Po porodu mám radši starší děti. Uklidníte mě, prosím?

Ahoj! To ma kazda mamka..prvni dite clovek opravdu "proziva" , vse kolem nej je nove, vse Te dite uci..u druheho ditete, to clovek "tak neproziva", ale neznamena to, ze ho ma min rad..U Tebe je to umocneno jeste tim ze prvni mas dve. Je to jen o pocitu a pristupu. Probirala jsem to s kamaradkami: tema "Mas druhe dite stejne rada jako to prvni?" a presne tenhle provinilej pocit maji ctyri z peti.., ta pata to neprizna. Je to otazka casu, az Ti mala trosku povyroste, bude Ti nejblizsi😉 a Tvoje partacka! Jeste se do toho plete, ze kluci uz leccos zvladnou a s malou se musis "piplat", ale tady bych podotkla, ze to je opravdu jedinecne ohranicene obdobi, tak si ho uzij, protoze (predpokladam), uz v nem nikdy nebudes😉 Drz se a hlavu vzhuru, kazde dite je jine a materska laska je dle me nejpevnejsi pouto mezi lidmi.

Já mám sice jenom jedno dítě, ale věřím, že tak malé miminko (nevím, jak je staré) prostě nemůže plakat bezdůvodně, jak píšeš. Zkus se do ní trochu víc vcítit, něco ji trápí, má nějaké nepohodlí a neumí to jinak vyjádřit. Já jsem to u svojí dcery taky řešila (nyní má 3m), hodně plakala, přesně jak píšeš, nemohla jsem si bez pláče zajít ani na záchod. Později jsem se ji snažila pochopit a dost mi to pomohlo, už jsem jí to přestala mít za zlé, i když to pořád bylo náročné.

No, to já měla naopak, i když jsem si to nedokázala představit, taže ta poprodní změna mě kdysi dost šokovala. Nejsilněji jsem to vnímala právě po druhém porodu. Mohla bych to popsat tak, že jsem byla zamilovaná do prvorozeného, neuměla jsem si představit, že bych mohla ještě někoho někdy tak milovat a po druhém porodu, bum. Začala jsem vidět na prvorozeném spíše chyby, dost mě lesčím vytáčel a byl mi celkově najednou tak divně vzdálený (jedině když každou noc spal jak andílek u mě v posteli, tak jsem to jasně cítila, to že ho fakt miluji), nechápala jsem, jak se to mohlo takhle stát...No, jednoduše jsem se čerstvě "zabouchla" do nového miminka.

Mnohdy se to přirovnává ke klasickým partnerským vztahům mezi dospělými, i ty pocity, co prožívá starší dítě, když přibude miminko, něco na tom je...je to asi fat hodně podobné.

Ale neboj, mělo by se to dkoce i samo srovnat, sednout, uvidíš. Pravděpodobně jsi nezažila tu silnou nálož bezhlavě se zamilovávacích hormonů a se staršími dětmi jseš ve vztahu dál. Mysím, že by ses přesto, co píšeš, za malou rvala, kdyby na to přišlo, jen to prostě není tak zjevné a na povrchu, protože váš vztah musí teprve rozkvést 😉

@kosi_cek prozila jsem to same, o to vetsi sok to byl, kdyz jsem vlastne vubec neprozivala tehotenstvi, brala jsem jej jako spise nutne zlo. Navic unava a vse kolem taky delaly svoje. Pak se detatko narodilo a najednou to tam bylo. Nemohla jsem od nej odlepit oci, jen bych u nej sedela, koukala se na nej nebo se s nim mazlila. Tyto stavy jsem po prvnim porodu vubec nezazivala. Ale pricitam to tomu, ze prvni se narodil predcasne, sel hned do inkubatoru. Druheho mi po porodu dali hned na prso, lezeli jsme pak jeste tri hodinu takhle spolu, krasne se prisaval, ja byla v klidu, protoze porod dopadl dobre. Doma jsem se pak musela hrozne kontrolovat, aby z meho chovani neslo poznat, ze proste v dany moment je ten cit silnejsi ke druhemu. Ted, po vice jak roce, to je uz vyrovnane.

Znám to. K prostřednímu jsem si dlouho budovala vztah a hodně jsem byla fixovana na dceru. Po par měsících se to srovnalo 🙂
Teď máme děti 3 a každé miluju trochu jinak, ale stejně obrovsky moc. (A prave prostřední to se mnou umí nejvíc 🙂)