Koncept kontinua - máte praktickou zkušenost?

ono aby to fungovalo clovek by musel zit v podobne neporusene spolecnosti jako zijou ti indiani, v takovem kmenu, kde jsou vsichni jako celek a zaviseji jeden na sobe...v nasi spolecnosti uz tak fungujeme pouze jako rodina proto je to kontinuum narusene...a i jako rodina to vzdycy nefunguje, snaha se hada s tchyni, manzelka s manzelem nebo s detmi...vyjdes na ulici a jsi pro ostatni cizi clovek...kdezto u tech indianu je to tak ze zijou v kmenech v lesich nebo v horach Andach v malych domeccich kde se znaji ziji spolu ...proto jsou take stastnejsi a umi se lip poprat se zivotem a ano meli bychom si z nich vzit vzor...jenze to uz taky nebude mit dlouheho trvani...politici jejich zemi rozprodavaji hektar po hektaru a nuti je aby se "civilizovali" a oni odchazeji do mest kde se snazi pracovat , propadaji alkoholu, neumi jist evropskou stravu a trpi a tloustnou...je to sehno mo smutne a reknu ti ze epodruhe uz knihu cist nemoohu protoze na me pusobi strasne depresivne....myslim ze by si ji meli precist hlavne ti mocichtivi ale s tema podle me nic nehne, maji srdce z kamene...

Mám- díky nošení jsem si odrovnala páteř a díky návyku dítěte na společné spaní se doposud nevyspím, bohužel dítě i ve třech letech naprosto odmítá spát ve své vlastní posteli, tak nyní díky mému těhotenství spí s manželem, náš sexuální život šel díky tomu do kytek už dávno a muž je nevyspalý a nevrlý. Tož tak u nás 😀 😒

@blandik Já jsem se tou knihou docela inspirovala, samozřejmě ne vše se dá převést do naší společnosti (nemůžeš u nás děti jen tak vypustit ven, protože právě nefunguje ta sociální sousedská síť, nemůžeš je nechat běhat nahatý, abys poznala, kdy se jim chce na záchod, protože je zima apod.), ale myslím, že ta hlavní myšlenka je přenositelná kamkoli. Takže jsem syna nosila, když to chtěl (teď už skoro vůbec, zalíbilo se mu v kočárku - ale nenutila jsem ho k tomu - měla jsem s sebou vždy kočárek i nosítko a nechala jsem na něm, v čem bude), spí s námi v posteli, ale tak asi poslední měsíc začal dobrovolně usínat ve své postýlce (kterou máme přisunutou bez bočnice k naší), někdy si v noci přeleze k nám, někdy ne. Když jo, tak ho nevracím, ale přitulíme se.
Ještě ho kojím, i když už i to pomalu končí, už si na to kolikrát ani nevzpomene, jen občas před spaním.
A co mi přišlo hrozně důležitý - ta myšlenka, že se nemá podřizovat život dítěti, ale že se má dítě stát součástí tvého dosavadního života. Samozřejmě, do práce nechodím (to bohužel v naší společnosti není moc možné), ale jinak si víceméně dělám co chci (učím pár kurzů, chodím na kafe, hraju divadlo) a syn je pokud to je jen trochu možné všude se mnou. Cestou z kavárny se prostě jenom stavíme na hřiště - přizpůsobujeme se sobě navzájem🙂.

@blandik Jo, a taky ho nechávám hrát si se vším - měl už v ruce nůž, nůžky, šroubovák, kleště i kladivo, samozřejmě pod dohledem, neublížil si a myslím, že by si neublížil ani kdybych se na něho nekoukala. Už ví, že na některé věci se musí opatrně a rozumí tomu, když mu to řeknu.
Už si přesně nevzpomínám, co ještě bylo v té knize četla jsem takových víc, tak se mi to všechno plete dohromady 🙂.

stejně jako @hamma, od malinka mu do ruky dávám vše, co chce - nejprv byla nejnebezpečnější věcí snappi sponka (kamarádka mi říkala - naše Zuzka se tím škrábla, to mu nedávej! 🙂 ), v pár měsících pak v pohodě nůžky i nůž (co fakt nechci, to mu prostě neukážu (jehla) ) a tahle důvěra mi moc vyhovuje (myslím, že to v sobě právě čerpám z inspirace KK)
společný spaní jsme plánovali, ale nikdy jsme se to moc nenaučili a dodnes se nám to nedaří. Nějak nevím, jak na to.
Ale když jsem tu knížku přečetla, pamatuju se, že jsem cítila docela rozčilení - tak kategorická a v některých věcech povrchní! DOhromady mi z toho zůstala ta základní myšlenka - to kontinuum, který se snažím naplňovat hlavně podle svýho citu. Hodně konkrétních rad se mi aplikovat prostě nedařilo. Co mi nejvíc chybí, je možnost začlenit dítě "jen" do obyčejnýho běhu života - prostě ta forma "maminka s miminkem sami doma" tomu moc nenyhrává, a ač to ani mě ani jemu nevyhovuje, je to tak... maluju si, že s každým dalším dítětem tohle už může být jen lepší - bude nějakej ten běh života...

@kocicinka ahoj a muzu se zeptat proc syn nechce spat sam,? my jsme to udelali tak ze jsme ho ve dvou letech a neco dali do jeho pokoje a spi tedy sam....ale mozna ze je to tim ze cekas miminko? jinak je pravda ze noseni zada bohuzel odrovnava.... 😖 ja ted u druheho ditete nosim daleko min protoze uz to proste nedavam fyzicky jsem fakt rada a kocarek 😅

@meleri Já si nemyslím, že by nošení odrovnávalo záda - pokud máš správně uvázaný šátek nebo dobré nosítko a nosíš dítě opravdu od narození, aby se ta zátěž postupně zvyšovala, tak by to neměl být problém.

Já se na názor dnes ptala doktorky. Říkala, s mírou. U prvního dítěte jsem to dělala napůl. tedy nosila jsem ho dost, v ruce a v manduce, ale když byl v klidu třeba v lehátku (a já jemu na blízku), nechala jsem ho. Spaní ve společné posteli s emi neosvědčilo, já takhle neusnu, takže to neaplikuju.
Teď u holky nosím taky, ale zase jako u kluka, když je klidná a zaujatá něčím, nechám jí. Čili napůl...
Pokud tu někdo děláte tento koncept 100 %, zajímá mne, zda je to na dítěti znát? Je klidnější (tedy pak starší dítě), nepláče, je samostatné?

Jinak 100% nošení mne odrazuje v tom, že se bojím o záda dítěte. Byla jsem na takové přednášce pro zdravotníky, kde vyloženě před nošením varovali, tam to bylo jasné . nenosit vůbec, doku dítě nemá aspoň trochu ustálenou páteř, což je ve 3 letech. To je ale pak nošení na nic, že jo?

Myslte, že když se tahle metoda dělá tak napůl jako já, že má nějaký smysl, nebo ne? 😕

@mikulka Ahoj! Tak já mam zkušenost takovouhle - Eliška byla uplakánek -děsnej!! Kočárek a podobný srandy nenaviděla, nosila jsem jí v šátku, v ruce, v nosítku, houpala jsem jí, prostě všechno možné, v posteli s námi spala jen pokud jsme obě vytuhly u kojení, což časem bylo docela často 😅 Sama v klidu nikdy moc nebyla, takže první tři měsíce byla opravdu v náručí skoro non-stop, pak se to pomalu začalo usměrnovat, takže se lopotila i na zemi a nakonec i spala v kočárku. Ted je jí 22měsíců, je tulivá, nikoliv však zavislá na mě, je samostatná -sama se nají (jako člověk), oblíkne se, obuje, omyje, krásně spí...je zlatá...

ještě než jsem si KK přečetla, tak jsem si pořídila šátek, vybírala nosítko, byla jsem rozhodnutá látkovat a spoustu věcí praktikovat tak nějak alternativně (i když já to jako alternativu nevnímám, přijde mi to naopak přirozené).

knížku jsem nebrala jako praktickou pomůcku, ale spíš jako duchovní náhled na mateřství. pomohla mi uvědomit si, že to, co se mi honí hlavou, je správné, a že mám dát na svoje instinkty.

ale prakticky - nosila jsem v šátku, protože syn hodně brečel a usínat sám neuměl. když se nám ho podařilo uspat a položili jsme ho do postýlky, tak byl za pár minut vzhůru. v šátku mi spal i 4 hodiny.
později spával v hacce, kterou jsme měli zavěšenou v obýváku (přes den).
v noci spal v postýlce, kterou jsme měli jako tzv. balkon, tj. bez jedné bočnice.
od narození jsme si ho často brali do postele, když se v noci budil a plakal. i teď, když se budí nad ránem, tak ho prostě vezmu a dám mezi nás do postele. nemáme s tím problém.
jinak už usíná (po obědě a večer) v postýlce sám.
zpětně jsem si ověřila, že jsem udělala dobře, když jsem ho jako malého nosila, než abych ho násilím "učila" usínat. naučil se to sám naprosto přirozeně a "bezbolestně".

neříkáme mu věty typu - tam nelez, to ještě neumíš, to nezvládneš, spadneš, uhodíš se, s tím si nemůžeš hrát, to by ses zranil... ne proto, že to píšou v nějaké knížce, ale proto, že mi přijde nesmyslné toto někomu říkat.

do ničeho ho nenutíme, nic mu nepodsouváme. samozřejmě má své mantinely a hranice a na těch bazírujeme, ale on už je docela dobře rozlišuje. dokáže si pěkně hrát sám, a když přijde a vyžaduje pozornost, tak se mu prostě věnujeme.

samozřejmě se to neobešlo bez komentářů od rodinných příslušníků, ale je mi to jedno, je to moje dítě a já vidím, že ho vychovávám dobře a jsem s tím spokojená.

@hamma ahoj mam Manducu a muj nazor byl stejny jako tvuj dokonce jsem se dostala do dobre kondice a chodila s malym na dlouhe vylety po lese jenze pak prislo druhe tehotenstvi a porod a vsechno slo do haje a nevim co mam se zady ale dost me boli jakobych prisla o vsechy svaly jak na brichu tak na zadech...nevim ale nosim porad po rukach nebo na zadech v manduce casto se mi stane ze tlacim kocar a nesu zaroven nebo nesu na zadech a pak jeste na ramenou patnactikiloveho a nejenze me boli zada ale i slapky na nohou ze mam pocit ze snad budu mit brzo ploche nohy... ☹ jenze me nebavi sedet na hristi a tak do toho lesa proste jdu a pak to tak dopada.... 😅
@mikulka prekvapilo me ze na prednasce vas od toho spis odrazovali...ono pokud ma clovek tu satku a umi to a nebo tu manducu ci ergo ve kterem uz to fakt zkazit nejde tak si myslim ze je to v pohode..ja bych rekla ze naopak ze kdyz das do Manducy dvou a pul tri lete dite tak mu v ni nebude dobre, to se stalo mi ze pak uz jsem toho musela nechat protoze vylezl z manducy a mel nohy oblouku a stezoval si na bolest takze je to fakt mineno spis pro ty hodne male deti...ja teda nevim ale hodne spatne jsou ty klasicke klokanky a pak to noseni celem dopredu do toho bych fakt nesla. jinak moje deti jsou kazde jine ten starsi je certik bertik a noseni ho opravdu uklidnovalo a ten mladsi je klidny a noseni ma taky rad celkove bych rekla ze noseni opravdu uklidnuje a podporuje komunikaci, dite vidi jako ty pta se te co je to a ono vidi stromy zvirata auta jako ty a muzete o tom hezky spolu mluvit kdezto toto v kocarku nejde...Jedine minus v noseni vidim ze v nositku dite nenakrmis na to je kocarek super a pak nektere deti v nositku nechteji spat treba muj mladsi syn v tom neusne....

@ikarkulka Ahoj! Přečetla jsem si, co jsi napsala a...jako bych to psala sama. Slovo NE u Elišky příliš nepoužíváme a zakazuju to i babičkám, Neříkám jí spadneš, ale když už, tak bud opatrná, abys neupadla... Zaujala mě tvá poslední věta co na to říkalo okolí? Já jsem z reakcí některých lidí pekelně v šoku a vlastně musim přiznat, že je nechápu...

@dlabinecka ahoj 🙂
abych řekla pravdu, u některých lidí mě jejich reakce nepřekvapila, očekávala jsem ji.
dobrá průprava na tyhle řeči byl náš životní styl, který jsme vedli s manželem ještě dlouho před tím, než jsme se rozhodli pořídit si dítě. dřív jsem to dost řešila, měla jsem pocit, že to musím přede všemi obhajovat a hlavně jim stále vysvětlovat svůj postoj.
časem jsem pochopila, že to nemá cenu. je to nezajímá a nechtějí o tom diskutovat. prostě mi jen potřebují sdělit, že jsem divná a dělám to špatně a moc čtu. takže jsem přestala plýtvat svým časem a energií a většinou to naprosto přecházím.
co se ale týká dítěte, tam je to složitější. když mi někdo řekne, že jsem magor, když dítě nosím, že ho rozmazlím, tak to můžu přejít bez povšimnutí a myslet si své.
když se mi ale eliáše snažili odmalička posazovat, později ho vodili za ruce, ačkoli ještě nechodil, snažili se mu tajně dát "něco na přilepšení" (např. kupovaný vanilkový "pudink" ve 3 měsících), nebo když mu říkají "ta tvoje maminka, ta je ale praštěná", "proboha, tam nelez, spadneš a bude tě to bolet", "pošlu na tebe bubáka, jsi moc moc zlobivý chlapeček!" apod., tak nemůžu zůstat nečinná.

takže řeknu, že my to takhle neděláme, vysvětlím proč, sdělím svůj názor a na závěr dodám, že i kdyby s námi ostatní ten názor nesdíleli, tak že my si to takhle prostě přejeme a prosíme je, aby to respektovali.
vidím ty úšklebky za zády, ale naštěstí jsme teď ve fázi, kdy když něco řeknu, tak to víceméně respektují.

ale musím být pořád ve střehu, protože oni často dělají věci nevědomky, neúmyslně 😀

a k té druhé části, že je nechápeš... všimla jsem si, že když mi takhle nevyžádaně radí nějaká mladá maminka, a já ji požádám, aby toho nechala, tak že jí to většinou dojde, protože sama tohle (i když v jiné formě) určitě zažívá také - že jí někdo kecá do výchovy.
naopak nejvíc mají potřebu radit mi a zesměšňovat mě holky, které samy dítě ještě nemají, ale myslí si, že vědí přesně, jak budou dítě jednou vychovávat, a že jedině ta jejich výchova je správná.

@ikarkulka Když já prostě nechápu, co na tom nechápu 😅 Nemyslim si, že bych tento postoj hnala do extrémů. NApříklad tchýně - Eliška je od 21měsíců bez plenky , její rekace? No konečně... že jsme jí to neučili už dávno nám předhazovala denně. nechala jsem jí být, najednou sama přišla a začala čůrat do nočníku, od prvního dne je bez nehod. Nikdy jsem jí nenutila sedět na nočníku -proč, proboha? Všichni chtějí své děti všechno učit.. Eliška byla fakt extrémní uřvan, a docela dlouho jsem se snažila vměstnat do tabulek, do "standardů", než mi v podstatě sama ona vysvětlila, že takhle to není přirozené, začala jsem poslouchat jí a svou intuici -najednou to všechno šlo. Nikdy jsem nepochopila,. když mi někdo říkal, že si mě nošením v šátku zotročila a že jí rozmazluju. Kdyby věděli, jak mě se tímhle řešením ulevilo... Nechat dítě vyřvat? nepochopim, jde to i jinak -mám dvakrát vyzkoušeno... Proč si teda matky pořižují děti, když si je nechtějí užít?!?

@dlabinecka v KK je zajímavá věta - styděla jsem se Indiánkám přiznat, že tam, odkud přicházím, si ženy netroufnou vychovávat své děti, dokud si nepřečtou chytrou knihu, kterou napsal cizí muž.

a tím to asi taky je - nevědí, nejsou si jisté, společnosti jim podsouvá svoje názory (to musíš, to nesmíš), tak si přečtou knihu, často sáhnou po špatné... do toho poslechnou rady maminky nebo tchýně (my jsme vás takhle vychovali, a taky se vám nic nestalo), a už se vezou.
když pak vidí něco jiného, tak je to zarazí, ale vůbec si nepřipustí, že by to tak mohlo být lepší. tak tě hned (třeba i v dobré víře) informují o tom, že to děláš špatně, a že to musíš takhle...

nevím, jak jinak si to vysvětlit.

@meleri Nevím, proč nechce spát sám, prostě nechce. Moje těhotenství nemá na to žádný vliv. Je takhle zvyklý od malička a tak na tom nechce a nehodlá nic měnit. Dětský pokoj nemáme, spíme všichni v jedné ložnici. Když Jonáš zjistí, že je v posteli sám( máme v ložnici krom manželské postele ještě jedno jednolůžko, kde jsem ho učila spát samotného), tak se jednoduše zvedne a jde k nám, nebo ráno ke mě, když táta odejde do práce. Jako ono je to příjemný usínat s ním v posteli, to jo. Jenomže k ránu se začne hrozně mlít, kopat nás a lehat si přes nás, takže se s ním dá vyspat tak do dvou, pak už je to hrůza...

@hamma já jsem nosila pravidelně od narození, ale nemůžu si pomoc, pěti a patnáctikilový dítě, to je prostě znát ten rozdíl, přestože se zátěž zvyšuje postupně. Toto bych až zas tak nehrotila, protože si myslím, že indiánky nosí hlavně z nutnosti, nežli z přesvědčení, že je to tak správné. Kdyby tam měli cesty, tak by třeba taky začali kočárkovat 🙂
Já jsem střídala šátek( později manducu) a kočár a kočár mi vyhovoval víc. Jonáš hodně spal, tak jsem ho "uvozila" a nechala spát na zahradě, eventuálně v parku, já jsem si sedla na lavičku a učila se....
Jemu bylo vcelku jedno, jestli se nosí, nebo vozí.

@ikarkulka Jo, proto je těžké tuhle myšlenku v naší společnosti aplikovat. Přesto to dost těžko chápu, jsme zvířata, příroda nám něco vymyslela, vždyt poslouchat sama sebe je prostě nejjednodušší. Proč se carabit s kočárem, když můžu mít miminko u sebe, mít volné ruce, jít do lesa -kamkoliv a ještě u toho mít spokojené dítě, proč cpát do dítěte ve 4měsících cokoliv jiného, než mléko, vždyt je to prostě složitější! proč vodit dítě za ruce a pak naříkat, jak mě z toho bolej záda. No nic, asi jsem jiný druh 🙂 Ale díkybohu už se leckde setkávám s pochopením. Moc mě potěšila moje maminka, která všechny moje myšlenky akceptuje a snad i chápe a souhlasí s nimi. Bohužel tchýně to vidí drobek jinak, ale to mi zase nervy nedrásá 🙂 Ale tak nějak si myslim, že k tomuhle nakonec musí dojít (tedy spíš se vrátit) všechny maminy....

@kocicinka To je zajímavá myšlenka - že nenosí z přesvědčení, ale z nutnosti. Je to tak, my se tu stále snažíme napodobovat "přirozenost", protože sami už nevěříme v tu vlastní, a ani kolikrát neutušíme, jaké pohnutky k tomu vedou lidi z úplně odlišného prostředí - oni pro to ani nemají tenhle intelektuální podklad - nepotřebujou ho 🙂 Většina z nás už ho potřebuje, abychom si jakoby obhájili (hlavně před tím okolím), co je nám v podstatě vlastní.

Tím neříkám, že je na tom něco špatného-naopak, jen to má někdy daleko k tomu naslouchání instinktům 😉 Já jsem taky hodně nosila, ale ne zas tak moc (50 kg a nic moc záda), teď ještě občas nosí manžel, ale nebylo to u nás nějaké dogma, malá byla spokojená i bez nošení. Chovala jsem, hodně na malou mluvila, nikdy jsem nenechávala zbytečně o samotě, spala s námi v pokoji, ale vedle v postýlce vždy nablízku, bez potřeby městnat se k nám. A ač jinak ráda a hodně čtu, tak právě ve výchově jdu trochu jinou cestou - čtu málo 😅 Jsou mi blízké knihy jako RaBR i KK, ale vím, že bych je nedokázala dodržovat doslova (možná částečně lenost a částečně neschopnost držet se autorit), slouží mi jako inspirace a útěcha, že to hodně lidí vnímá stejně, ale ne jako návod - což si tedy nemyslím tady o nikom😉 to vlastně ani nejde, mimoto ženy jako @blandik tím mohou hodně pomoct i ostatním.. Je dobře, že tenhle úhel pohledu existuje, protože ho potřebujem jako sůl 😵 a je na každém, co si z toho vezme. Ad KK: Domorodci nejsme a už nikdy nebudem, ale děti můžem vychovávat stejně dobře a snad i líp. Ve společnostech, z kterých si v lecčems berem příklad, zase nefungují jiné věci, a pochybuju, že se tam má/měl někdo čas s dětmi bavit a respektovat je, větší dítě už tolik potřebného nedostává (možná je argument, že už nepotřebuje, protože se mu toho hojně dostalo jako kojenci a protože to kompenzuje pospolitá společnost a její vztahy - ale takových společností už je dnes velmi málo). Ten odkaz nošení a přetrvávajícího kontaktu je ale může být pro moderní matku hodně inspirující a to je dobře.

@ikarkulka - přesně stejná věta mi taky utkvěla v hlavě..Problém v naší společnosti je v tom, že žijeme izolovaně a nemáme denní kontakt od mala do dospělosti (a pak pořád dál) s dětmi různého věku, tak jako indiánky, pro které je péče o děti tím pádem naprosto jasná a předem daná. Já vyrůstala jako nejmladší dítě v rodině a do narození syna jsem v životě v podstatě nepřebalila nebo nehlídala dítě, neberu příležitostné okouknutí mimina kolegyně..apod. Takže pro mě to bylo všechno úplně nové...v tom mají indiánky výhodu.. 😵

@dlabinecka - souhlasím, že je fajn se řídit tím, co dítě samo ukazuje, že potřebuje. Sice osobně jsem tento instink neměla, když se malý narodil, spíše jsem zkopírovala to, co společnost dělá - tedy kočár, nerozmazlit nošením, náš to ani nechtěl...prostě jsem si udělala chyby..ale chtěla jsem spíše napsat, že mám pocit, že dítě nám pořád ukazuje, i starší dítě ukazuje na co je mentálně a fyzicky připravené a my je často lámeme k něčemu, nač ještě připravené nejsou... 😉

@dlabinecka tak to já jsem si zase kočárkování užívala. eliáš naštěstí v kočárku nebrečel, hned usnul, a já jsem tak ráda chodila na procházky. zase upřímně - navázat si šátek a chodit tady tak po městě sem a tam... to by mi přišlo tak nějak divný. nejsem zvyklá chodit sama na procházky.
s tím kočárkem mi to přišlo jiný.
ale to nepíšu, že bych si myslela, že je divný ten, kdo nekočárkuje nebo jen minimálně 😀
spíš že jsem jen výhradně nenosila 😉

@blandik stejný problém vnímám i v tom, že se izolujeme od smrti. málokdo už dnes umírá doma, ve společnosti své rodiny, která to považuje za normální a nemá z toho strach. vůbec mám pocit, že naše společnost už vůbec nefunguje jako rodina, pokud nepočítám tu nejbližší (matka, otec, děti a mnohdy ani to ne).

@blandik souhlasím, já když jsem tohle pochopila, tak se mi fakt ulevilo. Prostě fakt se musíme přizpůsobit my dítěti a ne dítě nám. Samozřejmě netvrdím, že bezmezně, ale ne všechno, co tvrdí holky pasuje i na naše dítě...

@ikarkulka Já jsem si taky připadala jako magor, ale malá byla tak jedině v klidu. V šátku, jinak vřeštěla. jakmile jsme na chodbě procházely kolem kočárku už chytala amok. A jistě pochopíš, že jezdit s kočárkem ve kterém se řevem dáví novorozenec, není zrovna ideální relax 😅 Bydlíme na vesnici, takže jsem si malou šoupla do šátku, a šly jsme na houby - tolik hub, jako ten rok, co se malá narodila jsem nikdy v životě nesesbírala 😀

@dlabinecka to chápu. já jsem fakt měla štěstí, že eliáš ihned po vyjetí v kočárku usnul a spal klidně celou dobu. kdyby kočárek sabotoval, tak taky šátkuju nonstop (zase doma jsem nosila první měsíce téměř pořád, pak spával přes den v hacce, když už nepotřeboval být vyloženě nalepený na mně, ale stačila mu moje přítomnost v místnosti) 😉
a s houbama mi povídej 😀 my našli loni najednou 1500 bílých hřibů 😀 letos už snad bude houbařit i eliáš. aktivně 🙂

@ikarkulka - od smrti, od úrazů, od pečování o člena rodiny..vymoženosti společnosti, rostoucí úroveň z nás dělá "otroky" peněz, času, možností, které máme a neumíme si vybrat, přívalu informací...
@dlabinecka - to je krása s těma houbama, já to vnímám, že jinak než se šátkem nemám ani šanci se synem, kterého nejspíše nevezme žádná školka v necelých čtyřech se mnou doma..

@meleri - už jsem tu knížku četla, právě mě docela zaujala, nejsem si jistá, že v našich podmínkách dojde skutečně k takové samostatnosti a hladkému odpojení od mámy - přeci jen naše prostředí je více strukturované a současně izolované na domov a vnější prostředí, kdežto indiáni žijí spolu v jedné komunitě, ..Ale uchvátil mě ten respekt vůči dětem, důvěra v to, že jsou sociální, nenucení, nepobízení, vše je ponecháno na svobodě druhého se rozhodnout nějak přispět, zapojit se, nebo taky ne..a všichni fungují, jsou šťastní, mají z práce radost..zdá se, že naše společnost svou snahou dítě socializovat, přivést jej k práci jen ničí jeho svobodnou vůli a možnou budoucí radost z práce, škola ničí radost z poznávání...dětem předává stereotyp, že nejlepší svoboda je nicnedělání a zábava, kdežto práce je nutné zlo, že ten kdo dává je naivní hlupák a ten, kdo má ostré lokty se má dobře...jak lidi vůbec můžou být v naší společnosti šťastní jen tak aniž by to nebylo podmíněno nějakým úspěchem, vítězstvím...

@ikarkulka Tal ,y ůetos šoupnem do šátku druhýho prcka a Elí bude taky hledat 🙂 Jsem na to napnutá. Já mám pocit, že Eliška na mě byla nalepená celý půlrok 😝 Ale mělo to své kouzlo. Třeba ted mám pocit, že její záchvaty vzteku, které k jejímu věku prostě patří, zvládám tak nějak líp, než mnohé koleginky maminky. Každá si to dělá po svém, no. pro někoho je mateřská otázka pokecu s kámoškama v kavárně "ozdobená" luxusním kočárkem, já to vnímam tak nějak jinak....
@blandik No jo, to bylo fakt super, vloni jsem byla těhotná a Eliška začínala chodit, takže už cesta do lesa pro mě byla natolik vyčerpávájící, že jsem byla ráda, že jsme to otočily a stihly za světla domů 😅

@kocicinka Přesně, myslím, že indiánky nosí proto, že nemají kočáry a cesty. Já třeba na kočáru nevidím nic špatného, pokud se tam dítěti líbí. Malou nosím přes den pořád, když chce spát, spí v manduce, nebo na ruce a jakmile usne, přendám do postýlky.
Myslím, že je extrém, že někdo dítě neodloží nikdy, jidky nevozí v kočárku atd.

V knížce se mi nelíbí, že nezmiňuje žádná negativa nošení atd. Já znám dvě hokčiny, kterým děti nechtějí spát sami v posteli, protože si - logicky - zvykly spát s nimi v posteli. jednomu je 6 let, druhému 4!
Taky si myslím, že nošení v šátku není úplně dobré na záda dítěte.

Ještě mne napadá, malou nosím v náruči tak, že je na předloktí čelem doředu v takovém jako pololehu, neničí si tak ale taky záda, co myslíte? Taky se říká, že čelem dopředu se nemají děti nosit, že mají moc vjemů, co myslíte?