Co dělat se vztekajícím se batoletem, které hází věcmi?

kdyz to u nas bylo neunosne (kdy se proste revem zalykal) proste byl mimo,placla jsem mu za krk pytlik mrazene zeleniny,mokrou zinku..ma to stejny ucinek,jako sprcha,ale neni to tolik drasticke 😉
byla jsem nucena to udelat cca 3x a pokazde to zabralo 🙂
kdybych ho ja placla,rval a vztekal by se jeste vic.
preji at obdobi vzdoru brzy prekonate

nam stačí, když jí oplachnu obličej studenou vodou 😉 okamžitě přestane řvat 😵

Já bych v žádném případě nesouhlasila s odpovědí -nereagovat. Podle mě by se 2 letému dítěti určitě už měly nastavovat mantinely co ano a co ne.. A pokud nereaguji, bude si dítě dělat co chce.. a házet věci jako telefon?? To mu ho nechám zničit? V tomhle případě chytnout za ruku,domluvit mírně,když to nepomůže tak domluvit důrazněji a když nepřestane, tak i plácnout (trochu!!).

Nereagovat - nechat v klidu vyvztekat a pak si v klidu sednout a mluvit...proč se zlobil...že se s věcmi nehází...Aninka,když má zlost,tak se naučila odejít do pokojíku,tam může křičet..cokoli jí pomůže to ze sebe dostat,pak přijde uklidněná za mnou a povídáme si o tom...ale mám o rok starší dítko...když začalo období vzdoru a vztekání,tak jsem ji odnesla do pokoje a řekla,že je normální mít zlost a až se uklidní,tak ať přijde...nezavírala jsem dveře...a když ji třeba chytnul vztek v krámě,tak jsem ji klidně nechala sedět na zemi...ono to rychle přešlo...Já bych taky občas potřebovala boxovací pytel nebo něco,s čím bych mohla hodit...🙂 Takže asi najít způsob,jak by mohl ventilovat....házet s polśtáři...nevím...

není nejlepší úplně nereagovat.. domluvit což nepomůže, varovat což u nás taky nepomohlo, plácnout a když to bude ještě horší dostala na prdel a hračky byli zabaveny a zavřela jsem jí do pokoje.. dneska mám proti tý době klídek.. u nás to zabralo...

souhlasim s jijitka

Já bych se zamyslela nad tím, jestli skutečně musí být věci, které nesmí - jestli není lepší dítě učit na to, že může, ale za určitých podmínek - př. chce šroubovat šroubovákem, místo zakazování, že je to jetšě nevhodné, tak mu říct - aha vidím, že si to chceš zkusit, tohle můžeme dělat SPOLU u stolu, tady to je bezpečné...Dítě se brzy naučí, že věci nejsou tabu (náš nesměl jen zapínat počítač a spoustu věcí jsme dělali spolu), a taky tak nějak nezrychlí, aby honem honem si mohlo vyzkoušet nějakou věc...(to mám z MOntessori)...
A pak k tomu jak reagovat - já to beru tak - když se vzeká, není shopen uvažovat racionálně, tedy nepomáhá žádné vysvětlování (a už vůbec nepomáhá nějaká ignorace nebo potlačování jeho pocitů nebo křik, bití...) a tak v té chvíli, kdy se vzteká bych mu nabídla empatii - tedy pochopení pro to, že se cítí, jak se cítí a taky bych mu popsala jak se cítí - no, zlobí tě to. Chceš jít s tátou a nemůžeš...já ti rozumím...a dřepla bych si k němu, ale pokud by nechtěl do objetí, tak bych mu jej nenutila, ani bych se nenechala vyprovokovat jeho odstrkáváním...až by se uklidnil (a to je důležíté), tak pak bych mu znova řekla- já chápu, že se ti to nelíbí. Ale táta musel do práce a tam chodí sám (tady po ulidnění už je schopný pochopit racionální důvody, tedy část mozku, která posuzuje smysluplnost už je v činnosti, emoce opadly...). Já si mylsím, že je moc důležité jakoby se chovat tak, jak si sama přeji, aby jednou moje dítě se chovalo, když bude v emocích nebo když bude v emocích někdo kolem něj...Ani dospělí neumí zvládat svoje emoce (a je jich hodně) a ani mnoho dospělí nedokáže reagovat empaticky. A taky bych se to snažila své dítě naučit...Když je dítě v emocích - se vzteká - tak má na své emoce právo, má právo se cítit jak se cítí a my nemáme právo posuzovat, jestli důvod, proč se vzteká je dost odůvodněný nebo jestli intenzita jeho emocí je oprávněná...prostě dítě se cítí, jak se cítí a my na to můžeme reagovat tak - že ho rovnou dokážeme chápat, že je rozčílené, že se zlobí, že je smutné...tedy rovnou ho chápeme (a pak ani nemusíme počítat do deseti, nemusíme se držet, abychom nevybuchli - tedy nevytočí nás to, ale jsme schopni ho CHÁPAT) nebo prostě už je toho na nás moc, nezvládáme to a sami se dostaneme do vlastních emocí v reakci na jeho emoce - ale tady to musíme brát jako vlastní emoce (tedy nebrát dítě jako viníka, že za to může, že nás točí nebo že to dělá schválně), to jen my reagujeme na jeho stav naší vlastní emoční nepohodou...a tady místo počítání do deseti nebo jiného způsobu snížení našeho emočního napětí je lepší rovnou reagovat za sebe (aniž bychom napadali dítě - že ty se vztekáš, ty za to můžeš..) a můžeme říct - už je toho na mě moc, ten křik mi vadí, zlobím se = tedy mluvím za sebe - mě to vadí, já toho mám dost, už to nezvládám, potřebuji klid...a NE že Nech toho, ty pořád jen ječíš, ty se vztekáš zbytečně, kdo to má s tebou vydržet - tady napadám dítě, že ono za to může, ono je to špatné...ale to není pravda. Dítě se cítí správně, jeho emoce jsou vždy správné, jsou to jeho emoce...jen my na to reagujeme různě...
Mě osobně pomohlo se začít na dítě dívat totálně jinýma očima - jako na úžasnou bytost, která má právo na své vlastní pocity a touhy, která řeší věci neotřelým způsobem a které nemusím nutit můj pohled na svět a na to, jak se věci dělají..která chce zkoumat, co se stane, když hračka spadne nebo jí hodí...a místo zákazů nabízím alternativy s vysvětlením, co může dělat, aby to bylo bezpečné pro něj a pro věci kolem nás...říkám důvody proč tomu tak je a v batolecím věku jsem vůbec nepoužívala - nemůžeš, nesmíš, ale rovnou jsem říkala, co dělat může - př. kaluž se dá obejít a boty zůstanou suché. Hračka když spadne na zem, může se rozbít. Na házení máme balón....
Vidím, že když jsi založila tohle téma, tak hledáš jiné způsoby než přes ruku nebo izolace, křik...nám moc pomohla knížka - Respektovat a být respektován a pak taky přístupy dle Montessori (př. Olga Zelinková tuším napsala nějaké knížky)...umožní to člověku získat úplně jiný pohled na dítě, a krásně to funguje...nemůžu tady psát všechno, co se dá dělat, to bych psala týden...ale vidím kolem sebe spoustu nedorozumění mezi dětmi a dospělými, naprosto zbytečných...

já začnu domlouvat,pokud to nezabírá tak teda plácnu-ale s tím,že vysvětluju,že ho neplácám,za to vztekání,ale za ty hozené věci,že je to bolí taky což zpozorní a vlastně je už jeho pozornost odvedená jinam a začne se o něco jiného zajímat,než o to co bylo jádrem vzteku,to plácnutí působí jako taková tečka,ale zatím to bylo asi dvakrát a dál ukáže čas

Za házení hračkami (poté, co nezabere zákaz a vysvětlení, proč se to nemá dělat) je uklízíme někam nahoru s tím, že tam budou, dokud si neuvědomí, jak si s nimi má hrát. Abysme mu je po nějaké době vrátili, musí odsouhlasit, že se s nima nesmí házet a že to nebude dělat. A když řve vzteky (většinou proto, že nedostane něco, co chce), tak mu říkám, že řevem na tom nic nezmění a ať klidně řve. Někdy ho pošlu řvát k sobě do pokoje, aby mi nebudil druhé dítě. Jinak se mi líbí Respektovat a být respektován, jak tu někdo psal, ale u nás tahle metoda bohužel moc nefunguje.

No, holky... já taky jedu domlouvací a vysvětlující a objímací a empatickou a podobnou metodou. Ale když se malý vzteká jen tak pro nic za nic, tak jsem zjistila, že nejlepší je nereagovat, on za chvilku přijde a je v pohodě. Má to nejrychlejší efekt, jakákoli metoda jen prodlužuje vztekání a celé "divadlo". Manžel se na to usmívá, on prý dělal úplně to samé a že taky zabíralo, když rodiče zmizeli z dohledu, to se zklidnil a vrátil se k hračkám. Ono je asi důležité vědět, proč se dítě vzteká. Holt, syn bude cholerik po tatínkovi 🙄 . Ne, že bych z toho měla radost. Mimochodem, jsem psycholožka a právě toto nám ve škole doporučovali - zbavit dítě publika, odejít nebo ho vystrčit za dveře. Chápu, že jiný přístup je, když maminka třeba míchá omáčku a dítě chce taky - to mu podám vlastní kastrůlek a mícháme spolu... ale pokud se dítě vzteká jen proto, aby se vybilo a předvedlo, zalezu na záchod, malý mi donese knížku, abych si mohla číst, slyším, jak řve v kuchyni, za chvíli je ticho a slyším, jak si hraje... vyjdu z wc, malý ke mně přiběhne, obejme, řekne, že se vztekal, ale už je to dobrý. A jsme kamarádi. 😵

Taky známe, malej to měl před měsícem a už je zase v klidu. No jak kdy, když je doma, tak ho nechám, jen mu vezmu věci, co by mohl zničit a on se vyvzteká na koberci, někdy ho pevně obejmu, dám mu dudlík a je klid, snažím se odpoutat pozornost. Taky jsem se neudržela a dostal po zadečku, to jsem pak obrečela, stejně to nepomáhá. Hlavně to přežít, ono to odezní.

já mám ten samý problém s dcerou, vztek a kopání, křičení, bouchání, no děs a hrůza. Kdykoliv jí to popadne, tak mi pomáhá jí chvíli nechat, aby mi dala najevo, že se jí to nelíbí, pak její pozornost odvedu na něco jiného a je klid. Pokud se vzteká, že nechce akceptovat slovíčko NE, tak odcházíme do ústraní - ven z obchodu, na chodbu, prostě tam,kde jsme jen samy. Tam jí vysvětlím, že takhle ne, že musí nejdřív to a to a pak že se jí to její přání splní a za chvilku je klid. Když nemá obecenstvo, tak jí to hned přejde. Doma odcházím do kuchyně, ona se vzteká v jídelně a pak přijde a chová se, že se nic nestalo. Musím říct, že ty její záchvaty jsou naštěstí čím dál kratší a ubývá jich. Rozhodně se nic nespraví ani neurychlý výpraskem, případně přemlouváním typu babička - nanosí ji milion věcí a tuli tuli a pusinky. To se s ní začne rvát a je to ještě horší.

Jen podotykam, ze Objimaci technika se musi proste umet, nejde o to, dite v afektu umackat, kdyz o to vetsinou nestoji, stane se vetsinou jeste zhorseni situace. Je to ted popularni, ale je treba se nejdriv poradit s odbornikem. Nevim jak budu reagovat az to prijde. Jsem cholerik a doufam a moc si preji, abych to zvladla relativne v pohode. Ale pokud mi syn zacne triskat vecmi, rozhodne si ho nebudu "nevsimat". Myslim, ze urcite mantinely jsou proste zdrave...nevim, treba za cas budu mluvit jinak. Ale doufam, ze ne 😉

Ahoj, mám podobnou, ne stejnou otázku. Syn (cca 2roky) se nevzteká, že by řval, ale třeba nechce nějaké jídlo, tak ho hodí na zem. Nebo mu řeknu, ať něco položí, nebo mi dá a on to hodí na zem. Zažili jste někdo? Znáte z okolí? Vysvětluji, jak dělat jinak, proč nedělat, zkoušela jsem jídlo sebrat... Někdy dostane přes ručičku (symbolicky) ... rpělivost s časem už pomalu dochází. Díky za rady Ahoj🙂

@alcione
zkousela jsi Nevychovu? 🙂

@alcione znam 🙂 ale zatim nemam radu ☹ 😀 ja dokola vysvetluju, kdyz je po ,,incidentu,, tak to chape a pritakava, jakmile je ale v emocich, nereaguje na nic...

@svntvt
tak to nedokaze ani vetsina dospelych reagovat kdyz jsou v afektu

@zelenaesmolda tak jinak...jakmile se ale situace opakuje, znova dela to same (co v klidu predtim ,,odsoudila,,) a nic nepomaha zatim ..

@svntvt
no vsak jo,protoze v te chvili je v afektu.ty si taky po hadce s partnerem treba reknes,zes vyvadela zbytecne a jsi krava,v te chvili se ale uklidnit nedokazes,potrebujes na to nejaky odstup 🙂

@zelenaesmolda mluvím o necem jinem, ale uz ti to nebudu vysvetlovat.

Holky, a jak reagovat na to, že chlapec 2 roky a 4 měsíců, ne ve vzteku, ale při hře hodné hází hračkami nebo s auty naráží do zdí, skříní, dveří. Jak ho to odnaučit?