Jaké je to, mít druhé dítě?
Mám 13M dcerku a dohodli jsme se s manželem, že se v září budeme pokoušet o druhé. Chci mít dvě děti, těším se na to, ale včera v noci jsem vůbec nemohla spát 🙂 Pořád jsem myslela na to, že už to nebudu jen já a moje kočička, že to naše pouto, když jsme spolu pořád jen my dvě (manžel je často v práci), že to s druhým mimčem skončí. Chci aby byly ty dva roky od sebe, ale mám strach, že už se jí nebudu moct tolik věnovat a (zní to asi šíleně) že z ní něco "ztratím". Cítila jste to některá podobně? Nejsem úzkostlivá matka, která se snaží svoje dítě k sobě připoutat navěky, ale mám pocit, že ten rok hrozně rychle utekl a než jsem se rozkoukala za chvíli už bude na cestě další dítko 🙂
Tak si druhe 'naplanujte' pozdeji kdy to prvni uz je samostatne-kdyz je uz treba ve skolce, tam ma svuj program, nenudi se, a pak si uzijete obe naplno, pres den vic mimi a odpoledne i s prvnim ..rozkrajet se nerozkrajite spis clovek asi planuje jak ten cas stravit aby obe byly happy🙂
Mam deti rok a půl od sebe a ted je to naprosto uzasne. Jsem rada, ze se nam to tak zadarilo, netvrdim, ze to na zacatku nebylo sem tam opravdu hrůza, ale to je snad vzdycky 🙂 Pocit, ze jsem deti o neco ochudila nemam spis jsem jim dala partaka.
Ze svého sobeckého a pohodlného pohledu bych měla děti od sebe klidně 6 let, jsem relativně mladá. Ale myslím, že pro děti čím je ten věkový rozdíl menší, tím je to pro ně lepší. Vidím, jak hezky reaguje na jiné děti, myslím, že by to ve dvou letech nebrala ještě jako konkurenci, ale jako prima zábavu. Vím, že je to individuální, ale já jsem s bráchou o 4 roky a celý život je mezi námi rivalita. Narušila jsem mu jeho zázemí a bral mě jako vetřelce (samozřejmě vím, že je to i povaze a dalších okolnostech).
@baterie Já mám přesně opačnou zkušenost. Jsem s bratrem o 5 let. Když se narodil, nežárlila jsem. Je sice pravda, že jako děti jsme si moc nehráli, ale já byla spíše ráda, že já měla své kamarády a naši mi ho nevnucovali. On měl zase své kamarády. Jako dospělí máme pěkný vztah a často se navštěvujeme...ono hraje fakt roli více faktorů. Kamarádky, co mají děti naopak cca 2 roky od sebe, tak se poměrně hodně potýkají s velkou žárlivostí a řeší často různé problémy s tím spojené. Pak se to sice zase urovná a děti mají k sobě blíže a více si pohrají...ono oboje má své plus i mínus.
My máme kluky od sebe přesně o dva roky a pro mě je to fantastické. Nikdy toho nebudu litovat, neposunula bych to ani o den. Já bych naopak nechtěla děti od sebe hlavně 3-4 roky, to je podle mě nejhorší doba. S klukama je to pohodička, mám víc času jak předtím. Starší kolem mladšího běhá a nosí mu hračky, mladší se tím zabaví a mě moc nepotřebují. Nežárlí, naprosto se zbožňují... pro mě je to fakt nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy mohla udělat.
Ale bála jsem se toho šíleně. Všichni chytráci mě strašili, že Sebík je ještě na sourozence malý a jak to bude strašné, jak se nestihnu ani najíst apod. Tak to jsem nikdy nezažila. Času mám dost, dokonce s nima i částečně pracuju a ještě mám i volný čas pro manžela a pro sebe. Já si to prostě nedokážu vynachválit. Naopak když vidím, jak žárlí tříleté a čtyřleté děti (samozřejmě to není pravidlo), tak si říkám, že díkybohu,že jsme nečekali.
Mám kolem sebe opravdu hodně maminek, co mají děti o 2 roky a jen jedna je z toho nanervy. Ostatní to mají stejně jako já. Vůbec bych se na tvým místě nebála. Jiné maminky to zvládají i po roce.
A že něco ztratíš z malé? Neztratíš nic! Naopak malá bude odmalička naučená, že nepatří celý svět jen jí, nebude mít problém pak se s někým dělit, půjčovat hračky apod. A pro mě osobně není nic krásnějšího než to, když Sebík dojde a obejme Damiánka, dá mu sám od sebe pusinku a vykládá mu, jak ho miluje. To u toho vždycky zatlačuju slzu. 😵
@baterie Jaké je to mít druhé dítě? Ze začátku fakt mazec! Dokud je to druhé fakt miminko, tak je s ním hodně práce a na druhé prostě logicky nemůžeš mít tolik času jako když bylo samo. Záleží na tom jak to to děcko vezme. Čím je menší tím hůře se mu to vysvětluje a hůře to pochopí...Pak asi záleží na kombinaci holka - kluk. Já mám dva kluky a starší dost žárlil. A o péči o malé mimi se nezajímal vůbec. Na druhou stranu zase holčička, i když bude třeba ještě malá, se může o mimi zajímat a zapojit se a nemusí tolik žárlit..
Mám holky 2r4m od sebe. Je to skvělé, holky si rozumí, opravdu si to nemůžu vynachválit. Občas je to těžší na organizaci (jedna řve, druhá ječí, do toho vařím, zvoní pošťák...) ale to spíš občas, jinak je to fajn. Holky se milujou, motivujou, opravdu si už vyhrajou (mladší bude rok). Za sebe můžu jednom doporučit - dokonce do té míry, že bych ráda ještě třetí - se stejným nebo pouze o chlup větším rozetupem :o)
Spíš je potřeba zohlednit praktické věci - aby starší dobře chodila a nevyžadovala kočár, uměla se sama najíst, aspoň částečně obléknout (nebo třeba přinést aspoň oblečení), uklidit po sobě hračky... Když se pak pakujeme třeba na procházku, hodně oceňuju, že se starší sama obleče, obuje a já můžu lítat kolem mladší, to samé u jídla...
Co se "lásky" týká, nemyslím si, že by starší o něco přišla... Když se mazlím s miminkem, občas si přijde pro pomazlení také, snažím se věnovat oběma společně a občas si najdeme i "chvilku pro sebe" se starší - mladší necháme hlídat a jdeme spolu třeba na zmrzku, do kina, nakupovat :o) Prostě se jí snažím nijak nezanedbávat a neodsunovat do pozadí za mimino. Daří se mi to, holky mají skvělý vztah a myslím, že dokonce mladší miluje starší ségru víc jak mně (první úsměv byl na Šárku, první "pá pá" bylo Šárce, když pláče, nikdo jí neuklidní tak dobře jak ségra - prostě parťačky jak to má být).
@baterie my mame holky o 14m od sebe, planovane...a nikdy jsem nelitovala, naopak...je to krasny...nadherny...
kdyz jsou nemocny, casto obe, tak 3 dny to je mazec, ale nastesti ma kazda tu nejvetsi krizi trochu v jiny cas. Kazdopadne me pred porodem druhe npadalo, zda jsme se neunahlili, zda prvni to nebude mit tezsi, zda nebude drive muset byt samostatna....atd a vis jak to dopadlo? Starsi miluje tu mladsi a naopak, maji k sobe neuveritelne blizko, od mala nevim kde se to v te starsi vzalo, ale tesila se na ni, nikdy nezarlila a berou na sebe ohledy....je to neuveritelny je videt. Starsi jsem od narozeni vysvetlovala i rikala, pockej chvilicku, sestricka ma bolistku ja udelam tohle a hned te vezmu, cjvilicku vydrz...a ona pockala...a ze by dospela drive?? Musim se smat, plenky maji obe,i kdyz starsi obcas uz nema... kocarek mame pro dvojcatka, tudiz nebyla nucena chodit pesky..a vse skoro kupujeme 2x ale kdyz to nemaji, klidne si popucuji....neldy ta starsi chce pomoci prebalit mladsi, tak se musime smat...nebo si umyvaji vlasky navzajem...
a nikdy jsme nenutili aby podala plenku apod..obe jsou male a i kdyz jedna starsi, nechteli jsme aby mela dojem, ze to,ze ma mladsi sestricku, ze najednou ona musela...a uz nebyla ta malinka....
takze hodne mluvit,vysvetlovat a neboj se, ze ztratis to pouto k ni nebo ona k tobe....
Já naprosto přesně vím, o čem píšete. Na svého, dneska už dvouletého syna jsem hrozně fixovaná a když jsem vloni v srpnu zjistila, že jsem těhotná, byla jsem všechno jen né šťastná. Nedokázala jsem si představit, že se o svůj čas, který mu věnuju, budu "muset" dělit. Bála jsem se, že mi to bude mít za zlé, že se náš vztah změní. Bála jsem se toho, jak sourozence příjme. Snášela jsem to hůř než on. Celé těhotenství jsme si o miminku povídali, hrozně se na sestřičku těšil. Chodil s námi na všechny utz, poslouchal srdíčko, nakupoval výbavičku. Dneska tu chovám 3-týdenní princeznu a všechny starosti jsou ty tam. Už vím, že svojí lásku mezi ně nemusim dělit, že mám dost pro ně pro oba. Syn je hrdý velký bráška, ségru miluje a naopak, když se snažím ukrojit mu nějaký čas jen pro nás dva, nemá zájem - všechno chce dělat s Gábinkou 🙂 Takže Váše starosti chápu, ale určitě toho litovat nebudete 😉
@baterie - mne vzdycky trochu mrzelo, ze byly holky 5 let od sebe, prave mi prislo lito, ze uz jsou si vzdalene a kazda nekde jinde. Prala bych jim takove to hrani si "na hromadce", pozduchovani se o hracky, blbnuti spolu a i ty hadky. Tim vsim se uci. Jak tu krasne psala jedna maminka: od malicka se nauci, ze se svet netoci jen kolem nich. Ted budu vychovavat v podstate jedinacka... A zase je mi to kapku lito. Ono je to urcite pro maminku nekdy narocnejsi, ale nekdy zase naopak, vse ma pro a proti 🙂 Ale ja treba toho lituji, ze jsem nezazila dva mazliky vekove blizko sebe. Sama jsem ze sedmi deti, vim, jak je to super, vlastne jsem porad u sebe nekoho mela, s kym jsem mohla blbnout a vsechny ty veci, ani chvilku jsem se jako dite nenudila 😀
SUPER! a třetí ještě lepší, kdyby manžel nebyl nerozhodná bedna, tak bych možná zjistila jaké je to mít i čtvrté 😀.
Ne vážně, mám mezi staršími rozdíl necelé dva roky a za mně jednoznačně bomba. Mají se rádi, jsou nerozlučná dvojka a parťáci 🙂.
Cítila jsem to podobně, ale je to asi normální. Mám holky 23 měsíců od sebe a je to super. Mladší má zatím jen půl roku, takže se to nedá posoudit, až bude větší. Jednoznačně ale můžu říct, že každá z holek je úžasná, ale dohromady jsou prostě dokonalé. Jsem strašně ráda, že je mám brzy po sobě, i když jsem se toho ze začátku bála. Asi to bude náročnější, až mladší trochu povyroste, ale i tak se to určitě zvládne. V těhotenství jsem trochu pochybovala, zda to byl dobrý nápad, ale teď vidím, že rozhodně byl. Výhoda je, že holky jsou narozené ve stejném ročním období a necelé dva roky po sobě, takže krásně můžou všechno dědit, což mi i ušetří nemalé náklady. Já vám fandím, jděte do toho.
Já myslím, že je to naprosto nepřenosná zkušenost 😀 Holky mám 23 měsíců od sebe a plánovaně. Docela závidím těm, které tu píší, jak je to po porodu pohoda. Na první půlrok po porodu teda nerada vzpomínám, byl to děs. Mladší pořád brečela, byly problémy s kojením, do toho starší řádila, buď z té změny, nebo období vzdoru, nevím. ale pak se to začalo zlepšovat, teď už jsou parťačky, někdy si pěkně hrají, jindy se bijí, no jako asi všichni sourozenci 🙂 Je pravda, že na toho staršího už člověk nemá tolik času, kolik měl dřív, na druhou stranu se ani tomu miminku nemůže věnovat tolik, jako když byl miminko ten starší, takže je to fifty fifty 🙂
Ještě přidám svou zkušenost z dětství, mám sestru mladší o 18 měsíců, nepamatuji si nějakou křivdu, že bych byla po narození sestry odstrčená. Naopak si pamatuju spoustu společných zážitků, kdy jsme si vyhrály. Samozřejmě byly i bitky, ale ty k tomu patří, když si sourozenci potřebují vytyčit hranice. 😉
někde jsem četla, že to nejlepší, co můžete dítěti dát, je sourozenec.
@nasekuratko Jako bych to psala já 🙂. Jen třetě jsme pořizovali jako "mazlící" a dnes je mi líto, že z ní vyroste jakoby jedináček, jenže manžela do dalšího ne a ne donutit 😀.
No, ja uz budu "stara matka" 😀, ale hlavou uz mi probehly myslenky jeste na jedno dite, aby to, co mam v brisku melo partaka. Zavrhli jsem to, pritel razne proti 😀D Ja ho chapu... Sama bych do toho kvuli veku uz asi nesla. Ja jen, ze jsem takovy cvok, ze me to jeste napada a laka. Prave proto, ze bych to hodne prala tomu mrneti. Tak zaver je, ze najdem kamaradku nebo kamarada 😀😀
já bych děti takhle blízko od sebe nechtěla. Mám je po 4 letech a klidně by to sneslo ještě víc. Nedokážu si představit že bych měla doma 2 mimina. Takhle mi holka už chodila do školky a na tréninky takže jsem měla na starost jen jedno dítě. Nevím jak ty ale já jsem první dceru učila co nejdřív samostatnosti, aby na mě nebyla závislá. Od 2 let jezdila s babičkama na týden na chatu nebo na dovolenou. Když se narodil bráška tak jsem si prostě na ní vyhradila určitý čas který trávím jen s ní a myslím že je to v pohodě. Teď jí je 7 chodí do školy a je nezávislá mladá slečna, která se dokáže jak postarat o svého mladšího sourozence tak i o sebe.
Zdravím! Nečetla jsem předchozí komentáře celé, nemám moc času 😀
Honzík se narodil 7 týnů před Kačenčinýma druhýma narozeninama a byl to masakr!!! Honzík totiž celé tři měsíce prořval - ne proplakal, fakt prořval. Nosila jsem ho pořád v šátku a občas jsem byla na odvoz do psychiatrické léčebny... Syn se narodil na konci května a celé léto nesmět do bazénu, pařit se s miminkem v šátku na hrudi bylo nic moc. Kočárek dodnes moc nemusí. Od půl roku to bylo lepší a od devíti měsíců je to pohoda. Většinu času tráví spolu, Honzík Kačenku úplně zbožňuje, pořád za ní leze, kde je ona je i on 😀 Už teď si spolu pěkně vyhrají a já mám čas i na sebe. Kačenka sice občas Honzíka odstrčí, když jí něco bere nebo sebere hračku jemu, ale to je minimálně. Převážně se s ním dělí o všechno. Sama rozlomí tyčinku a dá mu půlku, což dřív nedělala. Bylo vtom spíše sobec i když my se doma dělíme o všechno. I když ty první tři měsíce byly pekelné, nikdy bych své rozhodnutí nezměnila. Vidím, jak moc se mají rádi, jak se objímají a pusinkují, Kačenka Honzíčka pěkně "táhne" kupředu.
Druhé dítě nám toho hodně vzalo, ale více dalo. Našli jsme si díky Honzíka režim, který Kačenka neměla a láska k oběma dětem je nepředstavitelná. Myslím si, že Kačence sourozenec moc prospěl. I přesto, že jsem ji musela trochu zanedbávat, když byl Honzík miminko. V každé volné chvíli jsem se pak věnovala jen jí.
U nás klady převažují zápory, ale konečné rozhodnutí je na vás. Mít dvě děti je krásné. Stojí mě to občas velké úsilí, ale láska těch dvou mi ji znova nabíjí. A když občas spíme všichni čtyři v posteli a mazlíme se, ten pocit je nádherný.
Děkuju všem za odpovědi, víceméně jsem čekala, nebo spíš doufala, že budou převažovat pozitivní zkušenosti. S naší malou to bylo a je dost náročné, jako miminko hodně plakala, trpěla hrozným ekzémem, nespala. Teď už je zlaťoučká, ale zase bojujeme s jídlem a je zabržděná v hrubé motorice (nesedí, neleze, nestaví se), takže je to celkem náročné na zabavení takhle starého dítěte, které funguje jen na zemi. Všichni si klepou na čelo, že po takovéhle zkušenosti chceme zase tak brzy další. Ale já jsem takový "pohlavář", řídím se spíš pocitem než rozumem (manželovi jsem řekla ano po tříměsíční známosti 🙂 ) a věřím, že druhé mimčo bude za odměnu a když ne, tak se to holt taky nějak zvládne. Spíš jsem měla strach z té emoční stránky, jestli se mezi mnou a mojí malou parťačkou něco nezmění. Jestli mi nebude chybět ta naše intimita. Asi jsem na ní fixovaná víc, než jsem myslela. Když jsem po roce přestala kojit, s malou to ani nehnulo a mě je to pořád tak líto 🙂
Já mám děti po sobě přesně 2 roky a je to skvělý!
Jsou samozřejmě situace, kdy je to na palici, ale neměnila bych. Synek přišel na svět přesně včas. Ted má rok a fous a už začínají být parťáci, to jsme přesně chtěli.
A třetí miminko chceme taky brzy, aby děti měly k sobě blízko. Já jsem se sestrou po pěti letech a cestu k sobě jsme našli až v dospělosti, což je fakt škoda.
A musím říct, že mít druhé dítě je ještě lepší než první. Člověk už má nějaké zkušenosti, ví co s tím uzlíčkem, je tak trochu nad věcí. A za sebe říkám, že druhé miminečko bylo lepší v tom, že takovou tu rutinu (přebalit, nakojit, pochovat, uspááááváááááát, pochovat a dokojit a ještě přebalit a ještě pochovat) rozptýlila dcerka vším, co jsme spolu podnikaly. Malinkej už mezi nás zaplul, chtě nechtě se musel přizpůsobit našemu životu a ta rutina miminkovská už nebyla tak ubíjející jako u prvního miminka. Dvě děti si strašně užívám. 😵
To asi záleží na každém. Já mám necelé 2roky od sebe, dva kluky, a ten první rok mimča si snad ani nepamatuju..starší měl 2roky, a najednou 3. Vztah tak nějak kolísá, chvíli je silnější, chvíli jakoby slabší.podle mě je to normální. Mám je ráda oba stejně, každý mě štve něčím jiným 😀 Z čistě praktického hlediska bych počkala, u nás by to bylo asi lepší, kdyby se mimčo narodilo až po 3roce staršího. Klidně až teď, kdy má 4roky. Ale zpátyk to vrátit nejde, přežili jsme a prostě fungujem. Zas jsem ráda že jsem si to období kdy je doma stopadesát miminkovských věcí odbyla po sobě, a že časem budou mít kluci podobný režim..
Co do vztahu mezi sourozenci si myslím že věk má na tom malý podíl. Mohou si skvěle rozumět sourozenci 8let po sobě, a nesnášet se dva co jsou od sebe rok.
Ahoj, já mám starší holčičku a když se jí narodil bráška, bylo jí 21 měs. Zpočátku mi to bylo líto a bude to znít hrozně, ale stále jsem se více věnovala jí než malému, i po jeho narození.Teď je jí 2 roky a 2 měsíce a malému 5 měsíců. Uvědomila jsem si při 2 těch dětech jednu důležitou věc - že DĚTI NEVLASTNÍME. Starám se o ně celý den, jak nejlépe dovedu, mazlím se s oběma, i se oni mazlí spolu, vařím dobrá jídla, povídáme si, chodíme na procházky. Malé to rozhodně prospělo, že má brášku, není stále středem pozornosti, naučila se z věcí radovat sama pro sebe i sourozenecké lásce. Její svět je bohatší a když se přijde poňuchat, nikdy není odmítnuta, začala dokonce víc mluvit, to může být i věkem, ale v jejím světě je i "bráška", učí se tak fungovat ve společnosti...Děti vyrostou, proto je potřeba jim dát teď to nejlepší, nebude to tak vždy...
@baterie my jsem počkali s druhým 5 let..za měsíc rodím.Mareček je přes den ve školce,takže se budu moci plně věnovat miminku,aniž bych měla pocit viny,že prvorozeného zanedbávám..on je takovej maminčin mazilek,je dost citlivej,takže kdyby musel třeba počkat,až miminko přebalím a pak je na řadě on,nesl by to těžce. Je to taky hodně na mně a na mužovi,jak se bude v roli staršího bráchy cítti.Mareček má k tomu ještě poruchu autistického spektra a vd,o to větší to bude "sranda".Ale nebojíme se toho,u nás je lásky pro 2 děti dost.
Cítila jsem to stejně už při těhu, bylo mi líto, že s ní nemůžu dělat vše, co by chtěla..ale již chvíli po porodu jsem se snažila jí vzít třeba samostatně ven, jenom my dvě jsme něco společně podnikly, apod.., máme děti od sebe 21 měsíců - navíc podruhé se nám narodila dvojčátka..
někdy je to mazec jako blázen, člověk nestíhá nic, někdy je zas klídek..
ALE to, že malá měla míň pozornosti a kluci taky - když to porovnám s dcerou, které jsem se věnovala celý den, což klukům prostě takovou pozornost už dát nemůžu - tohle všechno se teď "maže" tím, že mají sebe navzájem, strašně se spolu vyblbnou..mazlí se spolu, smějou se spolu, učí se navzájem od sebe, jsou to parťáci, kdyby byli od sebe třeba tři roky a víc, myslím, že by to takhle nebylo...
a neměla bych.. 😉
@baterie já měla děti po 2 letech neplánovaně a už bych do toho znovu nešla... mladší byla velmi náročná, nějaké takové "vyhrají si spolu" nebo "druhé dítě se veze, stačí ho dát do šátku apod.", tak to u nás vůbec neexistovalo...
opravdu hrát si spolu začali po 3 letech a až teď od 4 let jsou fakt parťáci... do té doby jsem lítala jak hadr na holi a vztah se starším to vcelku zasáhlo, bohužel bez babiček a neustále s oběma na rukách bylo velmi málo možností jak být se starším sama a vynahradit mu to... dva roky jsme vztah napravovali...
pro matku je to hodně práce - pokud nemá štěstí a starší s miminkem nepomáhá nebo nejde o klidné děti apod...
jinak je velmi důležité si po porodu zorganizovat nějakou pomoc, já jsem velmi rychlá ale často jsem nestíhala ani při nejlepší vůli, holt starší je citlivější a potřebuje klid, zatímco mladší je rychlík a průbojná...
hodně záleží na těch povahách dětí.... jak jsem psala, děti jsou od sebe 2 roky a přesto si spolu dlouho nehrály....
a je taky velký rozdíl zda má člověk aspoň občas hlídání, jestli starší bude mít školku (moje obě děti od 2.5 roku doma nemohli vydržet a to jsme pořád někam chodili, už velmi potřebovaly kolektiv)....
každopádně v tomhle těžko radit, já zase jako plus vidím, že jsem šla dřív zpátky do práce, což nám pomohlo v tíživé fin. situaci a jsem ráda, že jsem zpátky mezi lidmi....
kdybych hlídání měla a děti měly považně opačně tak by to asi bylo jiné 🙂
@baterie já mám kluky dva roky od sebe a asi bych příště počkala ještě ten rok, kdy by měl starší tři, aby byl samostatnější. V tvém případě bych to taky zvážila, píšeš, že malá má trochu problémy s motorikou a jídlem, já bych počkala do těch tří let, to už bude samostatnější, bude bez plenek, možná nastoupí i do školky, domluvíš se s ní lépe.
Má to určitě i své velké výhody - kluci jsou teď perfektní, hrají si spolu, kolikrát o nich ani nevím, že jsou v pokoji 🙂
Ale tebe spíš zajímala citová stránka mezi tebou a dcerkou, jestli se něco nepokazí. Když to vezmu zpátky, to období, kdy měl starší syn mezi 2.-3. rokem, si téměř nevybavuji. Bylo to dost šílené období, kdy jsem byla téměř pořád s miminkem - nehrozilo, že by spal v kuse půl hodiny, stále se budil, byla jsem pořád u něj. Naštěstí byla se starším synem moje mamka, takže snad tak moc citově nestrádal 🙂 Ale začal mluvit až ve třech letech, plenky jsme taky odbouravali celkem dlouho.
Když to srovnám teď, kdy má mladší syn tři roky, tak mi to přijde jako ideální období mít další dítě. Taky je někdy náročné, když jsi těhotná a staráš se o roční dítě - ještě se často nosí, zvedá. Kolem 15. měsíců jsou děti hodně aktivní, pořád někam utíkají - takže pro těhuli nic moc 😒
Mám děti od sebe 1r8m a neměnila bych. U mně hraje roli i to, že nechci být dlouho z oboru, mám dojem že na mateřské tak nějak zakrňuju a blbnu... Taky jsem měla obavy, když jsem v roce malé otěhotněla (i když plánovaně, pak to na mě nějak padlo), ale dcerka vzala bráchu s nadšením, milujou se 🙂 Dcerka třeba přijede z prázdnin, a první s kým se vítá je její ,,brášek" 🙂 A neboj se, když se narodí druhé dítě, nemusíš lásku pro něj ukrajovat z lásky k tomu staršímu, prostě máš najednou dost pro oba dva.
Ahoj, já nad tím nějak tak nikdy nepřemýšlela. Chtěla jsem mít dvě děti. Mám je obě moc ráda a stejně, ale každé jiným způsobem. Syn je ten prvorozený vymazlený a dcerka zase ta poslední roztomilá. Citově to u mě změna byla. Prostě to nějak vzniklo, už při porodu, že dcerka je teď na prvním místě a když přišel syn za mnou do porodnice, tak mluvil, že s tátou tohle a támhle to, na jednu stranu jsem si oddechla a na druhou obrečela, že mu vlastně ani tolik nechybím. Ten pocit, ale brzo odezněl a prostě jsem si to užívala. Ano ze začátku, jsou to strarosti než se zajedete všichni, ale u nás žádné velké problémy nebyly, malá spala dobře, jak přes den tak v noci. Syn někdy spolupracoval jindy se zas vztekal. Věkový rozdíl je také cca 2roky a nemáme s tím problém. Můžu ti ale říct, že časově to tak rychle uteklo, ale myslím, že tam nehraje ani tak roli věk, jako prostě, že celej den máš co dělat. Se dvěma se nenudíš a čím starší, tím je to zajímavější 😀
Nezní to šílené,je to pravda 😕 .
Já už bych děti po dvou letech nechtěla 🙂 .