Nemůžu se napojit na druhého syna
Omlouvám se za anonym, nemám to zpracované a v hlavě si to přemítám strašně dlouho. Mám dva syny, první se narodil za dramatických okolností, neměla jsem ho po porodu u sebe, neurologicky je nakonec v pořádku. Bylo to hodně náročné miminko, často plakal, hodně se budil, je hodně citlivý, po narození druhého syna se hodně upnul na manžela. Druhý syn je opak, usměvavý raubíř, co jde do všeho, už je mu přes rok a já mám stále pocit, že v sobě víc řeším prvního syna - aby byl v pohodě ve školce, aby neměl tolik důvod žárlit atd. Od začátku bych to pojmenovala jako pocit, že mi nesedí být dvojmáma, že je v tom pro mě hodně negativních emocí a pocitů viny, že jsem se hodně emocionálně a energeticky tak vyčerpala u prvního syna, že už tomu druhému už ze sebe neumím tolik dát. Miluju je oba, vždycky jsem chtěla dva syny, vždycky jsem chtěla být ta akční trochu trhlá máma, jakou jsem. Možná hraje roli, že jsme je měli brzy po sobě, hlídání máme výjimečně a taky to, že starší syn zdědil mojí citlivou a přemýšlivou povahu, umím se do něj v tuhle chvíli lépe vžít..
Já si myslím, že každá láska je jiná. A nedá se to porovnávat. Zvlášť u dětí. Plus tedy asi to, že starsi syn potřebuje víc péče, tak to tak je. Je dobré, že to vnímas, dáš si pozor, aby třeba mladší nebyl nějak víc stranou. Já to mám zase tak, že víc nějak řeším syna. Že je mladší, náročnější, ale zase mazlíček. Takže si musím dávat pozor, abych ho neprotezovala. Kolikrát mě to taky trápí, ale pak si uvědomím, ze i pro dceru, co je starší, bych se rozkrajela, jen konto musím dávat vhodne najevo, a zase se trochu uklidním. Myslím, že i tyhle výčitky patří k mateřství, pomáhá to udržovat rovnováhu v těch vztazích k dětem.
A teď si vem když mám 4 děti. Je mezi nimi velký věkový rozdíl a navíc 3 kluci a 1 holka. To je teprve ,,citový tornádo" 🤷♀️Prvnímu bude 19, ale byl první. Druhému bude 17, ale byl nedonošený a vždycky mě potřeboval víc, protože nebyl tak samostatný. Třetí bude 7 let je to jediná holka no co k tomu dodat, ale poslednímu bude 5 a je to moje poslední dítě a je to mazel. No musela bych se z toho zbláznit kdybych si to moc brala.😉🌞
Kdyz ve vode uvidis 2 lidi a jeden se bude potapet ...taky si budes vsimat vice ho a ne toho co si veseke plave - a to mas k ibema neutralni vztah ... ja myslim ze mamy maji vzdy instinkt pomahat ""slabsimu" ...
Mám to hodně podobně, dva syny, mladší má rok a čtvrt, ale stejně se u nás prakticky vše točí kolem staršího, který byl a je od narození náročný. Se starším synem mám obrovské pouto, mladšího spíš tak vláčíme sebou. Mladší je zlatíčko, péče o něj je jednodušší, okolo staršího musím stále našlapovat po špičkách - a jak píšeš, většinu energie investuju do něj. Ale věřím, že se to může v čase měnit, já třeba nemám moc ráda to miminkovské období, s dítětem mě to víc “baví” až tak od dvou let věku, navíc vztah a vazba se buduje postupně, v tom má starší dítě náskok.
citim mozna neco trochu podobne jako ty. prvni dcera se narodila driv, byla chvili v inkubatoru. byla sem s ni v nemocnici, bylo to za covidu a bylo to velke psycho. sestinedeli bylo psycho taky, jeji krmeni, zloutenka, moje pocity, stavy...proste vsechno. nejdriv sem nemela moc zpracovane, ze se narodila driv, citila sem to jako svoje selhani, nebyla uplne miminko pro zacatecniky. navic byla opravdu roky vytouzena. druha prisla sni nevime jak, je mila, usmevava, v pohode, sikovna, zadna zvlastni pece. proste pohodarka 😊
taky mi prijde, ze jakoby vic prozivam tu starsi. myslim, ze nas spojilo to pocatecni drama, co sme spolu prozily, taky uz ji mame dele, jsem s ni bez par dnu pres tri roky denodenne, bavi ji to same co me, pokecame si. miluju obe, kazdou trochu jinak, ne ze vic nebo min, ale mam s nimi proste jiny vztah. mensi nema zatim takove naroky, nemuzu ji cist, ani s ni kreslit, nepopovidame si, nemame to spolecne pocatecni drama...a vlastne se rada, nechci se sblizovat vic pres nejake dramaticke situace, kdy bych o ni musela mit strach. je to proste jiny druhy clovek, nejde mit stejne vztahy s obema, bude mit zase svuj pribeh 😊
ja treba verim i na nejake minule setkani dusi. prijde mi, ze tu prvni dceru "znam odjakziva". s druhou to nemam, ale kdyz je vidim spolecne, mam pocit, ze to propojeni maji zase ony dve. tak si myslim, ze tu druhou nam ta prvni privedla, protoze k nam proste bude pasovat 😊👍
Mám dva syny. Starší je "vysoce citlivé dítě", je psychicky hodně podobného naladění, jako jsme bývala já... je dost zakřiknutý, jakékoliv pokárání je pro něj konec světa. Mladší je velmi extrovertní šašek, napomenutí mi oplatí vypláznutím jazyka, vzteká se kdykoliv není po jeho a hodně v něm vidím tchána (který je na jednu stranu pečující, zlatej chlap, na druhou stranu cholerický a panovačný). Taky mám občas pocit, že prvorozeného prostě upřednostňuju (zvlášť teď, když nastoupil do školy), jenže mladší si o tu pozornost řekne. Starší ne,
Myslim ze furt nemas zpracovany porod prvniho a obtizne szivanim s nim. A tak se naj stale upinas vic. Mladsi je bezproblemovy, proto mu neni nutne venovat tolik pozornosti a druhemu diteti uz vubec nejde venovat 100%pozornosti 😉 Tak to proste je. Mas rada oba, ale kazdy ma holt jine potreby, jinou povahu, ktera jinak ladi s tou tvou... hlavni je abys ses obema obcas venovala kazdemu zvlast a vycitila jejich potreby😘
Mám dvě deti, ale odjakživa jsem chtěla jen jedno. První problém. 😀 první syn se narodil s handicapem, potřebuje daleko víc péče, pozornosti, pomoci.... mladší (jen o rok a čtvrt) je zcela zdravá, vývoj zcela v normě.... Miluju je oba....ale bohužel víc té pozornosti se dostává tomu staršímu.... treba na hřišti jsem z 80% s ním, ona už si umí vlézt skoro všude, on potřebuje víc pomoct....ano, často mě to trápí, že mi to vyčítá...ale věřím že až bude starší, tak to pochopí....
Nebuď na sebe tak přísná 😉 Miluješ ho. Miluješ je oba. To ani snad nejde, milovat je úplně stejně. Nic si nevyčítej, nebuď smutná.