Deprese blízkého člověka. Co mám vlastně dělat?
Asi bych potřebovala slyšet příběhy ostatních, abych si trochu v hlavě srovnala, co dál. Co dělat, co ne. Mladší brácha se už několikátý rok léčí s depresí. Nechci nic zlehčovat, byli jsme si hodně blízko a dost jsme si toho mezi sebou řekli... Problém je, že poslední dobou se ke mně chová jako k cizím. Nastoupil do nové práce, tak trochu natruc rodičům, a namísto bráchy, se kterým se dalo povídat hodiny, je z něj součást nějaké super firmy, všechno je úžasný a skvělý a já vím, že je to jen póza, kterou už zaujímání vůči mně. Mrzí mě to, ale snažím se to chápat. Na druhou stranu si teď pořídil kočku, a ve všem, co se jí týká, se chová naopak jako desetiletý - šišlá, i když o ní jen mluví, když řeknu něco o naší dcerce, hned vytahuje kočku, když by měl odjet na noc, musím za kočkou třikrát zajít... I to chápu, já mám malé dítě, možná se to snaží nějak podvědomě vyrovnat. Jenomže...mě to poslední dobou hrozně vysává, ten vztah mě vyčerpává. Rodiče samozřejmě řeknou, že máme být rádi, že je deprese jakžtakž pod kontrolou, ale mě poslední dobou trápí otázka - nakolik je to deprese a nakolik už jistota, že mu nikdo žádný, byť dětinský, požadavek neodmítne? Není tu někdo, kdo by mi nějak pomohl svým příběhem? Co mám vlastně dělat? Snažím se jednat férově, jako s dospělým člověkem, na kterém mi záleží, ale poslední rok s kočkou je to utrpení, kapka ke kapce, a já už nevím, jak mu vysvětlit, že nedokážu pořád poslouchat jen no tom, jak kočička udělala bobíka, jak má měkkoučký bříšečko... Myslela jsem, že to pomine, kočku beru jako dalšího člena rodiny, ale je to horší a horší. K psychologovi i psychiatrovi brácha chodí. Ale nějakou podporu už asi pomalu potřebuju i já... Děkuju všem, co si to přečetli, a všem, kdo mě chápou... Zní to hrozně malicherně, ale je to ubíjející... 😞
@niheb naprostý souhlas s @konidana Zkušenost mám ze svého okolí se 2 blízkými lidmi, z toho s jedním od malička (sestra). Můj dojem po těch letech: 1) Často neumím už odlišit, co je nemoc, co povahový rys a co snaha dotyčných těžit ze své nemoci a soucitu okolí. 2) Člověk MUSÍ myslet sám na sebe, neustálá péče o člověka s depresí člověka může taky totálně semlet.
Nezní mi to malicherně, úplně tě chápu. Mysli na sebe, opečuj se, klidně na chvíli omez kontakt. Není v pořádku při péči o druhé zlikvidovat sebe. Drž se
Moc vám děkuju, holky... Asi jsem to potřebovala slyšet 🙂
Neporadim přímo s depresi, ale jinak tohle až absurdní polidstovani zvířat znam z rodiny taky. Moji rodiče mají malého pejska a to je prostě fakt obsese. Dokážou mluvit nonstop o tom, co dělá, jak se chová, jak ho krmí (za maminku, za tatínka...), jak ho koupou, nesmí se na něj zvýšit hlas a ani nesmí zůstat na chvíli sám. Také je v hierarchii rodiny srovnatelne s mojí dcerou (jejich vnučkou), z jejich strany se obávám, že i možná výš. Byli schopni mi říct, jak to, že dcera ještě nechodí, že to lezení jejich pejska rozrusuje. Otec byl napomenut, že na dceru moc hezky mluví, že pak žárlí. Atd. Myslím, ze tohle už je taky nějaká porucha, že jsem to nekde někdy četla. My se naštěstí vídáme málo, ale řeším to tedy tak, že to odkyvu a příliš na to nereaguji. Ovšem na přehnanou péči bych tedy nekyvla, přijde mi, že je to jen utvrzovani v jeho bludu a za mě to už blud je.
@biciklissie Tak ony i matky malých dětí jsou v tomto občas "na zabití". No a pro toho kluka je ta kočka jako "miminko". Takže tam bych tak zásadní problém neviděla (resp. teda stejný i u části holek s miminky).
@niheb Skoro mi přijde, že pro tebe by bylo nejlepší si fakt najít nějakého psychologa a začít k němu chodit (pokud to časově zvládáš). Ne nadarmo by psychologové měli mít supervizi - právě takového psychologa pro ně. V pečovacích profesích podobně. A ty jsi vlastně na úrovni té pečovatelky.
@merope Jako máš pravdu, že vždy jde o nějakou sebereflexi, sebe kontrolu a ohleduplnost, nemluvit o nějakém tématu, co třeba protistranu úplně nezajima, nějak nepřiměřeně dlouho. Ale přece jen vnímám rozdíl pana s kočkou a matky s dítětem. Vím, že domácí mazlíček je člen rodiny, ale já v tom rozdíl prostě cítím. Jinak pan má psychické problémy, tak tam je to komplikovanější, to chápu.
@pajula123 S bodem 1) ve všem souhlasím... Nedokážu říct, kdy za to objektivně nemůže, že se třeba urazí jako malej kluk, a kdy už je to ze zvyku, že zkrátka nikdo neřekne "neblázni, chceš, aby tě všichni brali za dospělého, tak se tak chovej".
No a s tou kočkou nebo psy, jak tu píšete...já se schválně snažím mu dcerku nepodstrkovat, mluvím o ni jen občas a rozhodně ne nějak afektovaně. Vím, že moje založení rodiny mohlo být pro bráchu další taková "rána", jestli mi rozumíte. Na druhou stranu přesně jak píšete - nemůžu přece upřednostnit roli pečovatelky před vlastním životem. Jen je pěkně těžké to oddělit... No určitě to znáte.
@biciklissie To musí být pěkně na palici... Držím palce, ať máš pevné nervy 🙂 Taky často jen kývám nebo ty řeči prostě ignoruju, ale někdy je toho už prostě moc. A na lehké upozornění, že bych si ráda povídala taky o něčem jiném, reaguje ještě přehnanějším líčením. Snad bude brzy zas líp 🙂
Když to neoddelis a nepochopíš, že on i když detinsky a nemocný, je už dospely a musí hlavně něco chtít dělat sám se sebou, tak se v tom budeš pěkně plácat a stáhněte i tebe... A on to stejně neocení. Hele, mám to v rodině, dokonce tam takových mám více.. Důvod prostý... Nemají na stará kolena partnera ani děti, tak se utápí ve zvířatech, a já vím, že i když jsem se snažila nakrásně je nějak pomoci, nebo dokonce je zapojit do zmeny v životě, nějak jim rozhodit režim, tak se to otočilo proti mě a byla jsem ta špatná a rozmazlená, povýšena a já nevím co. Oni mají svoji hlavu, svoje zatvrzele názory, svůj polomrtvy styl života, ala práce domov, kočky, nemoci, to je cele, celý jejich repertoár a nic na tom nezměním, protože si v tom libují, protože prostě nechtějí zmeny. Co se týče stavení zvířat na úroveň lidí je samozřejmě chorý nesmysl. Zvíře přesto že je členem rodiny a dneska pes bran jako mazlíček, vždy to bude "jen" zvíře ať se to někomu líbí nebo ne. Nelze zvíře stavět na úroveň člověka a už vůbec ne ditete. Na druhou stranu... On je v jiné situaci, prostě nemá rodinu, podvědomě třeba po ní touží a trápí ho to, tak se upne na zvíře. To je trochu podobně jako já, než jsme měli první dceru, tak jsme si poridili kočku a defakto nám suplovala dítě, pak ji někdo před Vánoci ukradl do auta, protože prostě vymazleny kocour, ochoceny jako pes, naučený na povely, navyky, na záchod, vypiplany jako dítě, mazlivy, pocitve si packama oteviral okno.... No a teď jak mám děti, tak už ten vztah tak vřelý k těm kočkám není a třeba teď prostě kočku ani nechci.
Mohla bych být dobrý kandidát na radu, ale bohužel ji nemám… mám matku s depresemi, ktera má psi jako svoje děti a pak mladšího bratra s depresi, ten je na tom ale o poznání hůř než tvůj, protože by se ve svém stavu nebyl schopny dlouhodobě o zvíře vůbec starat. Chci jen říct ze nejsi sama a není to jednoduché. To zvíře bych mu asi odpustila, nechávala informace proudit jedním uchem tam a druhým ven. Asi bych si rikala ze je dobře, že má něco pozitivního, co ho drží nad vodou, protože voda ve které plave je tmavá a hluboká. Je to proste nemoc jen není vidět…
@niheb Děkuji, už jsem si zvykla, že jsou "mírně" excentricti🙂. To vám přeji, ať máte hodně sil. Najít nějakou zlatou střední cestu u vás bude náročné, ale jste dobrá, že to řešíte, snažíte se. Ma vás bratr štěstí na fajn sestru.
@crejzy Uf, to držím palce! Snažím se najít nějakou rovnováhu, aby mě to nezničilo natolik, že na něj začnu být alergická, protivná... Chápu, že ho kočka pomáhá držet nad vodou, možná mě jen mrzí, že i když se snažím, jak chci, po narození dcery se tak nějak sám odřízl a už se mi nesvěřuje. Přitom si myslím, že není objektivní důvod, sice se situace trochu změnila, ale dělám, co můžu, aby ho to "neobtěžovalo". Dcerku tedy má rád, to zas ano, ale zkrátka nasadil na mě úplně stejnou masku jako na cizí - a to mě asi mrzí nejvíc. Trvá to už dva roky, tak uvidíme.
Moc vám všem děkuju... A všem, co řešíte cokoliv podobného, posílám kupu sil! ❤️
@niheb trochu v tom cítím takovou tvou potřebu nebo spíš přesvědčení, že on potřebuje tvou pomoc a ty mu ji nedokážeš odmítnout... i kdyby jen tím, že ho s kočkou pošleš k šípku... asi trochu obava, aby mu to nezhoršilo nemoc a braní ohledů, až moc. Seš jeho sestra a ne opatrovník. Myslím, že by ti pomohlo , držet si ho dál od těla, nechat si čas na sebe a ne furt aby brácha něco. Lehce se mi radí, já nemám sourozence. S depresí (a mánií) mám od dětství dlouhodobou zkušenost se svým tátou. I já jsem zažila pár let s vlastní depresí. Nemyslím, si, že přehnaná starost okolí pomáhá. Pomoct ano. ale odsud potud. ten člověk je dospělý a svéprávný.