Ahoj, musela jste si některá poradit s tím, že jste si přály miminko, ale bylo nutné ještě setrvávat v práci (např. nové zaměstnání, zkušebka apod.) nebo měly jiné důvody (nemyslím zdravotní), proč to odkládat? Na vše jste byly připravené, ale musely jste zkrátka čekat na správný timing např. z finančních důvodů? Jak to období překonat? Čím se rozptýlit?
Děkuji za inspiraci. 😉
Přesně tak. Pokud miminko chcete, tak tomu dejte volný průběh. Stejně když budete mimi, tak do práce chodit nebudete(teda pokud nepracujete z domova, to se da užpo šestinedělí pokud mate zázemí☺). Taky jsem patřila mezi ty naivky, a myslela si, ze vysadím antikoncepci a bude mimi. Bylo za dva roky.
@michnovka me pomohl sport, behani, kolo, plavani, badminton, squash a prisla jsem na jine myslenky...ale jak pise katgatoo pak to neslo az ted v 31 se povedlo po ivf, ale aspon mame hodne nasporeno protoze pracuji jako managerka a manzel investicni banker movitych klientu 🙂
@michnovka Velice podobný problém má sestra s přítelem, jelikož chtějí stavět a tak bydlí u naší mámy ve 12m2 pokoji. Po dlouhem přemlouvání od mámy a ode mě se rozhodli do dítěte jít i když nemaj pořádně kde bydlet. No a bohužel se potvrdily naše obavy už od začátku léta se snažej a nic. Není vyloučeno, že to dopadne tak, že otěhotní a barák už bude skoro stát.
Souhlasím s holkami, my to plánovali, potřebovala jsem v práci být min. 3 roky, udělat si praxi, zkoušky odborné způsobilosti apod. Když jsme se rozhodli, že už je správný čas tak přišel první spontánní potrat, po půl roce další těhotenství a zase zamlklé těhotenství, pak několik měsíců testů a vyšetření... kdybych to bývala tušila, kvůli práci bych to takhle fakt neodkládala...
Já těhu taky odsouvala, stavěli jsme domek, bydleli u tchánů, tak jsem řekla, že mimčo až po kolaudaci🙂 No nám to naštěstí teď vyšlo napoprve, ale je fakt, že se to vždycky podařit nemusí. Chodila jsem do práce, řešila stavbu, tak ta doba utekla rychle..
Já věděla, že potřebuji min. 3 roky praxe, abych byla po mateřské zaměstnatelná v oboru, který jsem vystudovala. Po 3 letech praxe jsem otěhotněla 🙂. Touhy na miminko jsem přebila koníčky (chodila jsem zpívat, cvičit, tančit, kreslit, ...) a prací. Zpětně nelituji. Nemít praxi, v oboru si nejspíš neškrtnu. První dítě jsem měla ve 28. Kdyby mi bylo 35, asi bych měla priority jinde.
Otázka je, jak dlouho se musi čekat a taky kolik ti je let, zda netikaj biologický hodiny. A pokud jde o práci, zda by si v ni mohla být v případném těhu. Ono mit jistou práci je důležité, když pak budeš plánovst být na mateřské třeba s dvěma dětmi. A nějaké to zázemí...Někdy je to lepši ne tolik uspěchat, ale zase taky neotálet s tím bůh ví jak dlouho. U nas se zjistili komplikace a najednou se muselo na IVF, to nestačilo muselo se na druhé IVF a rok byl pryč ani jsme nemrkli... Pokud si mladá, tak bych vydržela. Našla si zajímavé koníčky, zajímavý sport,dovolené...
Taky jsem odkladala do 32 let. "Důvody": výběh projektu, nenechat kolegy ve štychu, nemám nasetreno dost... Dopadlo to tak, ze jsem začala dělat chyby z prepracovanosti, dala výpověď, otěhotněla po 3 mesicich na pracaku,takže bez matersky. Mela jsem to utnout dřív. Stejně je člověk nahraditelnej, i když ma pocit, ze neni, peníze se rozkutaleji tak jako tak, radim moc neodkladat.
taky jsem čekala a hoodně dlouho, s manželem jsem od 16 let, už určitě od maturity jsem toužila mít s ním děti, ale život utíkal, zkusila jsem studium na VŠ, pak hledala práci, pak jsem se přestěhovala k němu, začali jsme stavět dům, chtěla jsem mít dům hotový, v roce 2012 jsme se vzali, pak jsme si pořídali psa, toho vypiplali a v září 2014 jsme se začali snažit o miminko, které k nám zavítalo hned na první pokus a v červenci 2015 se narodila naše milovaná Stelinka. Za měsíc mi bude 30. Život letí jako voda a každý svého štěstí strůjce.❤
Všechny své tři děti jsem přizpůsobila práci. Nelituji ani v nejmenším. Ale všechny jsme počali napoprvé, když jsem řekla: teď můžeme 🙂.
Záleží na věku. Já když jsem tu potřebu měla, tak jsem za prvé čekala, až se mi povede v práci získat smlouvu na neurčito, a za druhé jsem začala pochybovat o kvalitách partnera a že by se pořízením dítěte změnil. Došlo na rozchod a co jsem začala být se svým současným manželem, tak na začátku vztahu jsem se do takových věcí nehnala, navíc on se na to ještě necítil. Ve finále to přešlo i mě a čím víc mi bylo, tím víc jsem se necítila. Pak jsme vzhledem k věku tomu už nechali volný průběh a zadařilo se nám celkem hned, malá se narodila v mých téměř 29 letech.
Děkuju moc za rady a velmi zajímavé příspěvky,už se na to dívám zase trochu jinak. 😉 Zajímalo by mě, když mi je 30 a vím, že na první pokus se to s manželem nepovede (už proběhlo a nic), jestli tedy nemám na nic čekat, nechat práci prací, bydlení bydlením a prostě založit rodinu a na nic dalšího nebrat ohledy a doufat, že se všechno nějak ustálí a nějak tu rodinu utáhneme. Nebo mi z vlastní zkušenosti spíš můžete říct, neblbni, zajisti si zdroje, dokud můžeš. Btw. momentálně jsem v situaci, kdy můžu bud cca 3/4 roku ještě počkat (kvuli práci) nebo se pokoušet ted. Manžel by chtěl potomka ted, ale klidně i počká, nechává rozhodnutí na mě....Achjo.🙂
@michnovka běž do toho hned 🙂 Nemá smysl čekat... Já se s dětma x krát stěhovala, koupila barák, zrekonstruovala ho... Bydleli jsme taky v jednom pokoji (chvíli), pronajatém bytě... Dalo se to zvládnout, jsem ráda, že jsem nečekala a děti mám 🙂 Ono to s nima nebylo tak hrozný... Dokonce jsem s nima bydlela v nedodělaném domě, myla je ve dřezu, spali několik týdnů v pokoji jen na betonu (bez podlahy, měli na něm postavené postele) - vše se dalo 🙂
@michnovka manžela jsem potkala před 7 lety, v té době jsem chodila na vysokou, takže na svatbu a miminko jsem čekala přes 5 let. Manželovi to bylo jedno, nechával to na mně, ale já jsem chtěla velkou svatbu a mít aspoň nějaké peníze a pracovní zkušenosti. Jenomže mně v té době bylo 21, kdyby mi bylo 30, tak na práci kašlu.
Asi to bude hodně dáno věkem, ale já jsem hodně hrála na jistoty. Chtěla jsem svatbu a zároveň práci, do které se budu moct vrátit. Manžel chtěl zase dům a úspory. To se nám povedlo a jsme moc ráda, že máme pro syna zázemí, ale mě je 26 a manželovi 30. Kdyby nám bylo víc, asi to taky zase tak moc neřešíme...
@michnovka My se začali snažit o dítě v mých 25 letech a narodila se nám dcera teď, když je mi 31. Do svých 29 let jsem kvůli možnému otěhotnění setrvávala v práci, která mě psychicky ubíjela, pak jsem se na to teprv konečně vykašlala a našla si nové místo a prostě to "riskla" (teda po 4 letech neúspěchu už asi sex bez kondomu ani risk není). Když jsem byla v práci cca půl roku, šla jsem s pravdou ven, šéfové řekla, že se snažíme o dítě a že půjdeme na IVF. IVF vyšlo napodruhé.
Z mých zkušeností: žít život, jako by ses o dítě nesnažila, nijak se tomu nepřizpůsobovat a přesto "se snažit". Ono to nějak dopadne a zrovna tahle věc není prostě naplánovatelná (až na šťastné výjimky). S prací mě vyšlo to, že jsem nic netajila, ale je fakt, že jsem nebyla na nějakém moc vysokém postu a hlavně jsme měli v práci skvělý kolektiv a věděla jsem, že moje šéfová bude mít pochopení.
@michnovka to záleží na co jsi zvyklá a jaké máš priority, mě třeba nevadí žít trošku skromněji, ale vadilo by mi i v 30 čekat. S manželem jsme se dali dohromady těsně před mou maturitou, takže jsme čekali už tak dlouho než budu mít hotovou VŠ. Ani jeden z nás už nechtěl čekat, až si udělám praxi apod. Je mi 26 a čekám první, vždycky jsme s mužem věděli, že první dítě chceme do 30 a ideálně stihnout 3 do 35, kvůli biologii. Pracovat se dá vždycky, mít děti jen v celkem omezeném věku. A nejsem v tom přece sama, mám důvěru v manžela, že se o nás vždycky dobře postará. 😉
Práce je jen práce. Na miminko jsme s manželem mysleli od doby, co jsme spolu. ;) Po škole jsem naskočila do práce, za rok změnila a i přes smlouvu na dobu určitou jsme si hned po svatbě řekli, že není na co čekat. ;) Maličká se nám narodila v mých 24, manželovi bylo 36. A nečekat bylo to nejlepší rozhodnutí. Máme úžasnou sedmiměsíční holčičku. 🙂 A že na tom v brzké době nebudu kariérně, tak jako spolužáci? Jsem šťastná a neměnila bych. A v posledních dnech se nám opět potvrdila správnost naší volby. Už přemýšlíme o sestřičce nebo bratříčkovi pro malou, ale po porodu mě začala zlobit štítná žláza a i když je to prkotina, tak naše snažení nemůže ze zdravotních důvodů začít dřív jak za dva měsíce. Naštěstí jsem mladá a tak to nevadí a máme snad ještě spoustu času na další malé či větší !komplikace"... ;) Bydlíme v podnájmu a šetříme na naše vysněné bydlení. Jsme šťastní a za mě - neodkládala bych miminko "jen" kvůli práci. ;) 🙂 Hodně štěstí! 🙂
@michnovka - tady ti každý poradí dle sebe, tomu komu to dlouho nešlo ti řekne nečekej, neřeš jdi do toho, tomu komu jo, ten ti bude radit, ještě počkej, máš čas...no a nakonec se stejně budeš muset rozhodnout sama. Já bych radila mít nějaké zázemí pro mimčo - byt, něco do rezervy našetřeno a spolehlivého partnera, jistoty v práci jsou asi vedlejší, páč nikdy nevíš i při smlouvě na dobu neurčitou se může stát, že ti dají po rodičáku odstupné a hledáš práci novou....na druhou stranu, pokud jjde o to, že namáš praxi a potřebuješ čekat 9 měsíců než budeš mít nárok na mateřskou, tak to bych asi počkala...
jinak já teda se po škole vdala, pak jsem se věnovala kariéře, smlouva na neurčito, hodně jsme cestovali, zařídili si bydlení v sobě, který jsme zrekonstruovali, měli jsme našetřenou fin. rezervu a pak jsem otěhotněla téměř hned, přestože jsem nijak extra nedodržovala životosprávu
Ono jde taky o to, o jakou práci se jedná a zda tam vůbec je jistota té smlouvy na neurčito. Osobně mě moje práce baví a navíc pracuju v kanceláři, mám ideální podmínky, až bude dcera ve školce, což kolem mě vidím jako velký problém, ženský dělají ve fabrice na tři směny, proto mi i šlo, krom toho, že mě moje práce baví, o to, abych se měla kam vrátit. Ale pokud na tom nejste finančně extra špatně, tak bych tomu asi vzhledem k věku už nechala volný průběh, já se necítila, ale věk už mě tížil tak od 26 let, měla jsem strach, že by to pak nešlo a první dítě by to do 35 let určitě chtělo. A ono to jedno dítko se vždycky nějak zvládnout dá 😉
ahoj, tak my jsme spolu s mnzelem 10 let. resili jsme peníze, setrili, staveli dům a cas utikal.. po sedmi letech jsme se vzali.. rekla jsem, ze deti budou, ale budeme mit všichni stejne prijmeni... tak pry teda jo 🙂).. manzel je flegmous a moc věci neresi 🙂)... mazel resil praci. a ja uz citila, ze mam strach, aby neblo pozde.. nastesti se nam zadarilo první mesic po vysazeni antikoncepce, ale porodila jsem o 9 tydnu dřív. rok před tim jsem byla na konizaci.. stále si rikam, ze mit dite před tim, nemuselo se to stat, nebo třeba méně pracovat a apod... .. bylo mi v te době 31 let. ted po dvou letech cekame druhé, rodit budu ve 34 letech, povedlo se nam to druhy mesic.... ale beru to jako obrovske stesti, když vidim ty problémy jinde....praci vůbec neresim, budu ještě 3 roky s dětmi doma.....pak budu hledat novou praci, ta ma stara proste není s dětmi stejne mozna...
Každý ma priority jinde. To je těžké. Pokud by to bylo možné otěhotněla bych alespoň až po zkušební době. chtěla bych mateřskou a mít se kam vrátit do práce také není k zahození. Ale zase asi čekat až bude hotovy dům, dluhy splacene a dost nasetreno, tak vy člověk neměl děti asi nikdy😅
tak se situace trochu vyvinula, dostala jsem smlouvu na neurčito ve stávající práci a z nové, kam jsem zvažovala přejít, sešlo. Už nebudu nic odkládat. Těším se, až (snad brzy) budeme rodina.🙂 Díky, holky, za příspěvky. Jsem ráda, že jsem to mohla s Vámi probrat a nedusit to v sobě. Pomohly jste mi!😘
@michnovka to je super. 🙂) tak drzim palce..
hlavně nebuď taková ta, která pořád čeká na vhodnou chvíli. Kamarádka - až dostaví, pak po svatbě, pak po dovolené, pak po zkušebce, pak po 2 letech v práci...no a nyní je to šestý rok, co se jim nedaří. Nikde není psáno, že vám to půjde lehce.
@michnovka Ze své zkušenosti vím, že nemá cenu plánovat a čekat. Chtěla jsem dítě tak šestadvaceti a teď jsem ráda, že se nám to před třicítkou vůbec povedlo.