Dcera se bojí hlasitých zvuků. Mám ji izolovat?
Ahoj holky,
hodně z vás mě zná z jiných diskuzí, mám takový dotaz a ráda bych si vyslechla zkušenosti nebo i nějaké rady ostatních.
Mám 9 ti měsíční Sárinku a asi od 7 měsíce má asi nějaký strach z neznámých zvuků a vždycky se dost rozpláče, když se něco nečekaného ozve. Nejčastěji je to ve společnosti jiných dětí stejného věku nebo o něco málo starších. Všimla jsem si toho na procházce se stejně starým chlapečkem, který vydal zvuk jako z radosti a Sárinka se rozplakala. Pak jsme se přihlásili na plavání a tam jí musím odkládat mezi ostatní děti, kde buď pláče hned a nebo jakmile někdo z dětí vydá nějaký zvuk. Musím jí pak chovat a utěšovat a chvíli to trvá, pak se zase uklidní a za chvíli je to znova, protože děti se většinou projevují nahlas. U starších dětí cca od 2 let už jí to nevadí, jen se přidá, když někdo pláče. Také jí nevadí společnost stejně starých dětí, pokud jsou potichu 😒
Jsem celkem bezradná a trápí mě to, jelikož od malička se hodně vídáme s ostatníma dětma a najednou je to pro mě dost obtížné, protože mám strach, že bude zase plakat.
Chodili jsme na plavání a předtím na cvičení, když byla ještě hodně maličká, tam to ještě bylo ok.
Neumím si představit, že bych se měla od teď přestat stýkat s kamarádkami, co mají všechny děti, jsem i dost společenská sama.
Zároveň nevím, co s tím, jestli se raději izolovat a netrápit jí a nebo dál chodit co nejvíc mezi děti,aby si zvykla? Vím, že je to asi otázka času, nevím, jestli se jedná o separační úzkost nebo nějaký strach ze zvuků? když jsme doma, neshání se po mě, klidně si sama hraje, leze si po bytě a je klid. Jinak je to usměvavý dítě, je s ní sranda, vývojově naprosto v pořádku, hezky jí. Prosím máte někdo odbodnou zkušenost a jak jste se s tím vypořádali?
ahoj, my jsme sice o něco starší, ale přesně tím co popisuješ jsme si prošly a stále ještě něco z toho přetrvává. Od malička nechtěla, aby si jí brali jiní lidé, než rodina (táta, máma). Plavání jsme taky dělaly, ale odešly jsme, nemělo to cenu. Plavání ji nic moc nebavilo a nejvíc byl problém, když si měly děti potom hrát. Vadily jí ty děti, co jsou dost hrrr a matky neberou ohledy na ostatní děti, které jsou třeba v určitých ohledech klidnější. V roce a půl jsme začaly chodit na angličtinu. Je to malinko o něčem jiném i v ohledu k mamínkám. Je vidět, že si vzájemně vycházíme vstříc a děti vedeme k tomu, aby si hrály spolu, půjčovaly si hračky a všechny říkáme nahlas NE, když se nám něco nelíbí. Nikdy nebyl problém a to se vídáme jednou týdně. To bylo první místo, kde si Terka začala hrát s dětmi, které neznala. Ze separační úzkosti nám zůstal strach z dospělých, převážně z chlapů (kéž by jí to vydrželo 😀 ) a také nám déle trvá než si přivykne na děti známých. Rozhodně není chovací tip pro ostatní, musí nejdřív sama dostat důvěru ke konkrétní osobě a pak k ní jde sama. Nemá cenu, ji do něčeho nutit. Vidím, že čím je starší, tím je to lepší.
Petro díky, je to asi obdobné, ale u nás je to tak, že u dopělých nepláče, nebo aspoň ne pokud se s ním chvilku seznamuje,tak apk u ž po něm může skákat, ať je to kdokoliv, má to jen s ostatníma miminkama svýho věku. 😖
Separační úzkost, citlivost - bych ji nedráždila přílišnými kontakty - trochu klidnější návštěvový režim by byl příjemnější. Sama píšeš, že doma je úplně v pohodě. Takže holčička sama naznačuje, co chce. Je maličká na to, aby se družila s ostatními. Není to nijak nutné, ani nezbytné. Když začala dělat až takovéhle scény, netrap ji.
Potřebuje hlavně tebe, hračky a místo, které zná. To je její jistota. Rozumím tomu, že řev dětí ji děsí.
Syn byl také citlivý na křik druhých dětí - začal plakat, prostě ho to vyděsilo ještě ve dvou letech. -
Ono, upřímně - mě třeba vadí hřiště plné ječících batolat, které se nepřetržitě o něco perou, mlátí se, tahají - děti si neumějí v tomhle věku hrát pospolu (natož kojenci) a pokusy je družit končí tímhle šíleným randálem, kdy pořád jen něco urovnáváte. A citlivější povahy to prostě nesnesou.
Já sama toho mám plné zuby - natož nemluvňata, - chodíme tam, kde nejsou víc jak 3-4 maminky na jedné hromadě 😀 . Mariánovi je to fuk, stejně si hraje sám, popř. žvatlá s nějakým starším dítětem. A to mu jsou dva a půl.
@zuzanka26 Ahoj zuzanko, je to asi 7 let stará diskuse a nevím, jestli ti tohle přijde na e-mail, ale zkusím to. To, co popisuješ, má přesně teď naše holčička - má to podle mě už od mala, strašně se leká těch skřeků - ač třeba radostných - malých dětí. Než začnou vydávat ty zvuky, tak je v pohodě. Jinak je usměvavá, hraje si, miluje dospělé, ale děti a ty jejich nekontrolovaný pohyby a zvuky prostě vůbec nedává - vždycky se hrozně rozpláče. Já to beru, že to tak je, ale dost se bojím toho, až půjde třeba do školy. Většinou to totiž končí tak, že ty o něco větší děti jí pak ještě víc rasej a to jí rozpláče ještě víc, no skoro šikana a já jsem z toho špatná. Můžu se zeptat, jak se to u vás vlastně všechno vyvinulo a jestli se to zlepšílo? Díky, Kačka 🙂
@katchee13 Jééé, tak u nás úplně to samé ☹ malej je v pohodě, ale ostatní děti nedává, zejména pokud na něj začnou šahat, něco mu brát a jak začnou řvát, řve taky☹
nikdo se nenašel? ☹