Co když je neplodnost dar a příležitost žít jinak?

po 1 IVF jsme podali zadost o adopci, ani 2 IVF nebylo uspesne - nebudu pokouset dal osud , riskovat 3 potrat a utracet penize nad dalsim, dalsi, dalsi, dalsim pokusem , jen si dokazat, ze to jednou vyjde, pokud to ma vyjit vyjde to - napriklad i zazrakem bez doktoru, uz nechci dalsi stimulace, tuny leku a pocit zklamani 😒
i adoptovane dite budeme milovat - uz se na nej tesime, skoda, ze cekaci doby jsou tak dlouhe 😒 a postup pred schvalenim, tak zdlouhavy

je to dobrá myšlenka a taky mně něco podobného napadlo,jenže každá si chceme odnosit a porodit a vychovat to svoje vlastní štěstí,samozřejmě že bych těm nebožátkům v ústavech přála najít rodinu a hlavně aby se ty naše úřady probraly a přestali s tím dělat takové komplikace a děti do rodin umisťovali rychleji a snáze než za mnohdy brutálních podmínek,jak je tomu nyní ☹

Tenhle názor má opravdu něco do sebe a v podstatě obdivuju ženy, které takto vyřeší svůj problém s neplodností. Já dítě mám, ale měla jsem takové zdravotní komplikace, že jsem přemýšlela, že se mi možná otěhotnět nepodaří a jestli bych byla schopná adopce no a musím říct, že jsem si odpověděla, že bych toho asi schopná nebyla, aspoň ne v té době... když pominu ty byrokratické nesmysly, tak přece jenom jde o cizí dítě, s neznámou historií, s neznámou genetickou výbavou... každá jsme jiná a já to vnímala takto. Spíš jsem si dovedla představit, že dítě nebudu mít vůbec a že život naplním něčím jiným. No ale teď, když dítě mám, tak vidím, o co všechno bych přišla 🙂

ta myšlenka je určitě dobrá, ale to asi umím ocenit já, která jsem měla to štěstí otěhotnět a porodit miminko. Určitě ale adopci beru jako skvělou věc, úžasný způsob, jak udělat obě strany neskutečně štastné!

Ta myšlenka je dobrá, ale nedá se přijmout teoreticky, člověk to musí opravdu žít... cítit, vědět, že to tak je. Přesvědčit racionálně se o tom asi nedá, i když vím, že to tak je a obdivuju všechny adoptivní rodiče, tím to končí. U mě by to bylo "proč zrovna já?! "atp. Asi je potřeba k tomu dozrát..... Každý je jiný a tak je to dobře.

U nás bylo 1. IVF úspěšné, 2. IVF neúspěšné a 3. IVF taky úspěšné. Pokud by se nám nezadařilo, uvažovali bysme o adopci, ale u nás je opravdu velký problém s tím, že to dlouho trvá. Vím o páru, kterému IVF vyšlo až na 11. a 12. pokus, ale to já bych určitě psychicky (ani finančně) nezvládla.

Neříkám,zajímavé zamyšlení,ale kdyby to ten osud spíš obrátil,nebylo by to lepší??? 😒 Proč dává osud dítě někomu,kdo ho nakonec nechce a ty co by ho chtěli jim dá do vínku neplodnost?????? 🙄 Nemluvě o tom,že by nebyli přeplněné kojenecké ústavy a děcké domovy 🤐

Nám také hrozilo IVF a nechtělo se nám do něj.Zvažovali jsme adopci i přes nesouhlas mých rodičů,ale naštěstí se nám po 4.IUI zadařilo přirozeně počít miminko.Kdyby se nazadařilo,do adopce bychom určitě šli,protože je nám strašně líto opuštěných dětí v ústavech ☹

to je velmi polemizující otázka a i páru,který zkusil umělé oplodnění-3x,bylo dr řečeno že spolu nikdy dítě mít nebudou,mají jedno dítko adoptované,druhé v pěstounské péči se po pěti letech,kdy se už o nic nesnažili,ani nečekali zadařilo a mají i vlastní dítko,dalšíkamarádka je ,,je alergická" na partnerovo sperma,takže taky jedině umělé oplodnění-zadařilo se,spíš je na místě otázka jak je možné že někteří dr nechají dítko donosit opravdu neschopným ženám,které nejsou schopné se o děti starat-a toto je doloženo nejen jejich okolím,ale i různými psychologickými posudky-tady si myslím že by byla na místě případná sterilizace,protože tyto jsou jen pro rozšiřování takových drobečků za mřížemi postýlek,pár jich skončí v baby boxech,na můj vkus hodně někde v popelnici,tašce či záchodě,některé mají to štěstí že i tento start zvládnou a dostanou se do rodiny kde jsou chtěnými-a řekněme si to na rovinu-je hodně málo párů,které si vezmou romské,či nějaké jiné dítě a usilují hlavně o miminka,jenže je potřeba se postarat i o ty větší které nikdo nechce-ať pro původ či nemoc,a hlavně v dnešní době,kdy chtějí zrušit kojenecké ústavy a dětské domovy,kdy z pěstounství,které do nynější doby bylo činěno z lásky a potřeby mít děti se stane byznys,takže je to i na druhé straně,jen asi ne v takové čistotě myšlenky mít dítě,rozhodně je to v lidech a o lidech,každé ženě přeji zažít ten úžasný pocit kdy jí dr řekne maminko,kdy se s partnerem na něj těší,kdy ucítí první pohyby,prožije si porod,pak první koupání,usmání,první slůvka a kroky,bohužel ne všem je tohle dáno,tak pak ať to nejsou Ty co se o cizí dítě budou starat jen pro peníze ale z lásky-možná jsem zase něco napsala pro někoho špatně,ale snad pochopitelně

ahoj 🙂 ,
čas od času si sama říkám, že asi téměř vše má své " dobré" důvody...někdy ovšem se to "dobré" z toho špatného vyfiltruje až za dlouhou dobu....myšlenkou o adopci jsem se nikdy výrazně nezaobírala, myslím tím tak, že bych vážně o adopci dítka uvažovala, ale pokud by to byla opravdu má jediná šance, myslím, že touha po dítěti by byla prostě silnější.
mě jen hrozně štve ten systém "uvolňování" dětí k adopci...přeci nemůže stačit jeden pitomý pohled za půl roku od pánů rodičů a tím je dítko navždy odkázané ústavu 😔 .

My o adopci uvazujeme, mame samozrejme velky strach...nastetsi mame krasnou malou holcicku a ja za ni kazdy den dekuju Bohu....vzdycky jsem tak nejak chtela adoptovat dite, mit svoje a nejake dalsi"svoje" prijmout mezi nas 🙂 nastesti se snad zmeni, ze nebude stacit jeden pohled, zvlastni kolik zen nejde do adopce a pise o psychotestech,byrokracii a podobnem, je to bezesporu tak a strasne, ale na druhe strane vah stoji byrokracie a byznis, psychicka vycerpanost, obavy a strach pri pokusech o to mit dite vlastni a mnoha lidem to za to stoji...vsude kolem nas je vsechno o penezich, pri pokusech o to mit dite, v dobe kdy uz cekate dite, kdy mate dite...snad se to s tou adopci u nas zlepsi a musim rict, ze by me ani nenapadlo, ze by si z toho nekde byznys udelal,ale zajimava myslenka, jen by me to nikdy nenapadlo... 🙂

Je fajn, když někdo dokáže svůj problém takto pojat a chápat. Když nevidí neplodnost jako problém, stigma, prokletí, ale jako výzvu.
Ale to se netýká jen neplodnosti, týká se to jakýchkoliv překážek v životě - jsou-li to překážky a není to jen ukazatel směru...
Žilo by se nám mnohem líp, kdybychom to dovedli použít v praxi...
Jen už to chce být na vyšším levelu.
Osobně - někdy vidím, že záležitost, kterou jsem chápala jako křivdu, zradu a problém, chápu s odstupem jinak...
Když se nám nedařilo otěhotnět, trápilo mě to nejvíc první dva roky, potom už si člověk tak nějak "zvykne", adopci jsme dost odkládali. Nebyli jsme zralí... Mmch - nejsem si ani teď jistá, jestli bych k adopci přistoupila.
A jestli si někdo udělal z neplodnosti byznys? No - kde není poptávka nemůže být ani nabídka, ne? 🙂

Myslím, že máte hezký náhled na tento velikánský problém a určitě by bylo krásné, kdyby tohle řešení potkalo všechny opuštěné děti a dostaly se k mámě touto jinou cestou, než je porodila. Ale obávám se, že mnoho neplodných párů je otrávených z věčného čekání a nekonečných administrativních věcí kolem toho (ikdyž posuzuji jen z doslechu, sama tento problém neřeším) a hlavně se obávám toho, že všechna tato dítka zavřená v dětských domovech a koj. ústavech mají natolik sobecké a nezodpovědné zploditele, že jim ani neumožní, aby byla šťastná v jiné rodině a nejsou právně volná k tomuto kroku. Ale pro všechny rodiče, kteří přesto dlouho bojují, aby mohli dostat dítě k adopci přeji hodně sil, vytrvalosti a hlavně brzkého úspěchu, mají cestu k nim mnohem složitější a strastiplnější, než my, které si užíváme prvních pohybů miminka ještě v bříšku a máme možnost si místo vypisování dotazníků užít těhotenství.