Výchova trochu jinak. Zkušenosti s ní a okolím
Ahoj všem, 🙂
chtěla bych otevřít toto téma obecně, jak ho přináší život, i když vím, že k jednotlivým knihám již diskuze existují. Životní zkušenost nás dovedla k jinému pojetí výchovy, než má naše okolí. Chtěla bych oslovit lidičky s podobným náhledem, zkušenostmi - řešení konkrét.situací které výchova přináší... Jsou nám blízké myšlenky V. Satirové, manželů Kopřivových, J. Prekopové, Konceptu kontinua apod.
A taky by mě(nás) zajímalo, jak reaguje na vaši výchovu vaše okolí?
Těšíme se na vaše příspěvky 🙂
Tape
Dukie, díky za tvůj příspěvek 🙂 Ono nejde o studium příruček. Nečteme je pro to, abychom podle nich vyhovávali dítko, spíš se zájmu, který začal o mnoho let dřív, než se malý narodil, když jsme se poprvé seznámili na semináři s myšlenkami V. Satirové. Myslíme, že je moc důležité vychovávat dítě tak, jak to člověk cítí, že to je správné - aby byli všichni v pododě - aspoň v danou chvíli 😝
Celkově mě/nás pak překvapuje, že okolí většinou reaguje poněkud negativně. Rodiče mají stejnou potřebu nás "vychovávat", abychom my vychovávali "dobře" - ať už jde o nošení dítka, složení stravy, uspávání, výběr hraček apod. či dokonce nás straší, jak špatně dopadneme a jak svým jednáním - rozmazlováním dítěti škodíme. S podobnou reakcí se však setkávám nejen u nich. Celkově to nechápu, neb máme dítko poměrně klidné a z našeho pohledu docela pohodové. A když srovnám našeho prcka s těmi od sourozenců, kteří je vychovávají "správně", tak malý je zlatý, ale já jen poslouchám, že ani nevím, jaké mám štěstí, jakou dobrou povahu malý má. A pak ať se v tom člověk vyzná! ;)
Jde mi/nám o to, že řešíme-li nějaký konkrét. problém, rádi ho s někým zkonzultujeme, jak to je jinde. Zatím máme k dispozici pouze rady typu nechat dítě vyřvat či neustupovat, plácat dítko apod. Jenže ono ani to nemusí fungovat, a jak jsi psala i ty, u vás to taky prostě nefunguje. Věřím, že vše má svůj pravý čas, a u dětí dvojnásob, nám se osvědčilo čekat a věřit, že dítko není milý ale hloupoučký jedinec, kterého je třeba poučovat a někam strkat, aby z něj byl jednou zodpovědný člověk, co bude mít rád sebe i druhé. Proto jsem založila toto téma, jako možnost výměny názorů, najde-li se někdo podobný., abych pokaždé nemusela zakládat nové téma ;)
tape..-momentálně nemám čas se rozepisovat, určitě napíšu večer...jen jsem zatím chtěla říct, že si s naší výchovou přijdu jako exot 😀 ...hlavně starší generace to nechápou
tape - taky jsem četla knihy od prekopové a manželů kopřivových atd. a výchovu to určitě trošku pozměnilo. ale musím přiznat, že ne všechny myšlenky mi přijdou do praxe snadno aplikovatelné a hlavně přínosné.
určitě bych nenechala dítě vyřvat, neudělala jsem to nikdy, ani ho fyzicky neusměrňuju, protože mi to prostě vadí - ale to bych nedělala ani kdybych tyhle knihy nečetla, prostě si myslím, že fyzické tresty nemají ve výchově co dělat - já taky nemám ráda, když mě někdo tluče, ne proto, že to bolí, fyzická bolest přejde, ale pro ten pocit ponížení.
jinak můj táta je také přesvědčený, že jsem na malou moc hodná a spláču nad volnou rukou, kterou jí dávám (byť to tak jen zvenku vypadá, protože kam může zajít víme obě velmi dobře), tak uvidíme 😉. jenže je také pravda, že vše záleží hodně také na temperamtu a povaze dítěte, a my máme doma dračici, která všechno dělá zásadně sama a podle sebe, byť by se u toho měla přizabít... takže kdybych jí měla vychovávat klasicky - neber to, polož to, prásk přes plínu - tak celý den nedělám nic jiného než na ní pokřikuju a tluču - a to teda děkuju, ale nechci 🙂
ahoj tape, asi se známe z jiného maminkového fora 😉 😉 , musela jsem hodně zestárnout, abych pochopila, že to prostě "musí jít samo", u druhého syna celkem programově netlačím na pilu 😉 😉 , tím nemyslím, že by nám skákal po hlavě, jistě ho musíme přiměřeně "směrovat", ale mám na mysli takové to "v roce 5 slov a tři kostky na sebe, v 18m+ěsících bez plen, sám lžičkou blablaba....", nehrozí...nejvíc se toho sám naučilj en tím, že jsem - jsme - často s ním, chováme se naprosto normálně, prostě žijeme - a on s námi. Žádné šišlání, žádné vyučování,žádné násilí, žádné kontrolování - kolik má ted týdnů - už by měl to a to...
Zdálo by se - žádná výchova - a přesto tím přirozeným způsobem získává všechny dovednosti, schopnosti, učí se příkladem, prostě se zapojil do našeho života a je z něj skvělej rozumbrada a pohodář. Přemýšlí, kombinuje,padají z něj zajímavý věci a všemu rozumí - z toho vím, že je ok a to, že má pleny, mě ani trochu nedere.
Okolí, tím spíš že rodiče už máme dost staré, taktéž příbuzenstvo, někdy tak divně mlčí, tím mi dávají najevo, že nesouhlasí s tím, jak se s malým zabýváme, ale co...u našich vrstevníků s dětmi máme pochopení, starší generace prostě -ve vší úctě - nechápe někdy, ale mám kliku, nikdo nám do toho nemluví...
Ahoj holky, mohly byste mi prosim priblizit ten zpusob vychovy? Na knizky zatim jaksi nemam cas, ale zajima me to 😉
Kazdopadne mam take trochu jiny pohled na vychovu sveho syna. Zda se mi podari zustat verna svym zasadam, se uvidi, ale budu se hodne snazit 😉
Souhlasim se sisi: Davat na zadek je pro mne jednak ponizeni ditete a take zvykani si na fyzicke nasili, ktere pak dite muze praktikovat na ostatnich. Copak muze matka, ktera da diteti facku pokazde, kdyz neposlechne pak rikat "Proc jsi mne uhodil, vzdyt ja te take nebiju"? Take to dite stale udrzuje v te kategorii "dite", ono si to uvedomuje a podle toho se chova.
Zakazy nikam nevedou, vidim to u sveho manzela a jeho bratra. Tchyne svym detem vse zakazovala bez vysvetleni... az do jejich dospelosti. Takze manzel to mel dokud se neozenil a a neodesel z domova ve svych 24. Svagrovi je 21 a stale se mu vsechno zakazuje 😀 Diteti se musi vsechno vysvetlovat.
Zasadne jednat s ditetem jako s dospelym - sama si velmi dobre pamatuji, jak jsem to mela rada jako mala a milovala jsem ten pocit zodpovednosti.
Vyhybat se abych tahala dite s sebou na nakupy - je jasne, ze bude vsechno chtit a do urciteho veku nepochopi, proc mu neco nemuzu koupit. A az bude starsi, vysvetlovat, vysvetlovat, vysvetlovat... Tak to delavala nase maminka, a fungovalo to.
Zadne reci typu "Budes hodny, dostanes to" - neschvaluji typ vychovy "neco za neco".
O Vanocich zadne dopisy Jeziskovi apod. Kdyz to prezenu, dite se tesi, ze dostane skutecny Mercedes, protoze si o nej napsal, a kdyz ho pak nedostane...? Pod stromecek dostane DAREK, ne neco, co si preje. Take zadne hromady darku o Vanocich, jen par. Darky dite muze dostavat i pres rok jen tak jako prekvapeni, ne? Pak se divime proc dnesni tennageri rvou, ze kdyz nedostanou k Vanocum novy pocitac nebo motorku, pak ty zku... Vanoce nemaji pro ne smysl (loni jsem si o tom cetla v nejaem casopise).
Dite sice musi znat cenu penez, ale ne tak, aby uz v 9ti mu prislo normalni ptat se spoluzaku: "Ty mas nove rifle. Kolik staly?" nebo "Ty tvoje rifle jsou od Levisu, musely byt strasne drahe! Tvoje rodice jsou bohati, co?" (delaly to nektere deti u nas na zakladce, takze vim, ze je to v nekterych rodinach asi normalni)
Zadne vyhrozovani: "Nedelej to, anebo...". Kdo ma rad ultimaty a zastrasovani?
Ted jsme s manzelem odrict vsechny pozvanky od kamaradu na predvanocni party, akce, vina apod. kvuli tomu, ze nas skoro pulrocni syn usina jen u meho prsu, nikdo jiny ho totiz neuspi, protoze jinak place a place, az se nakonec nemuze uklidnit nicim. Take pres den neustale vyzaduje, aby u nej nekdo byl, i kdyz uz si hraje sam, pred par mesici si jeste stale vyzadoval naruc, aby ho nosili po byte a venku bojkotoval kocarek. Vsechno jsme tedy tomu prizpusobili.Kamaradi (kteri samozrejme ani jeden jeste nemaji deti a miminko videli snad jen na obrazku) se u toho potutlene usmivaji a radi, abychom maleho nechavali vyrvat: "Vyplace se v postylce sam a pak usne", "Vy ho rozmazlujete" atd. Kazdy, kdo mne neco takoveho rekne, u mne konci 😠 Nehodlam deprimovat svoje dite a vychovavat ho jako sirotka v kojenaku. Tak male miminko musi vedet, ze vzdy ma za zady mamu, ktera je tu pro nej a vzdy mu pomuze. Nenecham svoje dite jen tak plakat. Nemyslim si, ze ho svoji pozornosti a laskou rozmazluji a skacu jak on piska 😝 Vzdyt je to jen rok, co je tak zavisly na mamince, pak uz me tolik potrebovat nebude.
Holky, díky moc za vaše odpovědi!
Sisi, taky si myslím, že ne vše, je snadno aplikovatelné. Proto jsem to vzala tak nějak obecně, myslím, že jakýkoliv extrém škodí. Co mi na trestech vadí, je právě to ponižování, šlapání po sebeúctě, jak si někdo zgustne na něčí bezmoci. A svým způsobem ještě víc než to plácání mi vadí ty psychické tresty, a věty typu - "Zlobíš, nemám tě rád." (Zlobíš, znamená třeba u mých rodičů vše, když to není po jejich), řeči typu "Ty jsi nehodné děcko, malý srač atd.") I když se ozvu, je mi řečeno, že to není myšleno nijak zle a že tomu nerozumím.
Bereniko, ahooj! Docela ti závidím, že ti do toho nikdo nekecá. A jak reagují lidé z širšího okolí, ta rodina bývá přeci jen častěji problém-je to i generační prolém? Právě, že překvapivě často slýchám i od kamarádek, máš teprve první dítko, však tebe to poučí, až budeš mít druhé! Já bych rozhodně nenosila atd. (malý nošení opravdu miluje - kočárek nemusí, přizpůsobila jsem tomu oblečení, a neřeším to).
Senjo, i když jsi nic nečetla, tak určitě tvé pojetí výchovy je v podobném duchu ;) Nám malý taky usínal jen u prsu, dokud jsem mohla kojit, a spal a spí se mnou v posteli (i když se musím přiznat, že jsem to tak původně neplánovala). Problém nastal s usínáním, když jsme odstavovali. K usínání potřeboval a potřebuje mou blízkostl, i když jsem s ním, usíná těžko. Je to malý nošenec, a nejlépe - v podstatě hned- mi usne jen v šátku n. manduce, bez toho usíná v posteli 45min.
Jinak hlavně se snažíme brát malého jako sobě rovného, kterého něco málo učíme my na jeho cestě, který ale taky učí nás na té naší a chápe důležitost okolností líp než my, což už nám dokázal mnohokrát. Třeba, když jsem ho musela odstavit, dr. mě nutil okamžitě, ten večer jsme se rozhodli pro metodu řízeného pláče, i když ani jeden jsme s tím nebyli ztotožnění. Nevydrželi jsme to ani chvilinku, vzdali to a už nikdy se o to nepokusili a byla to hlavně lekce pro nás. Dali jsme si 2 měsíce, že to musíme nějak vyřešit, všichni mi říkali, že to bez vyřvání nepůjde, malý se odtavil naprosto sám během měsíce a zvládá spát někdy i celou noc, většinou s 1 probuzením (má 9 měsíců).
Schwarzovko, těším se na tvůj příspěvek ;)
Zajímavé,já teda praktikuju takovou "mezivýchovu",ne všechny AP myšlenky mi přijdou použitelné....jen by mně zajímalo jestli se tu najde někdo kdo má víc dětí a tohle zvládá. Mně přijde neproveditelné mít dvě malé děti třeba a obě podle přání nosit a vyhovět 😕
tak jsem tady.. 🙂
jak už se tu zmiňovalo, tak ne všechno z AP se dá 100% použít
jinak se nám osvědčilo nošení...vidím to na malém teď, když už je větší (už nosit nechce), nenosila jsem nonstop, malej to nevyžadoval (kdyby chtěl, tak tam je 😉 ), většinou na uspání, pak už měl rád svůj prostor a s postýlkou problém neměl, věděl, že kdyby něco budu tam...nikdy jsem ho nenechala řvát, aby si "posílil plíce", jak všichni moudří radili.
další příklad: hrozně moc lidí v okolí nechápalo, že se malej ještě nedávno budil v noci na mlíčko...(byl kojený do 8 měsíců, pak se sám odstavil, bohužel ☹ , pak si navykl na flašku), prostě jsem čekala a vyčkávala na tu správnou dobu a mlíčko mu vzala bez pláče...chtěla jsem, aby to pochopil...pochopil a budit se přestal...myslím, že jsem nejen jemu, ale i nám ušetřila nervy 🙂 ...nejlepší bylo, když jsem řekla, že jsem na něj hrdá, jak to krásně zvládl...odpovědi byly typu: "No to bych nevydržela, tak dlouho čekat, než se vyspím" nebo "pěkně si tě omotal kolem prstu" apod. 😀
bohužel u nás se muselo dát na prdelku, protože furt nedokázal pochopit, že po hlavě se ze židle neskáká...už to nedělá...myslela jsem, že pár boulí ho naučí... 😀 nenaučilo...je ale fakt, a je mi to moc líto, že jsme na to museli přistoupit, že pár týdnů hned zkoušel mlátit nás ☹ to nechceme, ale nijak jsem nepřišla na nic, aby to nedělal...
problém s přijetím "jiné" výchovy od starších generací je znát...horší je, že spousta mladých si to nechá namluvit, s tím, že je to jediný správný způsob výchovy...nemají zájem se dál "vzdělávat"...hodně je to i o pohodlnosti, právě s tím spaním...
já vždy každému nevěřícímu Tomášovi říkala, že se mi moje výchova jednou vrátí...všichni samozřejmě přikyvovali, ale s tím, že mi malej později bude skákat na hlavu...teď s tou hlavou kroutí oni, protože nechápou, jak mám hodné dítě 😀 😀
S tím generačním problémem - oni na to mají bohužel velmi jednoduchý náhled - neděláte to jako my, děláte to blbě. Z vašich dětí budou nevychovanci,rozmazlenci,musíte být na ně přísný a nepovolit....co z nich bude....
To je jediný problém.Nic víc, nic míň. Kdyby byli ochotni přijmout třeba nějakou mezicestu 😉 😉 😉 , i tady někdo píše, že z AP se dá použít jen něco...bylo by to jednodušší a předešlo by se spoustě konfliktů.
Jasnej příklad jsou situace, kdy jde o zdraví a bezpečí Petra, prostě do zásuvky neštourá, kabely netahá, po vystoupení z auta musí počkat a neletět za prvním holubem, kterýho vidí, protože tam jezděj auta. Třeba v těchhle případech jsem pro celkem jasný pravidla a docela se mi daří...oni jsou schopni pár přísných pravidel akceptovat a dodržovat. Ale chrlit na něj stokrát za den ne, nesmíš,musíš,ty jsi trdlo, cos to udělal...to už zamává s osobností dítěte a to mi nikdo nevymluví.
Naopak s prvním synem to bylo nepolej se, nebryndej, co ty drobky,jak to že ses počůral, budeš jíst,dokud to nesníš, nebudou hračky, spi, nebo dostaneš....to ted tedy vážně nehrozí.
Hodně mám ráda takový to moudro, že když se prckem mluví, měl by se člověk dostat na jeho úroveň, prostě si k němu čapnout, vzít ho na klín, na ruku, koukat mu do očí...ne řvát shora - nejen fyzicky je tahle pozice pro malý dítě špatně přijatelná. Tohle držím a myslím na to.
Schwarzovko,
a jak dlouho jsi nosila na uspávání? My malého taky nenosíme celý den, taky to nevyžaduje, jen, když je unavený n. nemocný n. prostě má tu potřebu, ale na uspání opravdu nepohrne 😉 Takže přes den usíná v manduce, ale večer zkoušíme v posteli, i když je to docela náporj na mé nervy, ale beru to jako zkoušku trpělivosti. A taky jsme noční kojení nahradili mlékem. Malý ho ještě většinou 1x za noc vyžaduje, i když už se stává víc a víc, že se bez něj obejde, takže taky počkáme, až se ho vzdá dobrovolně. Taky mi někteří říkali, že jsem hloupá, že odstavili, nechali vyřvat a konečně se vyspali, že mají na to po několika měsících právo. Já to nikomu neberu, jestli je to jeho přesvědčení, pokud to tak chce. Já věřím, že co tomu prckovi dám na své přítomnosti i citech, se nám vrátí později, i když zatím je to u nás teorie, praxe se ukáže až časem.
Přesně tak, spousta mladých to automaticky přjímá od starší generace (konec konců maminky nám radí dobře a oni to mají už vychytané) a říká, že co je na tom špatného, když jsme tak byli vychováni a nenechalo to na nás žádné stopy - a lá reklama: Všichni jsme vyrostli na sunaru!
A nejtěžší je přijít na to, co na ty naše broučky platí 😉
berenika...tak tak...strašně mi vadí, jak většina lidí jedná s dítětem jako s něčím podřadný, co není potřeba vyslechnout...prostě je to dítě a tím to pro ně končí...já beru malého,jako sobě rovného...jen mu ukazuju směr...nenakazuju, nezakazuju...jde to jen to chce víc práce...že by další problém pro ostatní?? 😀
z vlastní zkušenosti vím, že spousta věcí se ani ovlivnit nedá, prostě to má člověk v sobě...od narození se nekamarádím a čistícími prostředky a ikdyž se maminka snažila sebevíc, tak ze mě nevychovala pořádku-milovného člověka 😀 😀 ...přijde mi, že ke všemu stejně každý člověk musí dojít sám...a proto malýho jen lehce směřuju na "správnou" cestu...nenásilně. Ze svých pracovních zkušeností vím, že nejdůležitější je komunikace...to je základ všeho...hlavně oboustranná komunikace...to teda u nás zatím nehrozí, ale to příjde 🙂
Já mám to štěstí, že tchánové jsou na Slovensku, tatínek mrtvý a máti ve vegetativním stavu, takže nám nikdy nikdo nemluvil do výchovy, nikdo nekritizoval - nikoho nemáme. A když nějaká paní venku něco řekne, tak jí docela rychle usměrním. Jak ty jsou někdy přidrzlé, hrůza.
Jinak myslím, že nejde o to vychovávat podle aktuální metod, příruček, ale o to nastudovat ty základní psychologické a vývojové principy, vědou potvrzené a ověřené, co jak v psychice funguje a jaké jsou následky konkrétních rodičovských činů. Pak už si člověk udělá představu, co je vhodné a co ne v konkrétní situaci bez ohledu na to, co se zrovna "nosí" , hlásá, praktikuje.
Já osobně zrovna shledávám za úplně úchylnou tu módní Estevillovu metodu usínání "kontrolovaného pláče" (zní mi to jako kontrolované mučení)- zden na MK velmi populární a oblíbenou.
Mně přijde teda úchylný praktikovat tyhle a všechny ostatní metody na všechny děti bez rozdílu povah a věku 😅 Kontrolovaný pláč může zabrat třeba u dvouletýho vzteklouna ale u mimina?
Jediný, kdo mi vlastně "kecal" do přístupu k dítěti byla dětská doktorka: nebrat do postele, budete otrok, utnout kojení naráz, v noci od půl roka nekrmit, jen si zvyká, ... jako kdyby děti byli pijavice, které se musí odmalička držet pod krkem, fuj - skoro na mě řvala 🙄 tak jsem šla jinam.
malý měl taky láhev mlíka do dvou let jednou za noc a vzdal se jí úplně sám. Nic nikdy nešlo násilím, vždycky přišel ten správný čas sám - ted teda už s hrůzou čekám, až odmítne plenky, má jít za 2 měsíce do školky a nechce se jich vzdát. Je to jiná povaha než první vzorný jemný synek 😅 Malý, paličatý, divoký mustang 😀
Proč se vůbec řeší to noční mlíko? Teda kdyby chtěla jíst po 2 h v 6 měs tak to řešit budu ale že se mi 1x za noc budila do roku a půl mně fakt netankovalo 😅
no snad to není mimo téma...ted tu byli moji rodiče. petr má momentálně mazlivý období, není a nebyl kňouravej, ted ale během dne potřebuje x krát přiběhnout ke mně, natáhne ruce a přimazlí se. Jen tak. Zdánlivě bezdůvodně. Vždycky ho vezmu na ruku, úplně se přicucne, během chvilinky letí dál za hračkama a pokračuje ve svém programu. Prakticky to znamená, že ho milionkrát za den prostě vezmu, byt na pár vteřin, do náručí.Asi je moc zabranej do hraní,potřebuje mít jistotu, že mě má, že jsem tam.... A mamča mi dneska řekla, když mě viděla, že už ho beru po pátý za půl hodiny: no ta máma se z tebe jednou zblázní....
Jednak mi to bylo líto, protože to vůbec nepochopila, a i kdyby - zblázním, no a co? Proto ho máme, že jsme ho chtěli. Jen já sama vím, že to je jen období, kdy přesně tohle malý mazlení potřebuje, že to není jen rozmar, ale potřeba....proč bych mu to nedopřála? Moc mě ta její poznámka zamrzela, přesně jsem v tom cítila tu ironii...jako by se ptala "copak tohle je nějaká výchova?".
Jo, přesně tohle je taky výchova. Ale mlčela jsem.
lenkabu - no právě, metoda nebere v potaz individualitu a jak na kterou povahu co působí. Ale jsou praktiky - třeba to populární vyřvávání 😠 , které se prostě řadí k rodičovským zločinům a nechá následky na každé povaze - je tedy nepřijatelné úplně.
tape....nosili jsme asi do 5-ti měsíců na uspání, pak usínal na prsu...jinak usíná po flašce mlíka stále...už ne přímo na ní...takže to brzo taky půjde zrušit 😉 , později jsme nosili, kdy chtěl
mladý to převezmou od starších aniž by si uvědomili, jak se cítili jako děti oni...moje maminka teď strašně lituje, že nás nevychovávala jinak, ikdyž jí to instinkt radil...s naší výchovou se jako jediná ztotožnila...jen taky poslechla rady starších 😀
k tomu, jak jsem psala, že spousta lidí říká, že děti jsou jenom děti mám taky hezký příklad ze života. Letos moje sestřenice šla do první třídy, bavili jsme se v kruhu rodinném o kornoutu...moje druhá sestřenice stará jako já říkala, že viděla malej kornout v globusu za pár kaček...že to bude K. stačit. Já říkám, vzpomeň si když si šla ty do první třídy, jaký kornout si chtěla ty? její odpověd byla, že velký...já říkám a proč jí musí stačit malý?
Já taky chtěla mít velký kornout, měla jsem ho a na ten den vzpomínám doteď...u takových příležitostí bych zrovna dítěti vyhověla. Zrovna ten den mi bylo dopřáno a strašně sem si toho u rodičů považovala...vím, že malý kornout by mi to kazil...
beren - no dobrý, malý dělá totéž - ještě u toho mňauká a olizuje mě -oluzujeme se navzájem, kdyby nás někdo viděl, zavřeli by mě do Bohnic.
Ona je to od těch rodičů možná i žárlivost - oni se tak k nám nechovali a teď vidí, o co přichází. Tchánovci až teď velmi mírně a opatrně připouštějí, co napáchali na svých dětech a jak jim ubližovali - když vidí, jak se chováme my k dětem a oba další sourozenci.
vidíš lenkabu a já neřešila ani to vstávání v roce a půl 5x za noc 😀 byl to zvyk a šlo to odbourat bez pláče...
kubaka na ty plínky taky čekám 😀
schwarz, to je dokonalej příklad, dobře napsaný 😉 😉
To jsem ráda, že ty zkušenosti a náhledy máte podobné, v okolí opravdu nikoho takového neznám. My jsme měli cestu za mimčem těžší a ta cesta nás mnohému naučila a proto si říkám že malý nepřišel na tenhle svět, abych ho neustále peskovala, spíš to opravdu beru, že mě/nás přišel něco naučit. Sama mám to učení v povolání a vím, že ani tam to není jednosměrná záležitost. A kdyby to brala i starší generace, rozhodně by těch mezigeneračních prolémů bylo míň.
Kubako, taky jsme se nechali tak trochu vmanipulovat do toho, že jsme chtěli Estivilla vyzkoušet, šlo o mé zdraví a potřebovala jsem ihned odstavit, naštěstí jsme na to neměli ani jeden žaludek a tak jsme tomu nechali přirozený vývoj a ejhle, ono to šlo i samo 😉
Lenkobu, taky jsem přemýšlela, jak nosit obě děti, kamarádka má dvojčata, a říkala jsem, že by to nebylo určo ideální, ale zkusila bych kombinaci dopředu šátek - dozadu manduca, minimáně - coby nouzový stav. Zrovna se chystáme, že to vyzkoušíme ;)
schwarz - no jo, vy jste ještě maličcí, v té době jsem si taky nedělala starost - malému budou ale za dva měsíce 3 😖 - ale každý říká, že žádné zravé dítě do školky s plínama nejde - ten náš je ale tak osobitý paličák - řekne "Ne, mám pínu" a vůbec odmítne diskutovat. První syn to pochopil ze dne na den ve 20 měsících a chodil sám na záchod i v noci - no to jsme se namlsali. Tohle zvířátko je úplný opak prvního syna.
a co je kornout do první třídy? Princip prooblému chápu 😎 jen ten zvyk neznám 😎
souhlasím, tragédie je, když člověk přestane mít kontakt s dítětem v sobě a zapomene co cítil.
kubaka...ale nejlepší je, že malej moc dobře chápe, co se dělá na nočníku a na záchodě 😀 😀
jinak ten kornout děti nosí první den do školy, je plný cukrovinek a ovoce...proč ta tradice je, ale netušim 😀
kubaka, to za našeho mládí nebylo, to je novinka posledních 30 let🙂))). Prvnáčci první den - kornout se sladkostma, aby měli ten den veselejší....
jo už tušim...aby si osladili poslední den bez starostí 😀 😀 , když už jim začínají povinnosti...jen už je na mě pozdě, tak mi to hned nedošlo...až po odeslání příspěvku 😀 😀
ber...novinka posledních 30 let...to mě pobavilo 😀 😀 ...
No, myslím, že pravdu problém minulé generace je právě to odbourání citů. Nevím, jestli tahle socialisticá generace byla tak otupělá režimem, že se city kamsi vytratily, do životlů vstoupila sterilita. Místo kojení raději sunar, děcko hodíme do jeslí, ani doma se nesmělo rozmazlit, děcko necháme vyřvat, zlomíme ho a bude jako ovce ve stádu. Konec konců, to je taky vidět, jak sttarší generace není zvyklá na tělesný kontakt, kolikrát denně se objímá doma, mezi rod. příslušníky, popřípadě přáteli!
Jinak, malý neměl ještě ani 10 měsíců, je to týden, co se sám posadil a sedí a včera jsem se dozvěděla, že už bych ho měla rvát na nočník, protože já jsem přeci byla v roce bez plínek!
tape: Já nemám nastudovány žádné "příručky" a jiné chytré knihy o výchově, takže bohužel nemohu reagovat na Tebou zmíněné myšlenky (netuším, co je jejich obsahem).
Nicméně za sebe laicky můžu říct, že jsem si vždycky myslela, že člověk dítěti pětkrát, šestkrát řekne "ne, to nesmíš dělat", "při jídle se sedí u stolu", "na to se nesahá", případně ho párkrát plácne přes ruku, když na to stejně pořád sahá... a je vychováno. 😀 😀 😀 Moje maminka i tatínek mi celý život říkali, že na to rodiče musí dbát, že oni nám taky řekli, že to a ono nesmíme dělat a my s bráchou jsme to nedělali. A když jo, tak jsme dostali přes plínku na zadek a příště jsme si dali pozor.
A ejhle, u nás tohle prostě nefunguje. Náš synek je jednak netradičně aktivní dítko, druhak naprostý tvrdohlavec. 😀 Takže např. to, že do koše na odpadky se nesahá, ho učíme od doby, co začal lézt (cca 9 měsíců) a ještě teď si občas sáhne (a věřte, že velmi neradi, ale ze zoufalstí už jsme kolikrát přikročili k tomu, že dostával za každé sáhnutí plácnutí po ručičce, takže ji kolikrát měl až červenou...).
Sedět v jídelní židličce při jídle jsem se snažila mu vštípit asi 3 měsíce... bohužel naprosto beznadějně, výsledkem bylo uřvané a hladové dítě - nevzal do pusy ani lžičku - a neskutečně vystresovaná matka - tedy já. 😀 Po těch třech měsících jsem to vzdala. Abych ho nakrmila, fungovalo jedině jeho běhání po místnosti a pokaždé, když se přiblížil do mého dosahu, jsem mu vrazila lžičku s jídlem do pusy. Snědl všechno, oba jsme byli naprosto v pohodě. Dodnes se bez pohybu nenají, ale dělá pokroky, dnes už mu stačí "jen" stát v kuchyni na pohovce, co máme u stolu, a dělat pár krůčků vlevo, pár vpravo a přidržovat se přitom stolu. Věřím, že časem si to sedne. Tedy lépe řečeno... že on si u toho sedne. 🙂
V očích mých rodičů i tchýně jsem samozřejmě divná. Tatínek se snaží v poslední době "vychovávat" mě, abych "vychovávala" svého syna. Sama jsem z toho měla hrozné pocity, že jako něco dělám špatně, že moje dítě prostě neumí vydržet chvilku v klidu atp. Ovšem poté, co jsem se od své kolegyně z práce, co má 2 holky, jednu dnes už dvacetiletou, druhou dvanáctiletou, dozvěděla, resp. že mě ujistila, že je to naprosto normální, že každé dítě je opravdu jiné, že její starší dcera byla pohodová, zatímco s malou si "užívá" dodnes... a že kdo si to nezkusil, neuvěří... neberu divné pohledy a výtky svých rodičů tak osobně a prostě vychovávám tak, jak mi to připadne správné, jak je to blízké mému srdci a hlavně tak, jak vidím, jak na to či ono reaguje náš syn. Osvědčilo se mi totiž, že je často vhodné od některých věcí upustit... nestresovat tím sama sebe, nesnažit se být dokonalá matka a mít dokonalé dítě... a být v klidu. Ono se to totiž často za měsíc nebo dva samo srovná.
Jasně, jsou věci, přes které tzv. nejede vlak - to sahání na odpadky do koše, bití dětí na pískovišti, sahání na počítač atp. Ale už se rozhodně nestresuju tím, že mi pobíhá u jídla nebo že mu stříhám nehty průběžně celé dopoledne, protože prostě nevydrží v klidu sedět.