3letý syn se ke mně po narození dcerky chová hrozně
Dobrý den,
mám obrovský problém! Od té doby, co se narodila dcerka (dva měsíce) spolu se synem absolutně nevycházíme. Syn byl od malička živější dítě, ale teď je to extrém, začal sprostě mluvit, ke mě se chová hrozně, nadává mi, dokonce mi před návštěvou plivl do obličeje a to jen proto, že jsem po něm chtěla, aby si oblékl jiné tepláčky.
Chápu, žárlí, nemá jednoduché období, ale jeho chování je pro mě neúnosné, občas mám pocit, že ho přestávám mít ráda, hrozně jsem se upnula na dcerku, synovo chování mě od něj odrazuje, navíc mu to vracím, taky k němu nejsem zrovna milá a on mou odtažitost musí vycítit.
Jsem zoufalá, uvažovala jsem zajít s ním k psychologovi.
Syn se narodil císařským řezem, po porodu jsem měla těžké deprese a začala se léčit. Vlastně už od malička k němu nemám takový vztah, jaký by asi matka měla k dítěti mít, je to hrozné a je mi z toho smutno. Dcerka se narodila přirozeně, byla donošená a je to to nejkrásnější, co mě v životě potkalo!
Prosím, máte někdo podobný problém? Jsem proto hrozná matka? Můžu za jeho chování já?Nejspíš jsem selhala ve výchově....
Je běžné, že k jednomu dítěti máš snazší cestu, blíž, než ke druhému a neznamená to hned, že je miluješ víc a míň..chudák klučina, pere se se žárlivostí, je potřeba s tím pracovat, zkusit trávit čas jen s ním (když by někdo pohlídal, zážitek jen s mámou, kdy tě bude mít cele pro sebe, no nebo když miminko spí-ale tam je pořád omezení, být tiše, být doma..). zkusit říct, že to chápeš, že se zlobí, na tebe, že na něj nemáš čas, nervy, na mrně, co mu to všechno vzalo..a pomáhání jako velkej brácha, hele ty můžeš ven, můžeš zmrzku, máš spoustu výhod, jako velký, je to bezva! atd....každopádně psycholog ví, jak na to.
Určité žárlí, vzdoruje....navštívila bych dobrého psychologa, určité pomůže ....ale vyber někoho schopného, poradi ti....ono se to ustálí a zase si to sedne....
Nemyslím si,že by mělo vliv zda jsi rodila sekci nebo klasicky, spíš toho je na tebe taky moc, mas dcerku která je menší a potřebuje té na všechno, syn už by měl zvládat alespoň něco....ale z trucu nechce a tebe to mrzi,vyčerpává a navíc ti tím chováním leze na nervy...což chápu. Všichni jsme jen lidi.
Urcite pokud to lze bych do řešení zapojila i manžela, taky by chtělo aby jsi byla někdy se synem zase úplně sama, pokud tomu teď tak není....a v něčem ho brala jako mimino. My máme holky blíž od sebe a obě mají v dost věcech stejne podmínky, v něčem ne,ale v dost ano...jsou od sebe o cca 15mes...a někdy ta starší prostě i teď chce být jako mimi...čekáme třetí a od mladší bude o tři roky...tak jsem zvědavá, no těší se moc obě, výhodu máme,že jsou zvyklé se dělit....ono to půjde....teď je to i čerstvě , dva měsíce je málo...on si zvykne....chce to lásku, ale pevné hranice.....a psycholog ti poradi....a taky hodně věci delejte všichni jako rodina, a muž ať se té zastane ....bude to dobre, neboj.
@p22s se synem jsem měla to samé,v ničem neposlouchal,dělal se,že mě neslyší, třeba byl v pyžamu do 16hodiny odpoledne. Taky mi nadával,říkal,že mě nemá rád,když jsem něco zakázala,měl tendence mě bít. Zjistila jsem,že to ale dělá proto,že to děláme taky.Přestala jsem používat agresi,přísne jednání. Neřešila,že se nechce převlect,řekla jsem,že ale nemůžem jít ven,když má pyžamo,a do měsice se konečně začal oblékat. Celkově se vše zlepšuje,v krizových situacich se občas chova ještě agresivně,chvíli ho nechám a pak mu řeknu,jestli se chce přitulit,většinou chce.....a když se upokojíme,v klidu si to řeknem co vadilo mně a co jemu proč se rozčilil.Nevzdávejte to s ním, je to velmi náročne období pro něho.Hodně se mazlete,a vyzdvihujte hlavně pozitiva,to negativní dlouze nerozebirejte,nepředhazujte...Držím pěstě,jste dobrá máma,určite na to přijdete jak si sednout🙂
@p22s Ano, děti intuitivně vycítí hodně 🙂. Takže synovo chování do jisté míry ovlivňuje to, co zde píšete. Rozhodně zajděte za psychologem, neotálejte. Pomůže vám, nebojte se.
Mrzí mě, že to máte takové. Moje zkušenost je úplně opačná. Tedy ne ve všem. První ( dcera) se narodila císařským řezem, plánovaným, i tak to ale pro mě byl nejúžasnější zážitek na světě. Hodně jsme se k sobě semkly.
Syn se narodil o pouhých 22 měsíců později, přirozeně, hodinu a půl po příjezdu do porodnice, bez nástřihu, bez šití. K němu jsem si ale hledala cestu podstatně delší dobu. Na konci šestinedělí jsem si myslela, že porod s ním, bylo to nejlepší a pak už nic. Hrozně mě mrzelo, že dcera, ač ještě maličká ani ne 2letá, byla najednou tak ,,šizena'', z mé strany. Trvalo to, ale ustálilo se to.
Dnes, už bych ani jednoho svého skřítka nevyměnila, za nic na světě 😉 . Každého miluji jinak, ale co do množství lásky, úplně stejně.