Co dělat, když mě nebaví život?

To mi trochu přijde jako "vyhoření". Ono spousta rodičů si nenastaví pravidla, když se děti narodí. Protože děti změní život. Chlap si říká, že ženská je doma na mateřské, ale nic nedělá. A ženská si ponadává a jeho v tom nechá, ikdyž to tak samozřejmě není.
Narovinu bych to chlapovi řekla. Pokud tě má rád, bude ti oporou. Pokud ti však nezačne pomáhat, u tebe se to bude prohlubovat, buďto bych prostě odjela klidně na 2 noci. Pak je možnost poradna a nebo odejít. Děti a vše doma je vás obou, né jen "matky". Někdo má spojitoat slova "matka" - uklizečka, kuchařka, otrok, apod... A nejsem žádná extrémistka, ale i chlap má umět uvařit, uklidit, vyprat, přebalit, nakrmit apod...
My jsme doma najeli na pravidla a opravdu chlap pomáhá a sám vidí, že není jednoduché být doma s dítětem. Když má ranní, tak večer koupe, krmí, uspává a uklízí hračky. Já zatím připravím ložnici, poklidím kuchyň a připravím večeři. Když mi to trvá déle, tak přijde, zda chci pomoct. Když má odpolední, tak jsem defakto na syna sama. Když jsem byla ve 2měs. syna na operaci palce, tak jsem nic nemohla a on se staral o syna. Za dalších 4měsíce byl opět na OČR, jelikož se mi rozjel relaps a já se dokázala postarat jen sama o sebe. A to tehdy poznal, co to vše obnáší se starat.

Podle me taky vyhoreni. Nekdy mam podobne pocity, a klicem je ten cas pro sebe. Taky mam nekdy pocit, ze ty dny ubihaji jen v povinnostech, kolikrat nemam energii na nic jineho, nez "cumet do telefonu", kdyz uz ten cas by se masel. Chce to nejake zpestreni. A taky se o domacnost podelit. Uz jen to, ze by si chlap chodil jak na hotel by mi bralo vsechen elan a energii. Taky s tim doma bojuju, resp. musim o ten svuj cas bojovat, manzel ma rad svoje pohodli.

Ja jsem se takhle nejak propadla az k nervovemu kolapsu, uz jsem proste nemohla. Pripadala jsem si v pasti, zabehle koleje z kterych neslo vystoupit. No dalo se, manzel sice stale jezdi turnusy, ale kdyz je doma, snazi me se jezdit s detmi na vylety, kdyz prijede, tak prevezme cast mych povinnosti, abych si mohla odpocinout, deti uz se zacinaji osamostatnovat ve smyslu, ze starsi uz bude chodit do a ze skoly a zusky sama, deti vynasi odpadky, vyklizi mycku - proste abych nebylo vse na me…zobu AD, k tomu horcik a rybi tuk, zacala jsem se zas ucit anglictinu, zacala jsem zase cist, na vecery mam antistresove fantasy omalovanky…cilene si delam male radosti…nasla jsem si psycholozku a ucim se se zas divat na svet z te lepsi stranky, mit radost z drobnosti, ktere delaji zivot prijemnejsi, je to dlouha cesta, ale nechci skoncit jako rodiny znami, ktery vyhoreni vyresil sebevrazdou, zacyklil se a nesel k doktorovi, protoze je preci chlap a on to zvladne…

Jsi zkrátka "ubitá" denní rutinou, v rámci které si nedovoluješ sebepéči a bez té to fakt nejde. Já myslím, že tím si prošlo/prochází velmi mnoho žen, včetně mě.
V prvé řadě ti vymluvím formulku "na sebe nemám čas" - čas se najde, stačí chtít. Mně trvalo několik let než jsem byla ochotná vystoupit z této role oběti a začít pro sebe něco dělat. A přestože jsem byla celá ta léta přesvědčená, že čas prostě nemám, najednou si ho umím najít tolik, kolik potřebuji. Zvládám obličejovou rutinu, zvládám ranní rozcvičku z hormonální jógy, zvládám ranních 10000 kroků v přírodě kolem řeky a po večerech mám čas na kurzy s jemnými meditačními technikami, které mi pomáhají zpracovávat traumata z dětství, pracovat s emocemi, apod. A od doby, co se takto sobě věnuji, zmizel pocit, že je můj život nenaplněný, protože zkrátka aktivně odpočívám a najednou zase vidím to, co jsem z vyčerpání přestala vnímat...
Ty můžeš začít naprostým minimem - ranní a večerní rutinou v péči o pleť (obličejová jóga), ranní rozcvičkou z hormonální jógy. Časově to zabere pár minut a už ty dny nebudou jen péčí o druhé. Věřím, že tě to nakopne a časem budeš chtít víc a dokážeš si čas najít.
Také mám manžela, který doma moc není a ještě má pocit, že já mám na home office vlastně dovolenou. Takže mu musím několikrát do roka zopakovat, co vše zajišťuji v době, kdy on sedí v klidu své kanceláře a že si to můžeme klidně prohodit, já se vrátím do kanceláře a on může vynikat doma a uvidíme, jak si tu "dovolenou" bude užívat.
Důležité také je delegovat práci na ostatní členy rodiny, u dětí samozřejmě v závislosti na věku. Našim dětem bude na podzim 8 a 10 a dost věcí už zvládají samy - úklid pokoje, příprava oblečení do školy, příprava svačin do školy, obstarání myčky, dcera už se začíná zapojovat do vaření. Manžel musí pomáhat o víkendech - praní, žehlení, úklid, výlety s dětmi. Občas se manžel dostane do fáze, kdy fakt není ochoten dělat vůbec nic - v tu chvíli mu neperu, nežehlím, atd., což je jediné, co ho snese zase zpět nohama na zem...
Nejsem žena v domácnosti ani placená služka, jsem máma a manželka s plným pracovním úvazkem a tak po mně nikdo nemůže chtít, abych vše dělala jen já.

vyhoření, únava a možná i lehká nebo počínající deprese. U psychologa jsi byla 2x u stejného? Lékaři těchto oborů musí sednout,hledej dál a možná zajdi i k psychiatrovi. Ani ten ti nemusí dát hned léky, jen prostě zhodnotí tvůj stav a případně může pomoci. Najdi si čas pro sebe, kdy bydeš odpočívat a relaxovat způsobem, který ti vyhovuje. KLidně jen ležet u knížky nebo jít běhat, ale pohob´pila jsem , že na ten pohyb nemáš moc náladu a sílu. Taky to tak občas mám. Tak prostě celý volný den proležím...

bezvýchodnost, kterou pociťuješ, a která lehce může přejít do frustrace, hlavně podle mého ze zklamání ve vztahu s mužem bych řešila návštěvou psychiatra
jak psaly holky, nemusí to hned znamenat antidepresiva, ale budeš podchycená, ve smyslu záchrany
když je člověk sám, může mnohem snadněji najít východisko, zatímco, když je na nás někdo závislý, myslím tím děti, manipuluje se s časem horko těžko
myslet na to hezké, co máme (děti, úspěchy, práce, atd....) nám nejde tak snadno a pohřbívá nás právě to zklamání, vysává a ničí
zkusila bych buď praktika, aby tě nasměroval, nebo si najdi ve svém okolí přímo specialistu, psychiatra, případně přes pojišťovnu, seznam a někam se objednej

@miryp udělat si ten čas na sebe je i můj věčný boj. Když mám okolo sebe jiné lidi (rodinu-manžela a děti, na cizí se to nevztahuje...), tak prostě nezrelaxuju, pořád vnímám co zrovna dělají, i když na mne zrovna nemluví něco nechtějí. Řeším to tedy způsobem, že odejdu. Ven na procházku nebo klidně si udělám samostatný program na celý víkend. Teď už mne doma nutně nepotřebuje nikdo, když byly děti malé, tak byly s tatínkem. Letos jsem se zase po milionu letech zapsala do knihovny, tak budu mít občas na chvíli zašívárnu i přes zimu🙂

Mám to stejně. Ještě s nevýhodou,že jsem na rodičovské ,tedy zavřená doma s hyperaktivní holkou ,která mě nenechá se ani vyčůrat,aniž by mi lezla po hlavě.mam před ní ještě dva větší kluky ,se kterýma jsem byla chvíli sama a ani nevíš jak lituji ,že to tak nezůstalo . Cítím se doslova jako hadr na podlahu . Jen přežít každý den a dočkat se večera .... Manžel není zlý ,ale tím že nemá ani řidičák je spíše další dítě . Zájem o mě nemá,není hlídání ,takže spol aktivita žádná.samoz.nam to skřípe,ale posledních pár pokusu o společný vecer skončilo hádkou . Nejhorší je,že jediný co mi zbývá je,si ano.stezovat na sítích,ptz se třema dětma můžu akorát držet hubu a krok .