Záchvaty vzteku u 9měsíční holčičky

Zaujalo me: "takze vychovu jeste nechape." Ono dite chape, jen se neumi vyjadrit. 🙂Zkus se vžit do situace... Neco Te strasne zajima, chces se na to podivat, prozkoumat a prijde nekdo a se slovy- nenene! To/ tam nemuzes !!!! A vec Ti vec vezme/ zavre dvere/ vezme a da pryc... Taky budes nastvana... deti davaji sve emoce najevo na plny pecky.... Takze je jasny, ze to neprejde s pochopenim. Urcite to chce pridrepnout si k diteti a rict proc to nejde a zkusit nabidnout jinou variantu. Je to tezky. Ale urcite je to normalni cast vyvoje a zas to prejde. ( Do obdobi vzdoru 😀 )

:D prej aby jí to nezůstalo....:D tak to je především o povaze. takže si piš, že jí to zůstane;) jen to bude horší a horší s věkem:D

@lindabradacova u nas pomohlo se vzdalit, aby syn nemel publikum, aby videl, ze tudma cesta nevede. Zkouseli jsme vse mozne, tohle jedine zabralo. Jakekoli uklidnivani jeste vic zhorsovalo situaci. Teda ale nezkouseli jsme treba studenou sprchu, na to jsme teda nemeli zaludek, prijde nam to krute. Ale odejit a nevsimat si, to zabralo v podstate hned, sice pestaval postupne, ale zabralo to

mně dr řekla, že se musí naučit vyrovnávat se s frustrací 😀 což mě rozesmalo, že je náš prďousek frustrovaný, ale je to tak..musí se naučit chápat, že všechno nejde..synovi je rok, je to zlato, ale když mu něco zakážu nebo mu něco vezmu, tak umí pěkně spustit a zprudka..po zemi se tedy neválí..zatim..určitě to chce, jak píše @baruniceslepice vysvětlit, nabídnout jinou možnost..já se teda nebránim ho i plesknout přes ruku...a být neústupná a zachovat vážnou tvář..s čimž mam teda problém, protože je hrozně vtipnej a často se nemůžu ubránit smíchu a podkopávám sama sebe

@upuska souhlasim,az na to pleskani pres ruku

Syn se začal vztekat tak nějak před prvními narozeninami, postupně to dost gradovalo, po prvních narozeninách už se válel po zemi, mlátil hlavou o zem/o stěnu/do mě, že byl každou chvíli samá modřina. Od začátku se snažím o parťácký přístup, nevybuchnout, vysvětlit, co bylo špatně, proč je to jak je atd., ale buď to dělám blbě, nebo to na něj prostě neplatí, protože mu jsou dva roky pryč a je vzteklej teda příšerně. Kvůli naprostým blbostem - nechce jít se mnou do výtahu, do bytu, nechce si sundat boty, nechce si omýt ruce, nechce jablko, o které si před chvílí řekl... ty reakce jsou opravdu přehnaný, vzhledem k situaci. A to já jsem teda zásadová, nikdy si u mě nic nevyřval, když něco nedovolím, tak přes to nejede vlak, vysvětlím, proč ne, ale neustupuju mu. A stejně to bude na mě příště zkoušet. Tak nevim, někdy si říkám, jestli stará škola našich rodičů - "škoda každé rány, co padne vedle", neměla něco do sebe 🙂)

@ivis_b přejde to, kolem 3 roku

@lv to doufám 🙂 Nejvíc mě štve, že jak se naštve, tak se vším hází o zem, nebo mi jednu plácne. A už plácnul i učitelku ve školce. Dětem nikdy neubližuje, ani jim nebere hračky nebo tak, ale na dospěláky si klidně troufne, když není po jeho.

@lv tak u nas to zacalo na plne grady ted ve 4 😲😀

@ivis_b a co se tou starou skolou vyresi?dite v tomhle veku neumi zvladat emoce takze ho neco nastve a jeste dostane pres zadek?super logika...

@zelenaesmolda No měl by už v tomhle věku chápat, že něco prostě nesmí a že nebude vždycky po jeho. Myslela jsem, že ho k tomu nemusím řezat, že to zvládneme domluvou, že mu budu všechno vysvětlovat a že to časem pochopí. Zatím to tak není a ono když ti desetkrát za den jednu vrazí, desetkrát s něčím mrskne o zem (a že už rozbil kde co), tak začneš pochybovat, jestli to děláš správně. Toť vše. PS: koukám, že máš malý mimčo, tak možná až budeš v podobné situaci jako já, začneš taky ztrácet ideály.

@zelenaesmolda tak já jsem nevyjádřila uplně přesně..neplácám ho přes ruce v okamžiku, kdy už se rozčiluje, ale když mu vysvětluju, že něco nemá..třeba vyhazovat mi trika ze skříně zatim co, tam dávám něco jiného..nereaguje na vysvětlení, nereaguje na tyty, to se nedělá..na zvýšený hlas..ale ví moc dobře, co může a nemůže, je chytrej, jak opice..
určitě nejsem zastáncem řezání dětí hlava nehlava, ale dát přes ruce nebo přes zadek vycpaný plenou si myslim ničemu neuškodí..i když si upřímně nejsem jistá, jestli pomůže

@ivis_b mluvíš mi z duse, také zacinam pochybovat, ze muj respektujici pristup a snaha o dobry priklad, ponese plody...., tedy plody to nese, ale poněkud jiné, nez jsem cekala 😲😲😖

Takze vysvetlit a nevenovat pozornost zkracene receno!🙂

Souhlasím s @baruniceslepice, zároveň ale podotýkám, že daný postup u nás nezabíral a nezabírá. Jakmile se malá dostane do afektu nezabírá vůbec NIC. Když měla tak rok až rok a půl tak bila hlavou o zem, několikrát si i udělala i modřinu, časem tedy pochopila, že to bolí a přestala s tím. Jakékoliv vysvětlování, nabídnutí alternativy, objetí, nic podobného nezabírá, musím ji prostě nechat vyzuřit. Za vztek ji netrestám, zasahuji pouze pokud se snaží ničit věci nebo zasahuji radikálněji - pokud si začne chtít vybíjet agresi na lidech (na nás). Snažím se s ní o tom mluvit alespoň "po", říct si proč se zlobila a jak se tím naložit příště (ale jsou jí 3 roky, takže tam už je to o něčem jiném). Určitě bych se nebála, že jí to zůstane - tedy - ne v té podobě, v jaké je to teď- děti se musí naučit s emocemi pracovat, vždyť i dospělý má co dělat, když ho popadne vztek a velká část z nás s těmi negativními emocemi ani neumí správně zacházet. Samozřejmě ale neustupovat ze svého požadavku či zákazu.

Ja mam syna, ktery dela presnw to stejne..kdyz sebou triskne o zem, nebo bezi bouchnout do neceho hlavou, delam, ze si ho nevsimam. U starsi dcerky to preslo samo..

Za mě nechat vyzuřit vyvztekat. Ono to přejde samo v takových gradech. Určitě ale dítě neplacat a neignorovat. Vztek je prostě emoce, prožíváme ji všichni a děcka se naučí s tím pracovat pouze za předpokladu, že jim to bude dovoleno..

@upuska a co kdybys mu misto abstraktniho "to se nedela" rekla narovinu proc nechces aby to delal?treba nechci abys vyhazoval tricka ze skrine protoze s tim mam pak vic prace a nebudu mit cas si s tebou hrat?

@zelenaesmolda jo, tak to ja mu rikam, ale nemam pocit, ze si z toho neco vezme, bere to jako srandu

Tady trosku na tema- nevsimat si jich, vsak ono je to prejde... zdroj: Aha! Rodicovstvi.

Mám doma čtyřleťáka a nejblížší je nám přístup, který tu nazýváte respektující, partnerský. Nikdy nedostal na zadek, výchovnou apod. Je hodně temperamentní, cholerik a myslím, že kdybych ho plácala, jen v něm podpořím agresi a vztek. Co se u nás osvědčilo a osvědčuje:
1. Vysvětlit proč JÁ nechci, aby něco dělal (tedy žádné "tytyty to SE nedělá").
2. Nabídnout vhodnou alternativu (ta existuje řekla bych snad vždy, pokud ne, říct dítěti, že se JÁ bojím, že si třeba ublíží, ale až se bát přestanu, můžeme to zkusit)
3. Pokud je v emocích (kříčí, mlátí s sebou o zem apod.), nechat proběhnout, nepopírat emoce, vzdálit se, ale ujistit, že jsem nablízku a může ke mně přijít, nebo být nablízku a držet v náručí, i když pláče (u nás v různém typu situací zabírá buď jedno, nebo druhé). Poté se k situaci vrátit později a mluvit o ní.
4. Vždy zvážit, jestli je opravdu potřeba aktivitu zatrhnout. Z mojí zkušenosti je třeba opravdu zabránit jen minimu situací (těch nebezpečných). Na jednu stranu tu spousta mamin řeší, jak se s dětmi zabavit, na druhou stranu jim zabraňujeme v tom, co je opravdu baví. U nás asi před rokem frčelo roztahování manželových pyžam - jednak jsem zjistila, že jich má fakt hodně, druhak jsme se pak bavili tím, že jsme je kompletovali, pak se je zase učil skládat, třídili jsme podle různých kritérií (krátký/dlouhý rukáv, na zimu/na léto, kostičkované/prožkované apod.). V tatrovce jsme je pak navezli zpátky ke skříni a pomohl mi je tam seskládat - takto jsme se bavili asi týden. Když ho zajímal odpad, dostal svůj odpadkový koš z kartonu, učil se nandávat sáček (a naučil se), pak chtěl i vlastní skříňku, vyčlenili jsme a chodil si to tam otevírat a házel tam různé svoje věci - to ho bavilo asi půl roku). Atd.

Je to běh na dlouhou trať, ale nese to plody... Být dobrým příkladem je o dost obtížnější než plácnout přes zadek. Je z dlouhodobého hlediska mnohem výhodnější být dítěti partnerem a budovat si udržitelnější komunikační nástroje než prosté "ne, ne, ne" a plácnutí.

@baruniceslepice a pokracovani? :D

@olga_ Jen pro příklad jak v těchto situacích reaguje naše dcera.

1. Př. - večer běhá a dupe. Vysvětluju jí že teď už nemůže běhat a dupat, že je pozdě, protože pod námi bydlí rodina s malou holčičkou a holčička potřebuje spinkat - dupání by ji mohlo vzbudit. Klasická reakce mojí dcery je "Ale já chci, aby se vzbudila, já chci aby nespinkala". Jiný příklad: Nechce čistit zuby, vysvětlujeme proč je to potřeba - aby zoubky byly zdravé a mohla s nimi kousat a jíst, co má ráda, aby se jí nezkazily a nevypadaly jí...na to odpovídá: "Ale já chci mít zkažené zoubky, chci , aby mi vypadaly"...

2. Někdy zabere, ale spíš ne - ona chce dělat přesně toto, přesně tuhle činnost a to teď a hned a přesně tak, jak si to vymyslela.

3. Obvykle jí nestačí jen se někde vyzuřit. Často je doprovázeno tím, že se snaží házet s věcmi (když je v klidu, snažila jsem se s ní domluvit, že bychom vyčlenili věci se kterými v takových chvílích házet může - ale ona chce ve vzteku samozřejmě házet tím, čím nesmí - třeba skleničkou, příborem apod.). Případně přijde a pověsí se mi za nohu - když ji ale chci obejmout, začne kolem sebe mlátit rukama, případně se mě snaží plácnout nebo kousnout.

4. U nás to jsou většinou situace, kdy už jí nechci pustit další pohádku (přestože jsme se předtím dohodly, že TATO bude poslední), že už nebude další sladkost (ačkoliv věděla, že dostane jen jednu a jako alternativu nabídnu třeba kus ovoce) nebo třeba, že ji nebudu nosit do schodů (mj. jsem těhotná)...

Tolik tedy k uplatňování teorie v praxi 🙂.

@olga_ Tohle se mi moc líbí. Ale bohužel často nevím, jak skloubit vytahování věcí ze skříně, a další a další podobné činnosti, po kterých budu muset za dětmi chodit a uklízet, když chodím do práce a ještě máme doma další dítě, které je jen o rok a půl starší, začalo chodit do první třídy a také si vyžaduje hodně pozornosti. Často mi ujedou nervy, když na mě neustále mluví obě děti najednou a já vím, že to odpoledne ještě musíme jít ven, nakoupit, uvařit večeři, udělat úkoly, nachystat oblečení a věci na druhý den, vyžehlit koš prádla a uklidit. Obdivuju maminky 3 a více dětí. Kde berou čas na vysvětlování, které s dětmi zabere mnohdy opravdu hodně času a nakonec stejně vede k rozhodnutí "nevezmu si na sebe ven čepici", na které doplatí maminka.

@urtica Reaguje úplně normálně 😀
Ad 1) Zuby - u nás obrovské téma a dítě opravdu upřímně nezajímá, že se mu zkazí. To nezabírá. Nedokáže si pod tímto abstraktním něčím vůbec nic představit. U nás zabralo vymyslet společně, jak zuby čistit tak, ať je mu to příjemné. Někdy u pohádky, jindy sedí na stupátku, dočišťování jedině vleže (i já mu tak líp vidím do pusy) atd. To má každý jinak. Řešili jsme také stříhání nehtů - téma na jedno dopoledne. Bavili jsme se o tom, že se toho bojí, vysvětlovali si, vymýšlel, jak to udělat, aby to pro něho bylo v pohodě a podařilo se. S holčičkou, která bydlí pod vámi považuju rozhovor za stále neukončený, ale nikdo jiný to za vás doma nevymyslí...

Ad 2) Pokud nepřijímá vůbec žádné alternativy, zamyslela bych se nad tím, jestli je opravdu nutné tomu zabránit. Pokud by to bylo nebezpečné, vzala bych dítě, říkala bych mu u toho, proč to dělám, počítala s tím, že se bude vztekat a řekla mu to i dopředu, že se mu to možná nebude líbit. A později se k tomu vrátila.

Ad 3) U nás podobně, ale dá se s tím pracovat 😉.

Ad 4) Opět - u nás podobně. V tomto případě to dítě prostě od začátku s množstvím sladkostí nesouhlasilo. Taky se s tím dá pracovat a situace znám. Nemůžu se rozepisovat, je to opravdu složité a vysoce individuální a patent na rozum a super univerzální řešení nemám. Ono se to totiž taky nikdy nevyřeší, jsou a budou pořád nové a nové situace, ale tak to je život s dítětem 😀.

@lucka662006 Mám čtyřměsíční dvojčata a musím říct, že komunikace se synem mi hodně, ale hodně usnadňuje život. Je chytrý až vychytralý, takže kdybych mu dávala výchovné, asi by tu už někdo z nás nebyl.

@olga_ Ad 1 - jasně, šlo mi spíš o vysvětlení toho, jak reaguje na vysvětlování 🙂, ad 2 - popisuji situace, kdy je nutné tomu zabránit, a takové situace budou vznikat vždy - tady si tedy myslím, že je i poměrně důležité, aby se dítě setkalo se situací, kdy nedostane to, co chce ad - 4 ale ano, souhlasilo, ale po snědení (shlédnutí pohádky) si to rozmyslelo a rozhodlo se, že chce ještě...😀
Neříkám, že ty situace nemají řešení - občas na něco přijdu, občas ne, jen, že ty knižní a univerzální rady RaR a Nevýchovy ne vždy zabírají.

@dzungala Myslím, že tak hluboko "klesne" občas každá...ono se stačí špatně vyspat, být nemocná, řešit další problémy a není nálada 24 hodin denně vše padesátkrát vysvětlovat a omílat, být pořád tou trpělivou. Nechtěla jsem to tu moc rozebírat, protože to je přece jen dost kontroverzní, ale u těch fyzických výpadů vůči nám (vůči lidem) mi dokonce psychoterapeutka schvalovala (poradila) oplatit také citelnou fyzickou odezvou (samozřejmě tím nemyslela zmlátit až zmodrá, ale...). Jen k tomu pevnému objetí - tam bych byla hodně opatrná. Zažila jsem tuto metodu sama na sobě a právě její negativní následky jsem u sebe řešila v terapii. Vnímám ji spíš negativně. Víc o tom třeba tady: https://psychologie.cz/stop-terapii-pevnym-obje...