Kontaktní rodičovství u miminka - zkušenosti po letech?

Take jsem toho nazoru, ze pokud delate to, co citite, ze je spravne a vsem zucastnenym (tedy zejmena matce a diteti) to plne vyhovuje, je to opravdu spravne. 🙂

Bez nejakeho studovani presnych nalezitosti kontaktniho rodicovstvi ho tak nejak intuitivne od narozeni praktikuju...spolecne spani, noseni (kocar nesnesla, protoze je strasne zvedava a nevidela ven, tam to o tom kontaktu az tak nebylo 😀 ), bezplenkovani, v zadnem pripade nenechavam vyrvat. Ale! Dusledne rozlisuju mezi placem "neco mi je" a "jen se vztekam a zkousim to". Zastavam nazor, ze i velmi male dite neni blbe a naopak je velmi vnimave, takze od zacatku spolu komunikujeme, vysvetlujeme a svete div se - do urcite miry samozrejme - to funguje.

Zkusenosti "po letech" zatim bohuzel nemam, zatim jen "po mesicich", ale troufam si tvrdit, ze je na dcerce videt, ze ma ve me plnou duveru, ze vi, ze kdyz bude chtit, pochovam ji a nemusi hystericky rvat jen co ji odlozim, protoze se boji, ze jen tak si ji do naruce znova nevezmu...uz ted v pul roce se mi zda dost samostatna, prozkoumava okoli, neboji se cizich lidi, proste mam pocit, ze tam je vybudovany ten vztah duvery. Vi, ze kdyz me bude potrebovat, jsem tu a nemusi se bat 🙂

Navic kazde dite ( i rodic) je jine, ve vychove hraje podstatnou roli dost faktoru, takze si myslim, ze nejde tak uplne rict, ze kdo (ne)praktikoval kontaktni rodicovstvi, to delal/nedelal dobre...

Ja se vzdy ridim heslem, ze vse delam tak, abych sama ze sebe mela pocit, ze jsem to udelala nejlepe, jak to slo. 😉

Dite ma mit sice nastavene urcite hranice, aby se rodic nestal jeho otrokem, ale samozrejme adekvatne k jeho veku. A postupne.

Nebudu to dlouze rozepisovat 🙂 Dcera má 4,5 let, stejně jako píší maminky přede mnou, kontaktní rodičovství jsem praktikovala automaticky, cítila jsem to tak. S dcerou jsem si vytvořila nádherný vztah, nikdy jsem s ní neměla žádný výchovný problém, nezažila jsem u ní vztekací období, nikdy jsem jí nemusela bít, vždy se s ní na všem dohodnu. Můžu pyšně říct, že je to nejhodnější dítě v okolí a to mi potvrzují i učitelky ze školky. Byla vždycky víc citlivější, bojácnější, ufňukanější, ale jak nastoupila do školky, tak se rychle otrkala a není to žádný vořezávátko 🙂 Vždycky měla problém se spaním, bojí se spát sama, takže má v pokoji dvoulůžko a spíme s ní. Přiznám se, že někdy je to trochu otrava, když už by člověk se rád svalil k televizi ale musí uspávat a ještě je hrozně kontaktní, chce držet za ruku a celou noc se na nás lepí a hlídá, jestli jsme neodešli 🙂 Všichni kroutí hlavami, že jsme její otrok, ale já si to užívám, když se k sobě přitulíme a vyprávíme si pohádky, nebo si zpíváme a to malý teplý tělíčko za chvilku začne oddychovat a já vím, že to za pár let skončí a já budu trnout u telefonu, kdy se vrátí z diskotéky 🙂 Já si děti užívám, neobtěžují mě, tyhle roky jsou sice nejnáročnější, ale taky nejkratší a vím, že přístup, který jsem zvolila byl ten pravý 🙂

Tak já teď u svého třetího dítěte byla hodně kontaktní a bylo to hrozně krásný, ale teď ve svých skoro 18m se ode mne nehne na půl metru..

Jeee,ja nevěděla,že se tomu říká takhle,u nas to každý nazývá rozmazlovani. V tom případě ano,praktikuji kontaktni rodičovství,ze stejneho duvodu jako ty 😀,moje dítě odmítá spát samo v postylce,takže od jejich dvou týdnů spinka s námi,nošení vyžaduje,akorat nemam šátek,ale ergo nositko,vyžaduje spousty kontaktu a doteku,musí mi nebo manželovi byt stále na blízku,když ji "odlozim" a jdu neco delat vydrží max. Pul hodiny a to je moc,pak brečí,dokud ji nepochovam,sme na zaacatku,je ji 3,5mesice a sem velmi zvědavá co zní vyroste,jestli to pomůže k tomu aby byyla spokojena,vyrovnana apod. Vyhovuje nam to zatim oběma,jinak plně kojim,ale dudlik naštěstí neodmítá,to uz bych sni prilozenou neudelala vubec nic

U obou dcer jsem byla absolutně kontaktní. Furt spolu, šátek, spaly na prsu u nás v posteli, furt v náručí. Teďka jim jsou 4 a 6. Jednička je už ve škole. Samostatná, sebevědomá. Když jsem viděla prvňáčky co plakali a odmítali jít do třídy, nebo se furt drželi maminky za ruce a nechtěli si potřást rukou s paní učitelkou, tak jsem si říkala, jak jsem ráda, že moje dcera je samostatná jednotka. Dvojka je ve školce od dvou a půl (já se vracela do práce), taky, žádnej problém, s kolektivem vychází, neplakala snad nikdy, parťačka učitelek. Mám pocit, že tím, že odemně cítili absolutní lásku, pocit bepečí a mohli mi důvěřovat, že jsem tu pro ně, tak se ve správný čas odpoutali a začli fungovat sami... Je fakt že loučení probíhá vždy bouřlivě (objetí, pusinky...), ale nikdy s pláčem - vždy vesele "Ahoj mami, mám tě strašně ráda a bude se mi stejskat, ale běžím do školy". Jsou samostatné i doma, nepotřebujou mně furt za zadkem (pustěj si pohádku, udělaj si kakao v mikrovlnce, vezmou si jídlo... Nelituju 🙂 Vůbec, určitě to byll správnej krok ve výchově.

@rajecka presne tak, lepe bych to nenapsala 😉 deti si ma clovek uzit, dokud to jde, strasne rychle to utece...

@anetka1701 dekuju za povzbuzeni, ze to co delam je spravne 🙂