Dobrý den, mám dotaz a zároveň chci požádat maminky, které mají doma něco "podobého" jako já, aby mi sdělily své zkušenosti. Mám desetiměsíční dceru Jůlinku. Od jejího narození jsem se v podstatě nezastavila. Nebudu zde dlouhosáhle rozebírat, jaký jsem zažívala kolotoč, když byla úplně malinká. Popíšu vám spíše aktuální situaci. Shrnu to - Jůlinka není k zastavení. Neustále mi někam utíká. Nelze jí převléci, ani přebalit. Jedno přebalení nám zabere tak půl hodiny. Než se mi ji podaří chytit a přimět, aby vydržela minutu v klidu. Než jí dám plínku, tak nám udělá několik "mostů" za sebou (to aby nám dala najevo, jak jí obtěžuje ležet na zádech). To samé se týká převlékání. Zkoušela jsem všechny možné praktiky - po dobrém i po zlém. Nic nezabírá. V náruči mi nevydrží ani vteřinu. Když jsme v čekárně u lékaře, lítá (po čtyřech, nebo za ruce), po celé místnosti. A já jen "se závistí" pozoruji maminky, kterým stejně stará miminka v klidu sedí na klíně. O kočárku ani nemluvím. Odmítá v něm sedět a jeh hledět ven. Takže nákupy můžem vyřizovat jen skutečně v nejbližších prodejnách nebo když spinká. Našly by se i další manýry, ale ty už nebudu rozebírat. Ptám se. Prosím vás, máte doma něco podobného, nebo se takové mimi (které nadevše miluju) rosí jednou za sto let? Děkuji za odpověď
Naše Deniska je podobný péro. Umí být i pořádně agresivní - kouše, štípe a tak... 😀 Šíleně jsem kvůli tomu stresovala - nejdřív jsem s ní chtěla jít k psychologovi, pak jsem byla na psychologickou poradnu zralá spíš já. Nezabíralo na ni nic. Zeptala jsem se paní doktorky - ta mi jen řekla: "Vydržte, ono to přejde..." No jo, vydržte, ale jak dlouho, že jo? Pak jsem ale přestala tyhle "maličkosti" řešit. Problém není v akčním dítěti, ale v tom, jak se cítíme, když na nás zírají ostatní, co teda budeme dělat. Co je jim do toho - už si teď říkám. Doma Denču nehávám řádit, asi jí dovolím víc, než ostatní maminky. Ale má cenu, aby poslouchala jen: nesmíš, přestaň, neděl, uklidni se... Zkus to takhle - u nás to pomohlo. Samozřejmě ji nenechávám kousat, mlátit a tak. Teď už stačí většinou jen pohled a ona pochopí a udělá "rádi, rádi". 😉 Když se vzteká a švihne s sebou o zem, nevšímám si jí (pokud si nemůže ublížit). A místo plácnutí přes zadek posílám Denisku za dveře se vyzlobit - už chodí sama. 😉 Denince jsou dva roky - nevím, jestli je to lepší nebo horší, ale poslouchej sama sebe - nejlíp totiž víš, co na Jůlinku působí. Jen se asi připrav ze začátku na "chytré" rady okolí... Snad jsem trochu pomohla... 😀
@dandana Ahoj, píšu jen pro povzbuzení 🙂 Já sama mám doma jednoho kliďasa a nejspíš i druhé nebude jiné. Moje kamarádka má ale doma holčičku, která je na chlup podobná té tvé. Holčičce budou dva roky a nechci tě moc strašit, ale situace se nijak nezměnila 😅
Takže, nejsi v tom sama. Takových dětí je mnohem víc 😔