Chci být dobrá máma, ale nevím, jak na to
Dobrý den. Chtěla bych se anonymně vypsat ze svých pocitu.. mám téměř 5mesicu staré miminko. Přes komplikované početí a rizikové tehotenstvi jsme si prošli i předčasným porodem.. na dítě jsme se s manželem těšili. On tedy asi víc než já..jelikož jak jsem psala,tak tehotenstvi pro mě byl nejen nával šílených změn a hormonální bouře,ale i zdravotní komplikace,neustálý stres,ze o mimco prijdeme atd. Když se nám narodilo,tak jsem musela zůstat delší dobu v nemocnici,nejdřív bez miminka,potom nějaký tyden má pokoji a pak konečně domu. Byla jsem schopna ho nechat v nemocnici a odjet domu. Přišlo mi,ze tím,ze jsem porodila,ze to je vše za mnou a hurá zpět do všedního života. Ale najednou bylo všechno jinak. Kamarádky šťastné maminky podle fotek na internetu a já nešťastná a chtěla jsem vrátit čas. Chtěla jsem skočit z balkonu. Chtěla jsem zpátky k našim do dětství. Strasne dlouho mo trvalo,než se to alespoň trochu zlepšilo. Asi tak po 3 měsících..mezitím jsemzavala chodit na terapii k psychiatricce,která mi nabízela léky,ale udělá bych přestat kojit a to jsem nechtěla..ale hlavní důvod nebyl ten,ze miminku dávám to nejlepší,ale ten, ze je to pohodlnější a hlavně mu muzu dst prso kdykoliv si řekne,kdežto u UM bych ho musela zabavit a dat čaj atd. No.. matka roku..o miminko se starám,už mě to i kolikrát baví,ale někdy mě to ještě přepadne a brecim,ze s nechci být sama doma přes den,ze me mateřství nebaví a nenaplnuje. A zároveň se strasne stydím. Ze mame nádherne zdrave dítě...a já jsem taková. Pak pláči a objimam ho,ze je mi líto,ze někdy zvysim hlas,ze někdy mám takové myslenky. Protože se nám mimco narodilo dříve,tak mu vše déle trvá,já ho pořad srovnávám a mám na nej vysoké nároky. Nedokážu to ovládnout. Strasne chci být dobra máma.. ale nevím jak na to 😢😢😢
Dej tomu cas...jsi skvela mama...myslim..ze nektere pocity proziva spousta maminek. Ty jsi asi mela poporodni deprese. Jen prosim nesrovnavej..nemej naroky...jen otevri sve srdicko a intuici. Neobvinuj se...
Chápu, jak se cítíš. Pomohly mi pouze antidepresiva. Začala jsem je brát, kdyz bylo malemu 8 měsíců.
Chááápu 🙂
Já jsem ze začátku bojovala velmi, chyběla mi svoboda a čas na sebe. Po půl roce to bylo lepší, teď má malá 14m a zase je to o něco lepší. Nejsem 100% matka, nedokážu obětovat všechen svůj čas a koníčky a trávit ho jen s ní, ale rozhodně jsem víc v pohodě než rok zpátky. Chce se to i trochu věnovat sobě - zajít si zacvičit, posedět s kámoškou nebo si zajít na nákupy a prostě nechat dítě tatínkovi - mně to strašně pomáhá. Ano, nenašla jsem se v roli matky, ale představa, že zůstaneme s manželem jen sami je hrozná, takže bude i druhé ;)
Co se týče UM, tak to třeba mně přišlo jako strašná úleva od nedařícího se kojení a pohoda. Když jsem chtěla na celý den odjet, tak jsem mohla, nemusím řešit, že mi dítě leze do výstřihu apod. Vodu ohříváme v mikrovlnce - stačí pár vteřin a je to.
A co ohledně vysmátých kamarádek na FB apod.? Mrkni na odkaz, tam je to naprosto nádherně popsané:
https://www.online-psycholog.com/l/co-kojenec-n...
Moc děkuji za reakce a ze jste mě neodsoudily. Prášky brát prave nechci ☹ pořad doufám,ze to bude lepší...
manžel je poklad.. ale přijíždí domu po celém dni až v 17.hod,než si udělá své věci,hygienu,najime se..tak je večer..ale je mi oporou..
Prave,ze když dam miminko na hlídání,tak tak mám výčitky,nedokážu si nic užit poradně,protože mám pocit,ze musím být 24 hod denně u nej...🤷🏽♀️
Jó holka to znám, taky jsem se strašně styděla, že jsem strašná matka, že jsem jediná, protože přeci všechny holky na facebooku mají fotky s miminky, na kterých se tááák usmívají. Pak jsem zjistila, že jediná nejsem. Malýho miluju nejvíc na celým světě a udělám pro něj cokoli, ale vzpomínky na to, jaký to bylo "bez závazků" se mi pořád ještě vrací. Malýmu bude 1,5 roku, už je to určitě lepší, než na začátku, ale pořád mi to dává psychicky zabrat. Manžel jezdí z práce v 8 večer (dojíždí dost daleko) a já jsem tu s ním celý dny sama, babičky jsou daleko a moc kamarádek tu nemám, protože odsud nepocházím. K tomu je ještě prcek totální mamánek (no aby ne, když spolu trávíme tolik času) a neexistuje, abych šla večer někde vypustit páru - budí se už chvilku po usnutí a musí mít maminku, jinak je zle. Hrozně mi chybí možnost nějaké seberealizace nebo prostě jen vymytí mozku s kámoškou večer u piva. To že si nemůžeme s manželem skočit třeba na véču nebo do kina je taky pitomý. Nemám koule na to si najmout cizí hlídačku, manžel to nechápe, ale já ho prostě někomu cizímu nesvěřím. Myslím, že alespoň částečně pomůže se prostě smířit s tím, že teď je to prostě takhle, že časy minulé jsou zkrátka pryč. No a pokud máš možnost občas někam vyrazit sama nebo s manželem, tak toho využívej. Čím bude dítě starší, věřím, že to bude lepší, já jsem třeba fakt ráda, že malej už chodí a nějak komunikuje.
Mluvis mi z duše ja tohle mela u prvniho syna.nejvic mě vytaceli ty spokojené vysmate matky.zamilované fotky s detma.a mě mě trvalo dlouho nez jsem.si.k nemu nasla cestu.ted bych za něho dejchala.věř mi chce to čas a hlavně čas pro sebe.udelej si cas pro sebe.bež a jdi mezi lidi.jinak mimochodem mame druhého syna a ano.u toho jsem ta spokojena matka.mozna to bude znít hnusně ale k druhemu synovi cítím vic uz od narození.to neznamena ze prvniho syna nemam ráda.odvezu ho.k babičce a ja za hodinu řvu ze se mi stýská ale prostě ta láska k druhému synovi je větší.ja tenkrát prvního syna brala jako něco o co se prostě starat musim..jakmile dáš malého na hlídání a začne se ti styskat tak příjdeš na to ze to dítě vlastně milujes a že bez neho nemůžeš být.takhle jsem na to přišla já.
První půl rok,jsem nenáviděla být máma,nedávala jsem řvaní nonstop,neodložitelný a nezabavitelný dítě,byla jsem na něj kolikrát i hodně hnusná.Po půl roce zlepšení,ale furt to nebylo ono,nemohla jsem říct,že syna miluju.Až v roce,když začal chodit a objevovat svět,se zklidnil a je to s ním zase jiný a i si chvíle s ním užívám.Ale stále mi "visí" věčně na noze,je hodně náročnej,je to blázen,co všude vleze a bez rozmyslu třeba vkročí z gauče do prostoru atd,takže jsme mu věčně za zadkem,aby se nezabil.Doma s ním nic neudělám a doháním to po večerech místo toho,abych se zrelaxovala a odpočinula si.A to nedávám doteď-žádnej čas na sebe,je to pro mě otročina a ne ,,úžasný mateřství" jak všude slýchám.Ale je pravda,že když blbneme a on se směje,až se zalyká,tak mě tak moc hřeje srdíčko,že až zírám.Myslím,že čím budou starší a bude s nima lepší domluva,bude to jen lepší a lepší a lepší.Chápu tvoje pocity,neměj si to za zlé.Je to i o tom,že ti nikdo dopředu popravdě a na plnou hubu neřekne,jakej je to masakr mít dítě a některý z nás potřebují víc času se sžít a najít v tom nový smysl života.Držím ti palce,ať je líp a líp ❤
Mela jsem to podobne, do sesti mesicu jsem se starala automaticky, ne z ladjy a hodne jsem si ti vycitala. Pak se to zlepsovalo, ale porad ro nebyla ta materska laska, co te porazi. Ale prisla. Ja driv byvala drsnak a ted je ze mne emicionalni s.acka, hlavne, co se tyka syna. Ted (je mu 18mes)teprve muzu rict, ze ho miluju nejvic na svete
Základ je nekoukat moc na to co ostatní, at uz co vyvešuji na fb nebo co tomu řeknou... když bude spokojena matka bude i dítě. Já nejsem žádná super matka. Když by mi teď někdo vrátil místo mě 3 a pul létě dcery opět mimino, tak se obávám že bych to vážně nedala. A to se u nas neodehralo nic z klasických miminovskych hru z, jako noční nespavost, revy, bolestivý zuby, nemoci atd. Domácnost a pak velmi brzo i práci jsem zvladala, ale šťastná jsem nebyla. Dítě mi vzalo až příliš mnoho. Ale postupem času je to lepší a lepší. Čím je větší tím více mohou rodiče být sami sebou.
Co mi ještě pomohlo, snažila jsem se například vyuzit toho že nekojim a tedy pokud se našel někdo, kdo byl ochoten pohlidat, tak hlídal. A on treba každý samotný nákup udela divy 🙂 a pak si najít něco, cokoliv ( čtení, cvičení, kytky) u čeho si odpocines a uvidis že to bude lepší
@matyldik Vis, problem neni v Tobe... Problem je v komercializaci, facebookach atd.atd. Nerikam, ze laska na prvni pohled na porodnim sale mezi maminkou a ditete neni, ano je, ale neni tak casta, jak se propaguje. Maminky, obzvlaste prvorodicky, cekaji na tu lasku na prvni a misto toho by nekdy nejradeji utekly,.citi se jako ty nejhorsi matky na svete a nevi, co si s ditetem pocit. Laska mezi matkou a ditetem vznika postupne (ty co ted namitaji, gratuluji,.byly jste mezi temi, co mely lasku na prvni pohled, ale ne kazda ma to stesti). Vrele doporucuji knihu Tajemstvi klidneho ditete. To co prozivas je prirozene... Cim dite bude starsi, tim bude mezi Vami pevnejsi a pevnejsi pouto a budes ho milovat tak,.ze bys za nej zivot dala. Jen to chce svuj cas. Kazda maminka a kazde dite maji svuj cas a nelze srovnavat. A podle fotek na fb nesud, ze maminky jsou dokonale maminky, i ony maji sva trapeni, jen na te fotce to neni videt a nechteji to ventilovat, protoze by o nich pak mluvili jako o spatnych matkach. Nazaver Ti reknu jedine, pro Tve dite jsi ta nejlepsi maminka na celem svete a vzdy budes. Hlavu vzhuru, bude to dobre, jen tomu dej trochu vic casu.
Spousta hezkeho a podporujiciho uz bylo napsano vyse.. Myslim,ze je dobre dat tomu vsemu cas...jsme casto zvykle mit, udelat,zaridit atd. vse hned a deti s tim jaksi vubec nepocitaji 😉 Natoz aby znaly tabulky rustu,vyvoje,pokroku a sami se srovnavaly s detmi sousedky ci kamaradky a treba dohanely, co jeste neumi🙂).
Urcite dobre, ze chodite k odbornikovi, muzete s nim probrat i tu otazku vysokych naroku na mimco ( kde se ve vas berou, pricina).
Pro me take plati,ze cim vetsi dite,tim lepsi vzajemna komunikace a pak i vztah. A ano, nektere deti jsou docela pohodicka,nektere narocne az moc.Mam oba exemplare😉
Drzim palce, at se brzy citite lepe!
Tohle zná spousta z nás, jen se o tom moc nemluví. Všude fotky spokojenych rodinek a člověk si pak připadá jak nejhorší rodič na světě. Chce to čas, aby si to sedlo a pak věřím, ze budeš nejšťastnější máma se spokojenym miminkem 😊
Děkuji za povzbudivá slova...🙂 Kez by to tak bylo.. kdyz jsem se svěřila své mamce,kterou beru jako vzor,znamená pro mě všechno,tak mi v podstatě řekla,ze tyhle pocity nezná a ze to není moc normální...
Někdy to beru tak,ze miminko je moje “práce” a MUSÍM se o nej starat...a někdy mě to baví,ale pak zas přijde po par dnech depka.. a takhle furt dokola 😔😔😔
všechno co je lidské, by nám nemělo být cizí ...tudíž ani tyhle pocity, patří k nám a my se musíme naučit je zvládat. "Musíme" - osobně jsem matkou, kterou mimina nikdy moc nebavily, strašně ráda se zabavim s dětma, který už přehoupnou ten druhej třetí rok a život je najednou mnohem rozmanitější, spoustu věcí si už můžeš užít s ním. Jsou takové matky a já jsem jedna z nich, strašně jsem se těšila u syna až bude větší, teď se těším i u holek, nepřemýšlím nad tím, nelituju toho - přijala jsem u sebe, že to tak mám. Neměly bychom se stydět za to, že prožíváme období temna, sdílenej problém je poloviční problém.
Chodím k psycholozce/psychiatricce....tam teď tedy spis řešíme opravdu ty vysoké nároky jak na mimco,tak na sebe sama :-/
Dost se s tvým pohledem na ztotožňuju, a současně si myslím, že ta láska k dítěti přichází ruku v ruce s náporem změn a povinností. Už to, že o tom všem takhle přemýšlíš, máš na sebe nároky, řešíš to je známka tvého vztahu k miminku, kdyby ti na něm vůbec nezáleželo tak ho prostě necháš někde v postýlce a jdeš si po svým, evidentně ho máš moc ráda a záleží ti na jeho/vašem dobru, jsi pro něho určitě ta nejlepší máma. 🙂 Nějaké názory okolí - osobně znám dost lidí, kteří ti o své životě neřeknou vlastně nic pozitivního, ale na facebook několikrát týdně vyvěšují láskyplné slogany a fotky jak z reklamy - v tomhle ale životní štěstí nespočívá, realitu v grafickém editoru neupravíš. Prostě každý se stylizuje do lepšího (a někdo má potřebu se tím neustále chlubit) - nikdo si přece nebude na facebook dávat, že je celý den ušmudlaný v pyžamu, nevyspaný a nejradši by mimino nechal doma a utekl do klidu. A věřím tomu, že každý to aspoň párkrát zažil. To, že ti tvoje maminka řekne, že tyhle pocity nezná - možná ji prostě nenapadlo se na věc dívat takhle, dřív se děti dávaly mnohem dřív do jeslí, nebylo prostě v módě mluvit o pocitech, hloubat jestli mám dostatek lásky atd. Prostě s miminkem souvisí strašně moc povinností, zodpovědnosti a třeba i ne úplně krásných věcí jako pocit nesvobody, křik, nevyspání, nepořádek a někdy je problém se přes to všechno přenést a vyzařovat jenom lásku a radost...Ale prostě to k tomu patří a není nutné se za rozporuplné pocity nemít ráda, ne?
Ono kojení není vše, lepší je zdravá a spokojená maminka, než za každou cenu kojící a zralá na psychiatra. Ale to vám jistě psychiatr řekl také.
Na me to cele dela dojem, ze opravdu mas problem, ten sis priznala(super) a resis (super,super-dala bych dva palce nahoru,ale nevim kam kliknout🙂. Ten problem chce cas,aby se na nem zapracovalo.Mozna to pujde rychle,mozna pomaleji. Ja se ucim byt vdecna i za ty neprijemne situace,podekovat za ne a brat jako lekci,ktera me ma posunout dal,samozrejme k lepsimu,k dobru.A bud tomu porozumim driv nebo pozdeji.
Nevim,co mas za sebou,proc ty vysoke naroky na sebe prenasis dal...treba z vlastni rodiny,z prace...Ja zpetne s ditetem (druhym) doma zjistila,ze prace me hodne stresovala a ja se dost i nechala. A myslim,ze to byla pricina rady problemu.Nechci to svadet na praci,bylo to o mych postojich a pripadnych radach blizkych,ktere jsem prijala.
To pozitivni je,ze ty na tom pracujes a klidne to rekni i tomu malemu🙂)
A jeste me napada....za sebe vnimam jako velky rozdil mit dceru ci syna. S dcerou mi sla komunikace od zacatku o kus lip, se synem to je proste jine, pomalejsi...Treba i to pohlavi mimca hraje roli na ceste k sobe 🙂
ahoj, jako bys psala o mém vztahu k prvnímu synovi. My jsme teda s mužem počali bez problémů, velká radost, porod nic moc, ale dalo se to (odtok zkalené plodovky, stres, zda nebude mít potíže s dýcháním, ikdyž se narodil v termínu, prý byl přenošený, bonding nebyl, kojila jsem jen pár týdnů). Vztah nemáme ideální dodnes, "učím se" být mu mámou, více tíhnu k druhému synovi, kde jsem ten vztah matka-dítě našla hned. Chápu tě, jak se cítíš. Já jsem měla stavy, kdy jsem měla i halucinace, že mám kojit polštář, že syn vypadl z balkonu, no hruza, mě pomohlo přestat kojit, zahodit hrdost, poté se to pomalu srovnávalo. Ale, když můžu srovnat, je to fakt jiné u druhého syna - tam byl porod brnkačka (ikdyž o 3 týdny dříve), skoro jsem ho porodila sama (CTG nic nenaměřilo a já už rodila), kojím dodnes (bude mít 7m).
Možná máš náběh na laktační psychozu, je dobře, že to řešíš. Držím ti pěsti, at to vyřešíš lépe a dříve než já. Synovi byly 2 roky v listopadu a pořád to není ono...
Jste normální. Nebuďte na sebe tak přísná, naučte se odpočívat a vytrvejte. Bude líp a líp! 🙂
Ahojky, poporodni depka je strasna mrcha, tez jsem si zazila svy. Prvni dva mesice jsem si vubec nedokazala uzit, vzhledem k tomu, ze jsem vedela, ze za to muze hormon produkující kojeni, strasne jsem chtela prestat kojit, aby ta depka odeznela. Mrneti jsou ctyri mesice a stále kojime. Je fakt, ze za dobu co je na světě jsem bez ni byla pouze dve hodinky, říkám si, ze je to ted jedina doba, kdy se ji muzu intenzivně venovat, a kdybych to nedělala, tak bych treba toho jednou litovala, taky si rikam, ze bude lip👍😇 hlavně žádný obvinovani a hlavu vzhůru, fakt bude lip👍
a máš taky prostor na nějakou seberealizaci a odpočinek? Něco co tě bavilo před mateřstvím? (sport, kino...). Myslím, že takové pocity jako ty má hodně ženských, taky mám kamarádku, co je spíš na ty starší děti -to už jsou parťáci, je s nimi řeč, ta to miminkovské období vyloženě překlepala, už aby bylo za ní...psychologická pomoc taky není špatná věc, člověk uvidí věci z nadhledu... jak funguje parnter coby tatínek? Je oporou?