Děti školou povinné. Stěhovali byste se či ne?

Přeji krásný den,
vím, že situace každého je individuální a do budoucnosti taky nikdo nevidí, ale jdu si prosím pro radu, možná posbírat nějaké názory z venku, neboť my jsme s manželem v tomto už dlouho bezradní.

S manželem jsem se seznámila v Brně při mých studiích. Brno byla tou dobou pro nás srdcová záležitost - našli jsme si tu spoustu blízkých přátel (každý zvlášť ještě než jsme se poznali a pak i ty společné), moc se nám to město líbilo a navíc, manžel zde tou dobou již pracoval i bydlel (měl už koupený malý byt). Takže nám přišlo v té době tak nějak samozřejmé rozhodnutí, že zde zůstaneme, i když z rodiny zde ani jeden z nás nikoho neměl. Měli jsme zde svatbu, koupili jsme si byt na sídlišti, já zde pak našla práci, kterou jsem si v průběhu studia vysnila a kterou bych ani ve svém rodném městě nikdy nesehnala (taková specializace tam není).

Má rodina je od nás autem slabá hodinka po dálnici, manželova 2 hodiny 20 minut, ale obě defacto stejným směrem.

Pak přišli děti. První, druhé, já s nimi zůstala doma. Už, když jsme plánovali třetí, začali jsme pomýšlet na přestěhování se. V první řadě kvůli "domečku se zahradou" a pak jsme také začali zvažovat jít blíže k rodině. V tom druhém jsme až tak jasno neměli, stále jsme váhali, zda zůstat v Brně nebo alespoň při Brně kvůli většímu trhu práce a kvůli pozdějšímu možnému vzdělávání našich dětí - přece jen v tak velkém městě se děti v podstatě můžou začít věnovat takřka všemu, co je napadne plus třeba v budoucnu dostupnost vysokých škol apod. Manžel zmiňuje i dostupnost dalších mnoha služeb (lékařská péče apod.)

Bez ohledu na to jsme se však začali intenzívně dívat po novém bydlení. Žel se to nakonec nepodařilo z nejrůznějších důvodů (situace na trhu s nemovitostmi, situace v manželově práci a mnoho dalšího). Narodilo se nám třetí dítě.

Současná situace je taková, že stále bydlíme v původním bytě v Brně. V mezidobí jsme měli období, kdy jsme se po domu dívali a období, kdy jsme to nechávali u ledu s tím, že stále nevíme, co je pro nás nejlepší. A nevíme to ani teď, jsme v tom bezradní, ale já se stále s tou situací nemůžu nějak smířit.

PROTI STĚHOVÁNÍ NÁM MLUVÍ:
Nejstarší syn bude teď nastupovat do 4. třídy - od první třídy byl přijat (uspěl v přijímacích zkouškách) do výběrové třídy při běžné základní škole, kde ta výběrová třída má rozšířenou výuku, snížený počet žáků, rodilého mluvčího na aj atd. Patří mezi mimořádně nadané, takže nám něco takového bylo i doporučeno. Platíme tam sice nějaké školné, ale úplně minimální i oproti podprůměrnému školnému na jiných soukromých školách. Třída funguje do 5. ročníku a je to škola na našem sídlišti, takže jednak do ní chodí syn normálně pěšky a druhak je zde strašně moc spokojený, má tady kamarády a o stěhování logicky nechce ani slyšet.
Druhý syn sice nemá zjištěno mimořádné nadání a ani se tak neprojevuje (i když chytrý je), ale byl do té třídy přijat taky (není to třída jen pro mimořádně nadané, ale je to pro takové děti vhodná alternativa, ale chodí tam i obyčejně šikovné děti) a teď v září do ní nastupuje. Nejmladší holčička bude se mnou ještě rok doma a pak je v plánu, že půjde do školky a já si budu hledat práci (v té původní už nemám smlouvu a navíc to není úplně blízko, takže v současné době už nemám úplně motivaci usilovat znovu o tuto konkrétní práci, hodně se to ve mě za ty roky změnilo, jsem ochotna dělat i něco jiného - mám teď prioritu rodinu a co se práce týče, tu chci přizpůsobovat rodině, ne naopak). Manžel se už vyslovuje ve smyslu, že už stěhování nemá cenu, že ten čas, kdy to mělo smysl, už je skoro za námi, že za chvíli pro nás budou důležitější ty vzdělávací možnosti pro děti, jejich dostupnost a blízkost, než domeček se zahradou. Taky už v místě našeho bydliště máme nějaké to zázemí - přátelé, kontakty apod., u čehož si manžel už není jistý, zda chce úplně opustit a začínat někde úplně od nuly.

Posledním argumentem jsou i finance - pořízení nového, většího bydlení by pro nás představovalo jednak asi o dost větší finanční zátěž ať už vzhledem k pořizovací ceně, nové úrokové sazbě na hypotéce, a pak určitě potřeby domu a zahrady jsou určitě finančně náročnější než udržování bytu. Neříkám, že bychom to nezvládli, ale určitě by to bylo citelné. Člověk si pak klade otázku, zda ty peníze radši nedávat do něčeho jiného (např. nadstandardní vzdělání pro děti, dovolené, zážitky apod.)

NA DRUHOU STRANU PRO STĚHOVÁNÍ HOVOŘÍ:
touha mít tu zahradu - pro děti, pro sebe, pro pěstování, prostě toužíme po větším kontaktu s přírodou než tady na paneláku na bytě, děti nám jednak sami ven chodit nechtějí (dnešní doba), navíc zrovna z našeho bytu nevidím z okna na žádné z těch mnoha hřišť, co tu máme, takže se to ve mě i pere, jestli se je mám snažit motivovat chodit ven i samotné, když je v podstatě nemůžu mít na očích před okny. Samozřejmě, že s nimi chodím ven i já (holčička ani vzhledem k věku jinak nemůže), ale co si budeme, mám i povinnosti doma a myslím, že by děti mohli být venku mnohem více. To bych si přála.

Pak mě na novém bydlení láká i celkově více prostoru, více prostoru pro děti co se týče dětských pokojů, pro mě a pro manžela třeba pracovna, více místa pro hosty, návštěvy a tak podobně. Tady na bytě nejsem v současnosti skoro vůbec spokojená, řekla bych to tak, že se stále učím to tu mít ráda.

A pak taky ta rodina - moc mi tu chybí! Možná si to moc idealizuju, ale pořád si říkám, jak by bylo fajn, kdyby byla tak blízko, abychom se k ní nemuseli vždy balit jako na prázdniny. O hlídání mi nejde, jde mi spíš o to, že k manželově rodině se ani na otočku jet nedá, vždy musíme aspoň na dvě noci, mě to balení a vybalování celé rodiny se třemi dětmi tak strašně nebaví, ubíjí mě to. K našim občas na tu otočku jedeme, ale stejně to zabere celý den a hlavně to ani k jednim není tak často, musí se to plánovat do předu a kor přes školní rok, kdy je přes týden kolotoč škola, kroužky a muž od rána do večera v práci, tak zase jsou nám víkendy vzácné, že jsme konečně v klidu spolu a můžeme i něco udělat na bytě apod. Když člověk o tom víkendu jede za rodinou, tak je to akorát balení, pak u rodiny, věci po kufrech, jako jsme tam rádi, ale člověk v neděli večer přijede, čeká ho kopec vybalování a prádla a v pondělí hned ráno zase kolotoč. Tak si to člověk i dvakrát rozmyslí, čemu ten víkend dá přednost.
Říkám si, jak by to bylo fajn, moct se vidět s rodinou třeba jen na sobotu v klidu a pátek i neděli volnou nebo i v týdnu někdy, když je volno, na odpoledne, být takto víc v kontaktu a přitom v klídku pořád doma. Sestra v rodném okrese bydlí, když mi někdy máma volá, jak spolu měli třeba hurá akci do Jysku, jak se stavila na kafe nebo něco, tak mi to někdy přijde tak líto, že tohle nezažívám.
Stěhováním blíže k rodině by se to dalo vyřešit - např. k mé rodině se přiblížit na dojezdovou vzdálenost do půl hodinky, k tchánovcům by to pak vyšlo také třeba na poloviční čas a to už se dá pak uvažovat o tom, zajet tam jen na otočku a tím to třeba příjemněji otočit - vidět se sice na kratší dobu, ale častěji.

Kdo dočetl až sem, moc a moc děkuji! Kdyby na to měl někdo nějaký názor, budu strašně ráda za sdílení, strašně bych si přála v tom hlavně udělat jasno, ať už na kteroukoli stranu, abych už v tom byla klidná.

Náš byt není úplně malý, dá se představit, že se tu poskládáme i se třemi dětmi, ale bude to potřebovat rekonstrukci - jenže pochopitelně se nechceme do ničeho pouštět, když nevíme, zda tu chceme zůstat.

Zároveň samozřejmě chápu, že i když se začneme aktivně snažit o stěhování, nemusí to vyjít, prostě nám to nemusí být dáno (to si ostatně po těch letech začínám i myslet 🙂 ), ale ráda bych měla jasno v tom, zda tedy bych se měla aspoň posnažit. Finančně si nemůžeme rozhodně nijak zvlášť vyskakovat, nemůžeme si dovolit jakoukoli nemovitost na jakémkoli místě, platit dětem jakékoli školné, to vůbec, takže si samozřejmě musí v tomto ohledu sednout více věcí, ale máme naději, že nějaký domek bychom mohli zvládnout.

Vím, že v našem případě to musí být o nějakém kompromisu a je to o tom, jak si nastavíme priority... a to je právě v tomto ohledu pro nás strašně těžké.

Vnímáme jako těžké vytrhávat děti ze školy, nejstarší syn a jeho specifičnost mě brzdí asi nejvíce, ale na druhou stranu se ptáme, je to opravdu to, na co bychom se měli ohlížet? Vždyť nespočet dětí měnilo v průběhu života školy i bydliště z nejrůznějších důvodů apod. a není nikde psáno, že je to jen negativní zkušenost. Nežijí přece všude dobří lidé, nejsou v dnešní době všude dostatečné služby?

Pak je taky věc, že tu nejbližší rodinu nemáme nějak extra velkou, já mám v místě svého rodného bydliště v podstatě jen rodiče a sestru, takže člověk si říká, že když se přestěhuje, musí být smířen i s možností, že tu může v nějakém kratším či delším horizontu zůstat i sám, stát se může cokoli.

Taky víme, že je možné zkusit koupit dům i v Brně, ale to je teda dražší záležitost a tím pádem i obtížněji dosažitelná. I když, člověk nikdy neví, co se mu může poštěstit...

Není to pro nás v naší situaci vůbec jednoduché, jak se rozhodnout a vím samozřejmě, že se nemůžu řídit názorem někoho dalšího, kor někoho, koho vůbec neznám, ale píšu to sem na proto, že třeba by nám někdo svým náhledem na věc mohl přinést nějaké nové světlo.

Možná toho chci prostě jen moc a neumím udělat ten správný kompromis... Strašně moc děkuji! Přeji pokojné a dobré dny!