Přijde láska k dítěti?

Ahoj, urcite bych ti doporucila poprosit rodinu o pomoc s uklidem, varenim a obecne starosti o domacnost. Ty odpocivej, koj. Bud s miminkem v posteli, kuze na kuzi, klidne zkuste spolecnou koupel. Kuze na kuzi je uplne zazracna. Uvidis. 🙂 drzim palce, at te myslenky co nejdrive prejdou a kdybys mela pocit, ze neustavaji, neboj se o tom mluvit a pripadne vyuzit pomoci odbornika.

me pomohlo i toto: https://www.vanickovani.cz/spolecna-koupel-kont...

@luj89 pripomela jsi mi me. Prvni tyden jsem muzi plakala, ze co jsme si to provedli, ze jsme mozna meli jeste pockat a ze uz se toho mimina nikdy nezbavime. A jak to zvladneme. Po tydnu to bylo lepsi a lepsi. 🙂 jakokdyby se proste po porodu najednou sesypala ta veskera zodpovednost a chvili to trvalo, nez se s tim clovek vyrovnal. A to podotykam, ze porod byl v poradku, dle mych prani a bonding probehl bez preruseni, i samoprisati a dcerku mi nikdo nevzal v porodnici ani na moment.

Taky jsem mela porod ok, az na chovani nekterych zdravotniku (od operatorky na 155 pres sanitacku az po nektere sestry na 6nedeli...), pak byl problem s kojenim, mala prvni 4 mes.proplakala a dosud spatne usina. Ale to s tim podle me az tak nesouvisi. Ty pocity muze zazivat i maminka s vymodlenym ditetem s dokonalym porodem a hodnym mimcem 😉.

@luj89 jj, to jsem tim chtela rict.

@mala_zabka myslim ze to pocituje vic zen nez se o tom mluvi. Prvni dcera je predcasne a chodila jsem za ni k inkubatoru jako za cizim ditetem. Po necelych 2 mesicich jsem mela pocit ze je nase jen u ninas, doma jsem proste byla zase bezdetna. U druhe jsem si myslela ze to bude hned... mozna cisarem, prinesli ji az ten den odpoledne na 2 krmeni a noc zase bez ni, nic moc jsem necitila, spis jsem se bala ze ji nebudu mit rada jako tu starsi. Netulila jsem se k ninemu, nenuchala jako ostatni. Ale kricet jsem ji nenechala, to mi bylo neprijemne, ze je ji spatne a ze ji musim pomoct. Prichatel ten cit postupne, ale tentokrat rychleji.
Stopro at ti doma nekdo pomuze bud, co jejvic s miminkem treba ho mej u sebe kdyz spi, jestli ani to nepomuze k tvemu klidu a zbaveni se jak pises "agrese" resila bych to radeji s lekarem. Sice poporodni depresi neznam u sebe ani v okoli, ale podcenovat by se nemela.
Tak drim palce at brzy najdes tu svoji cestu 🙂

A zapomela jsem napsat, spolecne spani v noci. 🙂 to je taky super vec. 🙂

Rozhodně v tom nejsi sama, začátky jsou opravdu těžké, obzvláště pokud máš uplakané miminko, já si pamatuju, jak jsem chodila s kočárkem a záviděla lidem co venčili psa, protože ten si pak lehne doma do kouta a oni můžou žít svůj život... styděla jsem za svoje myšlenky, ale prostě hormony, únava... Píšeš, že sis představovala, jak si budete hrát a učit se... to všechno přijde! S takhle malým miminkem prostě ještě žádná zábava není, ale počkej až se začne smát na tebe a reagovat.. všechno chce čas, souhlasím s ostatními, zkus co nejvíc omezit vše ostatní (domácnost) a soustředit se na sebe a mimi... a dej tomu čas....
Držím palce!

Myslím, že je to naprosto normální🙂 Žádný stres, jsi ještě hrozně krátce po porodu. Když vezmu sama sebe... roky čekání na mimino, celé těhotenství stres, jestli ho donosim, podělaný porod, který skončil CS - takže super kombo 2v1, byla sem uuplne rozsekana. Pak mi ho ukazali, libil se mi, ale slo mi hlavne o sebe, abych prezila ja...kojeni neslo vůbec. No, ted je mu uz par mesicu...a ta laska je neuveritelna, každý den se vic a vic zvetsovala a ted je to muj největší milacek, skocila bych kvůli nemu z okna! Neboj, prijde to. Ja sem v tomhle asi chlap, vic se mi libi starsi mimina nebo deti az v tom veku pul roku a vys - když je s nima sranda a jen nejeci. No, kazdopadne jak se na me zacal smat, tak to bylo hotovo! Obcas na nej jen tak koukam a rikam si, jak je tohle vůbec mozny, ze mam tak nadherny dite....Dej tomu cas, az se to usadi a budete si na sebe vic zvykat, az nebude jen rvat, ale taky se smat a reagovat a mazlit...prijde to. U me hodne pomohlo se uklidnit, vyspat, uzdravit z te fyzicke stranky, neresit kojeni a ostatní lidi. Jak sem se uklidnila a to dite to vycítilo a taky zacalo byt hodnejsi. A ver mi, ze my měli ze zacatku dite opravdu z pekla, spalo max 7 hodin za cely den, nekdy min (novorozenecky prumer pry 20😇

Vydrž, z vlastní zkušenosti vím, že to přijde 🙂 Protože kdo tvrdí, že dítě hned bezmezně miloval, tak lže 😀 Jaksi nevěřím těm všem ihned dokonalým prvorodičkám 😀

Naprosto tě chápu, prožívala jsem to stejně!! Měla jsem pak stále pocit, že to malé musím vynahrazovat... Bylo to dost úmorné a psychicky jsem byla úplně v háji... Teď bude malé půl roku a já jsem ta nejzamilovanější maminka! 😍 Šlo to postupně a u mě tomu hodně pomohlo vyrovnání se s traumatem, který jsem měla z doby po porodu (komplikace u malé, mysleli jsme, že umře). V podstatě se to hodně zlepšilo za poslední měsíc a čím víc v pohodě jsem byla já, tím víc v pohodě byla malá.. 😊

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že hodně ovlivní porod: první - vyvolávaný, nástřih, bonding nebyl, syn přidušený, na sledování, dostala jsme ho až druhý den odpoledne (porod večer), nekojila jsem. Dodnes si hledáme vztah k sobě navzájem. Řekla bych, že jsem si prošla poporodní psychozou.

druhý - pohodový, sice předčasný, ale v pohodě, bez nástřihu, bonding byl, dítě hned u sebe, kojím.Uplně jiné pocity, vztah, všechno.

Myslím, že u tebe to hrálo taky velkou roli. Zkus si s prckem co nejvíce hrát, věnovat se mu. Klidně i uklízej, vař, já to mám jako relax i s dvěma dětmi, nechtěla bych, aby mi tu někdo smejčil. Uklíd stačí jednou týdně, pokud nemáš palác, máš do hodinky hotovo, jíst stejně musíš.

Držím pěsti, ať se cítíš lépe, vím, jak je to těžké.

Láska se rodí s dítětem.. roste s ním, takovou tu úplnou "položím za ni život" jsem měla až ke 3m. Taky ses "narodila" stala mámou a to není jak cvaknout vypínačem.
Ale pozor na agresi, nechuť k dítěti - poporodni deprese.

Každá matka by dítě někdy nejradši zadusila polštářem nebo strčila do babyboxu, jen to nikomu neřekne nahlas. Neboj to přijde.🙂

@mala_zabka Taky jsem mela takove stavy,kolikrate me napadlo,ze jsem si malou asi nemela porizovat, mela jsem vycitky,ze jsem spatna mama kdyz to tak nemam.krapet to opadlo po sestinedeli.Ale takove to....je "stredobodem meho zivota" neprislo do ted.Ano jsem mama,ano miluju svou dceru,ale na otazky typu jak si uzivas nejuzasnejsi obdobi zivota,odpovidam jednoduse mam dite a hotovo.

Pozor na poporodní deprese... mnoho žen má. https://ona.idnes.cz/jak-poznat-poporodni-depre...

Ahoj, já měla porod v pohodě, dlouhý a bolestivý, ale bez problémů. A také jsem nepocitovala nával lásky, když se dcerka narodila. Chtěla jsem ji vidět, těšila jsem se na ni, byla jsem šťastná. Ale nějaký automaticky vztah tam nebyl a upřímně, já bych nic takového ani nečekala, asi že jsem o tom nikde necetla🙂 Podle mě je to vcelku normální, u mě láska vznikala každým dnem péči o tu malou. A také mě stvala, když plakala a dodneška mě štve, uprimne myslím, že to tak má každý, ale pro některého je lepší si takové pocity nepříznat a potlačit je v zárodku.

Mam dve deti a ani u jednoho se prival nedostavil 😂 Laska rostla pomalu. Nic nenormalniho na tom neni 😉 Jo a porody jsem mela celkem rychle, bez problemu. Mladsi (kluk) ma 3 mesice a uz je to lepsi. S laskou ke starsi (2roky) se to ale zatim jeste neda srovnat. Neznam nikoho v mem okoli, kdo by pocitil okamzitou lasku....

@nkacko neco jako laska na prvni pohled, vid?

Taky jsem to tak mela. Ze zacatku jsem se o maleho jen mechanicky starala, tak nejak z povinnosti, vedela jsem, ze musim a byla takova otupela a taky me leckdy napadalo, “co jsme to udelali”, “kde je muj zivot, tohle he ted muj zivot?” Jeste mame nespavce, tak jsem byla hrozne unavena a tim padem velmi rychle podrazdena pokud treba kricel. Pomohlo mi treba na chvili od maleho odjet, manzel pohlidal, ja odjela na hodinku do obchodaku na kafe... no a casem je to samozrejme lepsi a lepsi, az jste uplni partaci. Vsechny zacatky jsou tezke, vydrz, vrati Ti to!

Jak už bylo napsáno přede mnou - spousta z nas to má ale moc se o tom nemluví. Všude jsou fotky dokonalých rodinek, facebook plný statusu o nekonečné lásce a spokojenosti. Média informují jak se celebrity těší z potomka... no a pak je tu ta realita, kdy u tebe nic takového neprobíhá a ty si pripadas jako ta nejhorší matka na světě. Cele těhotenství jsem se těšila na ten okamžik, kdy se mimi narodi a poprvé ji uvidíme společně s manželem, četla jsem si jak je důležitý kontakt kuze na kůži ihned po porodu a samoprisati.... no a sla jsem na akutní císař. Vše špatně a já pak mela pocit - na tady máš svoje dítě a starej se. Ale postupně to přicházelo a i když je to náročné, tak bych ji neměnila.

První čtyři tydny pro mne byly taky hrozné, nedařilo se kojeni, malá uplakana, já taky. Místo lásky stres. Dojela mamka, pomáhala mi a už jen ta její přítomnost ( manžel měl týden volno, pak už práce) mi strašně pomohla. Ze jsem s El nebyla pořad sama. Teď bude mít Eliška 9m a ta láska k ni je nepopsatelna❤️ Popros rodinu o pomoc, verim, ze to taky zvládneš, prekonas 🍀 Sestinedeli je proste hormonální bouře, už se to bude jen zlepšovat 👍🏼

Ještě před třemi měsíci bych nechápala o čem píšeš, teď to vím přesně. měla jsem standartní porod vymodleneho dítěte, o jedno jsme přišli na počátku těhotenství.strasne jsme se na ni těšili, vše chystali, nakupovali.. už v porodnici jsem měla výčitky, že k ní necítím "to" . Jenže co je to "to"??? Maminky z reklamy na pepmrsky? Celebrity usmívající se na sociálních sítích??žádný "to" neexistuje. Realita je tvrdá, ale nikdo o tom nahlas nemluví. Svým způsobem dítě miluješ, akorát že ti vrthlo do života, narušilo systém a zvyky a je to největší změna ve tvém životě. Do toho ta vize, že je to trvale.. z porodnice nás pouštějí v okamžiku, kdy psychicky tu péči potřebujeme nejvíce. Já jsem se složila druhý den doma. Nebýt rodičů, zblázním se. Malá měla 100% peci, nijak jsem ji nezanedbávala, ale jela jsem totálně na autopilota..prvních deset dní total.. myšlenky, že chci malou vrátit do bříška.. pocity, že jí rodičům zbalim do kufru auta, aby si ji odvezli.. neucesana, celý den v pyzamu. Po 14 dnech jsem se srovnala. Psychicky. Ta mega láska pořád nikde, ale začala jsem fungovat. Na každý den jsem si dala nějaký cíl, který se netýkal Mii a ono to začalo jít. Teď je Mie ctvrt roku, mne je líto, že ty začátky mám jakoby v mlze a moc si ji nepamatuju jako úplný miminko, ale jsem šťastná, jak jsme to jako rodina celé zvládli. Ty to taky zvládneš, jen ten začátek prostě musíš "přežít"... Byli to těžké, chápu tě a jenmi lití, že to musíš zažívat. Ale nejseš špatná, naopak je super, že ses o to trápení podělila! Drž se 😍

Možná mě bude mít někdo za blázna, ale porod sice učebnicově úplně blbě - přenášení 14 dní, vyvolávání, epidural, nakonec akutní sekce. Dítě 2 dny a dvě noci bez mámy jen nošené na kojení. Ale tím epiduralem a tím, že TO proběhlo vlastně bez bolesti, na porod nevzpomínám zle. Horší to bylo pak. Druhý den ráno, jak to přišlo k sobě, jak mě nenechali spát dýl jak 2 hodiny v kuse, protože nosili co 3 hodiny dítě na kojení - já neměla mlíko, takže druhý den už brečel hlady. Já zoufalá, bolavá, nevyspaná....musela jsem sama sebe přesvědčovat, že ho chci a že to bude dobré. Po příchodu domů se všechno v dobré obrátilo. Mlíko se dostavilo, mrňouse jsem slyšela brečet pořádně poprvé až u očkování. Spal mi i 6 hodin v kuse. Vpodstatě jsem ho jen přebalila, nakrmila, chvilku jsem si "pokecali" a zase spal. A takhle to bylo první 2 měsíce než se ty intervaly, kdy vydržel dýl vzůru začaly prodlužovat. I tak mě strašně "obtěžoval". Přišla jsem k té lásce taky postupně a to i když vlastně bylo všechno naprosto sluníčkové.
Teď jsem přesvědčená, že si to druhé miminko budu umět náležitě užít, protože si budu vážit toho, že po mně něco chce jen jednou za čas. No ale kdoví jak to bude. :D :D :D

Mám zkušenost, že také záleží od povahy miminka. Ono se těžko rozplývá nad řvoucím a vztekajícím uzlíkem, které nás akorát vycucá a posere či počůrá, natož když člověk padá na hubu z nevyspání🙂
U první dcery to přicházelo postupně, taková nejprve spíše povinnost a následně až to rozněžnění. Mimochodem porod podobně jako u Vás na prd s hnusným šitím.
U druhé je to úplně jinak, strašně jsem se toho bála, jak to dáme, ale porod v pohodě (cvičila jsem s balónkem🙂 a malá je zlatá a vůbec neřve - jsem z ní naprosto unešená od začátku a moc ráda ji hojdám, broukáme si spolu a je to holt jako v těch reklamách...prostě mimčo za odměnu - fakt to existuje!!!!🙂

Myslim, ze takovy stret s realitou zazilo mnoho, ne-li vetsina zen. Ctes a ocekavas motylky, zaplavu nezneho citu a to neprijde porodem (obvykle) - ja sama byla prekvapena, ze ta laska byla uplne jineho razeni (ja tedy citila, ze ho miluji az za hrob, ale tak nejak jinak. Nemela jaem to tak jako ty, ze bych ho nemilovala. Jen to proste byl jiny cit, nez jsem ocekavala).
Za prve jsou to hormony, za druhe je tezke citit nehu k tvari, co se neusmiva. Ver, ze jakmile se v 5.-6. tydnu hormony uklidni a zaroven se dite zacne byt schopno usmivat, tvuj cit se promeni.

Anebo -coz vubec neni nic, za co je potreba stydet - se jedna o post partum depresi a pomohlo by promluvit s psychologem. Je to normalni, stava se to. Vyhledej pomoc - jak praktickou (s domacnosti, at se ti ulevi) tak klidne odbornou (jsou i telefonicke podpurne linky).

ahoj, ráda bych ti poslala virtuální objetí. neviň se za nic z toho, co cejtíš... je to normální. slyšela jsi někdy o tzv. čtvrtým trimestru? zkus se tak nějak prostě žít ten čtvrt rok a uvidíš, že se to samo o hodně zlepší a když ne, pak bych možná uvažovala o nějakejch terapiích a tak. ale myslim, že se to zlepší už mnohem dřív. po porodu s tebou cloumaj hormony, který tomu všemu nepřidávaj. těhotenství a porod organismus dost vyfluše a najednou se po něm chce, aby jel na 120% kvůli tomu prckoj.... snaž se bejt na sebe hodná, a na prcka samozřejmě taky. neviň ho z toho, že se "vzteká", zatím je to takový malý pudový zvířátko, který nemá absolutně jinou možnost, než vyjádřit jakoukoliv nepohodu pláčem - a je to v pořádku! takhle to ta příroda zařídila!
snaž se co nejvíc odpočívat, fyzicky i psychicky. když to půjde vypni, spi i přes den, kdy spí dítko, a mluv o tom s někým! nemáš se za co stydět a uvidíš, že jakmile to s někým sdílíš, kdo ti neřekne, že seš magor, bude ti o hodně líp a sama na to začneš koukat jinak. a neboj se požádat o pomoc i praktickou - nechápu, že se v tom každej dneska uzavírá, přitom by ti třeba kdekdo rád pomohl takovou drobností jako že by přišel, umyl nádobí nebo ti přinesl zavařenej kus jídla, nebo ovoce, to je jedno, vykočárkoval dítko hodku a půl, aby sis mohla dělat cokoliv... samozřejmě zapoj co nejvíc i muže, pokud se k tomu nemá sám. jste rodina🙂
jo a strachy, jestli to zvládneš atd...to je asi normální. a víš co? teď už pozdě bycha honiti, to dítě je na světě a pro tebe je ten úkol, výzva mu bejt co nejlepší mámou. vykašli se na obavy, jestli to zvládneš, to víš že jo, nic jinýho ti nezbyde🙂)) a uvidíš, že to půjde i dost samo. jako ve všem, nic není úplně procházka růžovou zahradou, ale to dítě tě pak hrozně odměňuje, tím, jak bude růst, měnit se, učit se nový věci, až se na tebe poprvý usměje a bude si s tebou broukat, uklidní se, až ho vezmeš do náruče.. to prostě přijde🙂
důležitý je řešit tady a teď. nepřemejšlej o tom, co všecko tě čeká, to by se z toho každej zhroutil hnedka😃 ten miminskej věk je takovej zvláštní... je to fakt takový starání se o zvířátko a spíš záleží, jak moc náročný to dítě je samo o sobě. jestli pořád brečí, je to fakt těžký, ale v dnešní době plný informací (až moc někdy) se ale vždycky máš od čeho odpíchnout a co zkoušet a ne jen metody "nech ho brečet, však si zvykne.." jako praktikovaly naše babičky apod... když nastane problém, snaž se mu a sobě pomoct, ale jinak si zkus užívat ty chvilky toho, že to dítě se opravdu ještě zdaleka "nevzteká", nehádá se s tebou, že tohle jíst nebude a nebude se oblíkat a nenechá se přebalit a že mu endáš tohle a tamto, ... každej věk má něco.

jo a taky bych si pozjistila aspoň nějaký přírodní podporovadla na odlehčení psychice. meduňka, chmel, kozlík, třezalka (ale na tu bacha, má dost kontraindikací a já bych s ní byla hodně opatrná) a jsou i další věci...homeopatika určitě taky nějaký budou existovat... kdyby to bylo nesnesitelný, neboj se skočit k obvodnímu, ať ti něco předepíše nebo tě pošle jinam. nesmí ten tvůj stav bejt na úkor dítěte. i když se dá předpokládat, že pokud nejsi v pohodě ty, dítě taky asi nebude nejvíc hepy. ale může se tak stát, takže opět - nemaluj čerta na zeď, nebo taky "neboj se sněhuláka v červenci"🙂))))

@mala_zabka Nojo, mediální masáž o automatické bezbřehé mateřské lásce, překrásném těhotenství a hypnoporodech je holt mocná... Prožíváš stavy jako většina provorodiček v šestinedělí. Úplně stačí, když si zatím rozumově zdůvodníš, že se o něj musíš postarat a zajistíš to, ostatní přijde postupně. Jak pomalu začneš rozumět jeho potřebám, když se místo neustálýho pláče objeví první úsměv, až se na tebe podívá a bude ti jasné, že nikoho na světě nemá radši, když se o něj budeš strachovat při první horečce,... (Já začala své děti pořádně milovat teprve s každou nemocí, s každou probdělou nocí, když jsem co hodinu měřila teplotu nebo dělala zábaly, když jsme strávili týden v nemocnici kvůli průjmu a zvracení atd...) Za pár týdnů a měsíců to bude lepší, uvidíš. I když třeba ne jako z článků, co jsi četla, ale dřív nebo později to bude dobré, neboj. 😉 Držím palce, aby tohle období přešlo co nejdřív a ty ses cítila ve své roli fajn.

Ahoj, já tady nikdy moc nepřispívám, ale tohle mi nedá... Moc ti rozumím, prošla jsem si těmi pocity taky. Porod nebyl myslím nejhorší, ale druhý den zjistili malé infekci, strávili jsme deset dní na jipce. Kdyby tam neměli zamřížovaná okna, tak jsem z jednoho snad skočila. Teď mi to přijde až trochu úsměvné, ale opravdu jsem tam měla pocit, že to nikdy neskončí a že se tam odtud nikdy nedostanu. Doma žádný klid, nebydleli jsme ještě sami, takže pořád strach, že malá někoho bude budit, návštěvy, na které jsem neměla náladu. Přišlo mi, že jsem si udělala ze života vězení. Můj muž mi pomáhal, snažil se, ale to stejně nepochopí nikdo jiný než ty sama. Myslím si, že tyhle stavy jsou kombinací hormonů v šestinedělí, toho, jak si člověk bere tu velikou odpovědnost, přeházeného režimu. Mně třeba vadilo to, že jsem byla do té doby zvyklá si vše plánovat, no a s miminem si člověk asi do půl roku (než má trošičku režim) nenaplánuje skoro nic. Manžel mi říkal, že to pomine a že si zvyknu. Měl pravdu. Je to trochu tak, jako když jsi třeba v nové práci. Nejdřív máš pocit, že to nedáš a že toho je strašně moc, ale pak se to poddá. Až si zautomatizuješ všechny ty činnosti, které kolem mimča jsou, bude to lepší. Až se na tebe začne smát, tak to je taky super. Pak si říkáš, že je to takovej nevinnej prcek, má tě za svatý obrázek, to s člověkem pohne, i kdyby nechtěl 🙂.