Skoro 3týdenní miminko a moje pocity doma

Já jsem cele šestinedělí probrecela. Dcera se narodila do těch mrazu,co ted byly, takže jsme ani nemohly ven, to mi taky moc nepřidalo. Mala brecela a já nevěděla proč,tak jsem taky brecela no hrůza... Naštěstí už je to za mnou, budou ji tři měsíce a je už s ni sranda🙂. Už většinou poznam proč brečí, takže ted už si to užívám. Chce to vydržet...

Buď v klidu, to je úplně normální. I když se na miminko těšíš,tak je to obrovská změna, a hrozně moc taky dělají hormony v šestinedělí. Já jsem si třeba myslela,že to zvládám docela dobře, ale taky jsem měla tyhle pocity. Moc dobře si to pamatuju, jak když malá řvala, jak jsem byla otrávená, nevěděla jsem, proč řve, měla jsem pocit, že mě musí nesnášet, pak jí třeba moje máma vzala na procházku a já byla tak ráda, že mám chvíli klid, ale do toho jsem se cítila hrozně provinile, že bych přece měla být děsně šťastná a být s miminkem ráda... Je to docela psycho, ale neboj se, jak přejde šestinedělí a hormony se ti urovnají, tak se to zlepší jak mávnutím kouzelného proutku. Mně třeba trvalo tak dva měsíce, než jsem konečně měla pocit, že je malá opravdu jedním z nás. Nejhorší na tom jsou ty očekávání, co si uděláš podle tý spousty chytrejch článků a knížek, myslíš si, jak se budeš celou dobu vznášet na obláčku, jak budeš rozněžněle vzdychat nad spícím andělíčkem, ale on pak začne řvát, ty jsi unavená, máš toho dost, celý život se ti obrátil naruby, a do toho si připadáš provinile, že se tak cítíš. Taky si pamatuju ten pocit, že to tak bude napořád, ale to je blbost, týden od týdne se to bude zlepšovat a až si malej začne hrát, rozkoukávat se, smát se tak to bude krása. A taky to bude všechno mnohem snazší, až se s ním žiješ, vyrovnáš se s tou změnou.
Nevěš hlavu, hodně odpočívej a počkej, po šestinedělí se to fakt srovná. Já se taky divila, vůbec jsem tomu nevěřila, ale fakt najednou ze dne na den bylo všechno mnohem jednodušší.

@joeline Ahojky, máš něco, čemu se říká poporodní blues, je to úplně normální. Mix blbé nálady, strachu o miminko, strachu ze selhání, strachu z toho, že nebudeš dobrá máma... přinést si domů miminko z porodnice je obrovskej krok do neznáma, já byla v šíleným stresu, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat a jak. A byla jsem z toho plačtivá.
Ale neboj, srovná se to. Za část můžou hormony, za část nezkušenost nás - prvorodiček. Jestli máš dobré vztahy s maminkou nebo řeba i tchýní, vem je do svého světa a popros je, ať ti pomohou. Ženské si tyhle mateřské věci předávaly z generace na generaci vždy. Nebo nějaká kamarádka, taky by ti mohla pomoci.
Zkus se taky podívat na tohop malého jako na novou lidskou bytost, která se pořád (každý den) učí. Zapisuj si pokroky, pozoruj ho... já sedávala u postýkly a hodiny jsem se vydržela jen dívat... jak když koukáš do ohně. při tomhle "dívání" jsem si hodně třídila myšlenky a vždy, když jsem od postýlky vstala, cítila jsem se líp.

Mam za to, ze je to normalni 🙂 Po narozeni prvni dcery jsem byla strasne unavena, vydesena, ze vubec nic nezvladam jak jsem si predstavovala, chybel mi "stary" zivot. K tomu hodne plakala a malo spala a ja vubec nevedela co mam delat, takze jsem se citila jako nejvic neschopna matka vesmiru. Casem se to srovnalo a dobra zprava - u druheho miminka jsem se tak uz necitila 🙂

Presne jak pisou holky. Mela jsem to stejne. Mela jsem pocit, ze to, co jsem v zivote nestihla pred ditetem, uz nikdy neudělám. Mela jsem zachvaty place a citila jsem se provinile, ze mam krasne zdrave dite a bulim. Ted je malemu deset mesicu, vyvijim vlastni start up, planujem delsi dovolenou v Lisabonu, je to parada. S malym je to sice furt zahul, ale uz uplne jiny. Pro me nastal zlom, kdyz se naucil si sam sednout. Najednou se mu otevreli nove možnosti objevování a vic se zabavi sam. Niceho se neboj, snaz se postupem casu najit si chvilky jen pro sebe, nezapomen na sve zaliby. Ani se nenadejes a bude ti mnohem lip.

Já jsem se úspěšně probrečela do poporodní deprese, díky níž jsem skončila na práškách. Já řvala už v porodnici, nutno dodat, že malého příchod na svět byl všechno možné jen ne pohodový, takže jsem si odnesla spoustu traumat z porodu. Já nebyla schopná vůbec zůstat sama, "naštěstí" v té době byl manžel nezaměstnaný, chodil na brigádu, takže dost času s náma strávil doma, ale každý jeho odchod, byť jen vyvenčit psa byl pro mě utrpení. Taky moje mamka měla výborného šéfa, takže kdykoliv jsem jí zavolala, že už to nedávám, tak se sbalila a přijela. Měla jsem pocit, že jsem totálně neschopná, nic nezvládám a o malého se nedokážu postarat, navíc malý hodně zvracel (přežíral se) a ač přibíral suprově, tak mi to na klidu nepřidávalo.
Hodně mi pomohlo i to, že přijela manželovo babi pohlídat malého a já se ve vedlejším pokoji, bez číkoliv přítomnosti, mohla vyspat. Mamka i tchýně vozily jídlo a já mohla trajdat celé dny s kočárem a psem venku, což mi hodně pomáhalo. Až zpětně si říkám, jak jsem byla blbá, že s příchodem malého můj život neskončil, ale nabral jiný směr a rozměr.
Zapoj víc i přítele, u nás to bylo nastaveno od začátku tak, že manžel koupal, když byl doma tak přebaloval, já nakojila a on nechal i vykrkat. Je fakt, že teď spolu mají úžasný vztah a já to přisuzuju i tomu, jak se o něj staral o úplné novorozeně.
No a teď čekáme druhé a já se trochu obávám, abych do toho znovu nespadla, ale moje mamka je anděl v důchodu, takže snad to nějak zvládnu.
Takže hlavu vzhůru, pevné nervy a zapoj přítele. Ono bude líp, už je tu jaro, budeš moc být s kočárem venku, za chvíli se malý bude usmívat, ono to u těch dětí utíká strašně rychle, ani se nenaděješ a prcek začne víc komunikovat i jinak než pláčem. I já jsem byla matka, která nepoznala, proč mrňous pláče, když byl nakrmený, přebalený a chovala jsem ho v náručí. Tak jsem brečela s ním...

Jste strašně hodné, díky moc za příspěvky, dost to podpoří... nechci se moc upínat k nějakému konkrétnímu období, kdy ustane pláč, začne smích, přestanou problémy s prdíky atd... chci se naopak těšit z každého dne s maličkým, mám výčitky z toho, že jsme ho přivedli na svět a já teď doma v nervu bulím, když bulí on, říkám si: proč mi bulí při přebalování, to to neumím??? Proč se kroutí a bulí a nepoleží u mě večer na gauči? Přitom pláče denně všehovšudy max. hodinku v kuse, nic šíleného, ale já si připadám neschopná :( Každý den, když ráno přítel jede do práce, se mě chytá trošku depka, a odpoledne se zase těším, až bude doma, a já tu nebudu tak sama v tom tichu. Moje máma bydlí v zahraničí, babička je starší, přítel už rodiče nemá... u nás na vesnici se s nikým nestýkám, kamarádky jsou na cestu autem a to se mi ještě moc nechce... ale věřím, že postupem času se vše dá do kupy a nastolí se nějaký režim, plánujeme výlety s karavanem, až bude opravdové jaro nebo léto, bude to jistě jiné a pozitivnější 🙂 nesmím zahodit svůj předtím celkem aktivní život, nechci zároveň, aby miminko změnilo vztah mezi mnou a přítelem, protože doteď se máme jako v pohádce 🙂 takže se vlastně pořád jen něčeho bojím a říkám si, ať už je mrňousek větší... tak snad se o den ode dne bude zlepšovat a já budu moct být klidná šťastná máma na mateřské 🙂

Ahoj, jak píše teeerez .. u první dcery sem měla také takové pocity, byla jsem strašně unavená, malá furt plakala, nevěděla sem co dělat, jestli to jednou přejde, zda něco nedělám špatně atd.. prvních 6 týdnu sem byla u našich tak mi mamča hodně pomohla ale pak to bylo vše na mě .. nakonec sem vše zvládla 🙂 ted mám druhou holčičku a užívám si to 🙂 když pláče tak vím že má bud hlad nebo prdíky.. vezmu si ji do naruče a ona většinou přestane.. ted mi hodně přes den spinká, v noci je to horší 🙂 dneska máme týden... a já se už ted těším jak to bude dál 🙂

Ahoj, naprostý souhlas s tím, co tu holky píšou. Je to normální, je to spojený s šestinedělím, rozházený hormony, až si najdete režim, zvykneš si, sžiješ se s mimčem, začne reagovat, smát se, všechno se to zlepší. Musím ale dodat jednu věc.

Stejně jako je nebezpečný upínat se k představě toho, jak si přineseš vytoužené miminko z porodnice, budeš se zalykat štěstím a všechno bude zalitý sluncem, je nebezpečný se upínat k tomu, že skončí šestinedělí a všechno bude jako zázrakem super a už budeš jen šťastná. Skoro žádná z nás to tak nemá a kdo tvrdí že jo, tak buď kecá nebo na něčem jede. Mateřství je prostě řehole, odříkání a je potřeba to přijmout. Ano, bude spousta chvil, kdy budeš šťastná, ale budou i velký krize, ať už třeba při nemoci nebo prostě z únavy (nejen fyzické, ale možná ještě víc psychické), která se postupně kumuluje. Já sama mám tendence se upínat k tomu, že až něco nastane, přejde, bude to lepší. Ale to je špatný přístup. Každá vývojová fáze dítěte má svoje světlý a stinný stránky a je potřeba si v každé chvili co nejvíc užívat ty světlé a co nejmíň se stresovat těmi stinnými, i když je to někdy sakra těžký. Teď ti treba mimi hodně spí i přes den, takže můžeš hodně odpočívat nebo zvládnout spoustu věcí. Taky se ti ještě samo prakticky nepohybuje, takže nemusíš mít pořád všude oči jako ostříž.

Čeká tě spousta nových věcí, máš celý vývoj svého dítěte před sebou a jestli mám něco systémového poradit, aby to všechno člověk zvládnul ve zdraví a nepřišel při tom o rozum, tak asi hlavně umět si najít prostor pro odpočinek a relaxaci, radovat se z maličkostí, nezdráhat se přijmout pomoc nebo si o ni přímo říct a nepotlačovat sebe a své potřeby, protože tvoje dítě a rodina nebude spokojená a šťastná, pokud nebudeš spokojená a šťastná ty. Ono totiž vyhořet na mateřské/rodičovské je strašlivě snadný.

@joeline zacatky jsou sila 🙂. Mne osobne trvalo docela dlouho pochopit, co to miminko asi muze chtit a jak si zvyknout na uplnou zmenu, vcetne zivota na vsi, i kdyz je to cast mesta, je to vetsi izolace, a bez mamy ci tchyne to mam taky. Hrozne se mi ulevilo, kdyz mala zacala sedet a hrat si, to je vysvobozeni 🙂 🙂 A taky jsem od zacatku milovala vsechny zenske s miminky, jenom pohled na ne mi dodal utechu, ze v tom nejsem sama a taky to dam! Znis uplne v pohode, budete se mit fajn 🙂

@joeline a co si to uzit? Kdyz je malej hodnej,tak si cti nebo se podivej na film/serial az se vratis do prace tak bude casu min.
Hlavně si uzivej prdolku ....strasne rychle vyroste 😀

@joeline myslim ze pritel si moc zabavy taky uz neuzije 🙂 ja se taky bala, pritel jezdi kamionem takze jsem se desila toho ze na vse budu sama a pritel se moc nezapoji, zapojil se skvele a ja ho zapojila vic do domacnosti 🙂 ted je malemu 8 a pul mesice a parkrat mi chybel muj stary zivot ale nemenila bych a pritel taky ne. Kdyz chceme nekam jit tak pohlidaji u nas doma babicky a my nekam jdeme spolecne. Urcite by pritel nesel beze me 🙂

@lenkas1982 máš úplnou pravdu, ono to ode mne mohlo opravdu znít, jako že pak bude všechno úplně super, ale tak to není. Ale bylo to o poznání lepší, a u mě opravdu zničeho nic, jako by se to přes noc najednou všechno srovnalo. Ale jasně, i pak (a pořád) jsou chvíle, kdy toho mám dost, chybí mi práce, chybí mi dospělí lidi okolo, ale už to tak nějak mnohem líp zvládám. Spíš, než že by s malou najednou nebyla práce mi ta práce přestala tak vadit a přestala jsem se stresovat, děsit se, že udělám něco blbě.

@joeline pokud můžu poradit, hoď za hlavu starosti o to, proč brečí, jestli málo /moc jí,kolik spí, kdy se budí a tak dál, moc si nečti žádné návody, každý radí něco jiného a člověk má pak pocit, že dělá všechno blbě. Počkej si, až se ti srovnají hormony a věř, že mateřská není konec světa, že až se dáte trochu dokupy, nebude problém jezdit na výlety, návštěvy, za kamarádkama a tak (a to je sakra potřeba, zvlášť jestli jsi na vesnici).
Pro mě byl takový zlomový bod jednou na konci šestinedělí, kdy malá měla spurt a řvala tři dny v kuse, já už z toho byla úplně na dně, měla jsem pocit, že jsem úplně na baterky a únavou jsem usínala u kojení, tak jsem se pak na ní jednou koukla a řekla jsem si - vždyť ty jsi moje dítě, jsi součást mojí rodiny takže si to s tebou budu dělat po svým a kašlu na všechny rady. A pak to najednou přestalo být tak strašný.

Jinak pokud ti špatně spinká a brečí, zkus pevný zavinutí, na mou malou to fungovalo bezvadně, jinak byla taky pěknej řvoun, ale jak jsem jí zavázala, tak usnula jak dřevo.

Ja uz to mela v porodnici tuhle uzkost....na moji dcerku6mesicu....jsem se strasne tesila.....porod byl tez rychly vse probehlo ok ....ale druhy den po porodu prisla ta uzkost....co kdyz nebudu vedet co s miminkem....upozornuji myslela jsem si ze budu vedet vse...rikala jsem si ze to nemuze byt tak tezke ,kdyz se mamce narodil mladsi braska a me bylo 12 tak jsem se o nej taky dokazala postarat.....ale opak je pravdou ja najednoi mela tu uzkost ze to nezvladnu brecela jsem skoro pokazde kdyz plakala mala,ale nebojte vse se srovna 😉 u nas se to take srovnalo a ted nam je 6 mesicu a je to krasna usmevava prinvezna😍 takze hlavu vzhuru nejste v tom sama a uvidite ze vse bude brzy ok 😋 preji plno krasnych chvil s mimiskem

Taky píšu svou zkušenost jak jsem to měla já těsně po porodu, nemyslela jsem si, že to bude až takové psycho... Ty poporodní hormony jsou opravdu síla... Měla jsem to horší v tom, že malý se narodil asi o kilo míň než normální novorozenci, měl jen 2400g, hodně plakával, pamatuju si přes den mi spal tak dvě hodiny ne v kuse, pořád jsem měla pocit že dělám něco špatně, že má pořád hlad, kojila jsem skoro co dvě hodiny, vůbec nic jsem nestíhala... K tomu pořád s malým po dokrotech...což tomu vůbec nepřidalo... 🙄 vím že to je jejich práce ale znáte jak se v tom pitvají někteří... jednou jsem se tam pomalu rozbrečela..😅 cítila jsem že je toho na mě hrozně moc že se po mě hrozně moc chce a že to nemůžu v takovém tempu dlouho zvládnout...byla jsem ráda, když jsem se stihla najíst, (a to kolikrát jídlo které jsem si nepřipravila sama) odpočítávala jsem hodiny, kdy se manžel vrátí z práce... Vůbec to nebylo lehké období,ale naštěstí trvalo jenom těch šest týdnů. 🙂 Pak už to bylo čím dál lepší až si to začneš užívat 🙂 jak začne postupně reagovat a vyvíjet se, ted je malému osm měsíců a je to smíšek, krásně všechno dohnal co se týká kil, je to zlatíčko a musím říct že teď mi pomalu spí víc jak na začátku 😀