Na dně se silami - hyperaktivní dítě, jak to zvládáte?

Ahoj,jakobych to psala já 🙂 Taky mám takového klučinu,takřka stejně starého,taky jsem hodně výbušná,taky mám dceru,která byla extrémně klidná.A taky jsem byla jednu dobu z toho šíleně na nervy,že jsem to psychicky nedávala,ale teď už jsem klidnější.Přešlo to tak nějak samo.Holt musím za malým furt lítat,když myju nádobí nebo vařím,posadím si ho na linku,občas ho seřvu,protože to bere,tamto vysype,a to taky tečou nervy.Navíc to řvaní je nejúčinnější,když ho plácnu,že ho to nebolí,nic si z toho nedělá,a když zabolí,zarazí se.Když mu x krát řeknu nedělej to,jakobych mluvila do dubu,tak musím zařvat.Jo,taky je náročný,a dost,ale už to beru klidněji než dřív.Teď do toho i dcera,jak byla hodná,tak teď je na zabití,když není po jejím,řve jak hysterka,musím ji pohrozit většinou,aby poslechla,no poslechne s hysterákem,je drzá jak opice,ale na druhou stranu je zlatíčko,oba jsou zlatíčka,miluju je,a za rok bych klidně chtěla ještě třetí,ale nebude 🙂

u nás je to opačně, máme takovou holku a kluk je klidný. U nás to dospělo už tak daleko že zvažujeme dětského psychlologa, už to dál ani jeden z nás nezvládáme, ona dělá neustále jen naschvály, aby co nejvíce ublížila, uškodila, zničila a venku dělá taky jen ostudu, furt jen řve (bezdůvodně), křičí, každého oslovuje, chytá se uplně cizích lidí a dělá problémy. Před pár dny jsme byli v zoo a přítel říkal, že už naposledy, byly jsme z ní psychicky uplně vyřízení, všechny děti v klidu, jen ona dělala neustále kravál, vyřvávala, utíkala, neposlouchala, když jsme ji něco zakázala, lehala po zemi a řvala, nedá se s ní vůbec nikam jít. Měla 4roky tak jsem si říkala, že zkusíme jít do kina, no taky zážítek a už dlouho s ní nikam nepůjdu, neseděla na místě, furt někoho obtěžovala, mluvila, neposlouchala. Ve středu jsme byli s malým jen sami doma a sousedi si museli myslet, že jsme někam asi odejli, měli jsem ohromný klídek a pohodu, jak se vrátila, tak je od nás slyšet jen opět křik, řev atd., a to že mi ostatní říkali - neboj z toho vyroste tak to bych neřekla, u nás je to od malička, i jako malé mimino řvala celý den, kousala nás, štípala, rvala nám vlasy, a čím je starší tím je to horší. Příteli i plivla do tváře, prostě se vůbec neumí chovat za žádné situace a ani jeden to už nezvládáme. S tím lezením do výšek to znám moc dobře, u nás máme na všech spodních skřínkách zámky a v kuchyni už máme jen stůl bez židlí, v obýváku jsme museli udělat na televizi takový chránič dokola, jinak by nám to vše zničila. ☹ o tom že neustále bije nás i mladšího syna ani nemluvím.

@lucifereeek teda,tak náš malý je na veřejnosti zlatý.Akční,furt někde lítá,s každým se baví,ale to je normální,dvouleté dítě.Ale doma taky,všude vyleze,vleze,z postýlky vyleze,zkouší,co si může dovolit,většinou neposlechne,když to je po dobrém,musím zařvat.Vím,že mám normální dítě,u zakladatelky bych řekla taky,ale ty budeš mít asi hyperaktivní dítě,bohužel ☹

Ahoj, v obdobi od 2 do 3 let jsem se synem resila podobne chovani, jak pisete. U nas to zrejme bylo vic faktoru najednou: obdobi vzdoru, nemluvil, hodne vecem jeste nerozumel. Po 3. roku se to zacalo viditelne zlepsovat a myslim, ze k tomu hodne prispelo, ze zacal mluvit a hodne vecem uz rozumi. Taky jsem davala Pediakid na uklidneni ( bylinny sirup, ne homeopatikum), to take trosku pomohlo. Ale myslim hlavne, ze u nas z toho vyrostl a je rozumnejsi. Preju vam at je to tak i u vas

@astra11 Úplně tě chápu, také mám živého chlapečka - 2 a půl. Není teda tak agresivní jako ten tvůj. Se spaním máme také někdy problém. Od dvou let přestával po obědě spát. Také jsem si myslela, že bude líp spát večer, ale to byl omyl. Jsou ještě malí a spánek po obědě ještě potřebují, takže se snažím, aby opravdu po o aspoň chvíli spal. Není pak tak vzteklý, je odpočatý a dá se s ním domluvit. Žádnou extra radu nemám. Myslím, že se to bude časem zlepšovat. je to prostě takový náročný věk - začíná období vzdoru. Každý to má jinak. Pokud by se to nezlešovalo, tak bych to pak řešila, ale myslím, že do tří let se to zlepší. Chce to ale být důsledná a už v tomto věku musí pocítit, že pokud udělám něco špatného, má to nějaké následky. Teď nemyslím tělestné tresty, to ne, ale něco, aby si uvědomil, že bylo něco špatně. Je to náročné, znám to sama. Moc držím palce a přeji hodně sil.

Neměla jsem žádné z deti takhle divoké (ale nejmladší je ještě miminko,takže může byt..), ale moje deti víc lumpacily a vztekaly se v tomhle veku predevsim, když pres den nespaly. Když se po obědě vyspaly rozumnou dobu, byla to pohoda a dobra domluva a večer pokojne usinani v osm. Jak ne, byly pretazene, vztekle, protivné. Hodně jsem je v tomhle veku bavila pomahanim me - malý smetáček a lopatka, podávání kolíčků na prádlo, veseni ponožek, dávání prádla do pračky, prostě všechno jednoduché, co mohly dělat se mnou, měly tak moji pozornost, pocit užitečnosti a já něco udělala (jasné, ne tak rychle, perfektně a v klidu jako sama, ale o to přeci nejde). Cítím z prispevku velké vyčerpání a pocit selhání, ale některé deti opravdu maji náročná období a tak jako když byli hodně mali, nezdrahala bych se zařídit si pomoc, když to půjde. Hodně kontaktu,mazlení s dítětem, rozpouští to vztek a vylepšuje náladu. I když se dítě nechová pres den dle našich představ a jsem naštvaná, najit si hezké chvíle, číst třeba večer pohádku v náručí...možná to nepomuze, ale nic to nezkazi. Držím palce.

Máme to podobně. Syn (26 měsíců) je odmalička taky velmi živé dítě, stále někam leze, něco bere, utíká, skáče, křičí, nevydrží ani minutku v klidu sedět a třeba se dívat na pohádku nebo si s něčím hrát - u všeho vyžaduje mě, jinak dělá naschvály, takže přes den nic nestíhám a většinu věcí dělám když spí. Taky je hrozně tvrdohlavý, když není po jeho tak ječí jakoby ho na nože brali, že se lidi venku otáčí. Má lepší dny a má dny horší, kdy jsme z něho všichni na prášky. Začal si venku vynucovat, ať ho nosíme, párkrát jsem musela povolit, protože jinak seděl na cestě a ječel jak pavián prostě tak dlouho, dokud jsem ho nevzala a když se otočím a odcházím jakoby pryč, tak nevstane a nejde za mnou jako by to udělaly jiné děti, ale otočí se opačným směrem a rychle běží třeba do cesty nebo někde ze schodů, ze srázu... Teď už teda když mu dám nějakou motivaci (třeba že tam bude autobus, které miluje), tak jde, ale pak mu něco přeletí přes nos a začne natahovat ruce a ječet, i když třeba ještě nic neušel. Nejvíc to zkouší na babičku, která na to nemá nervy a než dělat divadlo širokému okolí, tak ho vezme a nese ho i celou procházku, ale já už jsem z toho nešťastná, protože to přece takhle dál nejde. Teď má navíc období, kdy pořád poroučí, ať všechno dělám já a např. od tatínka si nevezme ani jídlo nebo mu neřekne, že se mu chce čůrat a radši se počůrá, tatínek ho nemůže vysvlíct, pomoct s obouváním...prostě nic - když jsme doma oba, ale když je jenom s ním, tak je všechno v pořádku. To samé začal dělat u našich - tam zas všechno musí babička, jinak dělá scény, takže ani mně nedovolí třeba sundat mu čepici.
Myslím, že to až tak nebude režimem, jak píšeš, ale spíš povahou dítěte. Protože náš syn má režim celkem pevný, v noci teda spí krásně a s usínáním problémy nemáme (teď doufám, že jsem to nezakřikla 🙂 ) - uspávám vždy pohádkou a čtu prostě tak dlouho, dokud se neuklidní a neusne, praktikujeme to tak už skoro půl roku a zvykl si na to tak, že prostě jakmile ho dáme do postýlky, tak už ani nezkouší, že spát nebude nebo něco (dřív měl občas takové zkraty, že ječel nebo mlátil hlavou do zdi, aby si vynutil, že ho z postýlky ještě vyndáme, ale to pak chodil spát třeba ve 22 hod. a vyřízení a vzteklí jsme už byli všichni), jídlo má v pravidelnou dobu a už jsem poslední týden jasně nastavila pravidlo, že nebude vymýšlet co bude nebo nebude jíst - nachystám mu jídlo, které vím, že mu chutná, a když ho nechce a vymýšlí něco jiného, tak mu prostě nic jiného nedám a až bude mít hlad tak sní to co dostal (protože jsme předtím došli už do fáze, že jsem chystala třeba i 4 snídaně a 2 obědy) , denně přibližně stejný program, kdy ví, co ho čeká. Snažím se být tvrdá a nastavovat hranice, ale někdy je to strašně těžké, když pořád ječí a nebo se prostě zabejčí a nikdo s ním nehne. Když muž přijde večer z práce a syn pořád zkouší, co vydržíme - vytahuje další hračky, i když jsme mu řekli, že už půjde spát, pořád někam leze a nereaguje když mu říkáme, že spadne, nechce jít ven z vany, nechce večeřet, utíká když má jít do koupelny čistit si zuby, škube se se mnou, že nechce pyžamo, ale tričko, aby ještě nemusel jít do postýlky, 100x křičí, že chce napít nebo čůrat a vymýšlí všechno možné, aby ještě mohl s náma sedět v obýváku apod., tak už je to kolikrát tak vyčerpávající, že po něm taky křičíme. I když jsem nikdy na své dítě nechtěla křičet, tak ono to prostě někdy jinak nejde, on totiž jinak ani nereaguje když mu něco říkám a třeba schválně dělá něco, co ví, že je pro něho nebezpečné. Kamarádka, která bydlí o vchod vedle, má dva kluky (2 a 4 roky) a nenarozčiluje se s nima tolik jako já s jedním - jsou klidní, veselí, snad nikdy jsem je neviděla se vztekat nebo si něco vynucovat.
Mně osobně strašně pomáhá, když na všechno nejsem celej den sama, ale jsme mezi lidma - pak určité věci vidím jinak a nejsem pořád v tom kolotoči a můžu si psychicky trošku oddechnout. Proto několikrát do týdne jezdíme k našim na zahradu, kde se malej vyřádí, vyběhá, jsme tam na něho tři a nemá si tam jak ublížit, takže si můžu i sednout na lavičku a přečíst si knížku a trošku vypnout. Nebo když naši přijedou k nám a věnují se mu a já můžu třeba v klidu uklidit. V přítomnosti prarodičů se zase chová trošku jinak a úplně jinak i v přítomnosti jiných dětí, takže se toho snažím co nejvíc využívat. Miluje autobusy a kamiony, takže když mu třeba slíbím, že se půjdeme podívat na parkoviště nebo že pojedeme k babičce autobusem, tak mě poslechne a udělá co chci, protože ví, že jinak nepůjdeme nikam. Je to někdy taková psychologická hra, ale základem je se nenechat hned vytočit a hlavně být pevná ve svých názorech - protože jakmile zjistí, že něco nemůže, ale když bude hodinu řvát, tak toho nakonec dosáhne, tak je to špatně a příště bude samozřejmě zase hodinu řvát. Byly situace, kdy jsme mu dali i na zadek a teď už stačí jenom říct, že půjdu pro vařechu a on se usměje a řekne ,,nee" a poslechne, jinak můžu napomínat do aleluja a má z toho srandu. Je to náročné a někdy závidím jiným hodné děti, ale nestěžuju si, prostě je takový a naštěstí není zlý, děti má rád, nikomu neubližuje, nikoho nebije apod., jen je prostě paličák a náročnější než jiné děti, ale člověk si zvykne, co taky jiného zbývá že. Od září jsem se rozhodla, že budeme chodit pro obědy do školní jídelny, ať se tolik nenervuju s vařením, protože se synem se to stíhat nedá, když ho pořád odněkud sundávám, běhám za ním, a napomínám ho - nevydrží u ničeho v klidu, takže ho mám pořád pod nohama nebo dělá naschvály, navíc aby se přítel mohl vyspat, protože pracuje na směny, tak se ještě snažím udržet syna potichu, což je prostě nemožné a pak jsou to jenom nervy a hádáme se, takže radši půjdeme ven a budeme si hrát než se nervovat u plotny a řvát po něm... No, snažím se si to zjednodušit jak se dá a večer, když syn usne, tak si i odpočinout něčím, co mě baví - já třeba čtu, hraju něco na PC nebo se projedu na kole, cvičím, antistresové omalovánky jsou taky fajn...určitě taky najdeš něco, u čeho si odpočineš a načerpáš síly.
Možná by ani nebylo od věci, poradit se s někým, kdo tomu víc rozumí z odborného hlediska - ať už psycholog nebo nějaký odborník přes výchovu. My jsme to nedávno zvažovali, když si syn ze vzteku ubližoval a my už jsme nevěděli jak dál, protože na něj nic neplatilo. Pak se ale najednou rozmluvil a přestal to dělat, teď už dokáže říct, co chce, takže i když to třeba nemůže dostat, tak jenom křičí a nadává, ale fyzicky si neubližuje. Držím Ti pěsti, aby z toho Tvůj syn vyrostl a doufám, že ten můj z toho vyroste taky - zase je pravda, že se mi zdá, že se to pomalinku zlepšuje a že je to prostě jen jedno z dalších těžkých období, které přejde.

@lucifereeek mám doma úplně stejnou slečnu, jsem z ní vyřízená, dělá úplně to samé, má 4 a půl, všude ostuda, otravuje cizí lidi, čím je starší, tím je vynalézavější, zrovna teď ji mam plné zuby, byla jsem prý stejná, ale ona drtí i učitelky ve školce, to jsem já nedělala...

Mám doma takového chlapečka 🙂 je druhorozený, první syn je klidnější povahy. Ten mladší má teď 16 měsíců a pořád někde leze do výšek, zkouší, co dokáže a musím uznat, že co se týče hrubé motoriky, je na tom velmi dobře. Teď jsem staršímu koupila poschoďovou postel a mladší se naučil na ní vylézt během pěti minut. Bohužel máme dost (malých) úrazů, protože on je den ode dne rychlejší, kdežto já pomalejší, protože jsem v sedmém měsíci těhotenství. Pud sebezáchovy nemá žádný. Je taky vzteklý a dupe nohama do země, taky křičí a pláče, ale na to jsem zvyklá už od staršího :-P Noo, jsem věčně podrážděná, protivná, vzteklá, hysterická, často křičím, ale bohužel momentálně není v mých silách s nimi mluvit klidně. S tím mladším nejsem schopna souvisle vykonávat nějakou činnost, musím k němu pořád odbíhat, aby se nepřizabil.

Holky,já jsem tak ráda,že nejsem sama,co se nervuje 😀

Astro 11,diagnozu máte potvrzenou?Tyhle projevy-agresivita apod.- můžou znamenat i další věci..buďte opatrná ať se nestane něco zlého.Já bych zašla za doktory s popsáním toho,co se děje.Existují léky na tuto diagnozu,nezmiňujete se,zda je dítěti dáváte...takhle se úplně odrovnáte.Řešte to s lékaři!Pokud to uděláte,dejte vědět.

@hejsa : Diagnozu žádnou zatím potvrzenou nemáme. On mě třeba ted provokuje tím, že vylézá neustále z postele, nepomáhá chování, zpívání, na zadek, opakované chování.....nic a já nemám čas na dceru, na kterou se mi za celý den nedostává. Myslím, že vyžaduje extrémně pozornost a já už nevím jak bych to zvládala. Dostane na zadek a nepomáhá to, udělá to znova. Jsem zoufalá.

@andryyysssek : A jak poznáš hyperaktivní dítě ?

Holky, necetla jsem celou diskuzi, preci jen uz se mi klizi oci, ale tohle tema jsem resila s kamaradkou, ma doma 3 leteho dabla, doslova. Doktorka ji rekla, ze hyperaktivita je umele vyvolana nemoc, ke ktere velikou merou prispiva cervene barvivo, ktere je skoro ve vsem. Piticka, sladkosti, dobrutky... kamaradka si na to jiz asi 2 mesice dava pozor a syn se dost zlepsil.

Já si nemyslím, že to musí vždy znamenat diagnózu, je to proste povaha, ta se práškama nepřebije, taky jsem byla šíleně zlobivá....Naštěstí jsem z toho vyrostla 😀

A ted se zeptám jinak - máte někdo pocit nebo se domníváte, že to může být způsobené i jakousi atmosférou od matky? Já si totiž vyčítám nebo spíš stále se zpituji, jak přemýšlím a co mám v hlavě a jestli to nepřenáším na dítě, které je pak nervní. Jsem hodně odpovědný a tudíž úzkostný člověk a mám dojem, že to přenáším na něho. Jenomže pak se do toho zamotávám a už nedokážu rozlišit jak hodně by to mohlo být ode mně nebo je to jeho vývojovým stadiem, které je o divokosti a nemluvení atd...Nedokážu mít pak už nad jeho chováním nadhled, protože mám dojem, že jsem to zavinila já svým tichým myšlením nesprávným směrem nebo starostmi atd.....Někdy se docela těmi myšlenkami bičuju.....

@astra11 Hyperaktivní dítě úplně nepoznám,já si i o svém synovi nedávno taky myslela,že je hyperaktivní,ale bylo mi řečeno od více lidí,že mám normální,akční dítě 🙂 Ale moje švagrová má 6letou dceru,která dělá to,co tvůj nebo můj syn,je neposedná,na veřejnosti šíleně pobíhá po celé zoo např.,je strašně zbrklá,je hlučná,neuvědomuje si,že je na veřejnosti,a to už podle mě u 6etého dítěte normální není.Možná podle mého popisu to vyzní,jakože to nic není,ale ona je fakt náročná,přesně jak to dvouleté dítě,neustále ji musejí hlídat,aby někam nezaběhla,něco nevyvedla.

@rituska88 chci tě podpořit - Ec dělala ve věku tvého syna to samé a ve 4r je to o velký kus lepší! Když čtu - ječí, aby jste ho nosili, úplně shodné, odejít jsem mohla, i jsem se schovala a nechala ji sedět na polní cestě 45min a s ní to nehlo, scény v obchodech, u doktorů, vybírání si, co kdo udělá (odepne ze sedačky, obleče čepici, apod) jídla atd.

@lv To bude spíš období vzdoru,ne?Náš malý taky je teď šíleně svéhlavý,strašně zkouší,musí být po jeho,a když není,tak se vzteká 🙂
@rituska88

@andryyysssek to ano, ale se složitou povahou 🙂 vzdorem si prošla i starší, ale tak ve čtvrtinové míře. Já to říkám pořád, že být Evelína první, další dítě už nemám. Je obecně o hodně náročnější. Teď na výletě - zas široko daleko nejhlučnější, řev 100x, většinou kvůli prkotině, pořád je něco problém. Ale zas je chytrá, mazlivá, jen prostě emočně labilní..

@astra11 nebičuj..ano, nervozita možná část věcí zhoršuje, ale pokud děláš (a to děláš) vše, abys to zvládala, nejsi původcem toho, spouštěčem všeho.. bude líp, až tím prolezete, já když srovnám loni a letos 3 a 4 roky u dcerky, je tam ohromný rozdíl.

@lv
@andryyysssek Holky, já doufám, že je to jen období, ale faktem je, že on je náročný už od narození - vždycky musel mít všechno extra a naopak než ostatní - začalo to tím, že se před porodem neotočil, zůstal zadečkem, potom šílené trápení s bolením bříška, ještě šílenější trápení s růstem zubů, hrozná separační úzkost, která se vždy po krátkém období klidu opět vracela, pak vzdor, kdy si fyzicky ubližoval když nebylo po jeho...teď jekot kvůli všemu, ničím se mu člověk nezavděčí...jo a jako bonus je levák 🙂 No prostě ve všem hlavou proti zdi 🙂 Přitom je jinak úplně zdravé dítě, jen dost živé, divoké, tvrdohlavé... Vždycky když už nemůžu, tak si vzpomenu na větu, že ,,Bůh naloží každému jen tolik, kolik unese" a povzdechnu si, že mě asi přecenil 🙂

také řeším hyperaktivní dítě. Mm 16,5 měsíčího syna a někd yuž nemůžu. také kříčím a jsem na pokraji zhroucení. Né každý den někdy je to fajn. On začal spát už jen 1-1,5h denně a pak celé odpoledne lítá po zahradě - ani si nesedne vydrží na nohou. A že by spal celou noc? To ne 1x-2x se budí na kojení > ale možná to jsou i zuby. Skoro nejí - nemá čas > kde bere energii? J ehodn vzteklý když není po jeho plátí sebou hlava nehlava a já sjem poblíž, kouše, a havně když se vzteká hodně tak modrá a přestává dýchat. Ale je i hodně společenský, tulí se a pusinkuje - dnes hodně - i to s ním šlo 🙂. Doma nezvládám nic - někdy ho zabavím a jde to. Moje chvilka je půlodinka ráno kdž si ho bere tchýně a jdou krmit králiky 🙂. Všichni v okolí říkají , že takové dítě neměli nebo nemají 🙂 > ale po kom to má netušíme 🙂

@rituska88 extra furt, tak snad i super extra turbo vzdor!!! 🙂 🙂 🙂 jo, u nás to probíhá podobně..známí jí říkají Čakyna, podle té panenky z hororu. Usínání (co myslíš, že dělám teď? - spí v ložnici, s tátou, vyjímečně se mnou, když tu taťka není, i si mě někdy vyžádá) od mala nic moc. A veřejná místa, do 2-3 let žádné dětské dny,akce, nebo jo (kvůli starší, že), ale v náručí. Kočár jako mimino nechtěla, max uspat, svou 40ti minutovku a ven z něj.. čím mě moc překvapila, je školka. Před nástupem jsem si zařídila část.úvazek, že určitě bude problém. A ona se během 3 týdnů adaptovala (samozřejmě nějaké smutky byly, taky byla nejmladší), v kolektivu je moc oblíbená, děti ji milují, objímají se, vítají, učitelky taky (jen 1x jim ukázala - chtěli jí dát ven bundu erární, ne její). Jo a je s ní sranda, ráda dělá vyloženě scénky, hraje, rozesmívá nás 🙂 občas si musím ta pozitiva opakovat.

@astra11 To si taky někdy říkám, kde dělám chybu. Vždycky jsem se snažila se synem jednat v klidu a nepřenášet na něho svoje ,,vnitřní boje", ale poslední dobou cítím, že to už tak nezvládám, že už tu trpělivost nemám jako dřív, že už mi stačí míň a vybuchnu. Ale celej den se mu věnuju, čteme si, povídáme, chodíme ven...mám pocit, že v tomhle směru už bych snad nemohla dělat víc a potom se ,,zasekne" a já ať se snažím jak chci, tak na něho nic neplatí a hlavou mi běží myšlenky, že asi nejsem dobrá máma, když tohle nedokážu zvládnout. Taky jsem hodně citlivá, zodpovědná, úzkostná, přesně jak píšeš, potřebuji mít věci pod kontrolou, ve všem pořádek a pak mě rychle vyvede z míry, když syn ,,v pořádku není" a nechová se tak, jak by měl, jak bych chtěla nebo jak vyžadují společenské normy - každé jeho neposlechnutí nebo scénu na veřejnosti si beru osobně, znervózní mě to, vadí mi, že se lidi dívají a říkám si, co se jim asi honí v hlavě, že ho nezvládám nebo že mě neposlouchá, že ta chyba musí být ve mně, že možná špatně reaguji na jeho chování nebo nevím... Někdy si říkám co by asi na mém místě v té situaci udělali ti druzí, do toho zrovna čtu knihu Nejšťastnější batole v okolí a snažím se na sobě pracovat, ale nevím...ono asi nikdo nikdy s jistotou neví... Na druhou stranu když udělá sám od sebe něco pěkného, třeba poprosí, poděkuje, rozdělí se o jablíčko, na procházce mi podá ruku a pak se u cesty zastaví a rozhlédne...tak jsem na něho pyšná a řeknu si, že to přece nějaké ovoce nese a že má i ty lepší dny, kdy jenom nejde proti všemu a všem, ale dokáže i spolupracovat, tak snad nebudu až tak špatná máma. Ale často přemýšlím nad tím, co z něho bude a beru to jako svoji velkou zodpovědnost, takže možná to ze mě někdy i cítí, že si nejsem někdy jistá, že jsem nervózní a využívá toho - nebo si to jen myslím, těžko říct.

Ahoj holky, podle popisu zakladatelky si nemyslím, že by měla hyperaktivní dítě. Je to klasický dvouleťák, sama mám doma skoro dvouletého neposedu.. platí na ně režim, dlouhé pohodové spaní po obědě (klidně dvě a půl hodiny) a večer kolem osmé usíná u láhve mlíka...spí celou noc..mám vyzkoušené, že čím míň spí přes den, tím je celý den náročnější, protivnější, uvztekanější, a zároveň i večer špatně usíná a špatně spí i v noci (je prostě přestimulovaný) ... další věc je určitě strana hlavně různé dobrůtky, sladký pití, brambůrky a celkově energetický náročná jídla ( protože jakmile je dítě dostane,získá rychlý přísun energie a jeho aktivita je vysoká...) v neposlední řadě je to i vliv matky na dítě, sama píšeš, že jsi hodně ve stresu pokud nestíháš, už to přehání atd...začala bych tedy u sebe, klidně si pořídit něco ,,na uklidnění,, uvidíš, že když budeš ty klidnější a budeš jednat se synem v klidu a pohodě, že ti to on vrátí vstřícnějším chováním...nezoufej bude líp..vidím to u kamarádky, ta má už teď 4-letého a je už z nejhorší pryč a to jako necelý dvouletý byl příšerný...to co popisuješ ty je slabý šálek čaje...;)

@lv S usínáním a spánkem jsme naštěstí problémy neměli a nemáme, většinou večer bez větších problémů usne a spí v kuse cca 10-11 hodin, pokud nerostou zuby, tak se vůbec nebudí. Odpoledne spí ještě cca 2 hodiny, někdy už míň, ale v tomhle si stěžovat nemůžu. Samozřejmě jsou dny, kdy je to psycho a nespí, ale obecně spánek je asi to jediné, co je u nás v pohodě. Kočár, ten už nemáme hodně dlouho, jak začal chodit, prostě chtěl lítat po zemi a do kočáru se narvat nenechal, radši by si zlomil nohu nebo se pásama uškrtil, kolikrát nám předvedl scénu jak na jatkách jak ječel když jsme ho tam chtěli posadit - chtěl chodit a když už nemohl tak nosit se, takže jsem často táhla jednou rukou kočár a na druhé nesla dítě - pak jsem to vzdala a chodíme pěšky - radši ponesu jen dítě 🙂 Děti má taky rád, chodili jsme jednou týdně do mateřského centra a tam se choval zas úplně jinak - byl tam klidnější, pozoroval ostatní, moc se nechtěl zapojovat, nikdy nikoho ani neuhodil ani se nerval o hračky apod., řekla bych pravý opak toho jak se chová doma. Od ledna asi půjde do školky, tak uvidíme jak to bude zvládat tam, ale já věřím, že to bude v pohodě. Taky je bavič, když je mezi svýma, tak pořád vymýšlí jak někoho rozesmát, na svůj věk má neuvěřitelný smysl pro humor - ale to jsou ty extrémy - dokáže ze záchvatu smíchu plynule přejít do záchvatu vzteku.

@baru88 : Fakt jo? 🙂...To není snad možné? A co dělá ještě horšího než můj raplík??? To by mě teda zajímalo abych měla srovnání ......

@rituska88 : Úplně chápu všechny myšlenky, mám to opravdu stejné a stydím se za jeho chování na veřejnosti....úplně cítím všechny oči a už několikrát se ozvalo od nějakých babek slova typu ....."že si tě vemu!!!!!" , což já úplně nesnáším, přesně z těhle věcí mám strach a i když vím, že to myslí "ve srandě", je to hodně nepříjemná asociace......