Dlouhodobé stresy. jak začít brát život s rezervou?

Psycholog

Za mě dobře funguje buď logika: "a když X nesplním, co se stane? Bude to nějak extra vadit?" případně "a co mohu na X mohu ovlivnit? dobře, tak to udělám a to ostatní prostě nebudu řešit." Nebo rozebrání motivace - a vyřazení všech těch "povinností" o kterých zjistím, že je dělám jen kvůli nějakému očekávání okolí. A samozřejmě úplně nejvíc urcitá míra laskavosti, kdy si prostě připustím, že mám nárok na únavu, na omyl... a taky na to něco chtít či nechtít. K tomu ale hodně pomáhá mít dobré kamarády, kteří to chápou a občas ti to připomenou.

Jako bych četla o sobě, pomáhá mi v poslední době se na konkrétní věc zaměřit třeba s pěti možnostmi, podívat se na stejnou věc z více úhlů pohledů a většinou přijdu na to že to co má přijít je jedna z těch nejlepších.

Mě přijde naprosto neprůstřelná logika tibetského přísloví - Má-li problém řešení, nemá smysl si dělat starosti. Nemá-li problém řešení, starosti nepomohou.

Mluvíš mi z duše. Mám to samé 🤦🏼‍♀️ taky bych potřebovala neřešit.🤷🏼‍♀️

Teda to koukám že nejsem sama...😟

Doporučuji mrknout na Juditu Berkovou a začít s ní cvičit jógu, dech, meditaci. Ona tohle hodně rozebírá, hodně řeší a učí. Opravdu to strašně rychle pomůže 🙂. Jsem zdárný příklad (a nejen já) yogalifehappylife tečka cz 🙂

Ahoj, rozhodně v tom nejsi sama. Připadá mi, jako bych to snad psala já. Já teda zrovna z doktorů nějak přemrštěný strach nemám, ale jinak...neustále i když zrovna "nic neřeším" a "nic se neděje" jsem v takové jakoby tenzi, úzkosti, hlavně z toho, co přijde. Taky mám psychicky náročný období, trvá to už velice dlouho a nevím, jestli vůbec někdy skončí, takže se nedokážu naplno a bez stresu radovat vůbec z ničeho.

@lamiaaa Přesně jako já 😟 A třeba u nás i když se zrovna nic neděje, tak si nějaký obavy stejně najdu 😔 Za týden máme jet na jeden výlet, kdysi bych se těšila, ale teď ne, stejně budu mít v hlavě furt tu gyndu 😣 Nebo jsem si koupila knížku na jakou jsem se těšila, ale zjišťuju že z ní radost nemám. Jako bych zapoměla jak se radovat.

a máš stále to psychicky náročné období? Nebo to už je minulostí? Já si často říkám, že kdybych svou situaci nějak záhadně vyřešila zbavila se jednoho velkého stresu ve svém životě, jestli by tohle celé pominulo...jestli bych najednou uměla být úplně bezstarostná bez těch úzkostných stavů, který mám opravdu denně...úplně si to představuju, jaká by to byla pohoda. Ještě mě napadlo, jak to třeba vypadalo u vás doma, když jsi byla malá? Já si totiž uvědomila, že jsem si možná trochu tohoto vnímání a chování odnesla od svých rodičů, co si pamatuju, moje máti byla v tomhle dost podobná, nemusela to vůbec ani říkat nahlas, ale bylo to na ní samo poznat, jak je často v tenzi, pořád něco řeší (i když jen v hlavě), přemýšlí, okolí moc nevnímá, často to přenášela na mě, tu úzkostnou atmosféru.

@lamiaaa No to fakt hodně stresový období trvalo asi dva roky, nebyla to jen jedna věc, ale furt se něco sr*lo. Teď je zatím měsíc jakž takž klid, ale manželství není úplně dobrý, manžel si myslí že nemáme problém, já si myslím opak, a i když slibuje jak na problému zapracovat, tak se nic neděje. To mi nepřidává.

Zkus se drobnými kroky dostat k tomu, že se budeš umět radovat a být vděčná. U každého funguje něco jiného, napíšu co pomáhalo mně. Když mám chvilku o samotě, třeba v autě, hluboce dýchám, to mě hodně zklidní. Pak jsem se naučila usmívat - na ostatní lidi, na sebe v zrcadle, nebo jen tak.

možná bych zvážila návštěvu psychiatra, kvůli medikaci
psychoterapeut je taky možnost, jenže...
chce to, toho správnýho, a musíte si "sednout" a to je běh na dlouhou trať a u tebe mám dojem, že brzo spadneš do deprese, možná v ní už jsi

jinak dýchání je fajn nástroj, taky aplikuji, ale zase, není samospásný
neumět se radovat... viz ta knížka, jak si psala, nevím, možná bych fakt vyhledala psychiatra a třeba u něj zjistíš, že to tak špatný není, nebo tě nasměruje na nějakého terapeuta.

@xxx3d Jak ale můžu chodit k psychiatrovi, když z celého srdce nesnáším doktory? To by mě dostalo ještě víc do háje.

Nekteri psychiatri/psychologove pracuji i online, to taky nezvladnes?
Mozna bych teda zkusila bachovky od nekoho s certifikatem na miru namichane.. berlicka do zacatku.. a pak malickyma kruckama vpred.. proste malinke cile co jsi schopna splnit.. a klidne se odmen, pochval.. i kdyby za blbost..

@l_ Online jo. To mi nevadí.

Tak zkus najit nekoho kdo jede i online ☺️ to by mohla.byt pro tebe cesta, pomuze zjistit kde je problem a s cim pracovat apak uvidis .

nedostalo, pokud to chceš řešit.
hele, pokud ti má lékař pomoci, musíš k němu, aby o tobě věděl
online v tomhle případě jako prvokontakt nedoporučuji.

To přesně znám.. ještě k tomu šíleně úzkostlivé stavy kvůli hloupostem. Mně bohužel pomohly až léky od psychiatra se serotoninem..začala jsem je brát hned po porodu, protože to šestinedělí byl očistec a od té doby je mi líp..😊Neříkám, že jsem teď úplně bezstarostná a pořád happy a free, ale oproti předešlému stavu je mi skvěle!! 😄😊

Tohle si musíš sama nastavit v hlavě, umět vypnout tyhle myšlenky (vždyť to je svým způsobem takový týrání sama sebe), jestli má smysl dělat si starosti třeba s něčím co není úplně v tvých silách ovlivnit ( gynda, prevence být musí, tak bych se i ptala proč mě to tak stresuje, jestli doktor nebo je to můj stud, třeba když si řekneš proč a co tak to opadne), co vyřešit můžu na tom budu pracovat ale ne se tím uzirat, přece vím že dělám maximum abych došla tam kam smeruju. Radu úplně nemám. Mám takového manžela, ten si taky vše bere moc k tělu, oba jsme stejne znamení, řekla bych že i dost podobně povahy. On se za mě stresuje moc a já podle něj zase málo, asi těžký najít rovnováhu. Dřív jsem taky byla asi taková (ale dovedete si představit soužití dvou takových stresaru??) , ale zacla jsem si nějak uvědomovat že já sama svět nespasim, jsou věci které neovlivním a proste jsou tu, nemůžu se že všeho zbláznit a taky jsem zacla hodně číst, tím jsem hlavu neskutečně zamestavala, hodně před spaní to mě hlava frcela nejvíc, ale u knihy jsem kolikrát úplně vytuhla a pohoda. Na chlapovi vždycky poznám ze má plnou hlavu, ale neumí se prostě vypovídat ikdyz se nabízím, ne nechá to zajít tak daleko že je toho na něj moc a přijde výbuch (křik, průchod emocí jak ohňostroj, milion myšlenek a slov během pár minut bez zjevnych souvislosti) , po něm omluva a nějaký sebeuvedomeni že ujely nervy, vysvetleni(fakt vždy stejný průběh ventilu) a proč se tak děje a pak teprve dokáže sednou a vše v klidu že sebe vysypat. Takový lidi jsou jak papiňák a verim že se tím samy trapi. Hodně se ztotožňuju s výrokem Dalajlamy. Něco jako co řešení má se vyřeší a nemá smysl se tím stresovat a co řešení nemá pro to už vůbec nemá cenu si dělat starosti.