Společné spaní - s rodiči je líp jak v postýlce

Proč bys společné spaní neměla dopustit? Protože se to říká? Dej na své mateřské pudy a kašli na názory našich babiček a maminek, že se to nemá. A malou si užívej. Jak psala @olga, ony ty děti opravdu rychle rostou

Naše dcerka s námi spala téměř od narození, resp. usínala v postýlce a protože jsem byla lína v noci vstávat na kojení, brala jsem si ji do postele, strčila do pusy prso a vesele jsme spali dál. Kolem asi 8.-9. měsíce sebou začala ale děsně mlít, cestovala po nás, po posteli a asi 2x se stalo, že spadla z postele, takže jsem ji začala dávat zpět do postýlky, pár nocí řvala, ale pak už to bylo docela ok. Pak se naučila vylézat z postýlky a asi v roce a půl, taky se k nám furt cpala, ale tím, jak se vrtí, nemohli jsme se ani jeden vyspat, někdy jí to vyšlo, ale většinou jsem ji šoupla zpět. Teď jsou jí čtyři roky a zrovna dneska se k nám zase nacpala, asi v jednu ráno, jenže je už velká, vrtí sebou neustále, dokonce se po nás vyloženě válí a oba chodíme do práce, takže jsem ji odvedla zpět do pokojíčku, ale někdy na to kašlu a nechám ji spát u nás, vždyť jde o prd 😎

Dceri byly v prosinci 3 roky a vyzaduje spani s nami taky. Snazime se to odbourat vsemi moznymi zpusoby a nejde to. I kdyz jde vecer spat do svoji postylky do pokojicku, stejne se v noci vzbudi a prijde k nam.
Lepe se teda nevyspime, dcera sebou porad mrska, haze, kope nas, rozhazuje ruckama, bere perinu....jsem ted tehotna a je to velmi tezke, spatne spim a jeste toto...predevcirem v noci mne dcera ze spani silne kopla do bricha ☹
Kdyby mel nekdo radu jak to odnaucit, budu taky rada za tip.

Snažilkování, těhu bacílky, fazolkování ... a pak tyhle konce. Smutný příběh, ne?

@sammaelka Ono to chce asi určit jasná pravidla a dát si tu práci s tím, že to dítě odvedeš ty nebo manžel zpět do postýlky, třeba i 5x za noc. My necháváme dceři rozsvícené světýlko, aby se nebála, to na nás taky totiž občas zkouší, že se bojí v pokojíčku sama, když to zahraje fakt dobře, kolikrát u ní skončím v posteli 😀 Často se stává, že přijde třeba v 6 ráno k nám do postele, a to už neřešíme vůbec a necháme ji.
Moc dobře vím, že to vrtění a házení sebou je šílený, prostě to chce asi vstát a buď ji odnést nebo odvést, možná spíš odvést, aby si to uvědomila.

@ivular ono když se člověk nemůže pořádně vyspat, tak je opravdu vyčerpán nejen fyzicky, ale i psychicky...hlavně, když to trvá delší dobu.

@sammaelka tak to jste mě holky moc nepotěšily, myslela jsem že když povyroste bude chtít být ve své postýlce. Mám jí v posteli asi od 3 měsíců a je jí skoro rok.

@mrskato A co takhle ohlížet se na psychické vyčerpání toho dítěte, když celé noci je nucena být sama se svým strachem? (a věř, že rozsvícené světýlko pomáhá tak leda tvému svědomí, nikoliv jejímu strachu).

@ivular to nemyslíš vážně...takže je lepší, když jsou rodiče totálně vyčerpaný, protože se nemohou, díky noční aktivitě svého dítěte, které sebou háže, kope apod., pořádně vyspat, než aby se dítě naučilo samostatnosti a usínalo samo v pokojíčku, ve své postýlce? Mám čtyřletý dítě a jak jsem výše uvedla, spala s náma v posteli od malička, ale pak už to prostě nešlo snášet. Od 3 let chodí do školky a myslím, že je správné, aby spala sama.

@olga_ mame to stejne😉

@mrskato Vždy lze nalézt kompromis, tak aby bylo dítě v klidu a já nemusela přesvědčovat samu sebe, že jen něco "zkouší". Pokud se v noci bojí, k samostatnosti ji přivedeš tím, že ji toho strachu zbavíš; poskytneš prostředí, ve kterém se bude cítit jistě a bezpečně. Nerespektováním její vyspělosti v tomto směru ji "naučíš" tak akorát solidním úzkostem. A oním měřítkem přiměřené psychické zátěže je stávající míra vyzrálosti její nervové soustavy, nikoliv fakt, že začala chodit do školky.

S dětmi skoro 6 a skoro 4 spím v posteli dodnes. Obvykle se starším, a když není doma, tak s mladším. Oba nemají problém spát u táty ve svých postelích, ani jinde, když to nejde jinak. Ale doma, u maminky, chtějí být se mnou. Od jejich narození jsem měla v posteli jednoho, většinou toho mladšího.

@ivular Prosím nepoučuj mě o tom, jak mám vychovávat své dítě, já si sem pro radu nepřišla, pouze jsem se podělila o zkušenost. Ke každému dítěti je třeba přistupovat individuálně a myslím, že my jsme to s naší dcerou zvládli a učíme ji k samostatnosti ne k rozmazlenosti. Bezpečné prostředí jistě zajištěné má a nejsem si jista, zda-li je naše postel bezpečnější, než ta její, když potřebuje obejmout a pomazlit, vždy tu jsme po ni, ostatně tohle potřebujeme i my jako rodiče.

Mám dvě děti. Kluk měl v prosinci třetí a holka teď v lednu první narozky. Kluk s náma spí asi od 8 měsíců. Vypadal, že mu je postýlka malá. Obě děti se vrtí. Holka nechtěla bejt v postýlce od narození. Taky se budila často nakojení,tak už jsem jí v noci nevracela. Zvykla si a byla spokojená. Máme postel u zdi. Ze začátku jsme měli postýlku, ale zabírala akorát místo a už dál nešlo spát ve čtyřech v manželský posteli. Takže vymýšlení. Hodili jsme na zem matraci. Buď tam spí nějaký dítě nebo jeden z nás. Nemáme pocit, že by nás děti omezovali. Manžel mi jednou oznámil, že kdyby přece chtěl, tak už kluk s náma nespí. Takže mám podporu, což je důležitý a pak rodiče musí vědět co chtěj a potom jde vše. Dokud to budou vyžadovat a nějak to půjde, tak s náma budou spát. Jak tady už někdo psal, tak s náma do puberty spát nebudou a rychle rostou. Takže chovám a nosím, kdy si řeknou. 🙂

@peu Nenechavejte vyrvat. Je to jenom par let, za chvili vas uz chtit nebude. Dejte ji, co potrebuje, nerozmazlite ji, vychovate z ni stastneho a zdrave sebevedomeho cloveka.

Mam 2 deti (temer3 roky a 14 mesicu). Oba jsou zvykli usinat ve sve postylce, ale behem noci chteji k nam. Spime jen na matracich, tak jsme prikoupili jeste jednu a vsichni se vejdeme. Az se na to budou citit, tak chodit prestanou. Pro me je zaklad, ze usinaji sami ve svem, sraci precist pohadku.

Jsem rada, ze je tu tolik zen, co provozuje spolecne spani s detmi. Je videt, ze kdyz clovek posloucha sve instinkty, musi udelat jedine 🙂 I kazde zviratko spi hezky pospolu v pelisku, s maminkou. Lide tu potrebu maji taky 🙂

Manžela děti budí - a že se naši aktivisti (6 měsíců a ta starší 4 roky) budí hodně), takže manźel spí v ložnici (starší někdy tam s ním, když chce ona i manžel, protože po narození brášky se budila mockrát, víc jak mimiňák, to ji u sebe manžel nechtěl, teď se budí už, pro nás jen, 1-2x) a já spím v druhém pokoji s dětma. Spát a usínat děti samy budou, až k tomu dospějou, tak jako dospívají samy bez našeho přičinění (snaha něco řešit často vede spíš k tomu, že je z toho akorát stres a výsledek nikde) v jiných věcech.

Syn se odstehoval kratce pred osmym rokem, spat s nami uz nechce, ted tam mame mimino, opet ji tam necham az do doby, kdy se sama rozhodne jit do svyho...

A jé, tady zas bude mela. Společné spaní jsem od začátku nepodporovala, naštěstí mám opravdu štěstí na dítě. Chápu, že při náročném děcku, které jinak neusne, člověk rezignuje a nerve to přes sílu a vyřvání, ale já jsem se snažila být důsledná v tom, že když v noci zapláče, opravdu radši vstanu, vrátím dudlík, pohladím a odejdu, než abych se uchýlila ke zdánlivě snazšímu přestěhování do naší postele, které pak budu složitě odnaučovat. Máme pelech 2x2 metry, a když už s námi malá výjimečně (když je rozhozená z cest a nemůže usnout nebo má teplotu) spí, nevyspí se pořádně nikdo. Manžel v noci dost kašle a malá má neochvějný dar vecpat se mezi nás napříč, takže jeden má v obličeji nohy a druhý hlavu. Navíc v posteli s námi usíná mnohem dýl než u sebe, kdy dostane lahev a do pěti minut je tuhá. A že to tak nebude do puberty - znám rodinu, kde synek s matkou uléhá ještě v devíti letech, otec to vzdal a přestěhoval se do obýváku. Tohle se nedá paušalizovat, každá rodina je jiná.

@jamia už jsem myslela, že jsem tu jediná 😀

@mrskato To se zas neboj 😀 A to jsem prosím žádné snažílkování, fazolkování a podobné příšernosti nepodporovala.

@mrskato Ale já přece žádné výchovné poučky nepíšu. V reakci na tvůj příspěvek jsem se jen snažila vysvětlit, co asi takové dítě prožívá a jaké to může mít důsledky (v kontrastu k pojmu samostatnost).
A ještě k tomu bezpečnému prostředí - to má totiž háček;) Nejde o to, jestli vaše prostředí považuješ za bezpečné ty, ale jestli jej takto vnímá i vaše dcera. A vzhledem k prožívanému nočnímu strachu si troufám tvrdit, že vnímání vás dvou shodné není..

Ja myslim ze kazde dite je jine, nektere jsou citlive a kontakt potrebuji ( to moje) a jine krasne spi samy v postylce, bez place a hysterie. V tom pripade at tam klidne spi. Nam spolecne spani pomohlo - predtim plac a moje marna snaha docilit, aby dcera spala ve svoji posteli. Pak jsem rezignovala a jak jsme pak koupili nivou 2x 2 m postel, vtspume se vsichni o dost lepe. Takze , deti,.co to potrebuji a jsou samy nestaatne ,patri k rodicum. Ty, co jsou tak nejak sebejistejsi , at spi sami. Hlavne zadny plac!

@ivular Věř tomu, že u nás doma je vše v pořádku a své dítě mám přečtené. Nejsem žádná furie, která by své dítě neobjala, když pláče nebo k němu nevstala třeba i 10x za noc, jen když kníkne, ale vše má své meze a aby bylo dítě šťastné a spokojené, musí být i rodiče šťastni a spokojeni. Nevím, jak si přišla na nějaké prožívání nočního strachu, naše dítě v noci nebrečí strachy, spí poměrně klidně,až na to, že sebou háže na všechny strany, ale každému se občas zdá špatný sen a když se něco takového dceři zdá, přijdu ji utěšit. Myslím, že toto jasně vyplynulo už z toho, co jsem psala na úplném začátku. Dál už se k tvým reakcím nebudu vyjadřovat.

Naše nejstarší si spaní v postýlce taky moc neosvojila. Od mala jsme ji museli uspávat v náručí nebo usínala při kojení. Odmítala dudlík! Asi od 10 měsíců často spávala s námi v posteli. Budila se v noci a byla i 2-3 hodiny vzhůru a v posteli po nás lezla. Nepomáhalo skoro nic. Kolem 15 měsíců jsme jí začali před spaním číst, zabíralo to, ale probíhalo to opět v posteli. Když jsem otěhotněla a přestala jí kojit, tak jí musel manžel doslova unosit v náruči, než usnula. Potom jsme přestěhovali postýlku k mé posteli a sundali postranici a dali pouze zábranu. Bylo to lepší, protože spala v podstatě s námi a hlavně mě v noci neutiskovala. Po druhém roce jsme jí přestěhovali do vlastního pokoje, ale uspávání v náručí trvalo skoro do tří let. Je to všechno jen o návyku. řekla jsem si, že to u dalšího dítěte nesmíme dopustit. Obě mladší dcerky měly dudlík. Usínaly samy v postýlce. Maximálně je stačilo trochu pohoupat, zazpívat. Nejmladší měla také období usínání v posteli, ale jen chvilku a hned do postýlky. Teď si usíná sama s pejskem, občas k ní zajdu, když zavolá, pohladím jí a odcházím. Hlavně žádné zvedání z postýlky. Jak říkám, je to hlavně o návyku, chce vytvořit rituál.Starší dcery jsou zvyklé na čtení před spaním, tak doufám,že to časem přebere i ta nejmladší. Tak přeji klidný spánek všem! 😉

@jamia tak to jsme na tom stejně 😀 😀 😀