Hnusná na dítě. Jsem tak špatná?

Ne, nejsi špatná - máš emoce, úplně normální věc.

🤣🤣 klid, bude hůř 🤣

Kdybych měla mít výčitky pokaždé, když zařvu na dítě, tak už jsem v blázinci. 😉 Při uspávání mi už ujely nervy několikrát... Pár mamin tady bude mít doslova kecy prdy o tom, jak se musíš ovládat a umět držet své emoce na uzdě, aby to pak zvládlo i tvé dítko, ale to jsou strašné kecy. Jsi maminka, člověk, ne stroj, který se musí za každou cenu v každé situaci ovládat a udusit své emoce vevnitř. Jasně, není to nic k chlubení ani za co by měl být člověk na sebe pyšný, ale my už někdy taky nemůžeme a meleme z posledního. Takže v klidu 😉 A holky mají pravdu, bude hůř 😀 😀 😀
btw - na tohle je fajn večerní sklenka vína 😀

Nevidím nic špatného na tom ukázat dítěti své emoce. Já to taky dělám. Ale jakmile se uklidním, dítěti vysvětlím proč jsem křičela, jak jsem se cítila, případně se mu i omluvím. Sice je dceři teprve 1,5 roku, ale chci si na tenhle přístup zvyknout od začátku.

Když byla mladší dcerka malá, byly okamžiky, kdy jsem byla fakt ráda, že neumí mluvit 🙈 ne že bych jí ubližovala, ale párkrát jsem řekla něco, co si jako miminko fakt nezasloužila. Ale starší doma, do školky nechodila, manžel na stavbě... Já byla ráda, že jsem ráda. A u nás je to zatím tedy naopak. Hlas zvyšuji, ale málokdy... Větu "bude hůř" potvrdit nemůžu. U nás je líp a líp 😊

Samozřejmě by to asi nemělo být za hranou. Když zakřičíte “nech už toho!” je to úplně jiná situace, než když zakřičíte “ty seš vážně blbá kráva!”
Je dobře, když dítě vidí naštvanost, poznává tak emoce a Vaše rozpoložení/mimiku, tón hlasu. Být stoicky klidnej za každý situace je prostě nemožný.🙂 A jak je psáno nade mnou - poté vysvětlit, omluvit se. Nejhorší je, když rodič jen řve a řve a pak nepochválí, neomluví se a dělá jak kdyby se nic nestalo.

Bože díky vam vsem... tolik se mi ulevilo. Jako, nekricim dene, ani ob den, ale nekdy to ujede. A nejsem sprosta, to vubec. Miluju ji, opravdu. Hezky slova, chvalu pouzivam... s vysvetlovanim zacnu, jen co bude příležitost. A vino? Nekdy si dam 😅 Ale ne na nervy, ona je vice mene zlata... mozna proto ty vycitky. Ze mam zlaty dite a kdyz uz je ouvej, vybouchnu...

Odpočívat, co to jde, najít si co nejvíc času sama pro sebe, kdy člověk může vypnout všechny maminkovské radary a dělat, jen to, co ho baví. Já sama reaguju jinak, podrážděně, křičím, když toho je na mě moc, jinak se takové krizovky a provokačky snažím řešit v klidu (s jedním se mi to víceméně dařilo, se dvěma už je to těžší oříšek). A pracuju na sobě, vzdělávám se, poslouchám webináře s respektujícími postupy, čtu knihy, snažím se rozebírat, co k tomu vedlo, jak můžu reagovat příště jinak, bez křiku a s větším efektem (ano vyčtené postupy mi zabírají rychleji a bez pocitu selhání, jen si na ně v ten okamžik vzpomenout)...nejtěžší je prostě přepsat ty staré podvědomě naučené reakce. Neberu to jako selhání, ale jako možnost k učení se. Omluva s vysvětlením je samozřejmostí. Beru to tak, že učím děti, že nikdo se nechová vždy 100% správně a mít emoce je normální a že se taky učím je zpracovávat a projevovat jinak než křikem. Hlavně hodit výčitky za hlavu, to nikomu nepomůže, každá jsme ta nej máma v očich našich dětí, ať křičíme sebevíc 😉 .

Taky se mi to stává, malá nekdy zkouší moje nervy... Jednou nebo dvakrát jsem ji plácla po ruce, když mě nějak blbě zatáhla za vlasy nebo tak, kdyz to fakt bolelo... Po chvilce ji obejmu, omluvím se ji a všechno je pořádku... Taky si to někdy vyčítám, ale prostě to občas fakt nejde... Večer odpočívám, seriál, víno, pohoda... Snažím se spat, co to jde ... Bude hůř, jak tu holky psaly 🙂

Řekla bych že můžete být úplně v klidu😂nejste špatná máma, to bysme museli být všichni a nechat děti ať si dělají co chtějí, bez výchovy.. A bude daleko hůř 😀

Já si myslím, že dítě má vědět, že i máma má emoce a ne vždy pozitivní. Samozřejmě máma si nesmí na dítěti vybíjet flustraci, ale situace typu "dítě mě už po třetí neposlechlo, když jsem mu to řekla normálně, tak na něj zařvu (fakt naplno zařvu)" je podle mě občas nutná v rámci toho, aby dítě chápalo emoce druhých a učilo se s nimi pracovat... V sedmi měsících je ještě docela malá, ale v deseti už děti většinou rozumí zákazu a spoustu z nich začíná testovat, co smí a nesmí... a to je ani ne za tři měsíce 😉 .

No já se přiznám že na děti křičím taky, kolikrát je mi to pak líto, že jsem nervy neudržela... Jenže ty moje dvě (5 a necelé 3) už dobře vědí, co se po nich chce a velice moc dobře vědí, co se nesmí. A zkoušejí a zkoušejí. To bych musela být svatá nebo by mi to muselo být uplně jedno a nechat na sobě štípat dříví. Jakože několikrát za sebou něco jasně a jednoznačně řeknu (typicky věci jako: nešermujte na sebe vidličkama u stolu, můžete se píchnout do obličeje, nelozte do umyvadla, může se utrhnout, netahejte za ten závěs, už jste povytáhly šroub co drží garnyž a může to spadnout, probůh slez dolů z toho okna, jsi nad kachličkama, to by bolelo...) a ony to dělají dál a ještě se mi smějou do očí? U nás ten vysvětlovací přístup uplně nefunguje, taky jsem si představovala jak se domluvíme, vysvětlíme, četla jsem knihy atd, ale když fakt neposlouchají a skončí to pláčem jedné z nich nebo něčím rozbitým, vylitým, pobarveným, rozstříhaným, utrženým apod, tak už se neudržím a ječím na ně taky. Nehody chápu, jsou to děti a toleruju to že jim může leccos spadnout, nepovede se to, ale vadí mi ta rozedřenost, když je před něčím varuju a ony neposlechnou a dělají to naschvál dál. Mám dvě děti, domácnost, zahradu, brzy se budu vracet do práce a ty děcka v některých situacích poslechnout MUSÍ, jinak to nefunguje. Nemůžu jim celý den brát fyzicky věci z ruky jak miminkům, když už velice dobře rozumějí, co jim říkám.

Můj muž je nejklidnější člověk na světě. Známe se z práce, resuscitační oddělení, o vypjaté chvilky není nouze. Nikdy jsem ho v práci neslyšela nejen křičet, ale ani zvýšit hlas. Ani jako řadovou sestru, ani když jako vedoucího pracovníka. Na naše dítě občas zařve i on, ale jako že fakt zařve, v práci mi to nevěří, že to vůbec umí. Dceři jsou dva a kus, moc dobře rozumí prakticky všemu a když chce, je moc šikovná. A když nechce, tak nám nervy tečou občas všem.

To se stane 🙂. Nedělej si z toho vrásky. Taky jsem dneska houkla na dceru, protože se vztekala v autě, že nechce připoutat do autosedačky. Prvně jsem se jí snažila vysvětlit, že musí být v autě připoutaná a ona stejně sebou házela, kopala okolo sebe a řvala a řvala. Takže mi ujeli nervy. 🤷‍♀️ Mrzí mě to, ale stalo se.

Moc vsem diky. Jsem klidnejsi. Ne, ze bych ted na malou chtela řvát s cistym srdcem a nebo si to i uzivala, uz se ale nebudu tolik stresovat, kdyz nervy ujedou. Ono je to taky tezky... jsem skoro furt zavrena doma, s ditetem a psem, mluvim jen s nima, rodiče v jinem okresu... verim, ze doba tomu nahrava. Tim se ale neomlouvam. Vsichni to ted mame tezky. Snad bude lip!

Četla jsem,že není dobrý zadržovat emoce.. dítě aspoň vidí různou škálu a nemá vše namalované na růžovo🙂..každopádně když pak člověk vidí čtyřletou, která zrovna vysypala všechny pastelky.. stojí nad tím, drží se za hlavu a celou scénu korunuje slovy "tak to je na mě už moc!" ..no to člověk neví, jestli se má smát nebo brečet, když se přesně v té situaci pozná 🙈

Mam tri deti, 9-7-5 a obcas proste clovek musi zarvat - a to si troufam rict, ze jsem velmi respektujici rodic. Hlavne zadne vycitky! Rodice nejsou stroje a deti musi pochopit, ze i maminka ma narok na spatnou naladu. Oni nam to v puberte vrati 1000x 🤣

Bude hůř od té dobrý co mám 2 deti vino v lednici je základ 😁