Frustrace, strach z opuštění po narození sourozence

Zkušenost nemám, holčička se narodí teprve za měsíc, ale přesně z tohoto důvodu - aby se Viktorín necítil odstrčený - jsme ho do školky letos nedávali. Možná bych to zvážila i u vás. Byl sice párkrát v soukromé, zvládal to celkem dobře, ale našla jsem víc proti než pro a jsem moc ráda, že je nakonec se mnou doma, i když jsme přihlášku do státní dali a dokonce ho přijali. Ty syna znáš ale nejlíp, pokud se ti zdá, že mu školka prospívá...

já myslím, že jen potřebuje více času na adaptaci na změny, to přijetí "vetřelce" bratra trvá kolem půl roku. Jakkoli miminko miluje.
Osvědčilo se mi doporučované chvíle jenom se starší, bez malé, třeba i jen procházka, jít na zmrzlinu, jen vy dva. A vydržet. Dát mu pocit, že to je velká výhoda být velký kluk, může si hrát, umí něco nakreslit, umíte spolu míchat, vařit, péct, kdežto mimino nemůže! Ten se má, že je už tak velký. A jak ho mimčo potřebuje, podat něco, umýt ho (třeba dcerka vždycky myla malé nožičky)..cokoliv, chápete princip?

Taky čekáme za 3 týdny sourozence, syn má 3,5 roku. Je pravda, že začínám pociťovat, jak si mne syn hlídá, dnes třeba chce spát v mé posteli, chodí se mnou za ruku atd. Takže téma je i pro mne živé. V průběhu těhotenství jsem četla docela zajímavou knihu od dr. Prekopove Prvorozené dítě, tam je řada podnětů k zamyšlení. Je útlá, tak se dá přečíst i při MD🙂. Jinak jsem také hledala informace ohledně nástupu do školky a narorození sourozence ( syn teď taky nastoupil, ale už vloni chodil 2 dny do jeslí). Našla jsem názor psycholožky, že se doporučuje nástup do školky odložit, jak píše Ginnevra. Já jsem syna do školky dala a uvidím, třeba tam bude jen dopo, nedovedu si představit, jak bych se mu mohla věnovat doma ještě s miminkem, aby měl dost podnětů, potřebuje děti. Ale nehodlám to lámat přes koleno. Myslím, že prvorozený hlavně potřebuje stále dostávat ujištění, že je milovaný, myslím, že to děláte dobře🙂. Držím palce. Jestli je to na dětského psychologa nedovedu posoudit, zkuste třeba najít zatím radu odborníka po internetu.

@lv myslim, ze jo a i se o to snazim, mozna nakonec nebylo ku prospechu, ze se mu manzel po porodu zacal opravdu hodne moc venovat, ale tim jsme ho separovali ode me a mimca

@hojda dekuji, kouknu

@ginnevra na soudy je asi jeste brzy, každopádně on je v kolektivu rad a se mnou se doma nudi, tohle rozhodnuti je fakt tezky...

Nejsem si jistá, zda syn dovede uvažovat ve skutečnosti o tom, co by bylo a co bude-o budoucnosti. Termín opustíme si musí nějak představovat. Co to pro něj vlastně znamená? Na to bych se ho zeptala. A potom , jak bychom o tom mluvili, obrátila bych to v žert-zasmáli bychom se tomu oba-něco bych už vymyslela-třeba pohádku-jak byl na hřišti a vyzvedli ho trpaslíci, dovedli ho zase domů-tam už jsme na něj čekali, brácha taky a s těmi trpaslíky jsme si ještě hráli. A představ si, že tomu jednomu trpaslíkovi se taky narodil malý brácha , on pak už nechtěl být u babičky a maminka trpaslíková nevěděla proč. Proč myslíš, že ten větší trpaslík nechtěl už být u babičky....Snažila bych se získat takto maximum informací o tom, jak malý uvažuje, co ho k tomu vede-čeho se vlastně bojí.Do domácích prací ho klidně zapoj-do drobné pomoci, taky ať pomáhá s bráškou-aby věděl, že je ten velký a důležitý... 😉

U nás to rozhodování, jestli Viktorína dát do školky nebo ne, bylo taky těžké, kor když nám nakonec zavolali i z té školky, o kterou jsme stáli nejvíc, že se jim uvolnilo místo. Možná bych ještě počkala, zkusila na tom podle rad holek zapracovat, a pokud by se Tondův strach aspoň trochu postupně zlepšoval, tak bych vydržela. Moc jsem neporadila, ale přiznám se, že jsem za tuto diskuzi ráda, protože se sama děsím Viktorínovy reakce na sestřičku a sbírám informace, jak mu to co nejvíce ulehčit, protože on je fakt mamánek. Držím pěsti.

@marketkab syn trpěl syndromem sesazení z trůnu, upozornila nás na to naše úžasná učitelka ze soukromé MŠ. Odeznělo to cca po roce po porodu. Teď se mají rádi, už není fixovaný. Pomohlo najít si na něj denně hodinu bez mrňavé.

@mogwaika a muzu vedet, jak se to ve skolce projevovalo?

Tak dneska skolka pomerne v pohode, je zajimave, ze kdyz rika, ze tam nechce, tak nezminuje to opusteni, ktere je duvodem u babicek, mozna by to tak bylo i bez sourozence. Každopádně moc děkuji za vsechny rady, musime na tom zapracovat. Mam vekijy strach, aby si ze vseho neodnesl nejake trauma do budoucna, snad to zvladneme

@marketkab začal strkat do dětí, předváděl se, byl plačtivější. Ve školce naštěstí měli trpělivost a snažili se mu to ulehčit, navíc se mu tam opravdu líbilo, takže jsem ho nestahovala.

@marketkab Taky chci poděkovat za diskusi, i pro mě jsou rady cenné. Napiš pak, jak pokračujete. Osobně si beru k srdci radu, že bych si se synkem měla zachovat čas jen pro nás, táta ať na chvíli pohlídá mimčo🙂. Už jsem tuto radu slyšela z úst psycholožky dřív a je funguje i v pozdějším věku ( třeba když se odstrčený cítí prostřední ze 3 dětí, ti to taky mají těžké).

@kika_21 on o tom mluvi, ze ho tam odlozime a opustime, zkusim to s nim vic probrat, ale moc se o tom bavit nechce, je pak uplakany nebo rekne rovnou, at se ho neptame...
@rutik tohle je suverene nejnarocnejsi cast double materstvi, doufam, ze to brzy vychytame, asi jsme se meli vic snazit uz behem těhotenství

@rutik Jelikož těch prostředních mám doma více, nebrala bych to tak vážně. Pravda je, že ta původně prostřední 16 ti letá dnes zdůrazňuje, že je určitě adoptovaná a že se o ni dostatečně nezajímám-to když vychrlí v pondělí informace kdy a kde bude na atletice a diví se, že ji potom v pátek sháníme, protože si to nepamatuji.Nebo že ta nejstarší je VIP, jelikož má už notebook a ona ne.Obecně nejvíce dětí u nás tvrdí, že VIP je Jan, to je ten druhý prostřední-že nemusí utírat nádobí, jelikož je kluk. Toto zdůvodnění je nesmysl-samozřejmě. Naopak už v 11 letech ho učím, že musí dělat domácí práce. Protože až za 15 let přijde domů a řekne manželce na MD, že je doma a přesto ještě neuklidila, praští ho ona válečkem na nudle, přičemž bude ještě v pyžamu chovat řvoucího kojence. Důvod je také ten, že Jana nedohoním, takže než mu požadavek sdělím, je obvykle na zahradě-ještě mi doporučí, chudinka prostřední, že stačí víc trénovat-chodí na atletiku bohužel také. Pak druhá nejmladší-u té jsem si vědoma, že beru všechno nějak samozřejmě-třeba to, že si dělá samostatně věci do školy. Naštěstí se prosazuje dost silným hlasem, neustále nás všechny krmí historkami z koní, takže pokud se ta nejstarší nesměje sestře, která se při závodech zdržela bůhví proč na startu, směje se malé-jestli prý má kůň opravdu 4 nohy a ne 6. No a teĎ já-rozhodla jsem se neplést se moc do vztahů mezi nimi. Jen té 16 ti leté občas doporučím, ať bratrovi nenadává a naopak i přes to nádobí si ho váží, kdyby jednou potřebovala přestěhovat skříŇ a měla za manžela někoho, kdo bývá často v Himalájích.Asi by mi také radila psycholožka, abych se jim individuálně věnovala-většinou se mi potom vysmějí, objeví, že moje otázky ohledně PC jsou sto let za opicemi, nebo nerozumím atletice...To jen jak to vypadá v rodině, kde jsem neřešila, je-li někdo omezován sourozenci-asi to byla chyba, ale zábava je to určitě-aspoň mě baví je pozorovat.

@marketkab když jsem četla tvůj příspěvek úplně mě zamrazilo, protože u nás je teda druhorozená teprve 14 dní, ale na synovi vidím, jak těžce to nese. Právě z důvodu, aby se necítil odstrčený jsme ho ani do školky letos ještě nedávali, ale překvapilo mě a hlavně mě to hrozně bolí jeho občasné reakce...třeba tuhle večer zničehonic začal usedavě brečet a říkal, že je smutný....no já málem padla a řvala jsem s ním (vím, chyba), každý den ho stokrát ujišťuju o tom, že ho miluju pořád stejně, že je pořád můj miláček, na malou jsme ho připravovali snad od začátku těhotenství. Jako on jí asi má rád, chce ji opečovávat (až moc a to ho potom třeba okřiknu a je to zase v p*deli), chce si ji sám od sebe chovat, ale já cítím, že trpí. Navíc se mi děsně odcizuje - a to přesně tak, jak píšeš i ty - manžel se mu po porodu začal věnovat na 150%, ale tím právě přesně vzniklo to odcizení ode mě ☹ hrozně se mi vzdaluje a já to nedávám 😢
Takže jsem v začarovaném kruhu a když se věnuju malé, tak mám výčitky a naopak...navíc malá moc nespí, brečí (jsem už hodně unavená a vyčerpaná) a děsím se dne, kdy půjde manžel do práce - zatím je s námi doma....

@marketkab necetla jsem ostatni komenty, tak to uz urcite nekdo psal, ale doporucuji se prvorozenemu na nejakou dobu mnohem vic nez pred narozenim sourozence (mam rozdil 18 mesicu u deti, tak vim, ze to neni uplne jednoduche, ale zkus to 🙂 ) vubec se ho nejakou dobu nesnazit davat samotneho k babickam, proste byt porad s nim, klidne si ho na nejakou dobu nastehovat do postele, dokud zase nedojde jistoty, ze se nema ceha bat 🙂 porad se mu proste venovat, pri kojeni si s nim treba cist knizku, proste at vi, ze je porad moc dulezity

@marketkab Můj nejmladší používá obrat ať se ho neptáme, pokud něco vysvětlit už neumí-třeba když se vzteká a já používám metodu, že ho umluvím-např. nechce zelené autíčko, ale růžové...Ptám se proč, proč ne zelené a co je zelené-plačky odpovídá, potom se ptám třeba proč je růžové hezčí...To ber s nadsázkou-jako příklad. Nakonec řekne ,,Nech mě bejt..."Ví, že vlastně chtěl jen zlobit a dalekosáhlá diskuze ho už nebaví. A tak se přestane vztekat, na chvilku se tiše urazí a nemusíme tu věc řešit, nekřičí. Možná i to , abyste se už o tom nebavili je něco podobného-základem je žárlivost , ne strach z opuštění-to je předsudek-mohl slyšet někde před narozením sourozence nevhodný komentář-i kupodivu oční dr. před nerozením druhé dcery tu první v podstatě před ní litovala-no a dcera měla sestru ráda, pouze chodila zprvu jinam-na druhou stranu-a to jen na procházce s kočárkem.Uvědomila jsem si až zpětně, že to je reakce na sestru.No v každém případě bych školku už neřešila-je-li tam rád. Aby příští rok také nechtěl domů.A ty problémy velmi brzy zmizí-spíše z toho bude fraška- 😀 viz můj podrobný popis situace v naší rodině. 😉

Měla jsem to stejně akorát syn neříkal že se bojí ale s narozením druhého syna nechtěl spát u babiček chtěl být jen doma a nikde nespal až do doby než s ním začal chodit brácha takže se dá říct že od 2 do 4 let staršího nechodil spát k babička a ani tam běžně nebyla až sem mladci vše se dalo do starých kolejí a pak už tam chtěl být u dam bez brasku
Určitě bych to nehrotila ona ta hlavička těch děti se musí se vším vypořádat maminka v porodnici přijde dom s miminkem atd. I když to člověk nevidí tak si říká proč mam jit k babičce atd.proste byvh tomu nechal a volný prubeh a ani neříkala zda chce k babičce atd az si řekne at jde

@koncita Musíš být sebejistá-prostě v životě ho někdo taky okřikne-ať už opravdu, nebo obrazně. Když vím, že nestíhám, jsem nervozní a nadávám, dětem to prostě řeknu-řeknu počkej, teĎ mě musíš nechat, krmím malého.Nemám už výčitky-nechci, aby si mysleli, že jsem ideální-není to pro ně dobré. Já si třeba dodnes myslím, že moje maminka ideální byla, všechno zvládala a také si myslím, když se s ní srovnávám, že mohla dát najevo své chyby víc a třeba bychom byly já a sestra dnes samostatnější atd..Většinou dětem neříkám, že jsou miláčci, moc tohle neumím. Spíš že jsi dobrý-dobrá, protože Taky že nemůžeš být dobrá ve všem-to hlavně nejmladší holčičce, která by se při soutěžích ve škole třeba přizabila, aby vyhrála-všechno má mít míru.

@kika_21 sebejistá....tak to teď opravdu nejsem, strašně těžce nesu šestinedělí, už u prvního syna to bylo hrozné období, které teda trvalo mnohem déle, než 6 týdnů.....teď to sice není tak intenzivní, ale opět se na mě hormony vyřádily 😖
Fakt nevím, jak se chovat/nechovat, aby netrpělo ani jedno dítě a ještě jsem z toho neměla výčitky. Jenom doufám, že za pár měsíců si na tohle období vzpomeneme s úsměvem a bude všechno v pohodě. Syn je zkrátka děsnej cíťa a já mu nechci ublížit, zároveň ale vím, že je potřeba, aby pochopil, že není na světě jenom on sám a že má prostě ségru, která moji péči potřebuje zrovna tak jako on a o to víc, že je ještě tak malinká....

@koncita udělej z něj toho důležitého, který podá plenu, který ti řekne, že malé vypadl dudlík, Ty děláš to nejlepší, jak jen to jde, tak to tak ber, nemůžeme se nikdo přetrhnout-moje tchyně říká, že můžeme dělat jen to, co zvládnem- to je prostě pravda-děti potřebují náš čas, dáváme jim ho maximum, co jde-u Tebe s novotrozencem-tak se neboj-i malý syn to tak vnímá, ač se to nezdá-čas uteče, uvidíš...

@marketkab ja cetla knizku Nejstastnejsi batole v okoli a mimo jine tam bylo rozebirano tema Strach u vetsich batolat nad 3 roky. Autor pise, ze vysvetlenim typu nemusis se niceho bat (v tomto pripade my ted neopustime, narozenim brachy se nic nemeni) se dite neuklidni, ba naopak, ztraci duveru v rodice, protoze se citi nepochopeny. Ma se v takove situaci postupovat tak, ze rodic prijme strach ditete, rekne diteti, ze ho chape a navrhne nejake reseni (napr. kdyz se dite boji bubaka, tak mu rodic rekne, ze bubak ma strach treba ze syrove cibule a spolu tu cibuli povesi za dvere i okna v pokojicku). V tomto pripade by slo zkusit dat synovi napr. nejaky vas predmet, at ho nosi u sebe, ze do te doby ho opustit nemuzete, pokud by to bylo malo, tak treba kazdych x minut/hodit si volat, obejmout se, pomazlit... Byt vami, zkusim nejdriv toto. Zda je to zrale k psychologovi neporadim, sama jeste tak velke dite nemam, takze nevim, nicmene tenhle trik by treba zabrat mohl. Drzim palce 😉

@kika_21 ono v rodine s hodne detmi uz tohle nejde proste asi vsechno resit a deti si to "podackuji" po svem, coz je asi uplne nejlepsi🙂. Rozhodne nemam pocit, z toho, co pisete, ze by neco zasadne postradaly🙂. Jste dobra, ze to zvladate🙂.

@rutik No já někdy mám pocit, že právě třeba té, která školu zvládá sama, se moc nevěnuji, takže právě proto je tak soutěživá-neví, že ji mám ráda, i kdyby byla poslední...Naopak třeba ta nejstarší je dost rozmazlená, má mě k dispozici, často ji zaskočí, že má být samostatnější a potom se pohádáme. Ideální to není..