Jak jste se cítily, když se vám narodilo druhé dítě?
Jsem týden v porodnici kvůli komplikacím při porodu a nemám povolené návštěvy (max manžel ).Mám týdenní miminko a doma tříletou slečnu. Na mimčo se všichni těšili. Všechno připravené. Ideální představa o tom jak budeme perfektní rodina... Asi to budou hormony ale připadám si hrozně blbě. Chce sei brečet. Samozřejmě jsme šťastná, že máme dvě zdravé a krásné děti. Jenže.... Poslední rok byl s malou peklo a né vždy jsem si to užívala! Ne vždy jsem byla chápavá matka? Prostě hodně je svá a já to špatně nesla. Občas to vyvrcholilo v pláč na obou stranách. Jde ale o to, že když se teď podívám na to malé miminko, začnu hned brečet proleženiny si vzpomenu na dceru, jak byla taky taková, jak byla malá a jak rychle vyrostla a jak já si ten poslední rok vlastně neužila, řešila kraviny, byla na ní vzteklá...a ten rok mi nikdo nevrátí. Když se kouknu na toho novorozeného prcka, je mi strašně smutno protože už nikdy nebude taková jaká byla. Samozřejmě jsem.si.to s ní i užila, ne že ne ale jde o to , že některé chvíle bych teď řešila jinak a už to nejde. Tak moc mě to mrzí. Mrzí mě, že jsem týden v porodnici bez ní a nemám jí u sebe abych jí mohla obejmout a říct jí do očí jak.moc.ji miluju... A jak.moc mi na ní záleží. Měla bych se cítit státně. Naše rodina se rozrostla... tak proč mám takové deprese 😐. Ona se těší na miminko. Já se těším na ní... Těším se až budeme všichni spolu ❤️
Jako kdybych to psala ja. Z porodnice jsem se vratila minuly pondeli a mela jsem tam uplne stejny depky. Bylo mi desne smutno po malym (taky 3 roky), vycitala jsem si, ze jsem na nej kvuli tehotenstvi nemela moc energie, najednou mi prislo jak strasne rychle vyrostl … Taky to, ze u prvniho clovek vic zmatkuje a tolik si to neuziva, jako to dalsi … Toto je uplne klasicka poporodni depka, vsechno je vporadku, drive nebo pozdeji to prejde a je to uplne normalni 🙂))
Já jsem v porodnici každou chvíli brečela. Byla jsem šťastná, že mám to malé miminko, ale strašně mi chyběl starší (byl mu rok). Až budete všichni spolu doma, určitě se to zlepší 🙂
taky tak. bylo mi po ni strasne smutno. taky sem byla litostiva, ze kvuli tehotenstvi, sem na ni nemela tolik energie, kolik potrebovala. vycitala sem si, zr uz me nebude mit jen pro sebe, ikdyz to jeste tolik potrebuje! a pak mi teda doma hrozne rvalo srdce, kdyz me volala a plakala a manzel ji musel odnest, aby nevzbudila mimino, ktere sem uspavala 🙈 to sem i obrecela. ale tak za 3 mesice si to sedlo, zabehly sme se. ted je mladsi 13 mesicu a krasne si spolu hraji a miluji se, ze toho ani na vterinu nelituju 😊
Holka zlata, takovych chvil, ktere si neuzijes a kterych budes litovat, bude jeste mraky a troufam si rict, ze s postupujicim vekem vic a vic 😀 Zive si vybavuju, kdyz jsem byla podruhe tehotna, jak mi bylo strasne lito, ze uz nebudu mit na starsi tolik prostoru. Ted jsou v predpubertalnim veku a kdyz si je bere jejich otec, nejradsi bych vystrelila konfety od same radosti😂
Po druhém porodu jsem taky měla podobné pocity, nějaký hormonální poporodní propad. Byla jsem z toho zmatená, protože z prvního porodu jsem to neznala. Přišlo mi, že se na miminko nedokážu napojit. Chyběl mi starší, už jsme to nebyli já a on proti světu, najednou nás bylo nějak divně víc. Brečela jsem, že se ani jednomu nebudu moct věnovat tak jak si zaslouží atd. Trvalo to prvních 14 dní asi. Postupně ty pocity odezněly.
Tahle samotka v porodnici je straěšný peklo na už tak hormonama rozházenou psychiku. Já sem tam byla s prvním sice jen čtyři nebo pět dní, protože se nechtěl dobře přisávat a strašně ubýval na váze, ale chytaly mě taky depky neskutečný. Držím palce, ať vás pustí brzy domů a máš kolem sebe brzy podporu všech blízkých milovaých, věřím, že to moc pomůže. Nic si nevyčítej, čas nevrátíš, koukej do budoucna, každý věk dítěte má něco do sebe!
V první řadě bych tě ráda upozornila na tvá práva - manžel a dítě nejsou návštěva, jde o osoby blízké a na ně se zákaz návštěv nevztahuje. Chceš-li, aby za tebou dcera s manželem přijela, může.
Co se tvé psychiky týká, řekla bych, že v tuto chvíli se to dá označit za hormonální bouři po porodu a prošla si tím nejedna z nás. Pokud by se ten stav ale nelepšil, popř. se zhoršoval, zvažovala bych návštěvu psychologa, aby se případně podchytila poporodní psychóza.
Jinak platí, že nemá smysl žít minulostí, buď v přítomnosti, protože ta určuje tvou budoucnost.
Hormony a takových situaci ještě bude. Tvoje dcera sice už není miminko,ale 3lete děti jsou tak úžasné,čeká té s ni spoustu krásných chvil. Uzij si to a netrap se tím co bylo.
Chapu te....kdyz se narodil maly, tak i ted po 7 tydnech me nekdy chytne smutek nad tim, jak zvladam materstvi ted a jak jsem ho nezvladala s dcerkou. Vim presne cim to bylo, nic tenkrat nebylo podle me, ale podle doktoru, hodne se toho podcenilo a ja si prosla tezkymi depresemi a spustilo mi to uzkostne-depresivni a panickou poruchu, se kterymi jsem bojovala x let. Pak jsem na psychoterapiich dokazala zpracovat tema, ze jsem z materske po 2 mesicich utekla do prace a o dcerku se staral prevazne byvaly manzel. Ano, mrzi me to, ze o ni jsem se nedokazala tenkrat starat. Ale uz vim, ze si to nemohu vycitat, protoze jsem delala maximum, co jsem v danou chvili dokazala. A verim, ze i ty jsi v poslednim roce delala maximum a urcite se nejednalo o zle umysly. Navic kdyz pises, ze posledni rok, tak 3/4 te doby jsi byla ovlivnena hormony. A ty te ovladaji i ted. Pokus se si to vse odpustit a tes se, ze pokud chces udelat zmenu, tak nastal ten cas a muzete si vse vynahradit. ❤️ Hlavne se snaz nebyt na sebe prehnane tvrda, nemit nesplnitelne naroky.
Proc nemas navstevy ?
Neres co bylo ... delalas proste to tak jak ti to slo nejlepe - ;) dokonalou matkou neni nikdo - snaha se ji priblizit se ceni. Obe svoje deti milujes 🙂
Jinak to co mas v hlave a prozivas ted ...je jako mysleni normalbiho cliveka jen ty pocity 100x silnejsi a v hlavě zatřeseno 😀 ...takze vydrz bude lip ...
Chlap i dcera nevim proc by za tebou nemohli prijit a byt tam s tebou ...vzdyt je to dulezite 🙂
Posílám hodně sil, prožila jsem ty výčitky vůči staršímu také, hlavně proto, že mladší první tři měsíce pořád brečel a na staršího nebyl čas. Starší syn za mnou s manželem chodili do porodnice každý den, vždycky jsem brečela kvůli staršímu, ten mladší jako by nic neříkal.. Teď už je mladšímu 14 měsíců, právě skáčou po sobě na gauči a starší mu pomáhá svlíknout mikinu. Zlepší se to, jednoduché to vždy není.♥️
Slušnej popordní blues. Manžel by tě navštívit měl, potřebuješ jen podporu, obejmout a ujistit. Všechno bude v pořádku, tohle jsou jen pitomý hormony. ❤️