Drsný pád, aneb jak začít?
Budu ráda za každou radu. Začátek všeho. Drsný pád a prozření!
Přemýšlela jsem, jestli sem mám hodit dotaz nebo ne, ale nakonec jsem sebrala odvahu. Žiji na malém městě (střední Čechy), kde každý každého zná. Před téměř 20 lety mi zemřela maminka. Její odchod jsem těžce nesla. Pro mou babičku to bylo o to horší, protože to byl poslední člen její rodiny, zemřelo jí druhé dítě.Babička měla tři vnoučata. První vnouče byl miláček a nedala na něj nikdy dopustit. Byl to vnuk a po dcerách velká změna, proto byl vynášen do nebes. Pak vnučka, která měla maminku postavou do větve mé babičky (korpulentní, proto ji tak milovala) stejně jako ona a nakonec já. Celoživotní outsider. Když to vezmu z blbého hlediska škola, vždy jsem měla vyznamenání, ostatní byli rádi za trojky, čtyřky. Babička se s nimi mohla zbláznit, snesla by jim modré z nebe. Babičky manžel zemřel několik měsíců před mou maminkou. Babička se uzavřela do sebe, měla vážné zdravotní problémy, že nemohla nic. Nebyla schopna si dojít na wc, uvařit, z bytu nechtěla. Dostala jsem se do stavu, že veškerá péče byla na mně. Můj osobní život šel stranou, neměla jsem nárok. V té době jsem studovala vš (dálkově). Byla jsem mimo přednášek k dispozici pořád. Když mi zavolala v jednu ráno, že potřebuje na wc, oblékla jsem se a celou cestu utíkala, abych tam byla včas (ač měla plínu). Opakovaně jsem ji prosila, že to nezvládám, aby zaúkolovala i ostatní vnoučata. Dočkala jsem se jen nadávek a vydírání, že by se moje maminka musela otáčet v hrobě, kdyby viděla, jakého hajzla má. Doslova jsem padala na hubu.Starší vnoučata nechala v klidu, mají nárok na život. Přišlo mi to sobecké, ale pořád jsem si říkala, že by má maminka nechtěla, abych její mamku nechala na pospas osudu, když nemůže. Jen seděla a sama se ani nedokázala zvednout. Po čase jsem na radu došla ke strategii, a nejsem na sebe pyšná- výčitky mě trápily dlouho, že mě ze školy vyrazili a chodím do práce- stojím u pásu. Nebyla to pravda, ale tím jsem měla čas na přednášky, učení. Že alespoň v ten čas mi nevolala a všude se chlubila tím, že její dvě starší vnoučata jsou kancelářské typy (ano, s reparáty z rodinné školy se můžete dostat do kanceláře jako vysoký státní zaměstnanec, když máte protekci) a ta nejmladší je u pásu. Dělalo jí to ohromné potěšení, když to pošťačce, doktorce nebo sousedce mohla říct. Komukoliv, kdo se objevil. Doktorka chodila k babičce na mé zavolání, babička si nepřála, abych byla u toho, jak doktorka říká, jak špatně na tom je. Babička už nežije. A já podala stížnost k ČLK, jak obvodní babičku léčila. Chodila k ní jen, když jsem ji donutila, jinak ne. A babička byla tak nemocná... Odpověděli mi obratem. Mně sklaplo. Moje babička se mnou téměř 20 let hrála komedii. nic jí nebylo! Říkám si, co jsem provedla, že mi něco takového byla schopná udělat. A jak mě to poznamenalo do života. Jak teď můžu někomu věřit, když blízký člověk se mnou hrál skoro 20 let komedii? Čtyřicítka klepe na dveře a já zůstala díky ní i bez přátel. Nemám nikoho a připadám si podvedená. Randění a všechen ten čas mi doslova protekl mezi prsty. A já nyní vidím, jak sobečtí mohou lidé být. Jsem ze všeho tak zhnusená. A říkám si, že na budování kamarádství, přátelství je už asi pozdě. Navíc u nás to reálně nevidím, protože babička byla generál a dělala i po telefonu rozbroje. Vím, že život v tomhle městě pro mě nebude ideální. Přemýšlím, jestli má ještě smysl hledat chlapa, vyrazit někam do Prahy a tam se někde porozhlédnout, ale kde? Jak říkám, kamarádky nula. A v našem městě babička měla tak mizernou pověst, že tady někoho najít, to je nereálné. Dá se ještě po těchto zkušenostech najít chlap a kamarádky? A může člověk v sobě najít tu sílu - důvěřovat? Když ho tolik let oblbuje člověk, který nechce/ neumí být sám a dožaduje se pozornosti? Dlouhé roky jsem dělala ..., kmitala jsem přes den, kdy babička v klídku vyspávala. V noci tím pádem spát nemohla a dožadovala se pozornosti. A kde vůbec byste chlapa v Praze hledali? Navíc vyrazit kamkoliv, tak všude budu sama, protože žádné kamarádky, přítelkyně nemám. A po téměř 20 letech se ozvat někomu, na koho si babička sehnala kontakt, by bylo dost trapné. Mé tehdejší kontakty si už tehdy obvolala, aby mě neobtěžovaly, že mi zemřela maminka a potřebuji klid. Tím mě odřízla od všeho a všech... Za každou konstruktivní radu budu moc ráda. A děkuji všem, kteří dočetli až sem.
@merope Zkusila jsem oprášit jeden kontakt - bývalou spolužačku ze základky, se kterou jsme měly výborný vztah. A ta mi řekla, že obrečela, když jí před lety babička volala, co jí říkala. Takže musím pochopit, že je jinde a opravdu nemá zájem o kontakt se mnou. Že běžně babička lidi nazývala courami, flundrami, hajzly a dokázala o nich i takto psát, když psala třeba na úřad udání, že např. někomu o půlnoci dvakrát v baráku zaštěkal pes. Nebo po 20.hodině ždímala pračka. Prostě když jsi doma a nudíš se, tak můžeš být nepříjemná pro okolí nebo až zlá. A každý si tě zařadí k takovému člověku. Ona viděla jen sebe a svou bolest. A když jsem se sekla, tak nastoupilo citové vydírání. Takže mě měla omotanou kolem prstu.
Být tebou bych to vzala za jiný konec, než hledání partnera a kamarádek. Hledala bych vztah sama k sobě. Žádný chlap, ani kamarádka tě šťastnou neudělají. A bojím se, že s tvojí životní zkušeností budeš hledat/přitahovat typy, které tě opravdu můžou využívat. Nejdůležitější ze všeho je, že se můžeš udělat šťastnou jen ty sama. Zkus se na sebe soustředit, zjistit, co tě činí šťastnou, co ti udělá malé každodenní radosti, a to dělej, a hledej další hezké věci pro sebe, které nezávisí na někom dalším. Hledej, experimentuj, zeptej se po ránu sama sebe, co hezkého pro sebe můžeš udělat. A ano, přestěhovala bychse být tebou někam, kde budeš mít víc možností pro seberealizaci. Většinou pak i ti lidé přijdou sami. A radím terapii, fakt! Držím palce!
Tohle je fakt děsný.
Já být na tvém místě bych se odstěhovala, vypadnout z toho prostředí, zvláště, když měla babička takovou pověst, která přeskočila i na tebe, i když taková nejsi.
Přestěhovat se, a najít si psychologa, chlapa, nebo ženskou, dle preferencí, nebo v dnešní době spíše dle toho, kdo je dobrej a má volné termíny a s ním potom probrat všechny ty otázky jak a proč (jak ti to mohl blízký člověk udělat, proč ti tak moc ublížila).
Až budeš mít tohle v sobě zpracovaný, budeš na tom zase o velký kus blíže k tomu, abys byla, mohla být, šťastná.
Až budeš šťastná, budeš mít i vztahy s lidmi, možná i partnerský.
Přeju štěstí a sílu.
Kontakty neobnovuj, jsou pryč, hledej cestu k sobě, s pomocí psychologa.
Teda to je síla, také bych šla napřed cestou psycholog, cesta osobního rozvoje, protože přiznejme si tohle člověka poznamená a ono platí, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá. Když jsi zažila tohle týrání, tak bys prostě přitáhla do života nějakou zkrachovalou existenci, nebo psychopata. Než někoho takovýho, tak to bych si radši pořídila psa, nebo kočku. Ti dokážou dávat lásku nezištně.
Nevzdávej se u jednoho kontaktu, prostě zkus další a když to nevyjde. Z mého pohledu to stěhování není úplně špatný nápad, prostě začneš s čistým štítem.
Cítíš úlevu, že máš od ní klid?
Z mého pohledu se dá vždy něco dělat. Důležité je, aby jsi si odpustila to, že jsi se nechala tahat za nos a nezahořkla. Dalších 40 let nemusíš jet ve stejném módu, ale je na tobě, jestli budeš hledat cestu. Jako asi to nebude úplně snadné, ale lepší zkusit udělat něco, než si to pak vyčítat.
@holmesova Je super, že jsi takto zavolala. Jinak teda s mou nejlepší kamoškou ze základky mi přišlo, že si nemáme co říct už když mi bylo něco málo přes 20. Ale až po čtyřicítce jsem zjistila, že s druhou nej si rázem co říct máme. Ti lidi fakt mají různé cesty. A ono nejde o to z nich udělat hned nej kámošky, ale prostě jen zajít na kafe / na hřiště s jejich dětmi a prostě nezávazně popovídat. A nebýt smutná, pokud zjistíš, že to nevyšlo. Tím se trošku osmělíš v těch kontaktech a pak třeba půjdeš dál, oslovíš i třeba někoho neznámého, s kým si budete rozumět a tak. Představ si, kolik holek jsi určitě na základce potkala - a z nich sis vybrala jednu nej kamošku. Proč by to teď mělo být jinak? Jo a stejně to je s chlapama - pokud chceš chlapa, chceš prostě jednoho - takže klidně se můžeš potkat s třiceti a třeba mezi nimi bude jeden fajn. Neupínej se hned na toho prvního.
Klid ani úlevu necítím. Připadám si zneužitá. Tím spíš, že starší vnoučata nechala žít svým životem a nic po nich nechtěla. Tedy chtěla - jednou je požádala, aby jí nakoupili chleba, já ležela se zápalem plic a prostě udělala velký nákup na několik dní, protože jsem věděla, že nebudu lítat po obchodech. A každému z nich zavolala a poprosila je, jestli by jí koupili půlku chleba, že ho má plesnivý. A vnuk jí řekl, že nemá čas. A vnučka, aby ji neobtěžovala. Ve finále tam vykrajovala plíseň než si mě za dvě hodiny zavolala a já za ní s 39,6 letěla, protože potřebovala ohřát jídlo a na záchod. Nevěřila jsem, že dojdu živá a byla jsem za to i ráda, protože jsem to brala jako vysvobození. To se nekonalo. Ale princip je, že když fungovala, dokud její rodina žila, tak právě tyhle dvě vnoučata tam byli denně na jídle. Mně to bylo trapné si od starých lidí něco brát, když jistě obrací každou korunu.
Nevím, čím jsem si to zasloužila. Ale když jsem si dovolila říct, že jsme tři a mohla by říct i ostatním, tak mi před pošťačkou sdělila, že jsem se neměla narodit. Za pár dní jsem jí někde potkala a ta mi řekla, že kdyby mě neměla, tak by byla v .... Ale musím chápat, že přišla o děti. Situaci jsem už probírala s psycholožkou a ta mi doporučila zavřít dveře a jít dál. Už jen najust. Tím budu mít největší zadostiučinění. Protože paní znala a ví, že to byl sobec. S takovými lidmi se těžko vychází, ale o mrtvých jen dobře. Prostě chtěla důstojně dožít, nechtěla se stěhovat a zajistit si ani péči, kterou by si musela zaplatit, tak využila mě. Zahrála mi na city, bylo to nejsnazší. To úmrtí mé maminky bylo čerstvé. A ostatní vnoučata neměli tak silný vztah k maminkám, takže i lidi zvenku věděli, že já jsem tvárná. A na to mě také utáhla. A já si jen říkala, proč jsem se nezeptala doktorky na zdravotní stav. Na to jsem dostala odpověď, že by mi stejně bez souhlasu nemohla nic říct. A babička si nikdy nepřála, abych byla u návštěvy. Vždycky jsme se minuly. To, že nebrala žádné léky, pouze měla "kelímky s léky", ve kterých léky nebyly, to jsem nemohla přece poznat. Celé to bylo věrohodné a promyšlené. Jestli domýšlela, co tím způsobí, to nikdo neví. Šlo jí primárně o své zájmy a ty byly plně naplněny. A já, kdybych dneska viděla někoho na smrtelné posteli, tak mu nebudu věřit a budu to brát, že mě chce oblbnout... A reálně se i něco takového stalo - pán (skoro soused) 74 let mi říkal, že mu není dobře, už je riziková skupina, měl by se šetřit a já mu povídám, že to nesmí tak prožívat. A do týdne byl pryč. V duchu jsem si nadávala. Jeho manželka mi řekla, že ho posílala do nemocnice, ale to odmítl. Chtěl být doma a zemřel jí v náručí (na embolii).
Nikdy neni na nic pozde. Presrehuj se, v Praze je more moznosti. A klidne i seznamka, co se chlapa tyce. Kazdy mame nejaky ziv. Pribeh a neni nic snazsiho, kdyz jsi zatim bez zavazku zacit znova. Tak sup sup.
U mě je momentálně ten problém, že si připadám jak sobec zahleděný do sebe. Protože jakmile mi někdo řekne, že mu něco je, beru to na lehkou váhu a automaticky, že mě chce využít. Psycholožka mi řekla, že je to v tuhle chvíli naprosto přirozený stav.
Přestěhování do budoucna ano, ale v momentální chvíli je to nereálné.... Asi by pro mě bylo náročné hned teď po tom všem opustit místo, kde jsem žila s rodiči a kde mě maminka ochraňovala.
Je super, že máš terapeutku. Příjde mi, že máš v sobě spoustu emocí, jako je pocit křivdy, vztek, lítost a další, a zároveň jsi možná přijala babiččiny nároky, a teď vlastně cítíš i vinu, že to tak máš. To je potřeba všechno dostat ven, vybrečet, vyvztekat, dovolit si sebelítost, a tak se to postupně může uzdravit. Chce to ale fakt čas...
@treasurka Ona je realita taková, že jsem neměla šanci poznat, že je to všechno úplně jinak. Když vidíš kelímky s léky, tak opravdu věříš, že ten člověk nemůže. A bere na tebe i ohled a nechce tě zatěžovat tím, že jeho zdravotní stav je špatný, když jsi přišla o blízkého člověka. To, že je vše úplně jinak - to je věc jiná. Ale toho člověka už to nemusí trápit, nemám možnost si to s ním vyříkat. Protože informace vyplavaly na povrch až po smrti.
@merope Já si to nedávno ověřila, že se ze mě stává sobec - díky tomu skoro sousedovi, kterému jsem nevěřila, říkala jsem si, jak přehání. Nikdy mu nic nebylo. A obávám se, že podobně budu už postupovat pořád. Prostě vždycky tam bude podezření, že mě chce ten člověk oblbnout. Jsem velmi ostražitá. Dřív bych soucítila a řekla, aby šel k lékaři nebo tak. Teď ne - nesmíte to tak prožívat.
@holmesova Na tohle jsou takový techniky, jak si to odžít. Třeba představit si, že je ten člověk teď vedle tebe a říct nahlas, co bys jí řekla, kdyby ještě žila. Může jí "zastoupit" terapeutka, který to všechno řekneš. Je normální, že se u toho křicí, nadává, brečí, ... Nebo napsat to do dopisu, a pak ho spálit, roztrhat, a tak...
@treasurka Babička byl člověk naprosto nepřizpůsobivý. Když jsem byla u psycholožky a ptala se jí na to, pro odlehčení mi řekla, abych si zkusila představit, kdyby byla v domově důchodců, jak by to vypadlo, jak dlouho by tam vydržela. Byla to potížistka a všechno muselo být po jejím.
Ja bych byt tebou Prahu zkusila. Je tam spousta pristehovanych lidi,kteri se taky chteji s nekym seznamit.
@barumrallyebum Napadlo mě vyrazit tam třeba o víkendu na otočku, ale kam? Kde je možnost se s někým potkat? To je oříšek...
Pokud bys to chtěla takhle, zkusila bych něco organizovanějšího, např: https://www.spolecneaktivity.cz/
http://www.prijdapotkej.cz/
A chodíš k psycholožce, terapie soustavná (třeba 1x týdně)? Primárně se zaměř na svou psychiku, ozdravení se, vybudování sebevědomí, to bude chtít po takovém životě, ztrátě matky, letitem zneužívání čas, péči.. Ne se hrnout zraněná do vztahů, at pratelskych, nebo partnerskych.
Vas zivotni pribeh neni moc k reseni na internetovem foru, ale na hodne dlouhou terapii u dobreho psychologa, mozna i vyuziti sluzeb nejakeho kouce atd... Je ale dobre, ze to chcete resit, ze jste uplne nezahorkla. Jestli mate po ruce i Brno, tak tam me kamaradky provozuji "seznamku" singlove.cz (kdybych ted byla nezadana, urcite bych se jejich akci rada zucastnila). Drzim palce, at uz je v zivote konecne lip!
@holmesova ja myslela, ze se tam chces stehovat. Toby sis nejake zname nasla casem.
@holmesova Praha, pravidelna terapie u psychologa, nova prace, seznamka (sport, domaci mazlicek)
drzim vse co mam aby bylo brzy lip.. Momentálně bych teda nehledala nove pratele ale spis cestu sama k sobe. Možná si poridila psa, chodila s nim na dlouhe vylety do prirody.. A do budoucna určitě jina prace, jine bydleni a ono pokud budes verit sama sobe a budes se mit rada a svuj zivot, budou se lepe hledat pratele
@holmesova změn místo bydlení. Praha je na to ideal. Anonymita města ti pomuze.. začneš dýchat, odstřihnes minulost. Pokud bys neměla na pronájem bytu, funguje dobre spolubydleni. Pronajmes si místnost v bytě. Je to takový lepsi hotel. Nove pratele, praci, bydlení.. vše se dá......
@monaluza Jasně, že paní tady asi nespasí, když si přečte příspěvky, ale může to pro ni být povzbuzující, když uslyší, že na změnu nikdy není pozdě atd. Za mě, každá věc, co jí pomůže, se počítá, i kdyby to bylo jen maličké zlepšení.
@holmesova Je důležité, aby ses naučila mít ráda přesně takovou jaká jsi teď. Věty, že jsi se neměla narodit, že by se za tebe mamka měla stydět, ty by ses měla stydět. Jsou hnusné, ale nevypovídají nic o tobě. Opravdu neříkají nic o tobě, ale vypovídají o povaze autora. Měla bys vědět, že se tím nemusíš řídit. Tyto věty, co jsme kdy slyšeli jsou takové programy, které do nás vložilo okolí, moc dobře nám neslouží. Můžeš je vymazat a napsat si vlastní program, který ti bude dobře sloužit.
Odpuštění je důležité zejména sama sobě, ty křivdy, zlá slova a co se ti stalo, to je takový tvůj životní hnůj, který máš doma. Když ho vyhodíš, vnitřně si uklidíš, bude ti lépe. Odpuštění neznamená, že schvaluješ dané chování k tobě, ani že se k tobě lidé můžou chovat zle, ale že tě jejich chování přestane zraňovat. Znamená to, že tu myšlenku pustíš pryč. Nicméně chce to čas, než toho budeš schopná, nikdo tě nemůže nutit, protože je to morálně "vhodné" a kdesi cosi. Až budeš sama připravená a budeš chtít, tak to uděláš. Jenom vědomí, že se kvůli tomu nemusíš trápit, sebemrskat, že jsi, ze sebe nechala udělat blbce.
Není tvou povinností, když někdo řekne, že má problém to řešit a reagovat. V letadle máš tako povinnost napřed nasadit masku sobě a až potom pomáhat ostatním, když to zvládneš.
Pokud cítíš, že když někdo řekne, že je nemocný, že máš tendenci to bagatelizovat, protože je to tvoje obranná reakce, aby si z tebe neuděl služku. Můžeš se naučit reagovat neutrálně, ale není tvoje povinnost pomáhat druhým na úkor sebe. Zodpovědnost má každý sám za sebe. Opravdu není sobeckost naplnit svoje potřeby.
Větu, o mrtvých jen dobře, nesnáším. Myslím, že by se měla říkat pravda, holt když se někdo chová zle, tak je právo to pojmenovat, pravdivě. Kdyby se ta věta praktikovala ve vědě, tak by historici nemohli dělat žádný výzkum.
Ano, přišla o děti, je velmi smutné a tragické, ale nedává jí to právo se chovat k němu hnusně a využívat ho. Ty jsi přišla o matku a také nikomu neničíš život.
Zároveň pokud tobě bylo trapné si od ní něco vzít a ostatní vnoučata tam klidně chodila na oběd. Tak i když se ti to nebude líbit, postavila jsi se do role služky částečně sama. Ona to zjistila a začala tě využívat. Tohle je tvrdé, ale vztah oběť agresor je oboustranný. Agresor si vybírá jedince, kteří mu to chování umožní a oběť na to přistoupí. I tohle si budeš muset vyřešit na terapii, zpracovat to a najít rovnováhu v životě.
U mě je to spíš otázka, že si říkám - proč? Rozhodně mě to ovlivnilo, protože jak už jsem psala, prostě mám pocit, že se ze mě stává sobec a za vším hned vidím, že mě chce někdo oblbnout. Vzhledem k tomu, že jsem neměla možnost to za tolik let prohlédnout, byl to blízký člověk, jak můžu věřit cizímu?
Teda ... 20 let - to je šílený masakr a těžko radit.
Každopádně bych doporučila nepřipadnout si trapně a prostě ty staré kontakty zkusit obvolat. Já se sem-tam po letech potkám třeba s kamarádkami ze základky, střední - a vždy to je fajn. Jako jo, občas zjistíme, že jsme na jiné vlně, ale pokud ten čas, co jsi dosud věnovala babičce nebudeš věnovat utápění se v sebelítosti, ale třeba právě obcházením kamarádek, věřím, že to bude mít efekt. Minimálně v tom, že věřím, že tam najdeš spřízněnou duši. A kdo ví, třeba při tom i potkáš nějakého fajn chlapa. Protože opět - jak se hledá chlap? Musíš vyrazit mezi lidi, to je první krok.
A zvaž, zda nemáš nějaké pohřbené koníčky, co bys ráda dělala. A teď kolem covidu je vše trošku na houby, ale třeba najdeš nějakou skupinu lidí, co se s tím koníčkem bude scházet. Tak tam vyraž.
Máš volné víkendy? Můžeš jet i dál. Držím pěsti.
Jo a že bys přijela do Prahy a bylo líp, s tím moc nepočítej - spíše tu oprašuji staré známosti než že bych vyloženě získávala nové. Když se zamyslím nad novými známostmi za posledních pár let, tak buď to byli lidi z práce nebo jsem ty kontakty získala přes záliby či dosavadní známé.