Jaký přístup v období vzdoru je správný?
Mám dceru které je 20 měsíců a už nějakou chvíli máme klasické období vzdoru. Naštěstí nemá takové ty šílené záchvaty na veřejnosti (alespoň zatím 🙂 ), že by se válela po zemi nebo modrala, ale spíš jí rozčílí a naštve úplně všechno, když jí něco nejde, když jí něco nedovolíme, když začnu zpívat písničku, kterou zrovna nechce, nebo jí pustím pohádku, kterou zrovna vidět nechce, když jí chceme s něčím pomoct, co jí nejde, atd..... Začne plakat, schovávat obličej, mlátit do něčeho a zkrátka není s ní řeč. Problém je v tom, že každý v rodině zastáváme jiný názor, jak na takové chování reagovat. Já jsem velkej flegmouš, takže když se začne takhle nesmyslně rozčilovat, nechávám jí být a nevšímám si jí. Neodcházím, nehubuju jí, nesměju se jí, prostě se na ní přestanu dívat a pokračuju v tom co jsme dělali. Ona za chvíli splaskne a přijde jako by se nic nestalo. Myslím si, že je to tak nejlepší, v danou chvíli se s ní člověk stejně rozumně nedomluví a navíc jí nechci dopřávat o to víc pozornosti, když se chová tak jak nechci. Podle manžela jí zase moc rozmazluju a ten má tendenci jí všechno klidně a logicky vysvětlovat, proč to nejde, jak by to měla udělat aby to šlo apod.... Vím, že to myslí dobře a je to správné, ale prostě ještě není v tom věku, aby si ho zvládla vyslechnout a dát mu za pravdu 🙂 Takže každá další debata, která nevede k žádanému výsledku jí akorát víc a víc rozčiluje. No a nejhorší přístup má podle mě tchýně, i když jinak to s dcerou umí skvěle a mají se moc rádi. Ona se jí snaží rozptýlit a odvést pozornost jiným směrem, začne jí ukazovat hračky a celkově se k ní začne chovat, jako by se něco stalo a ona potřebovala utěšit. No a včera mi řekla, že jí dcera přesně v tuhle chvíli praštila do obličeje. Byla jsem z toho v šoku, protože nám to nikdy neudělala, ani to nikde neviděla, že bychom se doma mlátili 🙂 Docela mě to znepokojilo a začínám přemýšlet, jestli nám nezačíná trochu přerůstat přes hlavu, jestli je to skutečně období vzdoru a ne důsledek možná až příliš liberální výchovy. Nemyslím si, že jí rozmazluju, i když příliš nebazíruju na nějakých principech, aby dělala tohle a nedělala tohle (pokud tedy nejde o její zdraví nebo úmyslné ničení věcí). Našla jsem tady článek na toto téma, ale odpověď mi nedal, protože v něm doporučují víceméně všechny přístupy, které zde popisuju 🙂
@baterie zkus tyto skupiny: https://www.modrykonik.cz/group/4575/ a https://www.modrykonik.cz/group/6698/.
Každý Ti dá jinou odpověď, protože každý vychovává své dítě jinak a pro každého je to tak správné 😉
@blahova_andrea díky, no já právě taky čekám druhé a taky počítám, že to bude všechno ještě horší, protože kolem dcery všichni kvokáme a rozplýváme se nad ní, je to první dítě a první vnouče v obou rodinách a vidím, jak si tu pozornost uvědomuje a vyžaduje jí. Třeba teď začala strašně žárlit, když se s manželem k sobě máme, jakože se obejmeme, nebo si k sobě lehneme. Chceme jí vzít mezi sebe, ale ona nechce, nechce aby jsme my dva byli spolu.
@baterie tak to míša takto nežárlil, ale taky to byl náš poklad, stále opěvovaný a chválený. no chválíme si ho pořád, pořád jsem pyšná máma, ale už to není takové zlatíčko, ale zařadil se mezi běžné děti, které jsou občas prostě antikoncepční 😅 😀 pořád je úžasnej, ale už na něj nemám tolik času a mám větší požadavky a on do toho to blbé období, tak se to občas bije. teď už děsně touží jít do školky. tak zatím budeme chodit aspoň na cvičení pro maminky s dětmi, hrát hry, zpíval, lítat po opičích dráhách...prostě být spolu. aby jsem tam byla jen pro jeho blbinky a nemusela odbíhat řešit sestřičku nebo ho krotit, že nemá tolik dupat a tak...on je teď vyloženě tatínkův chlapeček ☹
No jak to čtu, tak stejně nebude správný výchovný prvek🙂 náš Jeníček má teď taky dost vztekavé období. Je to kvůli každé prkotině. Sedne na zem a rozčiluje se, docela často mlátí hlavou o zem. Já mám tendence ho ignorovat, manžel dá plácanec přes zadek (dostávají výsražné plácnutí i za jiné věci) a babička odvádí pozornost. Takže každý jinak. Většinou je fakt, že tyto tři metody užívám všechny podle toho o co se zrovna konkrétně jedná. Ale dělá to teď strašně často. A to i v noci, kdy vyžaduje chování do uspání. Jak se položí, mrská sebou a řve, jak kdybych trhala obě nohy. V tomto je rozmazlený, to přiznávám, Strávila jsem s ním svátky v nemocnici se zápalem plic a tam to jinak než s chováním nešlo 🙂 Nicméně v noci dostane párkrát přes zadek, že nesmí vzteklit a po chvilce se uklidní a usne. Problém je, že budí ségru. Takže často se člověk rozhoduje, zda radši nepochovat, aby neřvali oba. Trochu začarovaný kruh. ale snad to brzo odezní 🙂
@baterie Mně připadá správná ta cesta, kterou volíš - já jsem to dělala s Jeníčkem stejně. Teď už je ve věku, kdy by nějakému vysvětlení určitě rozuměl, nicméně v daný okamžik je stále lepší nechat jej, protože jinak by se rozzlobil a možná by mě taky plácnul (jinak je mírumilovný).
Odváděla jsem pozornost, jen když byl fakt vykolejený - hodně plakal, apod.
@baterie mám podobně starou dceru a také jsme nedávno měli období vzdoru, teď už se to zlepšilo. Bylo to jak píšeš - stačilo, že jsme jí podali půlku rohlíku místo celého anebo jsme jí pití nalili do jiného hrníčku než chtěla. Je mi blízká výchova ve stylu Respektovat a být respektován a Nevýchova a taky se mi líbí postoje Dr. Karpa v knize Nejšťastnější batole v okolí, takže to řeším několika způsoby:
1. když to není až tak hrozné si k ní dřepnu a popíšu její pocity - Např. "ty jsi naštvaná, protože jsi chtěla to a to, viď?" A někdy už to stačí, že se uklidní, případně někdy dovysvětlím, proč to tak nešlo a nabídnu alternativu.
2. když se vzteká hodně, a potřebuju, aby se trochu vzpamatovala a začala mě vnímat, tak se začnu jakoby vztekat taky - doma se klidně začnu válet po podlaze a mlátit do podlahy a ukňouraným hlasem říkat "Já chci, chci to teď hned" a tak pořád dokola. To jí většinou vyvede z konceptu, takže přestane a když se uklidní tak jí znovu vysvětlím, proč to nejde.
3. zamyslím se nad tím problémem, jestli nejsem jeho příčinou já a moje předsudky, zvyklosti, lenost apod. - třeba u oblékání se vzteká, že jí nechci nechat obléknout jí samotnou a pak se zapřemýšlím a uvědomím si - proč by se sakryš nemohla obléct sama? Pokud zrovna nepospícháme, tak ať si ty kalhoty klidně nasadí obráceně, ona pak přijde na to, že jí to nejde a řekne si o pomoc. Některé věci opravdu nejdou povolit, tak to se snažím najít alternativu - třeba tuhle chtěla hned po snídani sladkost, řekla jsem jí, že jí nedám, aby jí nebolelo bříško, tak začala vyvádět, ale vysvětlila jsem, že jí to dám v tolik a tolik hodin (ukázala jsem jí, kde bude ta ručička) a ona se uklidnila. Tohle ale platí za předpokladu, že ti to dítě věří, protože pokud si zvykne, že rodič dohody neplní, tak to nezabere. Já co slíbím, to splním a nikdy nelžu.
4. ignorování občas taky používám, ale málo a spíš když jsme třeba někde mimo domov. Asi se lekne, že jí maminka nechce a pak je vidět, že pláče už ne kvůli tomu původnímu problému, ale kvůli tomu, že jí odmítám, chodí za mnou, chce chovat, volá mami...
Jinak jak píšeš, že dcerka ještě není ve věku, kdy by byla schopná vás pochopit, to si myslím že je hodně rozšířený omyl, děti chápou daleko víc, než si myslíme. Jasně, nelze jim vykládat teorii relativity, ale určitě už znají spoustu slov a zjednodušeně lze vysvětlit už kdeco.
tak to jsem zvědavá, co ti tu kdo poradí. nám se to zhoršilo až tedy v pozdějším věku a je to síla i díky příchodu sourozence. já jsem taky bývala ta, co spíše ignorovala, nechala vyvztekat, pak když byl klid, tak jsem teprve zaujala postoj tvého muže a znovu ukázala, vysvětlila...v tom amoku to dítě fakt nevnímá, je potřeba počkat až se uklidní. jak už ale není sám, tak ani na tu ignoraci nemívám občas čas a někdy je řevu o to víc, protože když musíme někam jít a on se zrovna šprajcne, tak má smůlu a musí to jít po zlém. radost z toho nemám, ale jinak to občas nejde ☹ tchánovci jsou taky kapitola jako u vás. ač jsou bezvadní prarodiče, fakt milující a často to s dětmi umí báječně, stejně je spousta situací, kdy jdou úplně jinou cestou než bych si přála. beru, že když se dítě bouchne, nemusí se kolem toho dělat tyjátr a je lepší odvést pozornost a jít se podívat na slepičky nebo udělat něco důležitého v kuchyni, to je super. dělám to tak taky. ale pak jsou situace, kdy to dítě prostě "zlobí" a oni hned nabízí kokina, konejší apod...no přesně jak to popisuješ. jakoby se něco stalo a dítko si zasloužilo zvláštní pozornost. štvalo mě to u nevlastní dcerky, ale tam jsem mlčela. teď se to snaží praktikovat i u syna. naštěstí tam nejsme moc často, tak to nijak nehrotím, ale takové rozmazlování se mi tedy rozhodně nelíbí ☹
víš, ten článek ti asi odpověď nedal proto, že na to správná odpověď není. každé dítě je jiná, každý rodič, rodina je jiná. všude funguje něco jiného, něco jiného vyhovuje. nejlepší je asi praktikovat tak nějak od všeho něco, podle situace a možností. jako u všeho...nic se nemá přehánět 😉 já se utěšuju tím, že je to fakt jen období a že to nějak přežijeme a že to přejde.