Výchova Nevýchovou a Vychováváme děti a rosteme s nimi

oililygirl
11. bře 2015

Ahoj vsem, jedete nekdo v Nevychove? Nebo Naomi Aldort - Vychovavame deti a rosteme s nimi?
Jak se vam dari? Ja jsem docela hysterka a netrpeliva a ac se mi tyto pristupy velmi libi, mam problem je aplikovat do praxe. Nemam z toho dobry pocit, ale hold obcas zarvu. A delam presne to, co delavala mamka, pouzivam stejne vety a vyhruzky ackoliv to takhle nechci.

schotja
11. bře 2015

@oililygirl Ahoj, mé dcerce je 19 měsíců, ale na nevýchovu už i teď občas juknu, a tu knížku mám rozečtenou.. Ono je někdy těžký nezareagovat podle zažitých "vzorců chování" , pozorovat a nejdřív mlčet.. a určitě každý máme pořát co zlepšovat abysme svým dětem do života předali lepší přístup k životu celkově.. Myslim ale, že nic a nikdo nemůže být stoprocentní a semtam "úlet" potká každého. Knihu považuju za obrovský přínos, mám jí teprv rozečtenou, občas mi trvá, než to "zpracuju",.. (kolikrát mi to vehnalo i slzy do očí...) Taky chci spoustu věcí dělat jinak, než je dělali naši, ale nežiju v iluzi, že se vyhnu jiným chybám ve výchově.. Důležitý je, že si to uvědomujeme, protože to je první krok k tomu to změnit.. Kolikrát když někde vidim ženský, jak jsou schopný se ke svým ratolestem chovat, říkám si, čím to je?? Taky mi nedavno ulítla věta, jak kdyby máma promluvila skrze mně..až mě to vyděsilo.. (mamka umřela před dvěma lety a v tu chvíli jsem opravdu ze sebe slyšela její hlas, i ten ton) prostě jsem si to okamžitě uvědomila a pak jsem to v koutě obulela, aby mně malá neviděla ... :D

lrg
11. bře 2015

@oililygirl tak já jsem nečetla žádnou literaturu, ani se žádného takového směru nedržím, přesto si myslím, že přesně takhle k dceři přistupuju tak nějak instinktivně od narození. Přemýšlím na jejími pocity, snažím se jí vyjít vstříc víceméně v čemkoli, pokud to samozřejmě není v rozporu s bezpečností apod. Netrvám na nějakých svých pravidlech, která nemají opodstatnění, jen proto, "že jsem to řekla" (oblíbená věta mých rodičů 🙂 ) Když nechce jíst, nenutím jí a jí později, nechodí spát každodenně na minutu přesně a že i ve dvou letech chce usínat s mámou? No a co, když to potřebuje, proč bych jí to odpírala jen proto, že to ostatní dávno nedělají. Jak dlouho nás děti budou takhle potřebovat? Podle většiny známých jí rozmazluju, já o tom s nikým nediskutuju, nepotřebuju mít doma roční super samostatné dítě bez plen, dudlíku, které šoupe nohama, když se baví dospělí, abych byla úspěšná v soutěži "mateřství" 🙂 Možná se pletu a za x let budu mít doma největšího rozmazlence pod sluncem 🙂 Ale důvěřuju sama sobě a svým instinktům a měnit to nebudu. Samozřejmě, že se taky neubráním nesmyslnému křiku, obzvlášť teď, když mi zbývá měsíc do porodu a na dceru přijde záchvat vzteku. Zrovna včera, když jsem s námahou oblékla sebe a pak po celém bytě honila naháče, který se rozčilovat, že nece gatě! 😀 Tak to jsem řvala jak siréna a taky mě to mrzelo, protože to není k ničemu, ale zase nemůžeme být na sebe tak přísné, normálně fungující člověk se prostě rozčílí a je jedno, jestli na dítě, šéfa, nebo partnera. Myslím, že není od věci se pak dítěti omluvit a vysvětlit mu, proč ta situace, kdy jsem křičela, nastala, aby vědělo, že to není správný model, takhle reagovat. Ale to by ta naše hlavinka ještě nepobrala.