Chci dvě děti, sama jsem jedináček. Zvládnu to?
Ahoj, už nějaký čas mi leží v hlavě otázka. Sama jsem jedináček, okolo nějž se točil svět, ale chci děti dvě, a přiznám se, že nevím jak to pak zvládnu, abych neupřednostňovala třeba mladší před Pepínem (nebo pak naopak že jo) - tím že nevím jak to vypadá ve vícedětných rodinách, z toho mám tak trochu strach. Jako ne že bych kvůli tomu to druhý neměla, to ne, jen si to neumím představit, protože to neznám.... Najdu ještě nějakou maminku, která to má stejně jako já, třeba už dvě nebo víc dětí má, aby mi řekla, jak to vypadá v praxi? Děkuju 🙂
hele pepi, vžidyť to máš i v motu?? 😅
Klídek, děti si o péči řeknou, když budou potřebovat. To vyplývá od nich, ne od tebe " tak, teď se budu věnovat staršímu" třeba o to ani nebude stát. Já je mám daleko od sebe, takže potřeby jsou úplně někde jinde, ale když je potřeba se pověnovat puberťákovi, tak to udělám, když chce malý mazlit a je nutné přebalovat, taky to udělám. Ta fyzická péče se vždycky musí rozdělit, nemáš klona, že 😀 ale na druhou stranu si ty děti odpočinou od té naší nepřetržité pozornosti, kterou je až někdy nezdravě zahrnujeme. A sourozenec je pro ně ohromný zážitek a další zkušenost: vidí péči o něho, co to obnáší (podle toho, jak je budeš mít od sebe, já si tento rozdíl třeba nemohu vynachválit) Starší by se pořád mazlil s maličkým, líbal ho, muchlal, malý na něm visí, vítá ho, běhá za ním s nábožnou úctou. Jsou kouzelní oba dva, jak se k sobě chovají.
Všechno to vyplyne úplně samo od sebe a přirozeně.
Kamarádka má taky 2,5 letého a novorozeně a tam je fyzicky problém: chce čůrat, potřebuje pomoc na záchod, ona zrovna kojí. Musí mimi odložit a dát vyčůrat. Takže já i po zkušenosti bych dala přednost většímu rozdílu - první bude natolik samostatné, že se fyzicky nebudu muset "rozpůlit" . na vztahu to nebude nijak znát. Až oba dospějí, budou spolu dospělí už celý život. Argumenty typu "mohou si spolu hrát" mě nijak nepřesvědčují. Když vidím, jak tihle dva spolu vyvádí...
No to jsem se rozepsala - celá já, ale je to takové okénko, tak snad tě něco zaujalo
kubaka, vím, ale přece je zahlodal červík pochybnosti 🙂
pepi ahojík 🙂
Myslím si, že si nad tímto nemusíš vůbec lámat hlavu 🙂 . Nech všemu volný průběh a řiď se svými city. Člověk má v srdíčku tolik lásky, že i kdyby měl 5 dětí, tak jí dokáže všechny zahrnout 🙂 My jsme s manžou oba jedináčci, a teďkom máme děti dvě (sic s velkým věkovým rozdílem) a nemyslím si, že by některé citově strádalo 🙂 Druhá věc je, jak píše Kubaka v tom, že se člověk nemůže rozpůlit fyzicky, že děti brzy po sobě v sobě skkýtají větší fyzické nasazení, kdežto s větším věkovým rozdílem je to více o pohodě.... 🙂
Jsi skvělá máma Pepuškovi a budeš skvělá máma i druhéme raráškovi , tak neboj.... 😵 😵 😵 😵
pepi, ahoj, co to čtu? hurá do toho....nebo vlastně....kdybych to mohla ovlivnit, přikláním se k rozdílu dětí kolem tří let, kdy už to první je tzv. samoobslužné 😀 , aspon z většiny. a já si náš megarozdíl taky nemůžu vynachvállit, je to sice zvláštní, ale strašně krásný. něžný, spontánní, oba dělají jen to, co cítí, a mě to dostává.
tím ti nechci radit, abys čekala 19 let....to je extrém. 😀 😀
určitě je to přirozenej proces - máš jedno dítě, láska a péče patří jednomu, máš dvě - dostanou totéž obě. vůbec bych nad tím nehloubala, to funguje samo.
a navíc, všimla sis, jaký máš motto ve svém vlastním pasu? 😀 😀 😀 😀 😀
Chlap je jedináček a určitě chce dvě 🙂 už jen proto, že mi závidí sestru, prostě ten vztah jaký spolu máme, že si vše řekneme... a chce aby i malá měla sourozence a nebyla sama jako on 😉 a to že budu upřednostňovat první, z toho mám taky strach, ale myslím že je to jen o tom, že zatím jsme nepoznali jaké je mít dvě děti a teď prostě celou tu lásku dáváme jednomu, ale pak budeme celou tu lásku rozdávat dvěma... třem.. čtyřem.... no mě by stačilo těm dvěma 😀 😵
Mery, děkuju 🙂 Najednou mi včera hrklo v hlavě, no jo, jak já zvládnu dvě děti, když nevím, co to obnáší???? a leželo to tam jak brouk 😀
Holky máte pravdu... Mít jedno byl taky krok do neznáma a dá se říct že zvládám 🙂 Jste berušky 🙂 tak páááááá mizíme na hřiště
pepi - přijde ti že by ses mu tolik nevěnovala, protože je Pepíno ještě moc malý a zaměstná tě úplně celou. To je normální....Až mu budou tři, čtyři, bude ve školce, samostatně se oblékne, nají, dojde na záchod, bude si hrát - najednou ti přijde, že máš jaksi prázdno v bytě a že ti tam to druhé baby chybí. Takže to zatím je jen optický klam. Jak píše Berenika - větší rozdíl je výhoda.
My jsem to cítili, když bylo Danovi deset -(dřív jsem stejně měla zdravotní problém, takže to ani nešlo)
pepi:Vůbec si nedokážu představit,jaké to je být jedináček,protože jsem ze čtyř dětí a už vůbec si nedokážu představit,jaké to je,mít jen jedno. 😀 Né že bych si to občas nepřála(to vždycky v okamžiku,kdy potkám ve dveřích sama sebe 😲 ),ale v okamžiku si sama nadám,že vůbec taková myšlenka přišla. 😝
On je to fakt,že víc dětí,víc starostí,ale hlavně víc radostí.A pak ty okamžiky,kdy vidíš jak starší pomáhá mladšímu,mladší naprosto bezprostředně rozveselí smutnícího staršího,kolektivní spiknutí proti rodičům,ale taktéž mnohonásobné radosti pod vánočním stromečkem. 🙂
Nikdy jsem nepřemýšlela o tom,že bych některého z nich měla radši,nebo jednomu dala víc a druhému méně.Tak to není. 😉
ráda bych obnovila diskuzi případně založila skupinu na téma Oba rodiče jedináčkové mají dvě a více dětí. Přidá se někdo?
pepi, no já sice mám jedno malé miminko, ale mám manžela který je jedináček 😀 a upřímně si nemyslím, že by pak upřednosňoval Stelu před dalším možným.. myslím, že si zamiluješ obě, a díky tomu, že bude každé jinak staré, tak obě budou mít něco krásného a něco co Tě "bude štvát".. myslím, že to zvládneš v pohodě..