Pocity osamělosti na mateřské

Přesně tak, pomáhá na to vyčlenit si čas sama pro sebe. Jít ke kadeřnici, jen tak si jít zanakupovat, na kafe s kámoškou nebo jen poslat manžela s mimcem na pár hodin pryč a napustit si v klidu vanu. Prostě relax. Mě ještě pak pomohlo i najít si brigádu, zaměstnávám tak mysl jiným směrem.

Ahoj, já to tak měla, resp. furt ještě mám a to už má syn rok a půl ☹️ Myslím, že tyhle pocity zažívá většina žen. Najednou jsi doma sama s dítětem, se kterým si moc nepokecáš, na zájmy a kámošky už není tolik času...jestli máš dítko náročnější a nic moc hlídání, tak je to ještě horší a tyhle pocity jsou naprosto normální. Určitě pomáhá nějaký ten čas pro sebe, takže jestli máš tu možnost, vyčleň si jeden den v týdnu, kdy mimčo někdo pár hodin pohlídá (i kdyby jen 2) a věnuj se jen sobě 😉...já bohužel možnost hlídání nemám, za rok a půl jsem byla od syna jenom 2 hoďky, kdy jsem šla do kina a poslední půl rok si dělám autoškolu, tak to jsem taky bez dítěte. Jinak mám příbuzné daleko a muž se do hlídání taky nehrne, jelikož ve volnu pracuje na zahradě. Bohužel jsme se před porodem stěhovali a tím jsem přišla o všechny kamarádky, takže ani nemám moc s kým pokecat ani po telefonu. Je to na palici. I když syna strašně miluju, tak někdy mám den, kdy se cítím fakt osamělá a bez nálady a strašně mi chybí právě ten čas jen pro sebe.

Nastesti jsem si docela rychle nasla v okoli kamaradky s detmi. Chodime s malou na cviceni s miminky a pak si s holkami zajdem na kafe do hernicky. Cca jednou za dva tydny vyrazim na velky nakup, manzel doma hlida, u toho se docela vyrelaxuji. A zacala jsem kazdou druhou sobotu chodit na kurz znakove reci. A kdyz jsem s malou sama, tak se snazim naplno vyuzit cas, kdyz spi. Prakticky se doma nezastavim. Kdyz mi zustane cas, udelam si nehty, vycistim plet a takove ty holcici veci. Chce to cas a zajet si system. A taky si zkus najit v okoli kamaradky s detmi, ja je nemit, tak me slehne, ony presne chapou co zrovna resim. A jenom se zeptam, v jakem smyslu myslis nepochopeni od okoli?

Já si spíše připadám nevypovídaná, protože jsem celý den sama doma se 2 dětmi ( budou mít 2 roky ), bydlíme dál od kamarádů, kteří také chodí do školy, práce, takže si se mnou tak často nepíšou a manžel co je doma, tak buď pracuje na baráčku a nebo pracuje něco svého doma, teď moc se mnou nemluvívá, když tak jen nezbytnosti, takže pak, když se někde s někým sejdu, mám strašnou potřebu se vypovídat, nebo vypsat a připadám si jak nejukecanější člověk, přitom třeba 3 měsíce mlčím a pak za jeden den chci všechno říci 🙂
Možná i proto si teď hodně píšu tady na koníkovi. Chybí mi ten sdílecí kontakt 🙂

Občas mívám pořád, dítě má 2 a čtvrt roku. Kritických bylo prvních 9 měsíců, pak jsem si našla kamarádku s dítětem a začalo se to zlepšovat.

@vorvinka taky znám. Já to řešila kurzem cvičení pro miminka, jestli máš možnost, a pak se co nejvíc domlouvat s kamaradkama, co jsou taky doma s dětma. Nebo zkusit najít nejake nové, třeba zrovna v ty hernicce, nebo pozvat domu na kafe třeba nějakou i ne tak blizkou kamarádku s podobně starým prckem a třeba se víc sblizite, alespoň třeba na období, co budete s dětma na md. Já se snažím na každý den naplánovat nějakou akcicku, návštěvu...

Asi vcelku bezna zalezitost, mam to taky a to mam plne funkcni babicku v duchodu a manzela, ktery me 100% zastoupi kdykokiv reknu. Idealni situace, ale jsem doma uz 3.5 roku a další tri min budu. Uz se tesim do prace a jakmile to bude mozne, vypadnu pracovat. Svoje deti miluju, ale uz nemuzu.

Pořád si přijdu dost izolovaná. Chodíme plavat, na dětský cvičení, do herniček, hodně na návštěvy, seznámila jsem se tady s dalšíma holkama a už jsme taky vyrazily spolu. Ale stejně si přijdu sama, a kor takhle v zimě, kdy člověk nemůže ani na zahradu nebo do parku. Rodiče i tchánovce máme daleko. Byla jsem zvyklá pracovat s lidma a asi jsem prostě hodně společenská. Dny, ve který nemáme program, to vyloženě trpím.

@ariadna12 docela mě to překvapilo, jak mě to přepadlo. Uklidňuje mě, že v tom nejsem sama... Je to někdy těžký...

@syrinxka a nemáš výčitky, že nejsi s dítětem? Mě to zatím Teda ňák nejde - jít od miminka.

@daasha1 je to někdy těžké, že. Držím palce.

@milisent to Teda koukám, kolik toho zvládneš. Klobouk dolů!

@milisent nepochopení jsem myslela, že mé okolí moc nechápe, že to je někdy pro mě těžké a vysílající a proč někdy nemám náladu a tak... Vždyť mám bezva miminko a celý den se valím doma... Moc nemám odvahu o tom někomu z mého okolí napřímo říct... Že je mi někdy smutno... Bojím se, že mě odsoudí. Ono se nikdo ani ňák neptá, jak se mám já.... Všichni jen na miminko...

@kreatura a mě zase přijde, že moc nemám co říct, když se celé dny starám jen o miminko a dům... To moc historek nezažiju...

@zlutykonik mě to překvapilo, jak mě to přepadlo. Zatím si s tím moc nevím rady...

@begavan když mě přijde, že je strašně náročná ta logistika.... Pobalit všechny věci, načasovat to s ohledem na miminko a pejska.... Přijde mi, že je každý výjezd velmi náročný...

@hanve je to prostě náročné, že?

@bayt já si někdy připadám až jako handicapovaná.... Manžel může ve svých koníčkách a kontaktech pokračovat, bezdětní kamarádí moc nechápou, že leccos prostě s malinkým miminkem nejde... Je to těžké.

Nekdy ano 🙂

@vorvinka taky mě to překvapilo, navíc já kolem sebe opravdu neměla nikoho s dítětem, o to míň jsem si připadala pochopená. Jak píšeš, chlap (ani kamarádi) se nemusí vzdávat tolika věcí, pro nás je to úplně jiný svět. A člověk se asi musí naučit si v tom najít to dobré. Neboj, časem to bude lepší a lepší 🙂

Já se tady budu asi vymykat, ale ty pocity mám pořád (a děti mám skoro 7, skoro 5 a skoro 3 roky). Je to tím, že zůstávám s dětmi doma (a možná i tím, že mám nejstaršího syna ne úplně standardního) a okolí mě prostě nebere a ani se s nimi nemám tolik příležitostí stýkat (a když - třeba na fotbale nebo jinde, třeba i na nějaké akci, tak je často vidět, že jsem tam tak nějak navíc... oni se stýkají častěji a líp si i rozumí a tak). A nezvykla jsem si teda zatím vůbec.

@vorvinka Aano, to máme stejné, já teda pracovala ráda a muži závidím tu možnost jít do práce atd. Jinak když bylo malýmu tolik co tvýmu, tak jsem se bála jít ven. Jestli nebude řvát, nebude chtít zrovna kojit (chtěl furt, ale ještě jsem neuměla kojit v nosítku). Měla jsem depky z porodu. Musím říct, že časem si tohle sedlo, neboj, taky to zvládneš. Netrvalo to dlouho a byli jsme schopní chodit ven, na návštěvy, na výlety, dokonce jsme jeli na dovolenou. Musela jsem nějak přijít, jak na to, museli jsme se sehrát. Ale stejně (kor teď v zimě) je to prostě těžká samota...a samota..a samota. Těším se do tý práce, ale ještě rok a čtvrt, že....Těším se, až bude malej pohlídatelnej a nebude se kojit co půl hodiny :D

Ty jo,asi zalezi kde bydlis,ja jsem z prahy,kde je dost moznosti,na male vesnici to bude slozitejsi,ale ja ten pocit mela presne tri dny po narozeni prvni dcery,pocit ze navzdy budu doma sama a tak jsem si rekla,ze s tim musim neco delat,jak pisou holky,nove maminky s detmi,ze cviceni,hriste,hernicky,ale take jsem vidala sve pracujici kamarady a kdyz jsem holt nemohla vecer na pivo,chodila jsem s nimi v poledne na obedy.Dojela jsem za nimi do prace (ruzna mista po praze,hned z toho byl vylet),oni jist musi a jsou take za rozptyleni radi.Vidala jsem se s nekym urcite kazdy den,nekdy i s vice lidmi,diar jsem nela uplne plny 🙂 ted kdyz jsem se vratila do prace,styska se mi po tom,uz mnoho lidi diky tomu nemohu videt tak často,jak bych chtěla.Takze materska za me byla pravy opak,spolecensky uplne nejaktivnější cast meho zivota 🙂

Já si myslím, že je to docela časté, jen se o tom maminky bojí mluvit - něco v tom smyslu, mám zdravé dítě - jsem přeci šťastná, tak proč bych si měla stěžovat.

Měla jsem tyto pocity s prvním synem, zvlášť tedy v zimě, kdy byla brzy tma. Od jara do podzimu jsme byli hodně venku a víc si to užívali. Každopádně u toho prvního miminka to bylo silnější, protože si nemáš s kým popovídat, teď máme doma skoro pětiletého a půlroční slečnu a je to jiné, týden rychle uteče, se starším je to už zábava, protože si čteme nebo hrajeme Člověče. Už vím, kde je které hřiště, znám tu více lidí, čas zabere i školka a kroužky.

Co se týče mé první mateřské, našla jsem si přes fb skupinu kamarádky z okolí, protože jsem kamarádky maminy v té době tady blízko neměla a moje nejbližší kamarádky ještě pracovaly. Každopádně jsem stála o to poznat ženské, se kterými člověk řeší i jiné věci než jen děti a povedlo se. Dost mě taky naplňovalo cestování a výlety, cestovali jsme s malým od mala, to byl takový světlý bod vždy, pak sport - pořídili jsme Chariot vozík, sport je na depku nejlepší věc. No a docela brzy jsem začala chodit i ven večer, manžel mě podporoval a chápal to, neměl s tím nikdy problém a mě moc pomohlo vidět se a pokecat třeba s holkama z práce či s bezdětnými kamarádkami. Prostě na dvě tři hodinky vypadnout a rozhodně by neměla mít ženská výčitky, je to potřeba pro psychickou pohodu. Taky jsme si jednou za čas vyrazili na večeři s manželem a domluvili si hlídání nějaké známé slečny, ale to opravdu jen párkrát do roka. My tady nemáme blízko babičky, tak to s manželem tak různě pytlíkujeme, ale jde to.

No a ještě jsem si našla od roka malého brigádu a teď mám od léta, co jsem na druhé mateřské taky menší práci, co můžu dělat z domu, to mě udržuje taky fit.
Chce to pátrat, co je v okolí - kroužky, kamarádi, výlety, akce pro děti a maminky, i třeba koníček pro maminku pro odreagování, zapojit tatínka. Pokud žijete někde na vesnici, co se třeba v něčem angažovat, i nějaké akce a setkání maminek, oslovit třeba obec, něco rozjet - akce, kroužky pro děti či maminky, podílet se na pomoci v nějakém kroužku atd.?

A to zapojení manžela vřele doporučuju, manžel má se synem krásný vztah, přestože je celý den v práci, snaží se dětem věnovat i tu chvíli, co má, občas si ho (teď už jsou dva) vzal ven a nechal mě odpočinout, udělat něco doma. Zapojoval se od začátku.
Přiznám se na rovinu, že od té doby, co mám děti, miluju být sama, klidně si zajít sama na kafe či do kina, je to tak osvěžující! 🙂 Co si budeme povídat, je to prostě stereotyp a zvlášť s malým nemluvňetem, takže si to nebojme přiznat, nejste v tom sama, ale možnosti, jak se zabavit a odreagovat jsou, držím palce!

@lennus moc hezky napsane 🙂

@vorvinka Ono je ale i důležité se ptát okolí, zvlášť těch bezdětných, myslet na to, že oni nežijí dítětem, témata se jistě najdou, jako cestování a práce, i my maminky mámem mozek, přesto že se vše točí kolem miminka.
S tou logistikou, to chápu, ale to chce čas a sedne si to, já teď z kraje se dvěma jsem furt něco zapomínala - svačinu, vodu pro sebe, plenku atd., brzy už se to zlepšilo.
Jinak s dítětem jde opravdu skoro vše, opět to vidím teď u dvou dětí, že to naše miminko se musí přizpůsobit staršímu, někdy usíná a hned se budí, protože se jde do školky. Je to hodně o odvaze rodičů, my máme daleko rodinu, takže se od začátku cestovalo a nechtěli jsme tím, že je tu prcek s námi vše úplně překopat, takže prostě cestovalo s námi, jen se třeba místo jedné pauzy jako dřív teď dělaly tři, starší toho s námi nacestoval už opravdu hodně.
Ještě mě napadlo, že je fajn se snažit i pečovat o sebe, protože jsme nejen maminky, ale především partnerky. Já ani nemusím mateřský plurál a manžel oceňuje, že jsem mu nikdy nepropadla. 🙂

@vorvinka určitě. Já když máme někam jet, tak jsem z toho děsně vystresovana. Nejdřív spousta času a pak nestíhám a často jezdíme pozdě. A to mám jedno dítě. Že začátku to bylo o tom, že měl syn nepravidelný spánek a kolikrát zrov a spinkal, když jsme.meli nějaký kurz. Takže pár hodin jsme pokaždé promeskali. Teď je synovi 2r a už na žádný cvico nechodím, chce si dělat věci po svým a ne hromadně☺️. Ale abych se necítila sama, i když on už je trochu parťák, fakt každý den se snažím si něco s někým domluvit, většinou dopoledne. Je to o tom, že furt někomu píšu a volám a i oni mě, ale stojí to za to, necítím se tak izolovaná. Jestli máš bezdetne kámošky, zkus se domluvit semtam s mužem a vyrazte fo kina, na kafe, atd, to mě vždycky taky hodně nabije energií.

@vorvinka brigádu jsem si našla když bylo malé cca 5měsíců, ale ta byla blbá. Musela jsem odcházet na různý školení apd. a cítila jsem, že to není ono a nevěnuju se malé tolik kolik bych chtěla. Ale na druhou stranu to mělo výhodu tu, že měl tatínek možnost vybudovat si s malou pěkný vztah a zjistil víc, co to obnáší starat se o mimčo. Ale i tak, jsem na tu brigádu pak vykašlala a když bylo malé něco přes rok, naskytla se mi možnost pracovat z domu a v oboru. Tak jsem do toho šla.Pracovala jsem když malá spala přes den, v noci, někdy to šlo i když si hrála vedle mě. Teď už chodí do školky, tak je to úplně super. Ono záleží jakou brigádu si člověk najde. Ale je fakt, že ten čas kdy partner hlídá, třeba ty 2-4h jeden den o víkendu, věnuju spíš té práci než sama sobě. Což mě trošičku mrzelo, ale přišla školka a je zase všechno jinak.

Tohle znam, hlavne ted pres podzim a zimu, kdy je mala co 14 dni nemocna, ted mela 3 roky a srpen mela strevni virozu, zari se nachladila, tak ryma a kasel, rijen ode mne dostala anginu a ted mela zanet dutin. To je pak posusnanicko. Ted kamaradka se stejne starym prckem ma stejny problem, tak se kolikrat ani mesic nevidime. Navic bydlime hodinu cesty od rodiny, tak zadna pomoc, ze by nekdo chvilku pohlidal nehrozi. Tak k nim aspon 1 nebo 2 x mesicne na par dnu jezdime. Manzel casove narocnou praci. Tak hodne ctu a 2x tydne brzo rano jezdim uklizet do jedne firmy, to hlida muz, ale do 9 musim byt doma, 2x az 3x do roka ke kadernici, jinak jsem porad mama na plny uvazek, do skolky ji nevzali. Casto stojim u okna a touzebne hledim ven, jeste tak 10 let a moje uloha skonci...