Proč se nechá můj 3 letý syn bít od dětí?

ahoj, tohle je těžký, malá se dřív taky nechala mlátit, akorát volala maminko, a nic nedělala, tak jsem jí vysvětlila, že tohle jí dělat nikdo nemůže, ať mu to vrátí, sice to není to nejlepší řešení, ale přece si nenecháme mlátit děti, pokud nezakročí matka toho dítěte, zakročuji sama, s tím hraní hraček, dřív jsem jí říkala, že se musí dělit, jenže jsou děti, které si berou hračky od dětí automaticky a pak jí zbyly prázdné ruce, takže když si hraje s hračkou, tak už je zvyklá, že dětem říká, ať počkají, až si dohraje, pak jim tu hračku dá

Zrovna včera jsem nad tímhle přemýšlela u našeho malýho, sice je fakt ještě malinkej, ale stejně, když někam přijdeme, jde hned mezi děti a na mě absolutně kašle, prostě samostatná jednotka, ale... včera jsme byli v dětské kavárně a on když si našel nějakou hračku a pak ji chtělo jiný - starší - dítě, tak prostě couvnul a radši to nechal být....
Až bude o něco starší, budu ho učit (stejně jako mkr), že pokud mu někdo něco udělá, nesmí si to prostě nechat líbit. Ne, aby omezoval ostatní děti, ale taky aby hned necouval. Sice se mi takovej styl výchovy moc nesedí, ale zase nechci, aby z něj vyrostl otloukánek, kterýho budou ostatní šikanovat. Znám pár lidí s výchovou "nesmíš ostatním ublížit za žádnou cenu", co skončili jako oběť šikany, protože se nedokázali proti těm šikanátorům hned v začátku postavit...

Takže já bych zkusila vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat...

Bojujeme s tím samým, Luky div že se tomu ještě nesměje! Je velmi společenský a děti miluje, ale toto mi vadí. Tak mu vtloukám do kebulky, že děti se nebijí, ale když nekteré bije jeho, ať si to nenechá líbit.
Hračky si dříve nechal brát pořád, teď už se ale o ně začíná tahat, když nechce dát, takže je to lepší, hájí svoje.
S kamarádkou a chlapečkem, který jej bil, už ven tím pádem nechodíme, nechci mít z něj otloukánka. V září by měl jít do školky tak doufám, že se to zlepší a bude to tam v pohodě. Jinak Lukášek je na svůj věk velmi velký, takže by měl vzbuzovat přirozený respekt... Snad...

Taky jsem si myslela že mám doma otloukánka...nemá problém se s někým dělit, hračky si nebrání a nevadí mu je pujčovat a když mu ji někdo sebere je mu to fuk...(pokud to nejsem já...😀 )
Ale jednou jsme byli v dětské kavárně a malej si hrál v dětském koutku pak přišel i jeden o něco starší chlapeček, no moc se mi nezdál , ale říkala jsem si že se otrká...Nicméně se chlapeček začal divně chovat až agrsivně bral mu všechny hračky a vždycky s nima hodil do kouta, pak najednou vyskočil povalil syna a sedl si mu na krk...v tu ránu jsme byla na nohou a než sem doběhla řvala jsem tam na celé kolo jak hysterka at z něj okamžitě sleze...
😀 Ted když si na to vzpomenu fakt sem byla asi hysterická ale v tu chvíli sem měla normálně mžitky před očima...Nicméně chlapec ze syna slezl hnusně se na mě podíval a v tu chvili mu syn vlepil takovou facku , že by se za to nemusel stydět ani rodič...😀
Ne že bych byla za bití dětí, ale ten chlapeček si to vážně zasloužil a od té doby je syn průbojnější a nenechá si lecos líbit...
Takže pro nás ve výsledku celkem dobrá zkušenost...

ahoj a kdyz ho nekdo bije je tam i maminka 🙂 at uz je nebo neni vzala bych malemu hezky ručičku a pomohla bych mu prekonat strach a placla bych toho druheho jeho rucickou bud ma strach z te druhe maminky a nebo z ditete tak mu pomoz nam pomohlo 😀 pak uz si na nej nikdo nedovolil 😀 😠 byl furt bit od dedi byl jako boxovaci pytel tet uz mu je 11 tak se ubrani 😀 hodne stesti 🙂 a pomoc mu jinak bude mlacen porad 😢

Holky, to je těžký, my zase máme doma malou dračici, která si klidně troufne bít a terorizovat o dva roky starší děti.... Asi to chce všechno čas, aby se děti srovnaly samy.

Njn, introverze x extraverze je vrozená. Ale chování se dá naučit. Takže doporučuju, cvičit asertivitu, sebeochranu, jednání s dětmi - třeba i formou nácviku s rodiči, případně domluvte "lekci" s maminkou podobně starého dítěte. Náš malý je extravert a já jsem spíš ta, kdo běhá a vrací hračky, ale je to ta lepší varianta. Kamarádka měla takhle zakřiknutého chlapečka, a nakonec ho šikanovali už ve školce a ve škole nanovo. Takže fakt, trénovat.

veruOO7: dle naší psycholožky závisí chování v kolektivu na dominantní či submisivní osobnosti. Ale souhlasím, že vše se dá trénovat, učit..............My máme doma opačný problém, dcerka zase řeže ostatní děti. A jak píše Pattie: prý se to srovná samo, v kolektivu dětí... Ty parametry se musí nastavit samy mezi sebou. My můžeme špatné chování striktně zakazovat, ale dítě se naučí v kolektivu chovat jen a jen vlastí zkušeností (dobré a bohužel i špatné)...............Taky čekám 😀

tohle mam doma taky... malej mlátí ostatní děti u nas doma i na hrišti a mam strach, že už s nami nikdo nebude chtit kamaradit... nepomaha domluva ani plácnutí. Člověk musí být pořád ve střehu. Jak tohle řešíte vy?

Skoro čtyřletý syn je podobná povaha, s více agresivními dětmi si neví rady a neumí se bránit. Můj názor je, že povahu nezměníš a z plachého introverta neuděláš sebevědomého extroverta, co si nic nenechá líbit ani kdyby ses na hlavu stavěla.
Měl by ses ale pokusit ho naučit tyhle situace řešit a vést ho k tomu, že jetřeba se bránit a pokud to dělat nebude, tak si z něj udělají děti fackovacího panáka.
Syna učím, že pokud mu někdo soustavně bere hračky, nebo do něj třeba strká, tak má nejdřív říct, ať to dotyčný nedělá, že se mu to nelíbí. A pokud to nezabere, tak má právo se i fyzicky bránit a strčit ho taky. Protože když ukáže, že se nebojí, tak se mnohé děti leknou a přestanou to dělat.
Sama jsem podobná povaha, takže je to dědičné 🙂 no a vím, že změnit se to opravdu nedá, jen velmi málo.

Máme to samé v bleděmodré - jen Dan si špatně a dlouho zvyká na nové lidi, takže není hrr do všeho. Chodí do školky, neuměl se prosadit, napřed ho kluci mezi sebe nevzali, byl s holkama, ani ty ho nechtěly 😀 , tak zakročila učitelka a pak ho chtěly 🙂. Časem se otrkal. Ale taky se nechá bít a těžce se slzama nese, když mu někdo bere hračky.
Bohužel ale sílu začíná uplatňovat (když se mu něco nedaří nebo tak) na mladší sestřicce 😔

taky máme doma spíš diplomatickou holčičku než dračici. speciálně jedna holčička z našeho okolí dceři fyzicky velmi ubližovala. její matka mlčela, já křikla na agresorku, ale v tom její matka začala řvát na mě, že tohle teda ne. takže jsme doma s mužem udělali dceři školení. nejdřív jsem jí vysvětlila, že takhle se lidi nechovají (viz naše chování doma). máme pusinky a tak se domluvíme. pokud, ale přece jenom potká hlupáka, tak mu to musí vrátit. a s mužem jsme to názorně předvedli. všichni jsme se u toho smáli, takže se nebála. a pak ťuky ťuk to opravdu převedla do praxe a dotyčnou holčičku poslala do patřičných mezí. bohužel ručně stručně. mně se taková výchova ze srdce příčí, ale v zájmu přežití dcerky v kolektivu jsem to udělat musela.

Syn je dost introvert a při každém problému (fronta na klouzačku, někdo mu něco sebral) prostě ustoupil a odešel. Nechával si brát věci i od menších drzých dětí. Já ale do jeho cca dvou let opravdu všechno řešila a ukazovala mu, že je v právu. A prostě jsem přišla, tu ukradnutou hračku vzala tomu drzýmu dítěti a vrátila Willovi s tím, že on ji měl první a dítě se nezeptalo na půjčení. Až od jeho dvou let jsem více v pozadí a nechávám ho, aby si vše řešil sám a jen v případě agresivního dítěte zasáhnu. Podle mě je nutnost s dětmi být do těch 2 let(ať už introvertními, nebo extrovertními) a učit je zásadám, jak by to mělo fungovat. A dost mi vadí maminky, které neřeší, že jejich dítě někoho bije, nebo kradou hračky a nechávají to být. Je jasný, že tímto se dítě jen utvrdí v tom, že takhle je to správně a odnaučení už se nepodaří. A nesouhlasím s tím, že si to děti mají vyřešit mezi sebou a rodiče by se do toho neměli plést. Asi težko bude roční dítě vědět, že když mu někdo ukradne hračku, nebo ho plácne, že je to špatně. Jen se naučí, že to tak na světě chodí a přizpůsobí se tomu ☹
Ale pro všechny maminky (intovertů i extrovertů) doporučuji navštívit homeopata. My jsme s Willem byli nedávno a od té doby se o děti zajímá (dřív se jim vyhýbal), nevadí mu stát ve frontě na klouzačku, nenechá si brát věci a aspoň je pevně drží a nepustí a už se nebojím, že by ve školce byl za otloukánka, který si nebude mít s čím hrát 🙂 Samozřejmě povaha se nezmění, ale může se třeba vyřešit "blok", který dítě má v sobě (ať už dědičně, z porodu, zážitek...) a tímto se spraví a dokáže se za sebe postavit 😉

Já mám takovou zkušenost, že náš uhýbal tak do dvou let i lidem na ulici, že se za mě schoval nebo ustoupil, spomalil, pozoroval. Sám na pískovišti si hrál, ale jak někdo přišel, tak pozoroval a podle chování toho dítěte bu'd dále pozoroval nebo si hrál dál...Ve frontě, se nedral, on je dost opatrný a ty děti za ním ho asi "znervoz'novaly". Chodili jsme do montessori si hrát jednou týdně, tři měsíce se držel u mě, ani chodit po elipse nechtěl a to je prostředí, tkeré je hodně "ukázněné" a nikdo nikomu nic nerve z ruky. Nějak jsem ctítila, že potřebuje tuto pozitivní zkušenost..pak se osmělil, odpoutal, já jsem ho nijak nepobízela předtím, jen navrhovala, on nechtěl - ok. pak se to změnilo, nabyl jistotu..A poslední dobou prožívá nějaké období, že hračky jsou jeho, a učí se bránit - samo to přišlo - že vidí dítě, jak se k němu blíží a křičí - moje auto, moje (fakt ječí, tak zlostně). Nedám. Nech toho. Dost. Jsem ráda, zatím ho nechvávám, jen občas mu navrhnu, co se dá udělat...a současně se opět začíná být schopen rozdělit...Podle mě je třeba dát dítěti čas, a současně říkat, jak se může bránit - co může říct (to dti moc potřebují slyšet) - poradit jim cestu, jak na to, co se dá říct.

Mám úplně stejný problém. Prďola se společnosti nebojí, je hned všude doma, také bere ostatním hračky, ale na druhou stranu si je také nechá brát a nějak se tomu nebrání. Když mu jiné dítě hračku vezme, jde k jiné a vůbec mu to nevadí. Já moc mezi děti nezasahuji, pouze pokud by něco udělal můj syn a nebo pokud by dítě dělalo mému synovi a maminka dítěte by to ignorovala.
Jen mě rozčiluje, že se nechá bít. Kdokoliv ho udeří a on si to nechá líbit. Sedí nebo jde dál bez mrknutí oka. Nepláče nebo se nerozčiluje, prostě se nechá. Dnes se však stalo, že ho chlapeček tloukl dřevěným kolíčkem do hlavy a asi u třetí rány jsem si toho všimla, přiběhla a zasáhla. Malý začal již brečet z čeho jsem usoudila, že ho to opravdu bolelo. Maminku chlapečka to také moc mrzelo, takže věřím, že to bylo pro ní trapné, ale já nevím co dělat. Podle mě bych ho nechala se otrkat, ale tatínek našeho syna je tvrdě proti a nesmíme se s tím chlapečkem bavit. Už je to třetí dítě, které máme našim tatínkem zakázané. Nějak nevím jak z toho. Já tvrdím, že děti se musí oťukat a izolace nepomůže, otec by to druhé dítě skoro napadl a vynadal drsně rodičům.
Nevíte jak na to??