Chci chtít miminko 🙂
Je to zvláštní, ale třeba se najde někdo, kdo k tomu bude mít co říct...
Jako hodně mladá jsem po miminku toužila, tajně, netajně, prostě jsem byla takový ten "mateřský typ", který to s dětma umí, dítka se na něj lepí a vlastně to bylo oboustranné. Byli jsme dva sourozenci - o tři roky mladší brácha, a dlouho jsem rypkala do rodičů, že by to ještě jedno mimčo chtělo. Ti byli opačného názoru 😀 , ale nakonec zjistili, že opravdu chtělo 😵 . A tak si v mých šestnácti pořídili holčičku. Byla jsem s ní prakticky pořád, starala se a časem vlastně i vychovávala. Malučká má dnes 8 roků a celou tu dobu jsem jí byla nablízku. Teď přichází doba, kdy se máme stěhovat, přítel plánuje svatbu, no a já také začínám uvažovat o budoucnosti. Vždycky jsem si říkala, že první dítko bych chtěla do pětadvaceti, protože nesouhlasím se současným trendem starších prvorodiček. Ale najednou je mi čtyřiadvacet, tak nějak by to mělo být na pořadu dne, ale vůbec tam není ta touha, ty tikající hodiny. Děti se kolem rodí jako běžícím pásu, ale vůbec to NEPROŽÍVÁM. Jde to uplně kolem mě. A mám pocit, že ani moje okolí to neprožívá. Jsem toho názoru, že když žena chce rodinu, mělo by to pro ni přece být středobodem vesmíru, ne? Kamarádky říkají, že také neměly potřebu, ale když miminko přišlo, přišlo to i na ně 😀 . Ale pořád mám pocit, že ta touha mi prostě chybí a pořizovat mimčo bez ní je - tak trochu, no, nevím jak to říct. Ale když použiju hodně blbé přirovnání, jako dát si při dietě oblíbenou zmrzlinu, i když na ni zrovna člověk nemá ani trochu chuť. Že mi prostě něco uteče, nevyužiju šanci, že si to maminkování vůbec neužiju tak, jak bych si zmrzku užila, kdybych na ni chuť měla. Ale čekat nechci, to mi zase říká rozum. Logicky mi vychází, že jsem si prostě tyhle choutky realizovala při ségře. Ale co s tím? Co když se toho prostě nedočkám? Co když už to nikdy nebude takové, jako tehdy; když jsem byla ještě nezkažená žitím.... Nějaký nápad, jak tohle "léčit" 🙂 🙂 🙂 ? Říkám si, že začnu postupně procházet modrého koníka, a tak nějak to třeba přijde. Cizí miminka nefungují, jsou prostě cizí... 😖
A ano, jsem jinak šťastná, spokojená, a tak řeším pitomosti...
Krásný zbytek večera, maminky 🙂
Vidiš to, já ňufací jsem, mám to "v ruce", ale chuť schází.. 😖 Ale jsem ráda, že píšeš, že tímhle prochází spousta žen. Žiju v představě, že každá se uplně třepe.. když neberu v potaz ty, které to mají odmala naopak.
Tak počkej rok, dva... nic ti neuteče 😉
Ahojky,první dítko jsem si strašně přála a vyšlo to a plánovali jsme,že druhé by bylo s rozdílem do dvou let,ale rozum mi říkal ano,ale srdce ne.Prostě jsem to necítila a já jsem si řekla,že druhé chci,až to budu cítit,že opravdu chci.Vím,že se to týká až druhého,ne prvního,ale dokud to nebudu cítit,tak se k tomu nedokopu a to mi může rozum říkat cokoliv.Přeji hodně štěstí
myslim, ze pokud se jeste necitis, jakoze ve smyslu, ze aktivne citis, ze jeste je brzo, tak nema smysl to hrotit...na druhou stranu, my se snazime uz skoro pul roku a porad nic a nekdy si rikam, jestli jsme nemeli treba zacit driv, protoze uz zacinam mit nabeh na starou matku...je to asi hrozne individualni...
Nebojím se, že bych to nezvládla. Ne, že bych se necítila. Mám pocit, že bych si to neužila. A to by přece maminka měla, ne? 😨 😕
hoj,já vysadila prášky kvůli migrénám ve 27letech. Malá se mi narodila v 31letech. A nemůžu říct, že bych nějak cítila,že mimčo chci.Neřešili jsme to.Měla jsem dobrou práci,hezký vztah s manželem,přátelé.Mimčo nám nechybělo.Když něco nemáš,tak ti to nechybí.Nevíš,o co přicházíš,protože to neznáš.Teď máme krásnou holčičku a připadá mi,že je s námi celý můj život.Miluju ji jako nikdy nic.Až otěhotníš a narodí se ti mrně,tak se ti hodnoty změní samy přirozeně.
Ahoj, mně je 25 let a děti mám hodně ráda, ale zatím žádné své nechci...musím přiznat, že mě to občas taky trápí, jestli už bych neměla začít, protože ve 30 mi najednu stranu přijde už pozdě a co teprve když to nepůjde...ale přesně jak jsi psala, když někam letím, tak si to užívám. Taky si užívám všeho od cestování počínaje až po všemožný adrenalinový sporty konče, jsem prostě až moc akční typ na holku a bojim se, že doma u plotny a miminem u prsa všechno skončí (protože kolem sebe mám spoustu maminek s miminkama a vim opravdu jak to je), ALE věřim, že se pak hodnoty změní, jen prostě doufám, že to "CHTIT" přijde samo....takže radim ještě počkat a třeba do roka vysadit antikoncepci a ono to pak samo přijde...🙂
No, vysadit... já třeba nic neberu, skoro celé čtyři roky, co jsme spolu. Říkám si, že ještě se toho nazobu, až opravdu další dítko nebudu chtít. No a pořád je tam ta malilinkatá naděje, že to přijde samo, na nic se to nebude ptát a prostě se přihodí 🙂 . Jsme domluvení, že kdyby se to stalo, budeme rádi. Ale radši plánovaně. No, popravdě, možná mám i trochu strach, tak dlouho souložit bez ochrany a přitom bez nehody... 🙄 docela se bojím, jestli to bude s otěhotněním OK, když to člověk vidí všude kolem sebe.. tak si pak říká "radši zavčasu" a řeší takové blbosti, jako že mu neťukají hodiny 😀 😀
Podobné diskuze
- Silná touha po miminku. Řešil to také tak někdo?32
- Nervy před MS, jestli se zadařilo nebo ne. Co vám pomohlo na to tolik nemyslet?6
- Těhotenství a sex. Blázním z hormonů, nebo jsem přítele přestala přitahovat?13
- Mateřství po oplodnění darovaným vajíčkem4
- Plánované rodičovství - výhoda nebo nevýhoda?9
- Formičky na nanuky. Čím je naplnit?13
Ja si myslim, ze tohle je problem, kterym prochazi velka spousta zen. Ja jsem treba opacny pripad, nikdy jsem nebyla moc matersky typ, deti me vzdycky spis otravovaly, miminek se skoro az bojim, nikdy jsem nebyla ten chovaci nufaci miminkovsky typ...Nicmene, je mi 28, mam bajecneho muze, dobrou praci, a tak jsem se rozhodla, ze uz je na case ditko mit, taky spis rozumove nez citove. Na druhou stranu, myslim si, ze kdybych se mela ridit city, tak dite nebudu mit nikdy, protoze se na to nikdy nebudu citit dost zrala -- uz ted si kolikrat rikam, jak muzu ja proboha vychovavat dite, kdyz jsem sama jsem jeste mala 🙂 A jsem takova ode zdi ke zdi, jsou dny, kdy na nic jineho nez na dite nemyslim a pak treba letim a sluzebku do Londyna a rikam si, jak je tohle bozi, ze si muzu jen tak nekam zaletet a neresit. A beru to tak, ze az to prijde, tak to prijde a bude to tak spravne. A kdyz na me padnou pochybnosti, tak si vzpomenu na moji matku, ktera vzdycky rika, ze v zivote mela rada jen dve miminka a to me a brachu -- myslim, ze priroda vi, jak to zaridit 🙂