Mám mít druhé dítě?

souhlasím s cvoli...pokud máš tyhle pocity tak bych ještě počkala...

dle mě to tak má každá maminka, takové pocity, já to tak měla také a druhé jsme si pořídili a už bych neměnila, už víš co a jak 🙂 ale asi bych počkala teda dýl než do těch dvou let prcka.

cvoli to napsala moc hezky..netlač se do toho, s manžele to prober, ještě sis neužila toho, že by byla dcerka samostatnější, sotva se vyhrabala z miminka..třeba za další rok bude všechno jinak. Eh břicho jsem si užívala tak z 25%, z 75% vopruz, nepohodlí, špatně, komplikace..

Pokud si nejsi jistá, připravená nejsi a mít druhé dítě jen kvůli manželovi? Radím dát do pořádku psychiku a nezadělávat na další dítě.

Počkala bych až se budeš na druhé dítě cítit, ne ho mít jen proto, že jste si řekli, že ted bude.
Jinak každé těhotenství je prý jiný, takže problémy, které si měla být nemusí, naopak se můžou objevit jiné.
A taky myslím, že každá maminka, pokud jí mimi neustále brečí a jedná se o první mimi a neví, co a jak, tak je z toho psychicky špatná 🙂

Ahoj, já jsem před dětmi také plánovala dvě hned za sebou, ale první dítě bylo velmi velmi uplakané. V podstatě celý první rok byl očistec. Manžel nechtěl o druhém slyšet ani náhodou a já se smiřovala s tím, že zůstaneme jen tři. Po synových 4 letech jsem to hodně obrečela. Moje hodiny tikaly a já byla na dně, že manžel druhé nechce. Až po 4,5 jeho letech jsem zaznamenávala náznaky, že by druhé chtěl. A ted, v synových téměř 5 letech začínáme chtít oba. Vím jistě, že kdybych trvala na druhém dítěti dříve, tak by manžel zdrhnul. A vím jistě, že kdybych měla dvě po sobě jak jsem plánovala, tak bych byla vynervená matka, která by si to zcela určitě neužívala a jen bych přežívala. Teď do toho jdu jen s vědomím, že se o sebe starší syn v mnoha ohledech dokáže sám postarat a že budu mít na starost miminko a on si poradí hodně už sám. říkám upřímně, že mít dvě děti takhle brzy za sebou, tak to nedáme. Jestli mohu radit, počkej, až přijdou ty správné chutě na druhé. Užívej si první, kašli na dohody, kdy jste ještě děti neměli, teď je to jiné a máš právo na změnu názoru. člověk se vyvíjí a musí reagovat na nově vzniklé situace a potřeby. Nikdo tě za to odsuzovat nebude. Ptej se sama sebe, na co stačíš, protože nikdo jiný ti s dětmi nepomůže (na x hodin denně, kdy s tebou není manžel ani prarodiče). Spoléháš se na sebe, takže postupuj podle toho, jak to cítíš ty. Také s ohledem na děti. Každé dítě chce mít pohodovou matku a kdybys byla vystreslá, odnese to akorát to dítě (děti). Za nějaké tři roky bys třeba byla spokojená, jak si děti krásně samy hrají a mají k sobě blízko, ale ten první rok (dva, tři) prostě náročné jsou...
Toť můj skromný názor, rozhodnutí je na tobě...

Take bych asi pockala...navic za mesic, dva ci tri to muzes citit uplne jinak 😉 S manzelem bych si promluvila at vi, jake mas pocity, urcite to pochopi 😉
My se taky domluvili, ze druhe chceme po 2 letech a tak jsme i udelali... Je to trochu narocnejsi, ale to druhe tehu jsem mela trosku jine nez to prvni, treba budes mit stesti a nebudes se citit tak, jako poprve, az to jednou prijde 😉
Ja hlavne kolikrat diky peci o prvniho, nemela ani cas myslet na to, ze jsem vlastne tehotna 😀
Mala ma ted 4 tydny...se synem jsou od sebe presne 2 roky a 2 mesice a je to nekdy celkem hukot, chvili potrva, nez se doma sladime a nejak vypilujeme tu denni peci o obe ditka.
Ale nemenila bych...ja tedy hlavne i kvuli veku nechtela nic odkladat abych nerodila druhe ve 40ti 😉
Jeste dodam, ze prvni ditko nam dalo pekne zabrat v prvnich mesicich a ted je to peknej drak, ale zdravy a to je hlavni. Byla jsem pripravena na to, ze to tak bude i ted a mala je (tuk tuk) zlata 🙂 Krasne papka i spinka, mozna je to i tim, ze uz to pro nas neni nic noveho mit doma miminko 😉

Ahoj, ve spoustě tvých pocitech a zkušeností se umím najít a z toho důvodu druhé dítě nechci. Před prvním jsem chtěla dvě, prostě klasika, ale šestinedělí bylo pro mě tak náročné, že opravdu nevím, jestli bych to zvládla znovu. Ano, zkušenosti už jsou, člověk by byl víc na pohodu, ale hormony, nevyspání a větší kolotoč taky udělá svoje... Okolí to samozřejmě nechápe a na druhátko se neustále vyptává, ale pokud se na to sama necítím, nenechám se jím přemluvit. Nechci být potom nešťastná a cítit se provinile, že jsem nešťastná, jen proto, že mě k tomu okolí dohnalo. Každý na co se cítí. Obdivuji a smekám před vícečetnými matkami, vím, že mě to bude mrzet, že jsem malé nepořídila sourozence, ale opravdu se na to necítím. Takže s dovolením ti poradím, abys naslouchala jen sobě.

@milius nevím,proč to řešíš ted.sourozenci mohou být i dál od sebe( věkově). dej si čas a pak uvidíš,jestli tě stále myšlenka na druhé dítě přivádí k šílenství.

Ano,zazila jsem to stejne,jen s tim rozdilem,ze tehotenstvi jsem mela pohodove az do konce.Ale predstava vseho znovu,porodem pocinaje,mne desila.Bylo obdobi,kdy jsem si rikala,ze uz mozna ano,ale prisla nemoc dcery,nebo jen hkrecky kvuli zubum a nekolik bezesnych noci a vratilo mne to opet do stavu,ze druhe ne.Vyresil to osud sam.V necelych 2 letech mne potrebovali do prace,sla jsem.Vycistila jsem si hlavu,uzivala si vice dcery,kupodivu diky tomu,ze jsem resila i praci a musela z domu,jsem se o to vice na ni tesila a neresila kazdou blbost ci jsem se nad tim umela lepe a klidneji povznest.
Druhe ditko jsme prestali resit,uzivali si dcery a v dobe,kdy jsme videli,ze uz je dcera "samostatna jednotka",doma pohoda,jsme s manzelem pocitili touhu po druhem diteti,prislk to prirozene,nenucene a take se prakticky ihned zadarilo.Tehotenstvi pohodove,porod za odmenu,syn je zcela jiny,vubec neni uplakane miminko,nezazili jsme ani zadne koliky(a to mne strasili,ze kluci na to trpi),i kdyz plne kojim(nyni 5mes),jim od konce sestinedeli vse,zkusila jsem pomalu a kdyz nereagoval,pridala jsem dalsi potraviny,pohoda.Rozdil vekovy mezi detmi je 4,5roku a nemohu si to vynachvalit po vsech smerech.
Proto si dovolim poradit,vubec to nyni nereste,uzivejte pokroky vasi dcerky,nechte veci trochu plynout,ono se totiz plno veci vyresi trosku samo postupne a v klidu.

První těhotenství i dítě, bývají prý úplným opakem toho prvního 🙂

@milius Jasně, všude jsi četla, jak je mateřství nejkrásnějším obdobím v životě ženy, všechno to těhulkování, mimískování a "užívání si" a realita je jiná. Bohužel mediální obraz situace, kterou ještě neznáme nám často může přinést přehnaná očekávání.
Každopádně ohledně rozhodování o druhém (dalším) dítěti - nevím, kolik ti je, ale nemusíš se přece rozhodnout hned. Klidně to odlož o rok. Sama pozoruju, jak velký pokrok udělá dítě po 1. a 2. narozeninách a uvidíš, že to nebude tak horké. Pak samozřejmě záleží, jestli zvítězí tvůj "sobecký" postoj, že už to prostě nechceš znovu zažít (nepříjemné pocity v těhotenství, nevyspalost v prvních měsících po porodu atd.) nebo se "obětuješ" a pořídíš dceři sourozence (což jí rozhodně prospěje a dá hodně do života). Tou sobeckostí nemyslím nic zlého, před půl rokem jsem to samé taky řešila, takže jde spíš o to upřednostnit svoje zájmy před zájmy dítěte, které ho ale nijak zvlášť negativně neovlivní, pokud to tak uděláš.
Za rok nebo za dva se ti to v hlavě určitě vykrystalizuje, tak na sebe tolik netlač. Každopádně žádné rozhodnutí není špatné, pokud si za ním budeš stát celý život. 😉

Manžel ví, jak se k tomu stavím a akceptuje to, i když je vidět, že ho to mrzí. Někdy mám dny, že jsem si jistá, že bych to v pohodě zvládla, jindy jsem na prášky jen z té malé. Taky nechci zůstat na mateřské nějak dlouho, myslela jsem dohromady tak 5 - 6 let. Těším se do práce, vystudovala jsem vysokou a hned otěhotněla, vůbec jsem nečuchla k oboru. Říkala jsem si, že si to rychle odbytu, nějak to zvládnu a pak si budu užívat až budou obě samostatnější a já budu mít taky trochu svůj život. Ale právě se bojím, že budu na nervy a odskáčou to obě děti. Nevím jestli by třeba pomohl psycholog nebo je to prostě v člověku a nedá s tím nic dělat..

@mydvaapes1 to ale není jistota....my máme dvě deti a rychle za sebou, už při druhem těhu jsem si říkala hlavně ke konci, zda jsme to neuspěchali, ale už se nedalo nic dělat, ale zvládli jsme to dobře. Obě děti jsou hodné, mají svoje "řádění" ale vše se zvládlo....já kdybych čekala na vhodnou dobu, nemela bych druhé asi nikdy, i když v dobe kdy jsem otehotnela, plánovaně, jsem si myslela, že to zvládneme. A zvládli.

V tomhe případě bych chvilku počkala určitě, ale nespolehala bych se na to, že to po nějaké době přijde samo a já zase budu chtít...někomu se prostě pozdeji už nechce....a zase bych netlačila na pilu honem honem mít kupu děti jako smetí a ona chudera na zhroucení.....

@milius my mame dve po sobe hned, byl to na začatku zahul oproti maminkám s jedním, ale do prvního roku....pak si spolu vyhrály a já mám čas na uklid, vaření....vše.

Až budeš připravená tak se na to nebudeš ptát, prostě budeš vědět a cítit, že to tak má být... To je stejný jako když někoho miluješ a chceš si jej vzít... 🙂
Někdy to řeším taky, doma první rok jak po výbuchu, nezvládala jsem skoro nic, vařila jsem minimálně, co jsem uklidila nebylo nikde vidět, když malá plakala kolikrát jsem brečela s ní, že nevím co jí je a přišlo mi to líto 😅 ... Příbuzní nefungovali tak jak jsem myslela, že budou, i když šlo i o první vnoučátko... A stejně, půjdu do toho ještě a znova... Nějaká zkušenosti jsem nabrala, a i když to bude úplně jiné, protože už se budu starat o dvě, myslím, že mě to uspokojuje přesto všechno mnohem víc než práce, kde jsem strávila víc jak 10 let, jenže ten dětský úsměv je přece jenom nejvíc 😵 ... Jen musím slevit ze svých nároků, že vše doma nebude dokonalé, ale pokud máš podporu v manželovi je to do začátku dobrý start... 😉

@agne přesně...já říkám, že píglovat budu až v duchodu :D tohle vše je prostě život.

Jo jo mam to samý. Klukovi bylo ted dva roky a mam jakoby nejvyssi cas na otehotneni. Tehu bylo v pohode, ale ten porod, ktery nakonec skoncil cisarem, boj s kojenim, nevyspanim, koliky. Syna mam rada, je mi 35 a taky resim co jako. Nekdy bych se nejradsi vratila okamzite do prace a nekdy premyslim, jaky by to bylo byt ne 3, ale 4. Nejsem uplne matersky typ, jsem jedinacek, takze proste nemam jak posuzovat, jaky to je mit sourozence 😄 furt cekam na nejaky znameni nebo neco co me tohle dilema vyresi. Ale pokud te nejak extra netlaci cas, dej tomu volny prubeh a uvidis.

Jako bych cetla o sobe, zvlast s temi novymi situacemi. 😅 Akorat mne bude letos 33, takze na nejake rozmysleni a vyckavani na ten spravny cas, aspon z meho pohledu, neni cas. Proste do toho pristi rok (snad) prastime a dej se co dej, at se stane to, co se ma stat. 🙂 Pokud te netlaci vek, pockala bych, az se na to budes citit. 😉

Ahojky, já mám úplně ten samý problém jen s tím rozdílem, že manžel mé rozhodnutí odmítá respektovat, a kdykoli se zmíním, že už druhé dítě nechci, urazí se a cítí se hluboce dotčen☹. Asi si pořídím tajně antikoncepci a budu se tvářit udiveně, že nám to "nejde," nebo nevím.

Taky jsme plánovali dvě děti po dvou letech od sebe, ale to je prostě scifi, to se reálně nedá zvládat. Mám kamarádku s dětmi sa takovým věkovým rozdílem a je opravdu viditelně nešťastná a strhaná. Když už, tak děti s takovým věkovým rozdílem, aby to první bylo nejen soběstačné (schopné samo chodit, jíst, čůrat), ale i schopné mamince efektivně pomoct s miminkem (podat lahvičku, pohlídat).

Dle mě mají ostatní pravdu v tom, že na druhé docela dost spěcháte, počkej ještě aspon 2 roky, starší bude samostatnější, už s ní bude trochu řeč a budeš to vnímat úplně jinak. My máme holky po 16 měsících a byl to fakt záhul, pokud máš pocit, že ještě pořádně nezvládáš první, s druhým by to teprve byl mazec. 😉
@milius

přiznám se, že ani jedno těhotenství jsem si moc neužívala, první dítě - syn byl plačtivý, je to hodně náročné dítě do teď; jenže já jsem jedináček a nechtěla jsem, aby moje dítě na tom muselo být stejně jako já; dlouhé roky jsem si jako malá pod stromeček přála živé miminko a nic jiného; myslím, že to mluví za vše; proto u mne touha po druhém dítěti byla dost silná a tak mám i druhé dítě; to relativní příkoří trvá relativně krátce, ale dle mého názoru má dlouhodobé benefity; myslím si, že každý někdy tápeme, i u třetího dítěte si máma nemusí vědět rady, ale s dalšími dětmi už to obvykle tolik neřešíš, protože nemáš čas

@milius Ahoj, Miluš. Tak my máme tři děti po dvou letech a ještě jsem v mezičase byla těhotná a třikrát potratila... každopádně děti jsme max. po dvou letech chtěli, taky mám VŠ, věk tak tak, chtěli jsme tři děti a nechtěla jsem doma zůstat deset let. První dvě děti byly ještě super, se třetí už jsem padala na pusu. Hlídací babičky nemáme a když jsem si potřebovala odpočinout, museli jsme si zaplatit hlídání. Nicméně mít děti dva roky po sobě je super, jsou si blízcí, všechno krásně dědí, neměnila bych. Pro mě je to teda fakt záhul, v létě jsem dokonce z vyčerpání skončila v nemocnici. Ale naučila jsem se poznat své hranice, manžel pochopil, že když říkám, že nemůžu, tak už fakt nemůzu, začala jsem taky na menší úvazek pracovat, děti jsem průběžně dávala do školiček a takhle to už jde zvládnout docela dobře, ke spokojenosti všech.
Musíte doma probrat, co je pro Tebe reálné a za jakých podmínek. Já si s každým dalším dítětem třeba vyžádala více času pro sebe, chodila jsem od šestinedělí cvičit, když to šlo, tak odpo na skok na kafe, do obchodu bez dětí, děti jsem od necelého 1,5 roku sem tam dávala do školiček (stojí to sice majlant, ale moje nervy jsou k nezaplacení). Jsem taky z Brna 🙂

@milius myslím, že na to zbytečně spěcháš... po roce je brzo na většinu maminek 😉
užij si to, že v tomhle roce se malá mnohem více osamostatní a bude s ní větší zábava 😉
oraz si, jdi do divadla, tancovat, sportovat, co Tě baví prostě a nech ji trochu víc pohlídat pokud to jde...
já měla druhé 2 letech a 2 měsících a byl to záhul (nebylo to plánované)... starší to nesl ne moc dobře, já makala na 200 %... něco nám trošku uteklo, nedalo se to stíhat (oba byli dost nároční, řešili jsme i zdraví atd.)...
se starším jsem to pak doháněla o 2 roky později kdy bylo už víc klidu a mohla jsem ho vzít ven víc samotného atd... (mladší na mě v té době konečně přestala extrémně viset)...

mateřství není o počtu dětí, ale o tom, aby byli všichni v pohodě - děti, Ty i manželský vztah 😵

jinak u druhého dítěte už budeš víc vědět co a jak, v tom je to zase jednodušší 😉 ale nenalož si prostě moc.... jaký máš vůbec důvod už plánovat druhé? jestli Tě otravuje otázkami okolí tak je ignoruj... to je klasika - a kdy budete mít miminko? a kdy budete mít druhé? jé, máte páreček, tak to už další mít nemusíte 🙄
všichni jsou chytří jak rádio - ale to už sis asi všimla 😀

@mysicka_lb
myslím si, že hodně záleží na tom, jak je do celého procesu zapojen partner; pokud přijde a dá si nohy na trnož, tak chápu, že jí není úplně do smíchu; ostatně, ani mě není často do smíchu, a to se partner fakt dětem věnuje a pomáhá hodně i doma; na druhou stranu, já stále vidím ten benefit, kdy jsou si děti věkově hodně blízko a v budoucnosti z toho budou těžit... no, možná se mýlím, ale pevně věřím, že ne 😎

@milius dočítám to s tou prací co píšeš... fakt na sebe zbytečně tlačíš si myslím 😉
jinak já byla doma 6 let a nejsem mega mateřský typ a poslední 1-2 roky mě to fakt nebavilo, měla jsem depku z toho... hodně mi pomohlo když šel starší do školky... mladší šla do soukromé předškolky ve 2.5 letech... kdybych měla peníze, tak bych ji dala dřív.. zpětně jsem měla vybrat třeba stavebko a dát to za hlídání a jít do práce....
ne každý je nadšený z toho být doma a x let se starat o malé dítě, mně to u prvního bavilo, u druhého už jsem chvílemi nemohla...
super pomoc je jít cvičit, ale fakt si zamakat, já např. ač nesnáším běhání jsem běhala na pásu do zblbnutí, to nádherně vyčistilo hlavu, někdy jsem i zapomněla že mám děti 😅

ale musím napsat, že dneska je jim skoro 5 a 7 a jsou k sežrání... chvílemi to byl fakt maras... ten poslední rok si je fakt užívám... možná o to víc, že část MD byl fakt nářez...

@madrilena s tou blízkostí dětí to není žádná záruka... naši jsou od sebe 2 roky, první tři roky co se malá narodila se věčně rvali, fakt extrém 😖 teď je to tak nějak na průměru, už si to sedlo...

ale já třeba mám ségru o 2 roky, celé dětství jak dvojčata a teď se skoro nevídáme.... mnohem víc jsem v kontaktu s bráchou co je o 11 let mladší.... nedá se to fakt dopředu odhadnout 😉

ahoj, vím, že to hodně lidí neřeší, ale my jsme chtěli do dvou let taky druhé. Nakonec řízením osudu to vyšlo tak, že jsou od sebe 5,5 roku. Musím říct že prvních problitých 9 měsíců se u druhého změnilo na opět 9 kompletně problitých měsíců. Nejvíce mě štvalo, že nejsem 9 měsíců schopna ničeho jiného, než ráno šavle, celý den držení šavle, přijít domů a lehnout a malý ať si děla co chce..... tlak mi lítal nahoru dolů a já myslela, že to místy nepřežiju. Po skvělém porodu mi ovšem pořád lítal tlak a ještě teď si musím dávat pozor, takže 1 rok svého kluka jsem promrhala.
Ale ten věkový rozdíl je báječný, malá se úplně bezproblémová a kluk se k ní chová sqele.
Takže moje rada nenech se do ničeho vmanipulovat, stejně nejvíce stará matka. Jak je v reklamě ..... maminky si nemůžou vzít volno. A nestresuj se😀

ahoj, já jsem původně chtěla mít 3 děti, s věkovým rozdílem po dvou letech 🙂 mám jedno - po asi 5ti letém čekání, než manžel svolí, že je připraven... malá se narodila akutním cs, málem jsme to obě nepřežily, a na základě toho se manžel rozhodl, že další dítě nechce... já jsem chtěla moc, navzdory tomu, co se mě/nám s malou stalo, jsem chtěla jít do druhého a klidně i dalšího dítěte. V noci nespíme doteď, malé jsou 3 a čtvrt roku. Manžel stále nechce o dalším dítěti ani slyšet, já jsem nastoupila do práce, a teď můžu říct, že za podmínek, ve kterých teď jsem, další miminko nechci (ne, že bych nechtěla miminko, ale nerozumím si v tomhle důležitém bodu s manželem a od toho se odvíjí všechno ostatní), cítím, že bylo rozhodnuto za mě a já s tím nemůžu nic dělat (pokud chci zůstat s manželem, tak si s nikým jiným dítě nepořídím 😀), nejsem připravená a nechci další dítě, kdyby se mělo opakovat vše, co se opakovalo po porodu naší malé (nemyslím tím zdravotní stav, ale neshody s manželem, atd. atd.). Pokud se na miminko necítíš, prober to s manželem, je to opravdu základ všeho, pak se to dá řešit.. 🙂