Do kdy bude ubrečená?
Dneska jsem z ní už dost zoufalá. Asi do šestého měsíce jsem jí musela chovat celý den, protože jinde než v náručí plakala. Poslední měsíc se to zlepšovalo, ale tři dny zpět jí zase musím celý den chovat. 😒 Někdo mi řekl, že jsem si jí rozmazlila. Je jí ale přes sedm měsíců a tak malé dítě přece nejde rozmazlit, ne?
A vy, co jste měly také ubrečánky, kdy přestaly? Nebo je to povaha a nepřestane nikdy? 😕
@sariel já mám doma už školačku, ale bývala taky taková, nesměla jsem ji na vteřinu položit, jinak byl šílený řev. Trvalo to než se začala sama pohybovat, pak už to bylo trochu lepší, ale i tak byla dost uřvaná. Pak ještě nic moc období mezi 2.a 3. rokem, to se vztekala, házela s sebou o zem, měla hodinové hysteráky. Já jsem byla totálně ko. Teď už se tomu směju, ale tenkrát to byla hrůza. Teď je z ní naprosto báječná holka 🙂 Vydrž a přežij to, bude líp!
Druhá dcerka naprostý opak, spavé, klidné naprosto bezproblémové mimino, s ní jsem si to miminkovské období opravdu užívala.
@nessik Tak to už jenom šest let, než z ní bude taky školačka. 😀 Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak náročné. Přes den nespí, v noci se pořád probouzí a přes den mi nedovolí vypít si ani v klidu čaj. Bála jsem se, aby to nebyla její povaha, kdy bude ufňukaná i v 15ti. Snad ne. A snad druhé bude také hodné, spavé... 🙂
ahojky, taky máme hodně ubrečené mimi, ale zatím je ještě malinká, tak doufám, že se to zlepší. ale teda, jak píšete, že ve 3 letech to bude lepší, tak to je naprosto šílená představa!!!! ☹ 😠 😢 nedovedu si představit, že se 3 roky nevyspím, protože naše malá brečí především v noci, sou to šílený záchvaty pláče a nejde ničím utišit.
můj názor zase je, že rozmazlit si je - jde a to i tak v malém věku. To že pláče - to miminka prostě dělají a občas jsem je i nechávala plakat, né dlouho,ale prostě když se mu chtělo spát a chce spát a nejde mu to, tak ho chvíli nechám,ať si popláče,pak mu dám dudlíčka nebo jsem ho nakojila a byl klid. Velmi důležité, je taky pohoda maminky. První dítě je takový nápor na nervy,ale to druhé, to je pohodička. Štěpulka byla také uplakaná,ale rozhodně jsem ji nechovala v náručí celý den, to mi přijde šílený. Jaroušek je pohodář, od narození, nakojila jsem ho, dala do postýlky, pomazlila a spinkal, dcera usínala jedině u prsu,ale už od malička měli že v 19h v postýlce. A ted je Jaroušek nejdýl v 20h v postýlce a chrní 😀 sedmiměsíční mimčo už je pohoda,vždyť už musíš znát jeho potřeby,jeho návyky,co mu dělá dobře když pláče, co má rád když usíná. To že je pořád ufňukaná, musím říct že mám vypozorované od maminek, že si to někdy dělají hodně sami. Prostě ji nech,ale když sis jí navykla na to, že když fňukne, že ji vezmeš,tak je to pak těžké. Mě se věk od 6měs. moc líbí, to už to mimčo pozoruje, dokáže si hrát, obrací se na bříško, i s tím kojením je to lepší,že už může mít oběd. Byli jsme s malým i na horách, na týden a super. Je to chce víc klidu, když ti nespí v postýlce, chodíš s ní ven, v kočárku? sice ještě nesedíme,ale trochu mu to nahnu a on kouká na auta, na lidi...vždyť je to hezké.
podle tak malé dítě rozmazlit nejde 😉 .
Jinak tě asi nepotěším, starší dcera je pořád "uřvánek". Nemohu jít bez ní ani na záchod. Pořád mě kontroluje kde jsem. Občas je to na palici, ale už jsem si zvykla - je to můj malý stín 😀 😀 😀 😀
Já už z ní fakt nemůžu.. Pořád je nespokojená, pořád chce chovat, i když i v náručí jí to taky někdy nebaví, pokud nestojíme u zrcadla a tak jsou dny, kdy pořád jenom řve a řve. Dnů, kdy si vydrží hrát aspoň tři minuty sama je málo a dneska má zrovna den, kdy jenom brečí a brečí. Tohle je tak strašně náročný na psychiku, že si říkám, že už další takový den nevydržím a nezvládnu. Jenže to už jsem si řekla snad 100x a stejně jsem další den musela nějak "přetrpět". - Je to hrozné slovo, ale jinak se to nazvat nedá. Za dnešek neměla snad ani jednu světlou chvilku, kdyby byla aspoň deset minut v pohodě a nebrečela. Ten, kdo to nezažil, tak mě pochopit nedokáže. Myslela jsem si, že po půl roce už bude samostatnější, ale i když se plazí, tak si nevystačí ani na pět minut a já už mám z toho chuť jen na skok z okna. ☹ ☹
@baris Tak to jsme na tom podobně, pořád jsem čekala, kdy to přejde, ale už jsem rezignovala 😉
@sariel Dcera se v tomto věku chovala podobně, začalo se to lepšit kolem 2,5 roku. Ale je fakt že se zabaví jen na chvíli pak po mě začne lézt a všelijak na sebe upozornovat. Podotýkám že neni moc spavá, pořád vyvýjí nějakou aktivitu( je hodně živá) a je to fakt náročný na psychiku i na tu fyzičku.Pořád je také s něčím nespokojená a kňourá a řve. Asi si zvykla na to když byla miminko že jsem na každé zaplakání přiběhla. Nevím ale pořád doufám že z toho vyroste, nemyslím si že bych ji ted nějak rozmazlovala.
@sariel vím, že je to "na palici". Ale můžou růst i zuby. Teď je sice super období, kdy miminko začíná vnímat, ale zároveň začínají růst zuby, v noci zpracovává, co se stalo přes den .... 🙄
Starší dcera byla v podstatě do 1,5 roků pořád na rukách. Pak se narodila mladší dcera a nějak se to srovnalo. Samozřejmě, že jí mám pořád za zadkem, nemůžu jít bez ní ani na záchod, pořád kontroluje kde jsem .... a výrazný posun tu je 😀 😀 😀
Mladší dcera byla naprosto jiná - samostatná, neplakala ... Teď, ale pořád mami, hopa, hopa, hopa, hopa, hopa 😠 Ale co jsem chtěla, to mám 😀 a rozhodně bych je nevymněnila 😎
@sariel to vis ze jde miminko rozmazlit. nam ji rozmazlil tatinek. porad ji choval a dostal ji do takovy faze, ze kdyz ho slysela jak se vratil z prace - i v noci - tak byla hned vzhuru a chtela nosit ... kdyz byla jenom se mnou, tak byla v pohode a vydrzela v postylce. pomohlo az drasticky reseni - vybrecet a za 3 dny si zvykla. je to hrozny, ale ty deti vnimaj uz od uplnyho malicka jak s nima kdo jedna a potom si to vynucujou
@sariel mladej byl taky šíííílený uřvánek a přísavka. První 4 měsíce jen a pouze řval (pokud neměl pusu ucpanou prsem nebo čirou náááááhodou nespal 🤐 ). Já v té době byla úplně mimo. Vím, že je to silné slovo, ale já ho v té době nesnášela (navíc jsem rodila strašně dlouho a skončila pod kudlou = neprojevilo se u mě to "teď mi ho dali na břicho a já ho tááááák stráááášně miluju 😝 Naopak. Dost mě obtěžovalo, že jsem non stop lítala kolem dítěte. Vyčerpaná, bolavá, nevyspaná...).
Začalo se to lepšit, až se začal sám pohybovat (tím nemyslím plazení, ale když uměl obstojně po čtyřech a mohl mě pronásledovat). Teď už je to celkem OK, ale stejně. Nemůžu sama dělat NIC. Pořád je mi v patách. takže spolu vaříme, pereme, chodíma ne WC 😝
Takže vydrž. Zlepší se to (začne se pohyboval, zkoumat okolí, učit se mluvit...).
@ladie A CO JSI ČEKALA??? že bude samostatně ležet v postýlce a nebude tě potřebovat??? promiň, musela jsem reagovat na tvůj článek zde. A proč jsi chtěla dítě? víš co mi pomáhá? vzpomeň si na sebe, na své dětství, také jsi dle svého názoru byla určitě přísavka a pronásledovala jsi rodiče a líbilo by se ti, kdyby takhle o tobě mluvili? mě tedy ne. Dítě je radost a když to někoho nebaví.....né raději už nic psát nebudu,ale reagovat jsem musela. Nechápu vás matky, které to strašně obtěžuje, neříkám mít ho pořád u sebe ale když si dítě správně naučíš, bude to s dětmi jen radost. To víš že jsou okamžiky,kdy mě to taky štve, pláč při zoubkách, nemůžeš se dospat,ale to k tomu prostě patří. A co nesnáším z dětství, když někdo o dětech mluví mladej mladá. Vrrrr, tak mi říkal můj otec a přijde mi to hnusný, jak když ten mladej nemá jméno.
@pismenka Každá jsme jiná a o tom to je 😉
A ano, třeba jsem čekala, že bude aspoň pár hodin denně samostatně ležet v postýlce a nedejbože spát 😉
Víš, ono to je o tom, že nechci být jen matka. Nechci kompletně všechno podřídit dítěti, chci mít i svůj život. Ono je všechno o něčem jiném, když máš v okolí rodinu. Já bohužel ne. Jsem na dítě pořád sama (pokud neberu manžela, který ho vidí hodinu ráno a hodinu a půl večer) a občas toho mám plné zuby. A řeknu to na rovinu.
@ladie i já jsem na děti jako ty sama, o děti se ti nikdo nepostará, to je jen a jen tvá úloha 🙂 také nemám v okolí nikoho,kdo by mi děti vozil nebo vodil do školky. Naštěstí mám manžela,který je úžasný, děti miluje a věnuje se jim i když je z práce vyřízenej. Neboj se, i já nejsem matka, která lítá jen kolem dětí, ráda je nechám doma a jdu si na pokec nebo si zajedu na nákupy sama, bez rodiny. Zrovna dnes se těším na třídní schůzku do školky, budu bez dětí 😀 ale nerozumím tomu, že je ti dítě i po takové době na obtíž a vlastně tě to ani moc nebaví. Promiň,takhle to pro mě vyznělo z toho co jsi psala.S rok a něco starým kloučkem už musí a je sranda. Našemu Jarouškovi je už 7měs. a tohle období si moc užívám, je s nimi legrace, už jen tzv.neleží........tak hlavu vzhůru a užívej si ho. Čas letí, vidím to na první dcerce Štěpánce a ta nebyla žádné spavé miminko, plakala a plakala, ale bylo to hezké.
Moje dcera je nespavec a uřvanec taky :( Zatím má dva měsíce..a je to trochu lepší. V noci občas spí i 4 hodiny v kuse. přes den ji musím pořád něčím bavit..a stejně ječí. Nejraději po krmení, kdy je napapaná, přebalená..a nemělo by jí nic chybět. Všechny rady jsem přečetla...ale většinou nepomáhá nic. Náruč maminky, tam řve stejně jako v postýlce, na dece, houpačce,..Někdy něco zabere, ale většinou nezabere nic..a nemá to žádnou pravidelnost. Jsem dost vyčerpaná, rozhozená, že nejsem dobrá matka...chvílema bych se jí nejradši zbavila aspoń na pár hodin. Nemám nervy ji nechat plakat, ale když nezabírá rostě nic ...ať si ječí teda..ale nedá se u toho spát 😠
Naše Anetka byla jako malinká neskutečně uřvaná a to ať sme dělaly co jsme chtěly. Já hotová, naštěstí u byl manžel a jeho švagrová, která mi neskutečně pomohla a pomáhá. Malá přestala takto hulákat až se naučila sama usínat ( řvala v ruce, v postýlce, v zavinovačce...) tak jsem to jednoho dne vzdala a řekla dost, malá byla v postýlce, já vedle ní v postely a třeba jsem si chvilku četla. Po pár dnech se naučila usínat a spinká jen co ji položime do postýlky a to jí je rok a měsíc. To samé bylo přes den, jen co se naučila sama přetáčet ze zad na bříško a pohybovat po postýlce(odrážením noženek o šprušličky) byl docela klid a naučila si sama hrát. Chce to ale vydržet. Přeji pevné nervy a neboj, nejsi sama 🙂
@sariel Jak dobře tohle znám 😅 Miluju svého chlapečka nade všechno, ale ty první měsíce pro mě byly ve znamení zoufalství.. Nosila jsem ve dne, v noci (i na zachádě jsem seděla výhradně s ním v náručí) a malý plakal a plakal a plakal... Vydrž, slibuju že bude líp, cca kolem roku nebo 18 m se to doost zlepšilo. Samozřejmě pořád spolu "vaříme, pereme, chodíme na WC" jak píše @ladie, ale když už malý nevyžaduje být nonstop na mých rukách, tak s tím nemám problém 😉
@pismenka Ad "udělala jsem si to sama" - máš pravdu, snažila jsem se ušetřit svého syna v kojeneckém věku pocitů jako je frustrace nebo rezignace na svoji mámu. Jsem zastáncem přístupů, které jsou popsány např. v knihách Koncept kontiuna nebo Respektovat a být respektován a je fakt, že ty nejsou v západní společnosti chápány relativně často 😉
Nemyslím to ale nijak zle - cestu, kterou se maminka vydá, si v sobě musí pořešit každá sama 😉
@pismenka vies, ja sa musim ladie trochu zastat.. asi mas dite, ktore je "normalne" a treba nepatri mezi extra narocne.. ja som dite chtela strasne moc.. lezela jsem cele tehu, prve mesiace aby som nepotratila, pak kvuli silenym bolestem (porod bol min bolestivy..), bojovala proti amniocenteze, kedze bolo podozrenie na DS, porodila predcasne o 6 tyzdnov driv.. Prvy pol rok si pamatuju jenom plac a plac a plac a silene koliky.. Nikdy nespal viac ako dve hodiny, anoi v noci..S malym som chodila aj na zachod, drzala som ho v naruci, inak sa nedalo.. Satek bol ako taka zachrana, ale jemu se v nem nelibilo, takze som ho mala jenom obcas.. nemala som cas sa ani najest, prve jidlo som obvykle jedla kolem 17.00.. moznost prochazky bola minimalna, pretoze som kojila kazde dve hodiny a samotne kojeni trvalo hodinu.. takze na prochazku som mala cca 50 minut.. pak prislo obdobie cca 3 mesiace, ktore bolo celkem ok, uz som nekojila, maly sa snazil lozit.. potom mal rok a ja som bola zrela na psychiatra.. to nebolo narocne dite, to bolo silene dite bez akehokolvek pudu sebazachovy, ktore bolo navyse ubrecene, vztekle, na mne zavisle... pak uz bylo lip, ale do toho zase dosla operace oci, nasledne nocne mory Sebika, ktore prestali ked mal cca 3,5 roku.. Este ani dnes nespi dobre, ak ma zobudi jenom jednou za noc, tak je to luxus.. A nie, neuzivala som si to.. Nemal mi kto pohlidat, nikoho tu nemam, do jeho roku a pol som fakt bol hotova, myslela som si, ze je hyperaktivny.. To nie je o tom, zeby som ho nemilovala, alebo naco som ho mala.. Ale ked som videla kamaratky, ktore si stazuju, ze maju aktivne dite a ze teda nevedia, jestli nekdy bude druhe, tak som sa smiala, pretoze nepoznam narocnejsie dite ako bol nas Sebik.. A veta, ze kdyz si dite spravne naucim, tak bude radost - ako??? venovala som sa mu nonstop.. sranda s nim zacala byt tak po druhom roku zivota, teraz uz je to partak..
Mame 3 mesacne dievcatko a mali sme prve 2 mesiace preplakane dni a noci. Mysleli sme si s priatelom, ze sa zblaznime - ze prideme z nasej dcery o rozum. Plakala aj 15 hodin denne - ziadne fnukanie - nenormalny nepricetny plac. Nikdy sme ju nenechali plakat. Nosili sme do bezvedomia. Nespali sme, nejedli sme, a zufalstvo bolo nasou dennou realitou. Okolo 2 mesiacov sa to zacalo lamat. Ale vyriesili sme problem s palenim zahy (refluxom), zaviedli sme ritualy, probiotika ... mala sa zacala lepsit. Doteraz zaspava na rukach a su este stale dni/noci ked uspime, polozime do postielky a za pol hodinu plac, tak ideme k nej, zoberieme z postielky, utisime, pohojdame, uspime, polozime a za hodinu opat ... Niekedy to robime aj 10x za noc - nespi & fnuka (uz neplace ako predtym). ALE ine noci je OK. Chce len 2x kojit a inak spinka. Je to s nou stale lepsie - v porovnani s prvym mesiacom mame doma zlate dieta. Z vlastnej skusenosti viem, ze treba vydrzat. Ale nie mesiac/dva/tri ... treba vydrzat DNESOK a zajtra to bude lepsie. A ked pride kriza tak si hovorit "zajtra to bude lepsie". To nam pomohlo to tazke obdobie prezit.
@pismenka Musím se @ladie zastat.
Nevím, jak jsi rodila ty. A možná to s tím ani nesouvisí. Ale já jsem taky rodila celkem dlouho (16 hodin) a nakonec jsem porodila akutním císařem. Eliáška mi jen ukázali, odnesli a pak jsem ho viděla až ráno. A jen na chvíli. Žádné extra spojení tam neproběhlo.
Byl taky hodně uplakaný. A zažívala jsem stejné pocity jako ladie. Byly okamžiky, kdy jsem ho taky nesnášela, když řval a řval a řval. Není to nic, na co bych byla extra pyšná, ale tak to prostě bylo, nedá se tomu poručit. Ale nikdy se nestalo, že bych se o něj nepostarala, že bych se na něj vykašlala, že bych ho neměla ráda. Prostě mi jen nějakou dobu trvalo, než jsem se s tím vším srovnala - nepovedený porod, nekojení, naprosto nová situace, žádný čas na sebe, neustále nevyspalá, doma binec...
Jen se mi úplně nelíbila tvá reakce. Je to jako se vším - kdo nezažil, nepochopí.
to znám a nedá se radit nic než vydržet. s tím rozmacháváním (podle mě o rozmachávání ale mluví jen ten, který se chce ospravedlnit, protože si je vědom toho, že je příliš sobecký, než aby se svým dětem věnoval stejně tak jako jiní rodiče, protože by neměl čas sám na sebe. nebo prostě jen měl štěstí na klidné dítě) to možná u některých dětí tak je, ale já jsem s jejich nošením začala, až když jsem vyčerpala všechny předešlé možnosti a rady. nebylo to tak, že o mně brečeli, protože jsem si je na nošení naučila. ale v ten moment bylo po pláči. nehodila jsem si to jen díky klokance a později manduce. u prvního to trvalo do půl roku, pak začal spát celou noc (do té doby se na mlíčko budil co dvě hodiny ve dne, v noci. usínal kolem druhé ráno). to už pro mě byla výhra, protože jsem si mohla alespoň chvilku odpočinout a trochu se vyspat. šíleně mě bolela záda, nebyla jsem zvyklá, ale pak už to bylo lepší a lepší. trvalo to do nějakých deseti měsíců, kdy začal chodit za ruku. v jedenácti se už pohyboval sám a od té doby je pro mě výhra, když mi dá pusu, natož aby se ode mě nechal pochovat nebo nosit. druhý syn první tři měsíce prospal. to byla těžká pohoda, jedl po třech hodinách - pro mě zázrak. kvůli jeho neaktivitě mi i vyvolávali porod. pak nastal zlom a od té doby je to to nejuplakanější dítě na světě, pokud se od něj hnu na více než dva kroky (chtěla jsem ho jít pánům doktorům reklamovat, aby viděli, jak vypadá neaktivní, klidné dítě 🙂). takže s ohledem na ostatní obyvatele domu ho od té doby chtě nechtě všude vláčím s sebou. doma nám říkají dvojčata. o něco málo se to zlepšilo, když taky začal chodit, ale jen s tím rozdílem, že chodí po svých, jinak je na mě přilepený celý den (na záchod chodíme ve třech 🙂). dokáže usnout na povel, ale jen za podmínky, že jsem s ním v místnosti. jakmile klapnu pantoflem, je vzhůru. prostě si mě hlídá, zvlášť od té doby, co jsme byli pár týdnů odloučeni, když jsem ležela v nemocnici. snažím se si to s klukama užít, protože vím, že za několik let budu ráda, když mě nepošlou do prdele 😅, ale vím, jak náročné to je, zvlášť, když jsem na ně po většinu času sama. navíc jsou hodně živí a mají malou potřebu spánku, hlavně ten starší, takže nehrozilo, že bych si šla s mladším dáchnout, když už náhodou usnul, protože jsem musela hlídat staršího. a i když je mateřství dar a svoje děti miluju, pamatuji nejeden den, kdy jsem se musela vykřičet a nezvládla dělat nic jiného než bulet na podlaze. únava udělala své. takže v tomhle směru nikoho neodsuzuju, protože jinak se to mluví mamině, která má jedno dítě, u kterého jí střídá manžel a na víkendy hlídání u babiček, takže její jediný stres je stihnout vypít kafčo s kámoškou, než se přemístí na manikúru a jinak je na tom ženská, která má jako já děti nespavce, chlapa pryč a hlídání zná jen z vyprávění jiných tady na koníkovi...
všem zoufalkám přeji pevné nervy aneb když už jsme pro ně tolik vytrpěly, tak je přece nezabijeme 😀
holky mi taky plakaly, myslím že to asi k tomu patří. Jsou to takové vlny, zatím je toho pláče na mě pořád dost. Rozmazlit myslím nejde, spíš nedostatek kontaktu. Já nosila hodně v šátku, to pomáhalo.
Za mě teda nevím kdy to přestane 😀 říkají mi kamarádky, že v nějaké formě je ten pláč pořád.