Jsem hnusná na starší dítě. Je to aspoň trochu normální?
Ahoj, předem se omlouvám, že píšu anonymně, ale stydím se za své chování. Mám doma 2,5 letou holčičku a 3 měsíční mimčo. Poslední dobou hrozně ztrácím nervy a vybuchuju na starší dceru. Je šikovná, krásně mluví, miluje knížky. Jenže poslední půl rok je šílená, když si vezme do hlavy, že se nebude oblékat, tak se prostě nebude oblékat a nikdo s ní nehne. Takže teď každý den řešíme - nechci čistit zuby, nechci si vzít plínu (ještě má na spaní), nechci se oblékat a jít ven. Miluje procházky, ven chce chodit, ale zrovna včera řev jak blázen, že nepůjde. Já se mohla postavit na hlavu, nejdřív v klidu, domlouvání, pak mi ruply nervy, dala jsem jí na prdel (několikrát), vyřvala jsem si hlasivky a ona se stejně neoblíkla. Dala jsem ji do postýlky (jediný místo, kde se uklidní) a šla jsem s malou ven aspoň okolo baráku s velkou holkou na chůvě. Dneska to bylo stejné, musela jsem jít pryč a nechat to na manželovi, protože bych zase vybuchla. Stejně se neoblíkla, takže zase byla doma. Večer opět scéna, že si nebude čistit zuby a že nechce plínu. Přes zuby nejede vlak, ale co dělat, když nechce. Plínu jsme jí nandali násilím a šla spát. Ale opět ode mě dostala nařezáno. Kolikrát mě chytne záchvat, že se nepoznávám. Dělám to blbě a vím to. Je mi z toho celý večer zle. Nechci ji mlátit, mě naši taky nebili. Vím, že asi žárlí na mimčo, ale snažíme se jí věnovat maximálně. Jsem z toho unavená a už mě rozhodí maličkosti. I manžel na mě koukal, jestli jsem se nezbláznila, že tak vyvádím. Prosím, řekněte mi, že to je aspoň trochu normální. A nebo mi řekněte, že nejsem normální já.
Nechce plinu? Zkusila bych se s ni v klidu domluvit , ze pak je potreba curat na nocnik/zachod, aby nebyla v noci mokra a pokud na tom bude trvat tak plinu nedat. A uvidite. Kdyby to neslo, tak treba po tydnu po domluve vratit. Ja se odmitla prat s plinama s jedenapulletou. A ona to dala.
J8nak posilam hodne sil, je to s nima narocne😘
Skoro jako bych to psala já, mám podobně staré děti 🙄 Jen teda na zadek nedávám. Ale také ji často okřiknu kvůli úplné pitomosti... A obecně se k ní nechovám moc hezky. Je to únavou, jedu od rána do večera, přes den nespí, večer chudí pozdě a miminko se budí relativně brzy. 🤷♀️ Nevím moc, jak z toho ven, snažím se na tom pracovat, vím, že ji tím ubližuju. Prostě vyrostla, mám na ni asi přehnané nároky.
Uhodit dite neni normalni. Ale neudrzeni emoci je klasicka reakce unaveny frustrovany mamy. Za me lepsi kdyz citis, ze to nezvladnes, odejit, do par vterin se uklidnis. Je malicka a je to pro ni tezky. Taky prestat mit na dvoulety dite pozadavky ohledne samostatnosti ve chvili, kdy mate mimino. Ona vidi, ze o miminko pecujes 100%, tak ji doprej totez. Po synovi jsem po narozeni nejmladsiho nechtela vubec nic ve smyslu sebeobsluhy, myslim to tak, ze jsem v nicem netlacila na pilu s cimkoliv chtel pomoct, s tim jsem pomohla...nijak ho to neposkodilo.
Ohledne kumunikace doporucuju Milana Studnicku a jeho videa na youtube Dovychovat
Preju pevny nervy a at je brzo lip
Chování dcerky je běžné, je ve věku uvědomění si sama sebe, do toho sourozenec, který ji ukradl maminku, tak se seká a volá po pozornosti a právu o sobě rozhodovat sama, docela náročné na zvládání a na nervy. Bít 2,5 leté dítě, které je na vás závislé a bezmezně vás miluje, normální není, i kdyby se chovalo sebehůř, ale nikdo nejsme bez viny, důležité je, jak to s dcerkou komunikujete, když emoce vychladnou, zda se jí omluvíte, vysvětlíte, co vás rozčílilo atd. Místo uklidňování dcerky bych se zaměřila na sebe...jak ona má zvládat emoce, když to neumí ani maminka? Zamyslela bych se, co mi brání tyto situace řešit v klidu, bez tlaku? Pomohlo by víc odpočinku? Čas jen pro sebe bez dětí? Pomoc v domácnosti, ať mám víc času jen pro děti? Mě hodně pomohlo načíst si dost o respektující výchově, pochopit, proč to to dítě dělá, vžít se do kůže dítěte atd. a díky tomu se snažím měnit můj styl komunikace, aby dítě víc zval ke spolupráci a méně vyvolával odpor. Jo když jsem unavená, spěchám, nestíhám, tak jsem hnusná, vydírám, křičím, ale vím, že to jde i jinak a snažím se poučit z chyb a zkoušet to lépe a mám nehoráznou radost, když se to někdy zadaří 🙂
To je jak kdybych to psala ja, jenže u nás je rozdil, ze starší uz je 6 a mladsi 2 a na tu starší mi prostě dost casto rupnou nervy az se též nepoznavam... Pak to obrecim jak jsem se zachovala, obcas se chci ovládnout abych ji nedala na zadek, tak ji chytnu za ruku a stisknu, jenže i v tom afektu je to asi na hodne, protoze říká to bolí... Je mi ze me fakt na zvracení, ale nedokážu se prostě ovládnout... Nejhorší je, ze ona je strašný flegmatik, takže to je něco na moje nervy a ke všemu teď mi přijde ze začíná mít takovou predpubertu mebo jak to nazvat... No síla prostě
To vzdorovite správanie 2,5 ročnej je úplne normálne, zažili sme tiež a navyše sa musi vysporiadať s novou situáciou.
Deti mavaju regresiu keď sa narodi mladší súrodenec. Náš sa hraval na miminko, chcel aby sme ho krmili, obliekali, napodobnoval vsetky miminkovske pohyby, potom lezenie po 4.
My sme deti nikdy nebili, občas kričím a je mi to potom strašne ľúto. Pomáha mi ísť sa niekam nachvilu zavrieť, ukludnit. Ked sa nechce obliekať, oblečiem nasilu ja. To iste so zubami, plienkou. Vysvetlujeme si dokola pravidla. Nechsli sme aj syna, nech vytvorí pravidla pre nás. Na vsetkom čo sa bude diať sa dopredu dohodneme. Ono sa to časom zlepší. Teraz v 3,5 este obcas tamto skúša ale je to brutalny rozdiel. Už sám začína vety s tym, že sa chce na niečom dohodnúť.
Treba mat trpezlivosť, bitkou si len ničíte váš vzťah.
Jako kdybych to psala já...mám taky 2,5 letého šikovného syna a 3 měsíční dceru. První dva měsíce jsem cítila a prožívala to, co ty. Řešila jsem to taky stejně i reakce manžela byly takove, jestli jsem se nezbláznila. Syn se po mém chování zhoršil, začal se počuravat, pokakávat, dělat všechny blbiny (doteď bezproblémový kluk, věnovala jsem se mu na 100% a každý den jsme něco podnikali...). Jednou se na mě podíval a vystrašeně mi řekl, že už nechce, aby maminka křičela, ať nic neříkám. Ten strach v očích mě donutil, abych řešila situace jinak - fakt si nechci zničit ten hezký vztah, který jsem s ním 2 roky budovala. Teď mu všechno 1000x vysvětluju, říkám proč, klidně mu řeknu, že jsem unavená, že se musíme rychle obĺe t kvůli miminku apod a funguje to. Ale nezvyšuju hlas, nedávám mu na zadek, už nechci, aby měl pocit, že se mě musí bát. Začal mi pomáhat a je moc rozumný. Taky jsem snížila svoje nároky na něj, po porodu mi přišel jako velký kluk a hodně jsem od něj chtěla, ale je ještě malý 🙂 Posílám hodně síly, chce to velkou dávku trpělivosti a ovládání, ale jde to ♥️
U nás se křikem všechno akorát shorsilo, já si to vycitala a maly vzdoroval daleko víc. I když je to těžké ty jsi dospěla a musíš byt ta co tu situaci zvládne. A hlavně děti jsou zrcadlem rodičů. Čím víc se u vás bude křičet a bit, tak tím to bude horší. Já jsem pro ze není špatně dat výchovnou na prdel, kdyz si to situace zada, ale určitě ne v takové míře jako píšeš ty.
Já vysvětluji, kdyz to nepomůže jdeme oblect proste příkazem, nikdy bych ho nenechala doma a šla ven jen s jedním, to mi přijde jako velmi nešťastné řešení, jak by ses cítila ty kdyby te rodiče nechali doma a vzali ven jen brachu.
Já vím jak maly brečí jen kdyz jdu s košem a to mě vidí ze dveri máme to asi 10m, a nechat ho doma a jít ven i kdyby na 10 minut, jak se asi cítí ze ji máma nechala doma samotnou 😕😕
Jste skvělý, děkuju za reakce, čekala jsem je horší vůči mně. Je to těžký. Manžel pomáhá fyzicky, ale ne moc psychicky. Chtěla bych si s ním o tom popovídat, ale on neví, co mi na to má říct nebo jak by mě měl podpořit. Když ji dám na prdel, tak to stejně nepomůže, neposlechne, akorát ulevím sobě - je jasný, že takhle to řešit nejde a nechci to tak řešit. Když bych ji chtěla obléknout násilím, tak to nezvládnu, protože ona tak šíleně kope, že to prostě nedám. Chci se naučit ovládat. Vím, že když se dopředu domluvíme, tak to funguje. Všechno s ní funguje, když jsem v klidu. Všechno, co píšete, vím, uvědomuju si to, jen to neumím v tu chvíli použít a být v klidu. Ve výchově jsem přísná, nechci polevit, aby mi pak neskákala po hlavě, ale takhle se to nedělá. Když ji tu půl hodiny naháním a vysvětluju, aby se oblékala a ona nechce, pak to dospěje do stádia, když zase řvu, tak ji radši nechám doma, aby si uvědomila, že příště bude lepší se oblékat. Bojím se, že když ji nechám, aby bylo po jejím (nechce plínu, tak ji mít nebude, ale bude počůraná celá postel), tak pak bude chtít, aby bylo vždy po jejím i v dalších věcech. Je to složitý, jsem hrozná a vůbec na sebe nejsem pyšná.
A skusila si to s nou odkomunikovat? Pises, ze vie pekne rozpravat. Ono niekedy staci uplna malickost, ktoru dieta chce/nechce ale ty to nevies a tlacis, ona vytvori protitlak a vyvine sa z toho konflikt.
Pride mi, ze na 2,5r dieta mas velke naroky. Mam dceru ktora bude mat 3r a s obliekanim to mame tak, ze bud sa chce sama obliekat a necham ju alebo nechce a ja jej ponuknem, ze ju oblecem. Zuby chapem, u nas tiez boj. Plienku by som dala dole pokial ju nosit nechce. Uz je velka, mohla by to zvladnut. U nas tiez starsia dcera odmietla na noc plienku po narodeni mladsej.
To bitie 2,5 rocneho dietata mi pride silene. Skus si od nervov zakricat (nie na dieta ale mimo) alebo z tej situacie odist, ziskat odstup, buchnut radsej do stola alebo do periny.
Celkovo tieto situacie vznikaju, ked je toho na maminku vela a nema cas dobit baterky niekde inde. Co tatinek? Nemoze ich zobrat aspon cez vikendy na par hodin nech si odpocines a nacerpas silu?
Chapu,ze ti rupnou nervy.Ale nikdy nepochopim jak muzes nechat 2,5 lete dite samotne doma a jit s mladsim ven!Chuvicka ti v tohle fakt nepomuze,kdyby se neco stalo tak nestihnes z venku dobehnout ani omylem.
Ja vim, ze vetsina z nas byla vychovana tak, ze rodic ma vzdycky pravdu a dite ma poslouchat, ale ono to tak neni. I rodic se casto myli a i dite muze nechtit to, co chce rodic. Nechce se oblikat, ale sla by ven? Tak ji dej cepici na hlavu, bundu hod do kocarku a bezte proste do mrazu v tricku. Ona neumrzme a za dva metry si nejspis bundu rada oblikne. Dej ji pocit, ze o sobe rozhoduje. Ne vem si bundu, ale vezmes si tuhle bundu nebo tuhle... A pro tebe klidne doporucim psychoterapii, masi generaci nikdo s emocema pracovat neucil. Je to narocne, nezkazit i generaci dalsi
Mám také děti dva roky od sebe, tak jsme byli v podobné situaci. Je toho na Tebe hodně, dcerka má období vzdoru a zkouší co může a co ne. Křikem a vztekem podle mě ničeho nedosáhneš. Spíše bych se snažila věnovat jí víc pozornosti, povídat si s ní, na chvíli odložit miminko a být jen s ní. Vysvětlovat co a jak chodí a proč věci děláme jak děláme. A taky občas ustoupit a ať je po jejím. Je malá na to, abys i trestala domácím vězením, podle mě to nepochopí.
@mdch91 Tohle jsem nikdy nezvládla.. Moje děti by klidně běhaly v tričku a bez čepice, i když bylo venku třeba 10 stupňů. A nakonec by to byl trest hlavně pro mě, když bych s nima musela být doma další 2 týdny kvůli nemoci..
To co dělá je normální a to že z toho šílíš taky.. Nejlepší by bylo mít možnost dát starší na hlídání, poslat s tátou ven, cokoliv.
Moje nejstarší bráchovi škrábala obličej, mlátila ho a přirozeně jsem ho chránila a na ní mela takový vztek, byla vážně nesnesitelná 😡 Co to šlo se o ni staral její táta, babičky... Když uz jsem mohla mimino (kvuli kojení) nechat pár hodin na hlídání, snažila jsem se neco podnikat jen s ní. Ale bylo to náročné období 😥 Určite si to nevyčítej, že jsi hnusná, to nikomu nepomůže, říkej si komukoliv v okolí o pomoc, a když tě nase*e, tak se vyřvi do polštáře a zmlať ten polštář a přrdstavuj si u toho tu malou saň, to pomáhá neřvat na ní a nemlátit jí a zároveň vybít svuj vztek 😉 Mám to vyzkoušené, vubec neni ostuda mít na toho vzteklýho smrada vztek, ale vracet to vztekem vede zase jen k dalšímu vzteku, takže vyvztekat se bokem je lepší 😀
Přeju pevne nervy. Z chytrých, uvědomělých a klidných matek si nic bedeleh, nejsi v tom sama 😉
Je to normální, taky jsme měli doma podobný období, když se narodilo druhé dítě... Zase se to srovnalo, ale dodneška se za některé situace stydím... Potřebuješ odpočívat a trávit čas sama jenom se starší dcerou. Je toho na vas moc, na tebe i na to ubohý dítě, které se taky musí srovnat s novou situací. A tak se projevuje po svém, jinak to neumí... A křik a tresty nikam nevedou...
@lovemusicsun To je právě ono. Nezkoušela jsem to, ale v těchto mrazech by mi to bylo asi proti mysli, poslat ji ven je v legínách a tričku a oteplováky a bundu hodit pod kočár. Už aby bylo léto, to bude vyřešený raz dva.
S tím "domácím vězením" to není tak hrozný. Jsem jen pod pergolou hned za zdí. A ono jí to je úplně jedno, v postýlce je spokojená (ještě má tu klasickou miminkovskou se šprušlema), hraje si tam, povídá si a nic ji nezajímá.
@lovemusicsun my mame 10 stupnu v zime doma na chodbe, takze do 10 stupnu je klidne v tricku vezmu. Kazdopadne lip se mi vyjednava venku v tech 10 nez doma ve 20 stupnich. Nehlede na to, ze u toho ja nemam pocit, ze se roztecu, takhle male mimino uz bude zpravidla v kocarku po chvilicce spat, takze odpadaj dalsi faktory, ktery stresujou
Manžel mi říká, že jsem starší neměla od mala ráda. Samozřejmě to tak není. Je pravda, že když se narodila, tak se mi svět otočil vzhůru nohama, po celý 6nedělí jsem měla depky, nevěděla jsem, co s takovým miminem dělat, ale srovnalo se to a pak to bylo všechno v pohodě. Bojím se ale, že svými občasnými výbuchy (už dřív jen občasnými) jsem jí způsobila nějaké trauma, protože si kouše nehty. Buď to okoukala ode mě (byť jsem se snažila, aby to neviděla) nebo má chudák nějakou poruchu. To si vyčítám a nevím, jestli jsem to nepo*rala. Teď s druhým mimčem to je jiný. Užívám si ji od začátku, směje se (starší to trvalo hrozně dlouho - jak by taky ne, když máma nevěděla, jak si rozesmát), je hrozně muchlací (starší se mazlit nechtěla, pořád se odvracela). Naštěstí mimču neubližuje, ale co není, může být, když vidí, jak je na ni máma hnusná. Doufám, že se to všechno ještě nechá zachránit.
Bylo by dobré v sobě zpracovat celý ten vztah ke starší, porod, šestinedělí, ... asi nejlépe s nějakým terapeutem, ono si asi měla nějakou poporodní depresi a ona tě negativně ovlivňuje pořád... Ty výčitky a strachy nejsou dobré - ovlivňuje to tvou psychiku a přenášíš to na děti, zejména na starší, která je tím pádem ještě víc umanutá a méně zvladatelná... a cyklíte se v kruhu dokola.
Je dobře že o tom víš, určitě to zvládneš🙂
Každý dítě si najde něco, u čeho se seká. Naše starší mělo ponožky, druhý oblíkání jako celek. Jenom u druhýho je rozdíl, že už jsi úplně v klidu, protože víš, že je to jen období, který přejde. A mně se to daří s ním mnohem líp řešit.
Problém vidím spíš v tom, co to s tebou dělá. V tomhle odbdobí (mimino a čerstvej tříleťák) jsem taky často vřískala, měla jsem toho dost. Chtělo by to najít si nějakou aktivitu bez dětí (cvičení, procházka, prostě cokoliv).. aby byl muž s dětmi a ty sis odpočala. Nebránila bych se ani nějakýmu sezení u psychologa, aby ti poradil, jak s malou tohle řešit. Já čas od času jdu, abych si urovnala myšlenky.
A ještě jeden postřeh - mně jdou děti do tvrdý opozice ve chvíli, když je začnu zahrnovat příkazy a zákazy... je dobrý se zastavit a říct si, jestli to, co od nich chci, je opravdu důležitý. Když pak omezim takový ty zbytečný "ne", spolupracujou mnohem líp.
Je nutný třeba chodit ven? My jdeme až odpoledne a spokojený všichni.hlavni je si vyndat z hlavy takové to co vše se musí udělat, stihnout. Mít v hlavě nekonečny seznam a lítat jak hadr na holi. Pak je člověk pod stresem,starší to cítí a sprajcne se.
Jinak chce ven bez bundy? Tak ho klidně pustím, ve dveřích ho ofoukne a hleda, kde je bunda.
Říkáš, že hezky mluví, tak se jí zeptej. Chceš jít ven? Pokud ano, dáme bundu, boty. Jinak se nejde.
A ona té třeba překvapí. Třeba ji tahas ven ve chvíli, kdy si chce hrát, je tam na ni zima. Nebaví ji to.
Můj tří léty taky neví, co ho má bavit na zimě a větru venku, tak ho tam nedrzim na sílu dvě hodiny.
Za mě tedy je super, že když ven nechce, necháš ji doma 🙂 Já jsem podle situace nabízela zůstat doma (já to nabízela jakožto jiné řešení, manžel tím vydíral a pak mi argumentoval "vždyť to děláš taky" - ne, fakt ne 😄) a nebo obléknout, nebo tu bundu s sebou.
V jiných věcech je to horší, ale je dobré si to ustát. My nikdy neměli problém s čištěním zoubků, ale když se začala vztekat, tak tam zase přišel se super řešením manžel - vymyslel turnaj v čištění zubů a "maminka pak porovná, kdo má čistší zuby" tak vybírám že dvou zářivě bílých sad zubů, jestli ten den vyhrál manžel nebo dcera. No tak důkladné dítě jsem ještě neviděla 😄
Taky je fajn dělat z toho někdy hru - jednou jsme uklidily celý pokojík, protože dcera byla Locika a já byla Evžen a pomáhala jsem jí zabalit si věci na cestu za světýlky.
A nebo to "kterou mikinu si vezmeš?"
A už předem se psychicky připravit na to, že budeš jako kolovrátek a bude to trvat dlouho, ale prostě si udělat nějakou šablonku v chování a jet to částečně automaticky, to když dělám, jsem pak víc v klidu. (ráno nechce do školky, nebudu se oblekat, ne a ne - já v klidu vyndam 2 trička ze skříně a které si vezmeš - žádné - tak si vyber sama - nebudu se oblekat - to bude divné když tam přijdeš v pyžamu a taky venku docela zmrzneš ale jak chceš, tak pojď takhle... No nakonec se po půl hodině začne oblekat a já už vím, že nakonec se mi to vždycky povede a jsem v klidu. A když už jsem s nervama v koncích, vrátím se k šablonce "tak které tričko" a to mě uklidní, ať se dcera staví třeba na hlavu)
Já mám tedy teď taky období kdy mnohem víc boucham a křičím i když bych nemusela, holt jsem těhotná, stěhujeme se a řeším financování, ale taky tlaky v rodině ze strany mých rodičů (které jsou horší o to, že nám na byt přidali nemalé peníze a bez nich bychom si v dnešní době větší byt nemohli dovolit i když je druhé mimčo na cestě a už teď se sem skoro nevejdeme). Ale mám výhodu, že už jsem si tím prošla právě v těch 2,5 letech, tak vím, že to přejde a jsem v klidu přece trochu víc.
Taky pomáhá se vcítit do toho proč to tak je. Jednak normální období vzdoru, potřebuje se trochu separovat, má na to normální věk. To přejde, aspoň trochu, a znovu se to objeví v cca 4 letech (my to máme znovu právě teď, taky horší o ty změny). Takže brát to jako počasí, je hnusně, brzy bude hezky. A trochu i to, že to jsou na ni (na obě, vaši i naši) velké změny (miminko, u nás k tomu i to stěhování) a malé dítě stres prostě projevuje takhle. Máš pocit že "Už je dost velká" ale vlastně není. Ani ta moje skoro pětiletá ještě neumí některé věci vyhodnotit a přijde to až začátkem školy s analytickým myšlením. No a z toho pochopení si udělat jednu malou větičku (já jednu dobu měla "po obědě už je pretažená (a já taky)") a tu si opakovat jako mantru když začíná nastává situace kdy bych se vztekala - to mi fakt hodně pomohlo. Nebo prostě nějakou připomínku pro sebe, co může zafungovat jako stopka v různých situacích. A ze začátku to zafunguje jen výjimečně, potom častěji... A k té větičce jsem měla i zafixovany obrázek jak stojíme u ohrádky tenkrát, takže kdykoli jsme byli na stejném místě a šlo se po obědě spát a dcera se vztekala kvůli blbostem, seplo mi to kdykoli jsem uviděla tu ohrádku. 😉
A bude to dobré, neboj 🤗🍀
Mám od sebe kluky taky 2 a čtvrt roku a těsně před třetím rokem staršího jsme měli to stejné, myslela jsem že se zblázním a hrozně mě to mrzelo, přišlo mi, že jsem pořád na ně jen křičela, byla jsem jak fúrie. Navíc starší chce pořád mami, mami, takže nějaké hlídání nebo tak krom třeba hodiny až dvou jsem nepraktikovala, nechtěla jsem ho odstrkovat, když nechtěl . Akorát my jsme to měli ještě "horší" tím, že se muselo jít do školky (tam je rád, ale to oblíkání a odchod), teď je mu 3 a čtvrt, mladšímu rok a je to sto a jedna. Sice se občas jeste sekne, že nechce, ale už je to úplně paráda. Ted už si navíc i trochu spolu pohraji, i když pořád jsou nějaké "rozepře" (to bude asi pořád). Ani nevím jak dlouho to období trvalo měsíc, dva? Jsem ráda, že je to za náma. Do školky šel v 8 měsících mladšího, takze ne hned. A s tím oblikanim a samostatnosti, vše umí ale doma nechce, sám mi to i řekne, že ve školce sám a doma mami, vidí že mladšího oblíkám, krmím, tak prostě oblíkám a krmím oba (když teda starší nechce sám). A vysvětlit se mu nic nedalo, chápe, je chytrý, i když v té době ještě moc nemluvil. Ale domluvit se prostě nedalo. Takže až odezněl amok, tak jsme mu to vysvětlila i proč jsem křičela a teda, teď už mluví a když se stane, že je nějaká scéna, tak si o tom taky potom promluvíme a on mi řekne, že ví. Prostě to v tu chvíli ještě neumí zpracovat a to víc mě pak mrzí, že vybuchnu, ale prostě to tak je. Na zadek taky párkrát dostal, to si vždy vyčítám, ale prostě stalo se. Jo a jinak teď se snažím vždy nejdřív vydýchat a počítat do tří než konám. Přeji pevné nervy a určitě nejsi jediná. Jen mi přijde, že o tomto matky radši mlčí (kdo by se tím taky chlubil že?)
Myslím že to s tou plenkou i oblikanim už je jen její boj, situace kde uvolňuje frustraci.... určitě s ní být sama , klidně hodinku třeba dvakrát do týdne.a toho Studničku tedy taky doporučuji... naučí tě jak s ní komunikovat... nemyslím si, že když budete bojovat o plinky, a ty povolis, tak to znamená, že bude rozmazlená..chce na to jít jinak..
No jo, ale celej život bude někde, kde bude muset dodržovat pravidla. Školka, škola, zaměstnání. Myslím, že je nejlepší zlata střední cesta a nic do extrému.
@mdch91 v těch institucích bude muset poslouchat, bohužel to tak je. Ve školce jsou dvě učitelky mají tam těch dětí plno a podle toho je uzpůsoben i ten program. Všichni jdou jíst ve stejnou dobu, všichni jdou ven ve stejnou dobu. A bez příkazů to fakt nepůjde. I ve skole. Učitelka tam přece nebude s 25 dětmi diskutovat, jak to teď kdo má a proč se jim to nechce dělat a vymýšlet pro ně speciální program. Tak to prostě je.
@alice180 bez prikazu to samozrejme jde, s detmi jde jednat vstricne, pozitivne je motivovat a oni pak normalne funguji na bazi spoluprace ne na bazi slepe poslusnosti. Argumentovat skolou u ditete, kterymu jsou dva roky... To se totiz uci chapat svet a naucit ho, ze svet funguje tak, ze kdyz nedela, co nekdo prikaze, tak ho zmydli fakt neni dobry. Ja chapu, jak to myslis, ze kdyz jde skolka ven, tak Lucinka nemuze rict, ja tady zustanu, ale...ne, nemusi se to tem detem prikazovat
Je to normalni. Obcas jsem na sveho syna taky hnusna. Ale je to proste proto, ze uz nemuzu. A jsem strasne unavena. Zapojila bych vic manzela, babicky nebo kohokoliv na hlidani at si taky odpocinete.