Nálady dítěte

Ahoj, už moc nevim, co s tim. Mám čerstvě 4 letého syna. Myslím, že to začalo když mu bylo tak 1,5, dva roky. Po spaní po obědě, když se vzbudil, tak byl jak mrzoutek a třeba 10 minut fňukal, plakal a nic nezabíralo, tak jsem ho aspon objala, to fňukal trochu míň a počkala jsem, až ho to přejde. Sem tam se mu něco stane a začne fňukat tak průběžně někdy přes den. Je šikovný a už dlouho se umí sám oblíknout, třeba loni v zimě jsme mysleli, že spí a on najednou vyběhl z pokoje, komplet a správně oblečený, s tím, že "jdeme ven" 🙂, zrovna sněžilo (s oblékáním jsem mu jinak pomáhala).
No a dneska ráno třeba se probudí do růžova, povídáme si, vykládá mi něco o letadlech, co jsme se koukali na nejaky dokument, pak o kytkách, co někde zaslechl, jak se udržují déle čerstvé, uplně zírám, jak si to pamatuje, sedne si ke stolu, sní něco k snídani (jinak snídá nerad), něco i vypije, dojde si na záchod. Nachystám mu hezké oblečení, co mam vyzkoušené, že má rád, ještě mi říká, že nechce nějaké tričko, tak mu potvrdím, že platí, co jsme si řekli, že ho nosit nemusí, stejně je moc velké. Do toho průběžně řeším mladšího syna, plína, jídlo, chodí, ale umí říct jen ham.
Konec idylky. 4 leťák kvílí, že mu nejde svlíknout kalhoty od pyžama, na zemi kope nohama a pokouší se kalhoty skopat, a vymýšlí nějaké blbiny, proč to nejde nebo odvádí pozornost na něco jiného, zkoumá zamykání kýble na plíny... Když mu pomůžu se oblíkat, tak je to stejné, zase vymýšlí, že něco nechce oblíknout, co jinak má rád... Někdy se oblékne sám, nebo i spolu a je to bez problémů, ale to je tak v 50 ti procentech případů, spíš míň.
Teď do toho začně z 10 cm vzdálenosti na mě křičet kvílivým nervy drásajícím hlasem na jeden nádech "nudle nudle nudle" (sjela mu nějaká asi nějaká kapka z toho, jak kňourá, není nemocný), jinak umí mluvit a větu mami, pomoz mi/potřebuji vysmrkat by dal bez problému dohromady, mluví v souvětích. a do toho přijde tchyně, že se rozhodla ho odvést do školky (co by za to kdo jiný dal) no a dozvím se, že jsem špatná matka (ne doslova, ale tak to z toho vyplyne, že za to můžu já, že fňuká atd...) To si samozrejme beru velmi osobne a budu o tom nekolik dni, minimalne, premyslet, ze jsem neschopna. Obzvlášť když jsem sama přesvědčená, že bych přece měla umět mu v té chvíli pomoct, aby se z toho dostal a mohli jsme dál nějak normálně a v klidu fungovat.

Jsou různé poučky, jak vyřešit dopředu známé problematické situace, ale jak to uvést do praxe to je jiná liga, než si jen přečíst poučku. Jinak se stejná situace stane i nepředvídatelně úplně nelogicky, tím pádem ani nevím, proč a ani jak mu pomoct, když mi to neumí říct, co se mu děje.

Jak to tady sepisuji, tak mě napadá zkusit vstát o půl hodiny dřív, a když bude připravený dřív, tak si může(me) hrát, nebo kdyby ne, tak aspon budeme mít víc času,a by se uklidnil.
Mě to mrzí, že fňuká a že to nezvládnu tak, abychom to vyřešili v klidu, to je bez fňukání, kňourání ("vypíná" se to samo jak lusknutím prstu a najednou je zas normální..). Kor kdyz je jinak fakt šikovný, komunikativní, milý a samozřejmě občas neposlouchá a zlobí a je rozjívený, ale tak nějak dětsky přiměřeně normálně.

Kdybyste to někdo měly tak tak nějak podobně a přišly jste na to, jak se vyhnout nebo vyřešit, když se dítě takhle zasekne, ať už se to dá předvídat, nebo je to náhlé???? Budu ráda za zkušenosti, protože si fakt nevím rady.