11ti měs. mimi se na mě pořád věší. Jak ji to odnaučit?

Aponchie - neděs mě s tou školou, já doufám, že ji to přejde dřív 😉

do tří let to je dobrý....ještě dva roky a kousek.....kliiid, je to naprosto přirozený a nevím, jak a proč bys ji to odnauččovala. jednak na tom není nic k zakazování a v deseti měsících stejně nepochopí,proč by měla být odmítnutá, když chce k tobě. mě pomohlo tomu předcházet, prostě nějak prcka zabvit tak, aby k tomuhle neměl celodenní příležitost. oni tím dávají prostě najevo, že chtějí být v naší bllízkosti. stačilo si někdy sednout na zem, ne stát u linky nebo sedět u stolu nebo na sedačce. motal se kolem, hrál si a já mohla cokoliv udělat.

Bereniko, u nás taky pomáhá, když si k ní sednu, jenže nemůžu u ní sedět pořád. 😖 Taky bych někdy potřebovala něco udělat. Ráda ji pochovám, ale ne pořád. Někdy už jsem z ní na nervy a pak je mi to líto. No prostě si asi budu muset zvyknout, že máme doma chovadlo. 😉

Agli, naše malá sice ještě neleze ani si nestoupá, ale poslední dobou se od ní nehnu skoro vůbec (né že by to předtím bylo lepší 😉 ). Nemůžu se vdálit ani na metr od kočáru, jinak řev jak tur... . Mě skoro každá mamina upozorňuje, že to bude v tomto směru více náročnější a teď tomu věřím. Doma neudělám absolutně nic od té doby, co se malá narodila, hlídání žádný, jednou za uherák vozí tchánovci, jinak jsem s ní pořád já. Sice je to sakra náročný, ale nadruhou stranu to ranné dětství, kdy nás děti takto potřebují je hrozně krátké a tak kašlu na uklid, kašlu na vaření... a další pitomosti, a užívám si radosti i strasti s tou naší treperendou 🙂 .

PS:jistě že občas doma i uklizíme 😅 , ale to je manža doma, a buď s ní jdu ven já nebo on, pytlikujeme to jak se dá 🙂

agla - mám téměř stejné staré dítko, dělá to samé. Ne tedy pořád - on si docela vyhraje i sám, ale je to den ode dne. Taky mi pomáhá si prostě k němu sednou a hrát si s ním, on se pak rychle zabaví i sám. Já bych ji osobně pořád nebrala na ruce, spíše dělám to, že občas přeruším práci a nevezmu jej, ale jdu k hrací dece, sednu si tam a on mrči, protože jsem mu odešla, ale já mu nabídnu nějaké autíčko nebo kostky a začnu si hrát, pobízet ho, a't za mnou příjde a on se nakonec chytne a doleze sám. Snažím se ho zase tak moc nebrat na ruce. Ale vím, že je to občas na palici, zvláš't když mu potřebuji něco připravi k jídlu nebo pití a on mi k'nourá pod nohama a znervózňuje mě. Jen se mi zdá, že když si hrajem, tak ho ani nenapadne, že by se chtěl nosit, to jen, když si ho nevšímám.

Poslední dobou se mi začíná i vztekat - hlavně na přebalováku, když chci, aby ležel na zádech a on se mi pořád překuluje a odchází. Dneska se mi normálně napínal a ječel. Jak jsem trpělivá, tak u toho občas tiše zuřím.

Blandík, jj, také si s malou musím hodně hrát na zemi, chvíli vydrží i sama, ale to je opravdu jen chvíli 😅 . Jídlo mám připravené na víc dnů napřed, takže jen vyklepnu skleničku, strčím do mikrovlnky a je to. 😅

aglo,já to při práci řešila velkým prádelním košem-dítko jsem usadila v mojí blízkosti a dala tam co ho zajímalo,každý něco jinýho,nehrozilo,že je zašlápnu nebo opařím,oni mě měli na očích a když jsem si s nima jaště vykládala tak byli spokojení,v mezičase si k nim i na moment dřepnout neuškodí,kdyby jen kvůli pohlazení. 🙂 🙂

Dagi, úklid a vaření taky neřešim. Děláme to stejně jako vy s manžou - už jsem si prostě zvykla, že nebude furt uklizeno 😉 Spíš jsem pak nervní, když už uklidit musim a prostě to s ní nejde.
Blandik - my od té doby, co leze, přebalujeme tím způsobem, že musim nejdříve najít něco, co ji dám do ruky, aby vydržela aspoň chvíli v klidu, jinak je okamžitě na břiše a zdrhá. A oblékám tak, že už se nesnažim ji držet a oblíct, ale za pochodu. ☹

Oblíkám a přebaluju na stojáka - asi je to tím že ji mám o kus starší...
Jinak mi taky neustále stojí u nohou - teď už nepomáha ani ji na chvíli zabavit - nechce se bavit chce chodit - chodí sama ale jen tak tři kroky a pak padá a chce chodit ke mně - né jen tak někam a chce být pochválená že dorazila - a né abych já strouhala mrkev do polívky.... no co dodat - 😀 Asi je to opravdu takový čas 😝 😅 😀
Ale furt je to lepší než nic 😉 🙂

já mám Sofí pokaždé u sebe a když vařím, tak sedí v kuchyni a buší do xylofonu, h´když žehlím,tak si jezdí s autíčkem,když luxujum tak pronásleduje lux a sem tam mi ho vypne, jen u vytírání musí být v cest. postýlce, jinak by si zapalvala v kýblu. jednou jsem ji nechala a šla pro telefon a už mi žužlala hadr 😝
prostě to chce zabavit je a musí vědět, že nejsou odsunutý na tzv.2.kolej.
já takhle peču i dorty pro rodinu.jo taky se stane,že je knouravá.ted jí lezly zuby, zak 2 týdny nespala a nejedla,tak to bylo náročný. za to tenhle tejden dohání to co nenaspala 😀 😎

agla: My to tak měli stejně, když začal lézt. Někdy jsem z toho byla totálně na nervy. 😝 Ale odnaučování nemělo smysl. Naopak. Přišla jsem na to, že nejlíp funguje být mu co nejvíc k dispozici. Prostě se vykašlat na všechno, vařit jen to, co se vaří "samo" (tj. vrazit maso do trouby nebo do papiňáku, k tomu uvařit rýži nebo kolínka...), prostě abych u toho strávila co nejmíň času. A pak jsem si s Toníčkem sedla nebo lehla na zem a on lezl kolem mě a přes mě a byl totálně spokojenej. A časem se odhodlával prozkoumávat věci v okolí, takže se na chvíli vzdálil třeba k šuplíku, hrabal tam a hrabal... a až ho to přestalo bavit, tak zase přilezl za mnou a tulil se a tak dokola. U nás tohle prostě zafungovalo. Dát se mu co nejvíc k dispozici. 🙂

A není to dlouho, co jsem tohle zrovna četla v časopise a říkala si, že jsem konečně něco udělala instinktivně správně. 😀 Prý batolata potřebují jistotu, že se mají kam vracet. A že mají mámu stále nablízku. A když jim pořád pobíháme po bytě a třeba uklízíme a vaříme a pereme a žehlíme a tak... tak jsou nešťastní, protože nás prostě musí neustále pronásledovat a jsou si nejistí, aby nás neztratili... a nemají moc sil, takže pak pláčou a když nás dostihnou, potřebují pochovat, protože se cítí zoufale a nejistě... takže nás tahají pochopitelně za ty nohavice, páč chtějí prostě nahoru, abychom je vzaly a pochovaly... a teprve když si prostě gecneme na jedno místo, nejlíp tak, aby sami mohli přijít do naší náruče (tedy si sednout na zem, lehnout...), tak jsou spokojení a klidní, protože vědí, kde jsme a že nikam neutíkáme. 🙂

Každopádně radím nelámat to přes koleno... stačí to prostě "přežít". 😀 Vydržet, zlepší se to, jak bude mít víc sil a začne běhat po svých a snadněji Tě dostihne. U nás se to s chůzí zlepšilo velice. 🙂 Držím pěsti. 😉

Mě se nejvíce osvědčilo mít den strukturovaný - střídat pobyt venku a doma a jemu jsou pak ty hračky doma vzácné a vyhraje si. Venku zase kouká. Nejhorší je, když venku leje a musíme zůstat třeba celé odpol doma - to už je na něj moc. Stejně tak moc nemusí výlety autem někam dále nebo být moc dlouho venku v kočárku. Takže pro mě je optim tak střídat cca 1,5 hodiny různé aktivity - doma, venku.

K tomu přebalování - mám u sebe arzenál hraček, krému, mobil, ovladač, dokonce i pustím telku - to vše jej většinou zabaví jen do fáze než chci "zapnout plenku", v tom okamžiku jde na bod a na břicho, plena mi sjede a on zdrhá a já zuřím.

Vařím, pokud vůbec, tak jen naprosto primitivní jídla. A chodíme na balkón do křesla pozorovat auta na parkovišti a ráno popeláře -to ho taky tak na deset, patnáct minut zabaví a já se můžu kochat, že mi vydrží v náručí.

Ahoj i já se přidávám máme právě úžesné období lezení-stavění a závislosti. Přes prázdniny to šlo protože si zahrála se starší ale jakmile není nikdo v dohledu sápe se na mě všude i na wc ☹ ale prostě se stím nedá nic udělat.
Jedna výhoda, dneska porpvé slezla sama z velké postele 😀 takže i to dospívání má co do sebe 😎

Holky, tak jsem rádfa, že v tom nejsem sama. Někdy je to ale fakt na palici.Blandik - praktikujeme to také tak - strukturovaný den a jakmile jsme venku - v hospodě na terase, nebo někde na dece na louce a pustíme ji z kočáru, tak si ani nevzpomene, že tam jsme a leze a leze - prostě má zábavu. No ale doma je to hrůza. Tak se tedy těším, až začne chodit - snad se to zlepší. Prý je pak i víc baví hračky a začnou je zajímat pohádky a to už zase bude o něčem jiném 🙂

detstvi maji do 6let pak uz jen povinosti..tak si to uzivejte se vsemi starostmi a radostmi..dokud jsou zdrave tak neni co resit 🙂

ahojky, máme to teď taky, jakmile se postavím k lince, už je u mě, drží se za nohavice a kvílí, abych se jí věnovala, chodila s ní nebo ji vzala na ruce aby viděla co tam dělám. Někdy na chvíli pomáhá posadit do jídelní židličky a přisunout k lince, dát na hraní vařečky,misky.... popřípadě dát jablko, kousek rohlíku, prostě cokoliv na žmoulání. Nejraději má, když může sedět přímo na lince (což samozřejmě při míchání jídla v hrnci nejde, ale při některých činnostech to jde - nebo naopak sedám já na zem a třeba čistím brambory u ní, jednu umytou dostane do ruky).
A ještě poslední 3 dny "trénujeme" chození tak, že se mě drží za ty nohavice (stejně jako když kvílí), dělám na ni kuk a povídám si s ní v téhle pozici, aby když se u mě takhle postaví u té linky, tak to popocházení kolem ní brala taky jako hru. A musím říct, že dnes už takhle se mnou vydržela pochodovat půl hodiny (samozřejmě s přestávkama).
Ale když nic nezabírá, tak prostě hrnce odstavím a sednu si k bedně s hračkama, ona se uklidní, zahraje se a holt je oběd o hodinu později 😉

Dukie: krásně napsáno, takhle mě to nenapadlo. Holky, nemyslete si že až začnou chodit bude to lepší...taky jsem si to myslela. Ale ólalá...jak ťapkají tak se víc unaví a chtějí nosit ještě víc. Mě se osvědčila ohrádka, když je to k nevydržení šupnu ho tam a on jen sedí a hraje si a nebo si lehne na polštář a pije. A za půl hodinky ven. A tak pořád dokola.
Takže čím víc aktivní tím horší v uvozovkách...já když mám nervy, tak se podívám na film (seriál) s maličkýma miminečkama, který jsou nemocný nebo si přečtu jaký problémy mají maminky, které nemůžou být štastný...a hned se jdu podívat za tím mým maličkým a říkám mu jak ho miluju.
Nedávno sem viděla na satelitu dokument a sotva narozených, jaký mají zdravotní problémy....a holky strašný!!!! Obdivuju rodiče, já bych se sesypala! Hrozný! Nebo děcka z Afriky. Jak jsou nevinný a nemůžou za to kam se narodili.