Dcera se mnou nekomunikuje.
Dobrý den přeji,
mám 3 dospělé děti - syny (27 let) a dceru (29). Dcera již několik let žije v zahraničí, domů jezdila 2 - 3 krát do roka, synové bydlí s námi. Dcera byla vždy komplikovaná a problémová, měli jsme to s ní těžké. Lhala, kradla, nechodila do práce. Všechno tajila, nic nám s mužem neříkala. Na Vánoce měla přijít domů, napsala sms, že nepřijde, že jde s přáteli lyžovat. Manžel se rozhněval, já dceři psala, že táta se hrozně zlobí a proč nepřijde, nebyla doma už rok. Pořád jen slibovala, že přijede, ale nakonec z toho vzešlo. Došlo k sms přestřelce mezi mnou a dcerou, napsala, že jsem nikdy nebyla dobrá máma a že jsem jí ublížila, že jsem jí říkala hrozné věci když byla malá. Víte, přiznávám, ale člověk přece v hněvu řekne i věci, kterých pak lituje. Od té doby spolu vůbec nekomunikuje, ona mě zablokovala, psali jsme si převážně přes aplikace v telefonu. Už jsou to 3 týdny bez kontaktu, nevím zda jí mám zavolat, napsat přes telefon.
Řeknu vám jedno, nikdy vážné věci neprobirejte písemnou formou. Chybí intonace hlasu a věta může vyznít jinak, než byla myšlena. Navíc, je sice víc času na formulaci toho, co chcete vyjádřit , ale to bývá na škodu. Mě se takhle díky smskam rozhadala švagrová se sestrou a po letech pak švagrová s mamkou a ve výsledku holky neviděli babičku víc jak rok. Zkuste jí zavolat, říct, že vás to mrzí, že vám chybí a uvidíte. Pokud je natvrdla a ve svém věku stále pubertacka, bude si mlýt pořád tu svou. Ale měla by si uvědomit, že maminku má jen jednu!
Upřímně moje máma byla v dětství na baterky, pila, vodila si domů chlapi apod. Kolikrát se o nás musela starat babička, ted asi 15 let nepije, ale hold ve mě část averze k ní stejně zustala, je takovej generál, kdy si myslí, že si pískne a všichni se poserou. Kolikrát zkouší i takovéto psycho vydírání apod. Vydržím s ní nemluvit dost dlouho, ale většinou se pak ozve. Když nechce jezdit at nejezdí. Já osobně jezdím za mámou 1x do roka a to ani nebydlím v zahraničí. spíš jezdí ona, ale proste my sme jako ohen a voda co se týče i všech názorů. Zkuste jí zavolat, bud to vezme nebo nevezme, ale na pilu bych netlačila ani to nezkoušela s tím, že tata je nasranej apod.
@jjasmina Tohle je strašně ošemetný problém no... Nevíme jaká je pravda, jaká paní byla ke své dceři a jak píšete některá slova, činy v dítěti zůstanou zakořeněný... Já mámě doteď nezapomenu , když mi jednou řekla, když jsem byla ještě dítě, že jsem byla nehoda...Podle mě se tohle dítěti neříká...A každý to pak bere jinak no..Já si užila své s mámou ale i přesto jí miluju, ikdyž jí hodně věcí nemůžu zapomenout.
@marketkaticha jj je to tak
Moje máma je super, ale občas se taky chytneme - a většinou písemně. Je to to nejhorší, protože člověk opravdu necítí ty emoce na druhé straně a dost si domýšlí, takže je to všechno mnohem horší. Obvykle je to tak, že se pohádáme, nebavíme se a až obě vychladneme tak pokračujeme jakoby nic. Jenže u nás to jsou hádky v podstatě o blbostech.
Ale chtěla bych říct asi tolik - je to její život. Nemyslím si, že by měla nějakou povinnost k vám jezdit nebo vás navštěvovat, pokud jí to je nepříjemné. Sice jste rodina, ale pokud se cítí z nějakého důvodu ukřivděná nebo jí skutečně bylo ublíženo (byť vy to tak nemusíte cítit), dejte jí čas. Nenuťte ji. Co asi tak zmůže nátlak? Dle mého jen větší odcizení.
Prostě nemyslete na sebe, na manžela, ale taky na ni a její pohodu.
(Pochopitelně vůbec nevím co se dělo a proč, takže můžu být mimo, ale podle mě každý potřebuje čas a prostor.)
Me trochu zarazilo že jí napíšete že otec se zlobí že nepřijde. Mě by rodiče napsali že jich to mrzí, jsou smutní atd. Určitě by se ale nezlobili... Možná má opravdu důvod do takového prostředí raději nejezdit. Zkuste ji zavolat, nebo co tak udělat si dovolenou a jet navštívit ji?
Nutit někoho v 29 letech, aby přišel domů, no nevím, já bych asi taky nepřišla. Mojí nejstarší je teď 25, také má svojí hlavu, ted jsem s ní ty narozky chtěla slavit, ale oznámila, že jede do Prahy, že to oslaví tam s kamarády. Podotýkám ještě studuje, ted posledním rokem. Ani ve snu by mě nenapadlo se na ní zlobit, oslavíme to až se vrátí. Možná by pomohlo jí nenutit, jen se občas zeptat, jek se má, jestli je štastná a hlavně bez výčitek.
Taky jsem pro to, abyste jí dala čas. Rodiče (i děti) si občas některé věci, které udělali neuvědomí a třeba ani nepamatují, ale ty věci mohou mit dalekosahle následky. Přeji hodně štěstí! 🙂
Dejte jí čas,ona se sama rozhodne co chce v životě dělat
Mám něco podobného v rodině také a přišla jsem na to,že jediné řešení ač se to nezdá,je naučit se hodit to všechno za hlavu.Víš zkus to udělat jako ona,neřeš to..A když budeš mít touhu ji zavolat,raději schovej telefon a jdi se projít.Protože ona momentálně nepochopí tyto Tvoje pohnutky.
Dejte jí čas.. Já mám něco podobného s jiným členem rodiny a ikdyž mě vždycky naštve a v tu chvíli toho člověka fakt nesnáším, tak se pak stejně ozvu...Trvá mi to ale třeba 2 měsíce 😅 ..Nebo se pak klidně ozvěte i vy ale zbytečně bych netlačila na pilu.. Jsem ve stejném věku jako vaše dcera... Tak to je jen můj pohled...