Děti se ptají na smrt. Jak reagujete?

kremiku..no, to mi zatim taky andilci a nebicko.
Na otazku(ptala jsem se sveho osmileteho synovce)kde je deda,....mi odpovedel, ze prece na hrbitove 😔

janus-no je to hodne tezke detem vysvetlit jak to je-zvlaste kdyz my dospeli si taky hodne veci nechcem pripustit (teda ja nekdy urcite) 😔

Jan...vzhledem k mojí povaze tak dětem říkám všechno na rovinu 😅 ,u nás tedy nikdy nefungovaly žádné včeličky třeba ohledně sexu atd. U nás to prostě bylo ukázáno v dětské knížce /ilustrované početí/a vysvětleno. Otázky ohledně smrti samozřejmě jsou a budou.

Nedávno se nám naskytla poměrně názorná situace, kdy jednoho z pejsků mých rodičů chytl srdeční záchvat a zhroutil se k zemi...děti samozřejmě vůbec nevěděli co se děje, tak jsem jim to vysvětlila, jednoduše, žádné velké emoce. Všichni jsme smrtelní, to je součást našeho příběhu,tak to tak bereme. Jako pokračování cesty. Říkám jim, že se vracíme ke Zdroji své síly, pokračujeme ve svém příběhu, protože energie se nikdy neztrácí,jen pokračuje v jiné formě. Ostatně chodíme na hřbitov ke hrobu manželova tatínka a děti prostě vědí, že tam je popel, že tam jsou mrtví lidé pohřbení a že jejich duše už putuje dál za svým příběhem zase v jiné dimenzi. A že jim zapálíme svíčku, abychom jim svou vzpomínkou poslali trochu pozitivní energie....
Rozhodně z toho nedělám žádné drámo, stejně jako ze zrození. Chci, aby to všechno vnímali víceméně pozitivně, protože smrt já sama nevnímám jako nějakou velkou hrozbu, prostě zase jen jako nastoupit do výtahu a vyjet do jiného patra 😵 🙂

tan....ty nikdy nezklames, moc hezky!

Jan...jeden rád poslouží 😵 🙂

mě se na toto ptá dcera už ve svých 3 letech!!!.....řeknu Vám,že sem byla na rozpacích,ale nakonec sem řekla,že mrtvý člověk napořád spí a už se nevzbudí,ale je mu takhle lépe a nic ho netrápí a víc jí vysvětlím až bude větší.......kývla hlavou a souhlasila!

....pár dní na to mi řekla ,my máme babičku,ale babička svojí nemá,proč protože je mrtvá???.....tak sem jí řekla že ano!.....a víte co na to má dcera řekla????.....a mamí ona málo pila a papala že je mrtvá?.....tak jí dáme najíst a musíme jí naučit hodně pít a bude zase s náma 🙂 ....no co jí na to říct 😅

nedávno jsem měla debatu se svým pětiletým synem...

S: já se těším až budu maminka..
já: ty ale nebudeš maminka, budeš tatínek..
S: aha, tak já budu tatínek a pak se změním na dědečka...a pak?.............pak umžu?
já: každej jednou umře
S: a co se stane pak?
já: pak z nás bude prach a z prachu tráva...koloběh života...vždyť víš, viděls to ve filmu..

(už dávno dávno viděl Lvího krále..žádná velká metafyzika, ale v tomhle to posloužilo MÓÓÓC dobře)

S: já ale nechci, aby ze mě byla tráva...
já: takhle ale nikdy doopravdy neumřeš...a taky v dětech budeš žít dál..
S: hmm, a když já budu tatínek těch dětí, tak KDO bude jejich maminka???? 😀 😀 😀

myslím, že následující noc proběhla klidně, žádné těžké sny.......

liviky...ja bych rekla, ze babicka je s nami porad, ale jinak...

...je pravda, ze starsim detem se to lepe vysvetluje.

lentilka...krasne nenasilne zakonceni 😀 😀 😀 😀 😀

lentilka tak ten konec je super 😀 😀

Pro malé děti je pojem smrti obtížný k pochopení. Dokud nemá samo se smrtí nějakou zkušenost, třeba při ztrátě prarodiče, kamaráda nebo milovaného zvířátka, je pro ně smrt pouhým slovem.

Malé děti jsou zvědavé na smrt tak jako na všechno na světě. Pozorují s úžasem mrtvé ptáčky a hmyz. Když si hrají na "bitvu", střílejí po sobě a umírají i při hře na nemocnici. Vzápětí však oživnou a nejsou schopny pochopit konečnost smrti. Na rozdíl od většiny dospělých však hovory o smrti neodmítají.

Tento nedostatek strachu souvisí s dětskou neschopností plně porozumět významu smrti nebo si uvědomit vlastní smrtelnost. Od narození až do asi pěti let, kdy má malé dítě nedospělou představu o čase, nepochopí trvalý důsledek smrti. Dítě vidí smrt jako určité oddělení, ale ne něco konečného.

Když pak dítě stárne (ve věku od šesti do devíti), vyvíjí se vědomí, že smrt je něco trvalého, ale něco, co se stává starým lidem. Až později (v deseti) objeví dítě svou smrtelnost a na tomto stupni se s ním musí probrat plný význam smrti. Do té doby si většina dětí nedovede představit, že by jejich domov nebo rodina mohly dále existovat bez jejich přítomnosti. Jsou dosud středem svého světa a smrt je něco, co se stává druhým.

Smrt - to není zhasnutí světla, to je jen odložení lampy, neboť už svítá.

jan 😵

lentilko to je fakt krásný, úplně mě to dojímá...ty děti to jsou fakt bombarďácíííí 🙂

@j.a.n.u.s. My o smrti mluvíme od malička, někdy před čtvrtými narozeninami dceři umřel pradedeček, pak celkem brzy můj strejda... A taky často mluvím o svých prarodicich a u těch vysvětluji už od miminka, že už je nepotká. (možná kecám mi teď došlo 😁 ale ve fyzické podobě ne 😊)
A říkám, že někdo věří, že po smrti nic není, někdo ze jsou lidi do nebe, někdo že se narodí znovu a to je to, v co věřím i já. A s jistotou a přesně to neví asi nikdo, jen někdo vidí duchy (plus vysvětlení kdo je duch). Tak jsme si s dcerou na 3 letech hodily nádherný filosofický rozhovor o smrti a ještě teď na ten večer moc ráda vzpomínám 😍 to bylo potom co umřel praděda - který nebyl můj děda, takže mi chyběl, ale měla jsem ten zdravý odstup.
I teď někdy dcera přijde, že chce za dědu zapálit za oknem svíčku 🙂 zapalování jsme, aby věděl že na něj vzpomínáme, kdyby to náhodou mohl vidět 🙂

@liviky já bych na to asi řekla, že její tělo už neobživne ale dušička kdo ví a třeba za vámi může i zajít a to že jí většina lidí neuvidí nemusí znamenat že tam není (nějak srozumitelneji, rozvést to, ale tenhle princip). A říct čemu já věřím. Protože mě ve 3 letech dcera reagovala jako dospělý filosof, jen treba s min zkušenostmi se světem. Podle mě není potřeba čekat na "až bude starší", je to pro ni aktuální v tu chvíli

@j.a.n.u.s. Ač nejsme věřící, tak dětem odpovídáme tak, že dušička letí do nebe a že se tam všichni jednou sejdeme. Prázdné tělo zůstane tady a změní se na vitamíny pro rostliny...

O smrti se synem mluvím na rovinu od začátku, co se zeptal (kolem 3 let). Smrt nám do života (aby se nas to opravdu dotklo) přišla loni na začátku léta, kdy zemřel jeho oblíbený praděda (říkali jsme mu děda Bonbonek, protože ho vždycky podaroval bonbóny). Jeho smrt byla rychlá a já byla moc ráda, že jsme cca 5 dní před jeho skonem byli za ním v nemocnici, kdy jsme rozebírali, jak se vrátí brzy domu (bohužel my všichni /kromě syna a dědy/) jsme věděli, že se domů už nevrátí (rakovina jater v pokročilém stádiu s metastázami v břiše).
Syn si ho pamatuje jako veselého dědu. O jeho smrti jsem mu řekla asi 14dni po. Vysvětlila jsem mu, že děda byl hodně nemocný, i když tak nevypadal, že měl bolesti, na které dostaval silné léky, ale jeho tělo se rozhodlo, že už se dal trápit nebude, a tak zemřel.
Asi týden nic neřešil, vzal to jako fakt. A pak přišla lavina otázek, proč umřel, jak umřel, co se stalo s jeho tělem, a jestli umřu taky, a jestli umřou i babičky a dedecci co ještě má, jestli umře i on.
Všechno jsem mu to v klidu vysvětlila, odpovídala na všechny jeho otázky.
Bohužel, děda si přál zpopelnit a uložit do neoznačeného hrobu, a toto u nás ve městě dělají jen 2x do roka. Na uložení do hrobu jsme nebyli, ale řekla jsem mu, že se to tento den děje a slíbila mu, že jakmile to bude možné, půjdeme tam dát kytičku.
Hřbitov zná, už několikrát jsme tam spolu byli dát na hroby příbuzným kytičku a svíčku.
Na dědu si vzpomene, potřebuje pak obejmout, občas si poplace, že se mu stýská.
U nás vlastně žádné téma není tabu, jen se informace snažím pretridit tak, aby byly úměrně jeho věku a chápání

@j.a.n.u.s. Já musim říct, že děti to berou až moc dobře. Ale asi je to tím, že jsme to probírali celkem brzo. Nikdy nepoznaly otce. Při první otázce na něj jsem nelhala. Pár otázek sice bylo. Ale vlastně mě překvapilo, jak moc dobře se s tím srovnaly. Horší bude až budou starší a budu jim to muset vysvětlovat celý. Na to asi nebudu připravena nikdy. Ale jednou to přijde. Vím to.

@j.a.n.u.s. od narození chodíme na hřbitov na dušičky,vánoce i během roku. Mluvíme o smrti běžně.smrt vidíme všude kolem nás,ať již v podobě mrtvého ptáčka u stromu nebo sraženého hada.stejne tak se bavíme i o smrti nás, lidí

@j.a.n.u.s. mám tři děti, a vždy jsme o smrti mluvili otevřeně. Chodíme na hřbitov. Prohlíželi jsme hroby, četli kdo kde leží a kolik mu bylo..i na dětské části jsme byli. Umřela nám kočka, udělali jsme hrobecek. Děti chápou konecno a jeho možné příčiny. Ale je fakt, že jsem jim do toho nikdy netahala nebicko apod. Tudíž jsem jim tu fyzickou část věci nekomplikovala. A na to co se děje s myslí a pro někoho s duší si budou muset přijít časem, je to hodně individuální věc. Nechci jim cpat jen moji představu.

Dcera 6 let, občas se ptá. Někdy řekne, že je (pra)děda v nebíčku (umřel, když jí byl rok, nepamatuje si ho, na fotkách ale ví kdo to je). Tak se o tom bavili i ve školce, jednou volala směrem k obloze 'dědo, dědo, tady jsem a mám tě ráda'. To jí bylo mezi 4-5 rokama. Teď ví, že když někdo umře tak má pohřeb - rozloučí se a potom je uložen na hřbitově, kam za ním můžeme chodit zapálit svíčku, a říct mu co je novyho. Dušička je v nebíčku a tělo na hřbitově. Občas dostane záchvat pláče, že umřeme a to nikdy nesmíme - to se snažím vysvětlit, že každý až přijde čas odejde a že to bude za dlouho. Potřebuje pomazlit a v určité chvíli převést řeč jinam.