semnou každý jen zametal a využil. O co mi ale jde....
Mám skvělého manžela, kterého moc miluju a vím že i on mě. Je to už čtyřicátník co ví co chce (teda vypadá to tak🤣) . Býval to šílený sportovec (já taky). No co máme dítě zlenivěl a dohromady jsme přibrali asi 40kg 🤣 ale stále jsme krásný a mladý. Celou dobu co ho znám je hrozně společenský, upovídaný... Opak mě. Má rád klábosení u pivka s přáteli, klídek.. ale my jsme jako rodina pro něj na prvním místě vždy. I přesto, že mi nic nevyčítá, nepředhazuje.. mám takový vnitřní pocit, že ho brzdím. Že kdyby neměl mě byl by spokojenější, trávil by víc času s přáteli. Samo
Chápu, že chlap který by byl ženský by ven chodil víc než 🤣🤣 to asi i normální ženská. Ale nevím čím to je. V poslední době si říkám že jsme luzer, že jsem nikdo, sama. Že mám na celém světě max 3 lidi kterým na mě záleží. Je mi z toho do breku. Samota jako taková mi nevadí... Ale vadí mi ten vnitřní počít, že o mě nikdo nestojí. A říkám si zda má takový vztah do budoucna vůbec možnost?? Jsme spolu skoro 8let, nehádáme se, bavíme se, plánujeme, cestujeme... Ale představa, že děti jednou vyrostou, odejdou a já zůstanu vlastně úplně sama mě sere na kusy. Vím že budu mít práci, koníčky díky kterým pojedu dál... Ale nebudu už tak důležitá, podstatná jako teď 😶 doufám že mi rozumíte 😓😓
za 1. máma je vzdycky podstatná, důležitá součást dětí, dala jsi jim život. I když budou mít svůj život, bydlet na druhé straně zeměkoule, maminku má člověk jen jednu, narozdíl třeba od manžela 😀 Za 2. co širší rodina ? já jsem s kamarádkama na tom stejně, i když by se nějaká našla, tak mám minimum času na udržování kontaktu, je to těžké. Ale strašně mi pomohlo, že si můj brácha našel ženu s dětmi, jsme sousedi, máme společné koníčky, děti jsou stejně staré a trávíme hoodně času spolu, děláme výlety, společné akce, děti jsou taky pořád někde venku spolu a je to moc fajn. Jinak bychom žili úplně sami, manžel je težký introvert bez jediného kamaráda a schopnosti promluvit v partě lidí, já mám společnost moc ráda, ale s manželem jsem 20 let, takže v tomhle brzdí on mě 😀 Ale díky švagrové nijak nestrádám.
3. Odkud jsi ? podle toho co píšeš ---- děti--škola --- jsi super žena, že to vše zvládáš a stíháš a pokud bydlíš v dojezdné vzdálenosti klidně tě pozvu na kafe 🙂, nikdo by si o sobě neměl myslet že je luzer, fakt ne.
Napisu ti svůj názor, že stahujes kalhoty, když brod je ještě daleko. Těžko říct, jestli to tvému manželovi vadí, jestli vás vztah vydrží. To si musíte říct mezi sebou, vy komunikovat si, jestli mu něco chybí, jestli mu to vadí. Ale jestli ti samota vyhovuje, tak mi přijde zbytecne teď řešit, co bude za x let, že budeš sama, nebudeš pro nikoho potřebná. Tvoje děti budou mít partnery, třeba děti, budeš mít koníčky, mít aktivity s manželem, práce, atd. Tedy, co to vadí, to změn, zbytek je opravdu v nedohlednu. A to, že mas super manžela, dítě a druhé na cestě, to není málo, to je hodně.
V těhotenství je člověk citlivější, ale tvoje emoce tě hodně vysíraj, utíkej k Dr. Nevím, jestli tohle není už na antidepresiva, jestli se ti nerozjíždí deprese. (Jsou AD, která se dají brát i těhotenství), nebo možná bude stačit "jen" terapie.
Založila jsem tady skupinu s názvem Jsem skvělá, je pro ženy, které hledají kámošku, bojují samy se sebou, taková vzájemná podpora, ale nenahrazuje to terapii https://www.modrykonik.cz/group/9038/
Jinak jsi neskutečně dobrá, dodělávat školu při tak malém dítěti, je náročné a do toho další těhotenství. To je emocionální, fyzický a stresový nápor.
Jsou páry, kde jsou ti jedinci rozdílní a doplňují se. Spíš než hledání kvůli přátel, abys byla atraktivní pro manžela, bych se zaměřila na to jak zacházíš sama se sebou, aby ses necítila jako loser, ale věděla o sobě, že jsi fajn. Projela bych si vztahové vzorce, jak si vybíráš přátele. Zapracovala na svých hranicích, abys nebyla využívána. Je v pořádku si říct, co uděláš pro okolí, ale co už ne. A třeba časem z toho vypadne i nějaká kámoška.
zkuste organizaci Usmev mámy
Máš vše co si můžeš jenom přát! Zkus každý den děkovat za to a prosit o silu a zdraví a vše zvládnete.Nějaké tvé domněnky jsou zbytečně ,myslí na dítě které v tobě roste a cítí tvůj strach .Přijde mi ,že zbytečně moc přemýšlíš a to je znakem i toho jak se říká ,že nevíš co roupama .Je to hnusný ja vim ale máš život co ti můžou jiné ženy zavidět.Takže hlavu vzhůru a teš se z přítomností .Prostě ty seš taková a manžel tě miluje i bez nějakých přátel co chceš mít ,to vypadá,že chceš s ním soupeřit.Prostě vlož svou sílu do péče o ně.
Vše má svůj čas ,najdeš si časem přátelé jen prosím nestresuj.Vybreč se ,kopni do dveří a bude hezký na světě .Představ si ,že některé budoucí matky mají plno přátel ale úplně jiné starosti nemoci , existenční problémy .Tak nepoddavej se zoufalství když vůbec není žádný důvod.Hodně štěstí ..
Já ti rozumím, taky jsem osamělá. O všechny kamarádky, co jsem si udělala v dětství jsem postupně přišla, protože mě taky přestalo bavit se jim vnucovat a samy se neozvou. No a nové kamarádky v dospělosti si bohužel neumím udělat, nevím, jak se to dělá. Často cítím pocit osamění, i když mám kolem sebe pořád dvě děti. Jak píšou výše, bude to něco v dětství, jakože pro ostatní lidi si nepřijdeme dost dobré. Asi nás rodiče dostatečně nepřijímali, tak jak bychom potřebovali (mě tedy určitě). No, abych aspoň trochu zahnala ten pocit osamění, tak tu pročítám fóra a píšu svoje moudra 😂. Radu nemám, jen že by určitě mohl pomoci psycholog, dříve jsem tam chodila a moc mi to pomohlo, potřebovala bych znovu, ale musím mít nějaký výraznější impuls.
Osobně doufám, že se to trochu zlepší, až nastoupím do práce, nový lidi, více příležitostí k hovorům atd.
Každopádně chlapa bych nezahazovala, z toho, co píšeš, působí, že jste v pohodě 🙂.
Jako bych četla o sobě. Taky nevím co s tím, už jsem přemýšlela i o nějakém terapeutovi, protože to opravdu bude nějaký hlubší problém, z dětství. Jak píšeš, každý s tebou zametal a využíval tě, tak se tímhle způsobem bráníš a nechceš si k sobě lidi pouštět. Co rodiče, jaký s nimi máš vztah? Jaké to bylo doma, když jsi byla jako dítě? Věnovali se ti rodiče dost? Tohle všechno tě ovlivňuje a v dospělosti se to takhle projeví..