Bojím se, že nezvládnu péči o miminko - měly jste to?
Ahoj ženy, malé je akorát měsíc a pár dní a během toho měsíce jsem měla xxx docela krutých záchvatů pláče a hysteráků - třeba když malá plakala a nechtěla spát v postýlce, nebo když dostala málo jídla a řvala, že chce víc, když se 24 hodin nevykakala a byla protivná apod. Potom se vyloženě hroutím a říkám si, že jsem do toho třeba neměla jít, že mi ta péče o mimino stejně nedělá radost, že je to jen samý sraní, blití a krmení.... manžel je skvělý, stará se o mimino vzorně, přebaluje, ukládá ji, krmí (nekojíme), zpívá jí, nechá mě 5 hodin spát a stará se o ni atd., ale když odejde do práce - je OSVČ a dělá na sebe - hlavně přes noc, já doma panikařím, že s ní nedokážu být sama a neustále volám mámě, už u mě byla tak 3x přes noc, aby mi s malou pomohla. Bojím se - co když nebude spát a celou noc mi probrečí, když ji bude bolet bříško, když se pozvrací apod. Mám strach, že to bez manželovy a máminy pomoci nikdy nedám. Měla jste to některá taky? Přešlo to? Pomáhalo vám něco jak ten strach překonat?
Neměla jsem to tak, ale zcela jistě to překonáš 😉 Už jenom proto, že miminko bude čím dál tím samostatnější, i když bude více času aktivní a bdělé, dokáže se víc a více zabavit samo, hrát si s věcmi i jinými lidmi, spát pravidelněji...
Nemluvě už vůbec o tom, že jednou (teď to vypadá daleko, ale uteče to jako voda 😉 nebude třeba krmit, protože se prostě nají samo, přebalovat, protože si na ten nočník/záchod dojde, a co ji bolí nebo trápí ti aspoň dokáže říct 🙂
Z tvojí současné perspektivy se to asi zdá nekonečně vzdálené, ale není 😉 , pokud má mrně měsíc a pár dní, nemáte za sebou ještě ani konec šestinedělí - to hormony ještě pracujou na plný pecky... a mimino nemá režim. Bude to lepší, uvidíš!
Neměla jsem to tak, ale hodně jsem se toho bála před porodem. Pak jsem od toho vklouzla úplně levou zadní, až jsem sama sebe překvapila, protože nejsem zrovna domácí typ. A to jsem měla fakt náročné mímo, novorozenecká kolika skoro 4 měsíce, šílený. Ale kojila jsem a myslím, že to dělá hodně, že to nastartuje ty správné mateřské pudy. Znám holky, které měly po porodu všelijaké psychické stavy a když se nad tím teď zamýšlím, žádná nekojila. Můžu se zeptat, proč jste na UM? A čeho se vlastně přesně bojíš? Víš jak jí nakrmit, přebalit a i když tak bude plakat, tak bude plakat, ona se neupláče k smrti a když jí budeš chovat a zpívat určitě brzy přestane. Když ti bude plakat v noci, tak jí zase budeš utěšovat, vezmi si ji k sobě do postele, vždyť o nic nejde, malá miminka prostě pláčou a nemusí to znamenat, že děláš něco špatně. Trochu si věř, hlavně nehysterči, neplakej, neodcházej od ní. Prostě to přijmi jako brečící a kadící období 🙂
Já si taky u prvního myslela, že hlavně aby dítě nebrečelo, že to je největší průšvih. Jenže to k miminkům prostě patří u druhého už je člověk na ty věci zvyklý a nějak neřeší plno blbostí kolem a když se trošku sladíte, tak pak zjistíš, že vlastně víš, proč brečí a co potřebuje. Šestinedělí prostě u většiny takové jé, není to nic veselého, ale bude líp uvidíš! A jinak ty mimča to z té mámy fakt vycítí, jestli je v pohodě nebo ne (neporadím jak to udělat), pak většinou jsou v pohodě i mimča.
@lrg
hele mně 4 dny neúspěšně vyvolávali porod kvůli přenášení, vůbec na mě ty koňský dávky hormonů nezabíraly - až teda na to, že mi oddělaly psychiku a stejně jsem skončila na sekci. Potom se mi to kojení nechtělo rozjet jak by mělo, sestry v nemocnici fanatičky, který pořád jen mlely, že musíš neustále přikládat, že každá žena se rozkojí, já měla blbý bradavky (vpáčený), do toho mi děsně v těhotenství vyrostly prsa, vůbec mi to nešlo vychytat, moc to neteklo, sestry furt mlely svoje o tom, jak se to povede, ona děsně zhubla a příkrm jí dát nechtěly. Pak mi nacpaly odsávačku, která mi ještě víc dorasila kozy, pořád jen kolotoč přikládání-odsávání-dokrmování odsátým. Já asi nejsem povaha na to, abych tohle vydržela, sorry. Vůbec jsem nespala a ona stejně řvala hlady - nikdy se mi toho mlíka neudělalo dost. Měla jsem tady i laktační poradkyni, akorát mi přitížila a já naopak žádný mateřský pudy u toho kojení necejtila - naopak jsem byla vzteklá, že to vůbec nejde, všichni akorát kecy na téma "musíš vydržet" - ona pak zvracela, protože přes ten blbej klobouček polykala vzduch - prostě peklo. Kdybych kojila, tak by to bylo ještě horší, mně přijde, že naopak to kojení mě hormonálně ještě víc rozesralo.
no, "hlavně nehysterči" se daleko snáz řekne, než udělá..... já právě domácí typ nejsem ani trochu, nikdy jsem děti ani moc neměla ráda..... až s manželem jsem mimino začala chtít, hlavně proto, že chtěl on - a to už jakou dobu..... já nejsem na tohle vůbec stavěná, no.... vůbec nevím absolutně nic o péči o dítě....
Bohužel je to dost dáno jak žijeme, není nás deset v jedné místnosti, jak to bývalo, neobkoukavame péči o dítě od matek, protoze prostě tolik děti se už nerodí a my nemame tolik sourozencu o ktere bychom se musely starat, nemáme zkušenosti, pak se toho bojime, neverimé v samy sebe, pochybujeme, stresujeme. Určitě to překonaš, neboj se tak a nepropadej panice😉 Mne pomáhalo nošení a zpívání, prostě jsem malou často nosila v šátku, zpívala ji a povidala si s ni, i venku. Lidé teda na me koukali jak na vola, ale me to uklidňovalo a ve finále i mé dítě. 🙂
Takže v první řadě klid... Jak já říkám - šestinedělí=očistec - pak už to bude jenom a jenom lepší... Strach, že to nezvládnu jsem měla taky... Myslím, že to má skoro každá novopečená máma zvláště prvorodička - není to dle mého nic neobvyklého... Pracují hormony, nedostatek spánku, strach, nejistota - to vše je pro tebe nové... a nejen pro tebe... Malá byla vhozena do světa a musí se s tím taky poprat...
1/ ty se hoď do klidu, pokud ti manžel pomáhá, super - využívej toho, aby sis odpočinula
2/ strach překonáš, neboj, malá se za chvilku srovná, ale bude to záležet i na tobě - když budeš v klidu ty, bude v klidu i dítě
3/ Spokojená maminka, spokojené miminko - tímhle se řiď!!!
4/ Jestli tomu rozumím nekojíš - takže hele - lásku k dítěti nevykojíš, to si zapamatuj... 🙂
5/ stoupni si před zrcadlo, alespoň 3x denně, usměj se na sebe a opakuj si - jsem dobrá máma...
Neboj zlepší se to 🙂
@bielamacka Ahoj, měla jsem to taky, slušně našlápnuto na poporodní depresi. Čekala jsem, že se od sester v porodnici vše dovím, každá však říkala něco jiného. Přijela jsem domů zmatená, zoufalá, s pocitem, že nic nevím, nic neumím. Jak malá plakala a já byla vyčerpaná, s velkým popor.hojením, tak jsem neustále brečela a říkala, že to prostě nedám. Manžel mi velmi pomohl s malou, mohla jsem se trochu vyspat. Spánek dělá strašně moc. Můj stav se zlepšil po 14 dnech, kdy za mnou přijela má sestra, matka dvou dětí, a zhodnotila, že mi to jde skvěle. TOHLE jsem potřebovala slyšet. Každý den jsem pak byla jistější a jistější. Velmi si od té doby vážím matek samoživitelek a mám obrovský respekt před hormony. Šestinedělí bude navždy patřit mezi mé nejhorší období. Kdykoli jsem pak ještě padala na hubu, vzpomněla jsem si na větu mé sestry. "Stihla sis dnes vyčistit zuby? Tak to zvládáš skvěle!" 🙂 Vydrž, ono opravdu bude časem líp, i když teď to světlo na konci tunelu ještě vidět nejde.
Tak já nevím holky, možná už si to tak živě nevybavuju, ale mě šestinedělí oproti péči o dvouleté batole připadá jak dovolená 😀 Někde jsem četla, že se druhorodička od prvorodičky liší v tom, že je po porodu úplně vyklidněná a upravená, protože ví, že to nejhorší teprve přijde 🙂
@bielamacka Ahoj,tak u mne je zvláštní,že při prvním sem strach vůbec neměla😆
ale teď se bojím,že mě s toho klepne😨
Já jsem měla první dítě ve 22 letech. Od narození jen řvala a chlap řval na mě že řve ať s ní něco dělám a zvládla jsem to.I moje 8 letá dcera se dokáže postarat o mimino tak proč by jsi to nezvládla ty. Teď mám 3 dítě a taky to musím zvládat. Jsi ženská tak se dej dokupy a zatni zuby. Ženská musí vydržet všechno.
Ber to tak, že teď s tebou i tak trochu mávají hormony. Žádná z nás se matkou roku nenarodila.
Ber to jako provoz - nekojíš, no a co? Důležité je, že malá hlady netrpí. Že se občas pozvrací? To děti dělají, no tak ji převleč a přitul.
Bolení bříška je mor spousty dětí. Zkus si ji pokládat přes bříško na ruku.
U nás na tohle byla výborná mladší dcerka - většinou kolem půl páté ráno se probudila, chtěla nakojit. Pak jsem si lehla do polosedu, malou si napolohovala do klína. Ta se začala vrtět a doslova se po... Postupně se naučila i si mi jaksi lehnout na břicho, opět se vrtěla a zase to letělo. Nechápala jsem, ale fungovalo to 🙂 Chytrá holka 😉
U mladší se muselo občas trošku masírovat bříško. A milovala pokládání na bříško na houpací míč, ideálně aby mírně skákal, opět zažívání zafungovalo skvěle (až na to, že u toho pravidelně usnula).
Víš co? Hlavně ji tul... co nejvíc ji měj u sebe, klidně s ní spi (pokud tedy na to máš chuť). Najednou zjistíš, že začínáš rozeznávat její reakce, nálady, postupně si to obě vychytáte...
A hlavně - to, že jsi původně nebyla extra mateřský typ - ber to jako výhodu. Jiná, co si na titulu "Matka roku" zakládá, má zbytečně tendenci si vyčítat císaře, nekojení... No a co - dítě je venku, očividně dýchá, kadí - funguje. Žijete všichni, a to je nejdůležitější. Tak se dej nějak dohromady fyzicky, pak i ta psychika se pravděpodobně spraví. Přeji hodně sil 🙂
@bunny123 "Čekala jsem, že se od sester v porodnici vše dovím, každá však říkala něco jiného. Přijela jsem domů zmatená, zoufalá, s pocitem, že nic nevím, nic neumím. "
jo, to je přesně ono - a je to tak skoro se všema radama - dokonale si odporujou.... člověk je zmatenej a neví, čemu věřit - aby tomu prckovi ještě neublížil....
@bielamacka Ano, já z toho byla úplně na prášky. Když už i sestra od pediatričky mi vyvrátila další věc, tak jsem se už fakt musela smát a smířila se s tím, že opravdu každá ženská říká něco jiného. Tak jsem si něco vzala z tohohle, něco z támhle toho, něco jsem si přečetla v knihách, něco na netu, na něco se zeptala tady. Pomaloučku a půjde to. Dnes když s malou manipuluji úplně automaticky, musím se pousmát, jak jsem měla strach na malou vůbec šáhnout 🙂 Opravdu každý den je znát. A máš pravdu v tom, že kojení je na hormony ještě horší. Mně to 100% nepřidávalo, ale nějak jsem to vydržela a kojím ještě teď.
@bielamacka Ahoj, ano, mela jsem to taky tak. Pomohl jen cas. Snazila jsem se na to koukat s nadhledem, rikat si, ze je to docasne a zlepsuje se to. Ale moc mi to nepomahalo. Prislo mi, ze se to zlomilo az kolem prvniho roku maleho. Za to od te doby je uzasne a hodne dite. Pry si to kazde dite vybira v jinem obdobi. Chapu, ze ti to prijde nekonecny. Citila jsem to taky tak. Furt jsem mela pocit, ze si to mam s miminkem uzit a ma to byt krasne a ono tohle. Kazdej asi nema to stesti si to uzit a spis to prezije. Treba si to uzijes u druheho. Ja si to teda uzila strasne moc. Hlavu vzhuru. Vzdycky muze byt jeste hur 🙂
@bielamacka Já se musím pousmát, jak ses před pár měsíci kasala v antimatkách a teď zakládáš diskuze, který evidentně souvisí jen s hormonální smrští v šestinedělí. (Promiň mi můj cynismus...) Prosimtě, pokus se přežít ještě jeden měsíc, maximálně dva a pak už to bude stopro lepší. Všechno je to jen období po produ. Prorč bys proboha nezvládla péči o dítě...? Jednak něco zařídí příroda a co ne, tak neboj - dítě přežije všechno, i když budeš s nervama v kýblu a zavřeš za ním dvoje dveře, abys aspoň pár minut nemusela poslouchat jeho pláč. Klidně se vybreč, klidně se ubíjej pocitem vlastní neschopnosti, pokud se ti aspoň na chvilku uleví, ale opravdu to přejde a budeš se moct na celou věc podívat s nadhledem.
ahojky, já to ze začátku cítíla podobně, ale věřím tomu, že Ty- stejně jako já si k miminku cestu najdeš. malé jsou ted 4 měsíce a já jsem z ní posraná až za ušima :D myslím, že ses ještě uplně nevzpamatovala z porodu a nesehráli jste se 🙂 ale určitě to brzy přijde a čím bude starší, tím to bude lepší 🙂 Jen počkej- brzy tě odmění první pořádným úsměvem atd. a ty povolíš 🙂 někdo si prostě vztah s miminkem musí vybudovat časem a určitě to přijde 🙂 Vydrž- držím ti palce
@hohe Já budu možná jedna z mála, pro kterou bylo šestinedělí naprosto v pohodě. Kojení nám naštěstí šlo, jen jednou nebo dvakrát jsem měla náběh na zánět, dost bolestivý, ale ustála jsem to.Dcera byla zlaté miminko, skoro pořád spinkala a plakala tím způsobem, že spíš slabě hýkala. Ten očistec, jak ty říkáš, přišel až koncem šestinedělí se spurtem a se strachem z mé strany, jestli mám vůbec dost mlíka, abych ji mohla nakrmit, když chce být večer u prsu co půl hodiny.Taky už zdaleka jen nekníká, ale dokáže pěkně řvát a i s tím spánkem je to takové všelijaké, hlavně co se týče večerního usínání. Ale nestěžuji si. Díky naší skupince říjnovek vím, že jsou na tom holky daleko, daleko hůř než já. Jo a jen pro upřesnění, rodila jsem plánovaným CS, se kterým jsem byla smířená, žádná poporodní deprese tak u mě naštěstí nenastala.
@bielamacka Já teda sama za sebe jsem ráda, že kojím, je to pro mě takové souznění s dcerou, hlavně na začátku jsem to tak vnímala, i za cenu toho přerušovaného spánku. Ale ne každý to tak má a ne každý může plně kojit. A protože především platí, že spokojené miminko je, když je spokojená i maminka, tak pokud tě kojení silně stresovalo, tak je dobře, že jste na UM, nejsi kvůli tomu v žádném případě špatná máma. Za nás vyrostla na sunaru velká většina dětí (já i ségra jsme tedy byly kojené). Nějaký ten strach, jestli všechno zvládneš, je asi přirozený, ale snad se prostě si věřit a říkat si, že to, co děláš pro svoji dceru, děláš dobře. Pokud si nejsi jistá základní péčí, nošením, polohováním, kup si nějakou knížku o tomto anebo i na youtube se dá shlídnout hodně videí na toto téma. A určitě mamka jako poradkyně, když si nebudeš fakt vědět rady, je dobrá volba 🙂
Je pravda, co říká @gabriiela, za 1. měsíc není od miminka žádná zpětná vazba. Leží, vidí na 20 cm 🙂 Ale až tě začne vnímat a usmívat se na tebe, to jí pak odpustíš všechno a každý úsměv ti vlije energii do žil. Naše si od 5. měsíce víc a víc hrála sama na dece, začala být samostatnější. No a to už je pak hawai 🙂
@ninive211 tak to máš fajn... Já jsem rodila taky plánovaným CS, byla jsem v pohodě i kojení bylo v klidu - ale Anička jakoby se bála být sama - bavila jsem se o tom i se sestřičkou z šestinedělí a shodli jsme se na tom, že je to kvůli odloučení v prvních hodinách po porodu - prý se bojí... No my jeli celé šestinedělí následující 3hodinový kolotoč - hodiny kojení, hodina uspávání - jen tak ji položit do postýlky nešlo, věř, zkoušeli jsme všechno možné - jenom nošení a jemno pohupování - hodiny spánku a jedeme znovu - hodina kojení......... a takhle jsme jeli fakt celé šestinedělí +- hodina... A pak, jakoby někdo přepnul čudlík a bylo to v pohodě... Najednou spinkala i 5 hodin v kuse, já se dala dohromady, manžel se dal dohromady a bylo to 🙂
@bielamacka Dobrý den, už jsem četla Váš příspěvek, kde jste řešila problémy s kojením. Nevím, zda Vás to povzbudí, ale máme asi hodně společného. Jsme zhruba stejně staré, mé dcerce je tedy 7 měsíců, jmenuje se Marie. Nikdy mě děti nebraly, nikdy jsem nebyla ten typ, co se rozplýval nad kočárky, dobrovolně si chovala děti. Přiznávám, že mě to hrozně sr..., když mi někdo nutil dítě do náruče. Já ani nevěděla, jak to chytnout. Pak jsem se jednou vzbudila a najednou jsem chtěla dítě. Když se dcerka narodila, musím přiznat, nějakou dobu jsem si k ní hledala cestu. Prostě se u mě nekonaly ty stavy, co jsem všude četla: "Po narození dítětě přeskočilo mé srdce do těla miminka" atd. V prvních dnech i měsících jsem si začala uvědomovat to neskutečné omezení, které s malou přišlo. Já, zvyklá, že si vše zařizuji, zvyklá už na nějaký svý život, a najednou jsem musela žít život někoho jiného, mé dcerky. Samozřejmě jsem věděla už před jejím narozením, že ze život obrátí o 180 stupňů, ale netušila jsem, že mi to bude tak vadit. To omezení mi vadilo snad nejvíc. Najednou jsem si připadala jak nějaký zajatec. Mateřství mě nijak nenaplňovalo. Ten totální stereotyp mě ničil. Ráno člověk vstal a přesně věděl, jak celý den bude probíhat. Je to vlastně takhle pořád. Ale když se na Vás Vaše dítko začne dívat, usmívat se, pak se začne i tulit, STOJÍ TO ZA TO, za všechny ty počáteční nervy, deprese, probrečené cvhíle či hodiny, myšlenky, že mít dítě nebyl dobrý krok atd. Uvidíte, že až dcerka začne více vnímat, budete mít nastavený nějaký režim, tak to už bude o ničem jiném, i když stereotyp ještě nějakou dobu zůstane, ale už to bude mnohem veselejší. SLIBUJI 😉 Jo, a i nadále mě cizí děti vlastně moc neberou 😉
@soleilll no, ještě jsem si neudělala účet na Mimáči a nezačala zdobit předměty ubrouskovou technikou, takže to snad tak zlé není 🙂
@jujatko ježiš, tak my dvě jsme asi nějaké astrální sestry 😀 moje malá se taky jmenuje Marie a ty pocity - no přesně jako kdybych to psala já..... no DOUFÁM z celého srdce, že to bude lepší....
@bielamacka už sem ti psala, když si řešila kojení... a jak píše nade mnou @jujatko, taky na ty děti moc nejsem 🙂 taky mi leze na nervy ten stereotyp, že vím, jak každej den bude probíhat a tak. Ale zase to má jednu výhodu, díky tomu, že sem byla celkem od začátku důsledná ve všem, tak naše dítě ( 4měsíce a kousek) má už celkem od začátku daný režim a tím pádem vím, že třeba cca v 13-15 hod spí v kočáru a můžu doma uklidit, pozvat si návštvu nebo já nevím co. Ale štve mě to, to jo. A tak doufám, mi od února vyjde práce na částečný úvazek a nějak to budeme muset zládnout. A taky mě dost uklidnuje to, že ona skoro o začátku v noci spí a tak i když je den šílenej ( ne, že by " zlobila", ale já sem prostě hotová), tak si říkám, že se v noci aspon vyspím. A teda já sem asi fakt jiná, ale nějak mě nenapadlo, že bych si volala mámu a nebo já volala kuli něčemu, prostě to vyřeším sama... musím 🙂 a vždycky si říkám, že děti vydrří hodně, a je takovej dětí, který se roděj a vyrůstaj ve špíne a nikdo se s nima moc nesere a přežijou to, vyrostou, tak proč by to naše nemělo 😎 Ale za mě teda, neustále se těším až půjde do školy a nebudu muset řešit věčný míchání mlíka, plíny, řev, nošení a nevím, co jeěšte... sice pak budou jiný věci, ale už bude nějak soběstačná. Takže klid, nejsi sama 🙂
@bielamacka tak to sis neměla pořizovat děti.
@bielamacka plno rad si odporuje, o tom žádná, protože sto lidí, sto názorů.. a stoprocentně narazíš na supermatky co vždy vše zvládaly a nejhorší zločin je říct si o pomoct 😉 😅
a nebo Ti hned napíšou, že jsi špatná matka, neměla jsi mít děti atd... stopro pokud to tu ještě nepadlo, tak to tu brzo bude... já nechápu co je na tom za hrdinství být matka údernice a strhaná... dělám co můžu a co se nedá, tak se nedá... však to nejsou závody!
nejtěžší je to, že to malé dítě ještě nemluví a je těžké odhadnout co potřebuje... takže jak krásně ve svém příspěvku napsala @anneli11 hlavně to miminko tulit, hladit, nosit - tím ji jednak uklidníš, druhak se víc napojíte 😉 a taky Ti velmi rychle vyroste (ač teď se některé ty dny a noci můžou zdát nekonečné)... pamatuju jak jsem si tohle velmi silně uvědomovala u mladší dcerky, takže i v tom největším chaosu, blázinci a vyčerpání jsem ji čapla a držela a říkala jsem si "teď, pamatuj si tohle a tohle, za týden, za měsíc už to bude jiné".... 😎 😵 😔
ta změna v životě je velká a hlavně pro matku někdy hodně omezující (ač najdeš i názory, že někomu to vyhovuje atd.)... pro mě tohle nebylo lehké, miluju svoje koníčky a mám ráda aspoň jednou za týden někam zajít, zbožňuju výstavy, knihovny, koncerty, vracím se pak domů nabitá a děti jsou nadšené, nejdřív mě vždy nechtějí pustit, ale pak je vidět, že jsou rády, že mám nové zážitky a že se na ně hrozně těším...
první půlrok byl náraz, u druhého dítěte už jsem víc věděla, že to je dočasné, takže jsem to nebrala jako oběť tolik, u toho prvního člověk fakt neví než si to v sobě srovná... 😉
buď na sebe hodná 😉 dej si reálné cíle (někdy s malým dítětem je cíl jen ten den nějak dát), pochval se, odměň se 🙂 nesrovnávej sebe ani svoje dítě moc, to hodně psychicky pomůže na MD 😉
až Ti skončí šestinedělí, vlez si s ní do vany, dej si ji na sebe v té teplé vodě... povídej jí, ukazuj věc, zpívej... za týden, za dva, za tři se poprvé usměje 😵 😵 😵 a zjistíš, že na té druhé straně je opravdu Tvoje dcera, i když zatím maličkatá 😉 😵
Ahoj, když čtu tvůj příspěvek, tak už se jen lehce usmívám a vzpomínám na své panické strachy v období šestinedělí. Dnes jsou malé dva roky a za chvíli rodím další a poslušně hlásím, že ačkoli jsem to měla podobně, tak to samo přešlo, začala jsem si být mnohem jistější a vůbec se stárnutím miminka bylo vše mnohem lepší🙂. Takže se neboj, ono to bude lepší a lepší. A jak miminko bude nabírat rozum, tak už to nebude jen o tom přebalování, uspávání, krmení a bude i více zábavy. Tenkrát jsem plakala, že má manžel odjet na služebku přes noc a dnes už mi to ani nepřijde. Hlavně je důležitá tvoje psychika...pokud se trápíš, nevěříš si, tak to přenášíš na miminko a to pak bývá mnohem více plačtivé a úzkostné. Zkus se nad to povznést, netrápit se zbytečnostmi, hodně odpočívej a uvidíš, že než se naděješ, budeš mít doma lezoucího špuntíka s prvními zoubky🙂