Stres dítěte z očekáváného sourozence. Jak jste to měly vy v těhotenství a jak jste řešily před narozením?

@emamaira Samozřejmě dceru ničím nestraším, ba naopak se jí snažím říct, že jí budeme mít pořád stejně rádi, že si spolu budeme pořád hrát, že pořád bude spát vedle mě a kde bude mít miminko postýlku a podobně. Dokonce jsem i zamítla možnost, že by letos šla do školky, nechám si ji ještě rok doma, aby se necítila odstrčená.
Ona má staršího polovičního bráchu, ten žije s jeho mámou, bereme si ho víceméně každý víkend, já si ho o cas beru u přes týden. Ale to je prostě jiný, je na něj zvyklá od malička, má ho ráda, ví jak to funguje když tu je a vyloženě na něj nežárlí, když se mu věnuji. Ale miminko pro ní bude úplně nový narušitel a navíc narozdíl od bráchy tady bude pořád. Snažím se na sobě tu nervozitu nedat najevo, ale už jsme kolikrát úplně na nervy protože mi jí je hrozně líto. Jinak má teď malého (ani ne půlročního) bratrance, chová se k němu hezky, půjčí mu hračky, hladí ho, ale taky nesnese, když si ho vezmu na ruku (musím sedět a mít oba u sebe). Navíc mě děsí, jak s manželem přežijí až budu v porodnici. Nikdy beze mě nebyla déle než dvě tři hodiny a teď to bude několik dní... Tak se samozřejmě bojím, aby manželovi těch pár dní neprobrečela od rána do večera. 😖

@lieselmeminger Ten její strach může být způsoben, že vnímá, že se mění atmosféra a vy se bojíte, jak ona přijme miminko a tím na ni svoje strachy přenášíte. Tím, že potlačíš svoje pocity, tak je stejně nikam neschováš, malá je vnímá moc dobře a když se bojí máma a pořád mluví o miminku, tak malá se bojí taky a strach si spojila s miminkem.

Vyhodila bych z hlavy myšlenku, že nový sourozenec je jak milenka, tím si akorát mentálně přivoláváš problémy. Jako jo, bude to náročné, ale spoustu dětí má sourozence a nekončí kvůli tomu v dospělosti u psychologa a na antidepresivech.

Dárek od miminka je moc hezký nápad.

Možná bych poprosila tatínka, ať si zpracuje to, že k němu těď nechce. Je to jen období. Tím, že to blbě nese jí ani sobě ničemu nepomůže.

Asi to bude znít tvrdě, ale nelituj ji. Lítost bere energii, dělá z druhých chudáky a neschopné lidi to zvládnout.

Taky mě napadá, jestli to není o to horší, že máš strach hlavně ty. Sourozenci jsou zcela přirozená věc, milenka (nebo druhá manželka) v našich končinách vůbec přirozená věc není, naopak, muž nám při svatbě něco slibuje. Sňatek uzavíráme dva dospělí lidé jako vlastní rozhodnutí na základě lásky, jsme si zcela rovnocenní. S dítětem je přece vztah na úplně jiné úrovni, my ho vychováváme, staráme se o něj, učíme ho postupné samostatnosti, aby bylo jednou schopno postarat se sám o sebe. Příchod nového člena do domácnosti je náročnější na dělbu pozornosti, ale zároveň je to velké obohacení, protože interakci mezi sourozenci nic nenahradí. Asi mě nikdy nenapadlo říkat dítěti, že ho budu mít ráda pořád stejně i po příchodu sourozence, naopak, vždycky jsem říkala, že ho mám moc ráda a že už se těším na miminko, které budeme mít všichni stejně tak rádi. Vidím rozdíl v tom, že ve tvé větě je už obsažena možnost pochybování, zatímco u mě vůbec. Vždycky jsem to vlastně prezentovala jako hotovou věc, že to bude hezké. Možná bych i uvažovala o nějakém rituálu, který budou mít dcera s mužem jen pro sebe (koupání, čtení knížky, krmení při večeři, hra s plyšáky, panenkou, každodenní cesta do obchodu pro pár věcí na druhý den...) prostě cokoliv, kam bych se jim vůbec nepletla. Pomůže to muži a dcera si zvykne, že vše se jen s maminkou dělat nemusí, protože na tohle maminka třeba není tak dobrá (nebo jakýkoliv jiný důvod).

Bála jsem se taky, takže tuším, že nemá cenu říkat ti, ať se nebojíš. Ale popíšu ti, co jsem po narození sourozence zjistila já: Ano, budeš mít na starší dítě méně času i energie. Vyroste ti během těch tří dnů v porodnici před očima, najednou bude obrovské a bude těžké vidět v něm tu malou holčičku, kterou byla před pár dny. Mockrát jí budeš muset říct, že musí chvilku počkat, protože miminko... A pak se jednoho dne nakloníš spolu s ní nad miminkou a dojde ti, že pro to malé nejsi člověk číslo jedna ty, ale tvoje starší dcera. Všimneš si, že se na ni očima plnýma lásky a obdivu kouká naprostou většinu doby, kdy bdí. A postupně budeš zjišťovat, že i kdyby ses rozkrájela a snesla svému prnímu dítěti všechno, na co si vzpomene, nedokázala bys vynahradit ten největší dar, který jsi mu dala - lásku a obdiv mladšího sourozence.
Našše děti se často hádají a občas i perou. Ale kdykoli je někdo smutný, něco ho bolí, trápí, zlobí se... - vždycky někdo ze sourozenců začne utěšovat nebo dělat blbiny, aby ho rozesmál.
Držím ti palce, ať všechno klapne, ať mají děti krásný vztah a ať zažiješ totéž, co já.

@lieselmeminger jak píšou i ostatní, musíš si sama ujasnit, že není nutné mít zbytečný strach. Není proč dceru litovat, přestože to může být někdy těžké, sourozenec je jedna z nejlepších věcí, které ji do života dáváte.
Ten primer sourozence k milence znám a taky jsem to tak vnímala.🙂
Co se týká té porodnice, ještě máš čas, ať si dcerka na tatínka víc zvyká. Jed třeba jen na půl dne pryč, někam poblíž abys mohla v případě problémů vrátit. Vím, že je to těžké, ale hlavně se uklidni ty, mít sourozence je přirozené plynutí života a není to poslední náročná věc, kterou dcera zažije🙂

bojis se ty, boji se mala... takze se hod do klidu hlavne ty... male rekni, ze bude velka segra a bude mamince pomahat a hlidat, ze bude dulezita🙂 Ja zavislost na mamince neuznavam, myslim, ze to spis detem skodi... Jak nechce jit s tatinkem? Proste pujde a tecka. prvni den prorve, druhy bude lepsi a za tyden budou s tatkou blbnout na hristi... trochu samostatnosti pro dite, ale na tom musis hlavne zapracovat TY. S miminem v brichu mas nejvyssi cas. Hodne stesti... PS - u nas se starsi pripravoval a s prichodem miminka byl naprosto v cajku🙂

Zejmena ke konci tehotenstvi jsem manzelovi nabalila dceru ( necele 2r.) na vikend a dala si pohov. Bylo to super. V tehu to bylo v pohode, zarlivost prisla mesic dva po porodu (zacla se znova pocuravat , prestoze byla uz pul roku bez plen, ale to trvalo asi jen 14 dni) a pak kdyz ji mladsi bracha zacal lezt do veci😅. Ale to je uplne normalni.
@lieselmeminger
Moc ti preju, abys to mela jako
@rebe , protoze tam ty vztahy maji uzasne☺

Podle mě je největší problém, že se toho bojíš ty. Ony to ty děti vycítí, já to vidím u své dcery. Co je problém u mě, je i u ní. Co ji prezentuji jako hotovou věc, tak to tak taky bere. Říkat ji, že ji budete mít rádi stejně, tím ji vlastně říkáš, že je vůbec nějaká možnost, že ji úplně stejně rádi mít nebudete. Děti, zvlášť v tomhle věku, ještě neznají "coby kdyby" a mají tu úžasnou schopnost brat věci, tak jak jsou. Což my dospělí často kazíme svými úvahami, jak na miminko budou žárlit, že se budou bát do skolky, že nebudou moc usnout, atd. Já se dceři vždycky snažím vše prezentovat tak, jak je a hodně o všem mluvit předem. Bylo to tedy snazší, že už měla skoro tři roky, když se měl bratříček narodit. Tak jsem ji rikala o tom, že je v bříšku, že nás tam slyší, že se na ni těší. Ale i to, že mi není dobre, že už je miminko v bříšku velké, že budu několik dní v porodnici, kde doktoři pomáhají s narozenim miminka, že v tu dobu si bude užívat s tatínkem. A taky to, že když se miminko rozhodne přijít na svět, tak to maminku chvíli bolí, atd. Když to pak všechno přišlo, tak to dcera brala jako hotovou věc, věděla to dopředu. O tom, co bude po jeho narození, se jen manžel zmínil, že bude fajn mi víc pomáhat. Určitě něco v jednodušší formě můžete říkat i dvouleté dceri. A fakt jako jsem po příchodu z porodnice měla na dceru málo času, snažili jsme se rozjet kojení a zabiralo mi to podstatnou část dnů a noci. To se nám pak osvedcilo to, že manžel přebral podstatnou část péče o dceru už před porodem. Například s uspávanim jsme se střídali, po návratu z porodnice to přebral celé. Tím to bylo takové nenápadne a nebyl to takový šok a neviděla za tím miminko. Doporučuji, aby se tatínek některých těch věci ujal, pokud to tedy u vás bude možné. Jako z části té chapu, malý má tři měsíce a já mám pořád hrůzu, že ho dcera přestane mít ráda, že na ni mám min času, atd. Nebo že mi to nějak vyčte, vybije si to na něm. Ale prostě tohle k tomu patří, tyhle obavy, ale i to, že i ten prvorozený se něčeho vzdává. Něco sourozencem získá, něco zase ztratí. Takhle je dobré si to nastavit v hlavě, abys zbytečně na dceru nepřenášela svoje obavy a výčitky. To s tou milenkou domu mi to přijde jako kravina. A mimochodem, dřív měly děti třeba šest sourozencu a taky to šlo. To si vždycky říkám, když začínám magořit, že se dceri málo věnuju. Dnes se ve všem moc babrame a to taky není úplně dobře.

Holky, všem vám moc děkuji za Vaše názory a zkušenosti. Samozřejmě to, že jí mám ráda (mimo návaznost na miminko) jí říkám denně několikrát, ona sama za mnou taky přiběhne a řekne "háda mamiku, mamika háska" (ráda maminku, maminka láska), pomalí se, dá mi pusu (a sama od sebe dává pusu na břicho, pochlubí se lidem, že maminka má v bříšku miminko, dokonce často na něj chce koukat v aplikaci v mobilu (že si na to vzpomene sama od sebe). Je pravda, že mě to teď hodně rozhodilo za poslední dny, kdy měla teploty a byla nemocná a opravdu ode mě nešla na krok. Jsem úzkostná povaha, vím, že si to moc beru a moc nad tím přemýšlím.
S tím tatínkem je to těžké. Dřív spolu chodili každý den odpoledne na procházku a já si mezitím uklidila nebo případně si odpočinula. Teď se dcera nadšeně oblékne, ale jakmile zjistí, že máma ven nejde, chytne hrozný záchvat pláče a ven ji prostě nedostane. A když ji ven vezme i přes to, tak celou dobu prořve. Jediné na co se dá nalákat je návštěva babičky, jenže jedna babička daleko a druhá pořád v práci na směny, takže tam nějak častěji jezdit nemůžou...
Ale moc díky, zkusím se trošku uklidnit a brát to trochu jinak - hrozně mnou cloumají hormony a sama sobě jsem na zabití. 🤦🏻‍♀️

@lieselmeminger Když je dítě nemocné, tak je takové citlivější a víc závislé na mamince.

Věřím, že když se hodíš do pohody, tak i malá se uklidní. Kdyby měl někdo řeči, že bude žárlit na miminko, tak to utni. Není třeba prorokovat katastrofické scénáře. Přijdou i náročné chvíle, ale tak to v životě chodí, stejně se s tím poprat musíš.

Asi bych začala s otužováním postupně, třeba, že si s ní bude tatínek víc hrát doma v obýváku a ty půjdeš do jiné místnosti. Nebo ji začne večer koupat on.

@lieselmeminger kup knížku Maminka má miminko a prohlížejte si jí. Jinak vše bylo řečeno. Zkus si to urovnat sama v sobě. Když se nám narodila třetí bylo prvnímu 3 a druhé 2 roky a bylo to krásné přijetí a mají jí rádi. My jsme je hodně připravovali a ukazovali fotky. Zároveň jsem musela nejstaršího přesunout z dvojkočárku. Mladší dvouletá ještě 3/4 roku jezdila a nechali jsme jí, ať se rozhodne sama.

Opravdu se neboj. Já měla doma úplného zavislaka. Beze mě nic, já bez ní nikam pokud nespala a pokud se manželovi probrala a já tu nebyla, tak byl hysterak až dokud jsem se nevrátila. 100% maman.. Nakonec porodnici zvládli úplně na pohodu, a to byl díky covidu úplný zákaz návštěv. Volali mi i jednou přes videohovor, aby se malá podívala na mladší sestřičku a jediný kdo to orval jsem potom byla já :D teď je mladší 14 měsíců a jsou to největší partacky. Od tří měsíců spí spolu v pokojíčku a starší by ji nedala za nic na světě. Do toho zvládá krásně i školku a konečně být i s tatínkem nebo sem tam u babičky. Všechno si sedne a bude to dobrý. 🙂 A to začátek byl hodně krusny, protože malička první měsíc prakticky nespala přes den ani v noci a starší byla nemocná. Opravdu bych se nebála. 🙂

Taky jsem se bála. Říkala jsem si, co jsem to tomu svému "miminku" udělala, když mu domů přivedu "konkurenci". Taky jsem si říkala, že jsem měla počkat, až bude starší... ne, nebylo to jednoduchý. Pro nikoho. Syn sice mimi jakž tak vzal, ale mě pár dnů odstrkoval, začaly scény, fakt to nebylo sluncem zalitý. ALE stálo to za to. I když je to se dvouma smráďatama občas dobrá centrifuga, tak už teď vidim, jak se mají rádi a začínají vymýšlet lumpárny. Bude to dobrý, uvidíš 💛. Neboj se ničeho, všechno to stojí za to.

Tak h nas jsme to nezvladli, ale dceri bylo uz 5. Ma bratricka rada, ale citi se odstrcena, i kdyz se ji snazim venovat hodne a manzel se venuje jen ji, protoze s miminky si nerozumi. Synovi jdou uz dva roky a dva roky bojuje dcera o pozornost a ja nevim, co mám delat jinak, jak se rozpulit, protoze navic syn ve 2 letech ma navic taky nejakou separacni uzkost a porad na me visi. Myslim ale, ze ve 2 letech je to lepsi nez v 5.

@lieselmeminger ja se musim znovu zeptat .... ,, ven ji proste nedostane,, Jako vazne? Proste vezmu a jdu... Tak tu prochazku prorve prvni den, no a co ? druhy den bude lepsi, treti si zacne hrat a blbnout s tatkou... Ja bych se sveho odpocinku v tehu nevzdala ani omylem, ale to se musite rozhodnout ty s manzelem, co ji dovolite, jak s vami bude cloumat... jasne ze kdyz si vyrve, ze s tatou nepujde, vyrve si i jine veci...

@lieselmeminger mám od sebe děti 23 měsíců. Starší dceři jsem hodně vysvětlovala, že bude mít sestřičku. S chlapem si nám vyzvedli v porodnici. Když viděla poprvé miminko, tak vůbec nechtěla ke mně jít. Jen stála uprostřed dveří a koukala, pak šla k miminku a usmívala se, ale byla pořád zaražená. Doma dostala svojí panenku, jako miminko jako má maminka. Z toho měla velkou radost. Já jsem jí dala zavinovačku na tu panenku a vše jsme dělaly spolu, přebalovaly miminko a panenku, oblékaly,…. Hodně stála u postýlky a koukala jak miminko spinká. Vodila návštěvy k postýlce a ukazovala, že má sestřičku. Časem jí začala nosit svoje hračky (na to pozor, protože ta naše je házela do postýlky a musela jsem hlídat, aby něco nehodila miminku na hlavu atd., poté pochopila, které hračky jsou miminka a které její - které může dávat miminku a které ne). Když jsem kojila, tak starší dcera seděla u mě a chtěla taky mazlit a hladit. Snažila jsem se jí hodně věnovat, když miminko spalo. Teď spolu mají pěkný vztah, nedají na sebe dopustit 😊 (je jim 2 roky a 4 roky). Za měsíc mám termín porodu s třetím prckem, doufám že vše proběhne podobně v klidu jako poprvé 🙂.

@lida9 No asi takhle. Asi každá víme, že děti jsou rozdílné a každé je jiné. To, že někdo má dítě, které s ním cloumá a vyřve si vše je jedna věc. S jistotou vím, že dcera taková není. Navíc poznám rozdíl mezi vztekem (řev kdy něco chce, něco ji naštve, chce si prosadit něco co má zakázané) a zoufalým pláčem (bolest, strach). Také dobré vím, že nutit ji násilím i přesto, že by procházku probrečela by nevedlo k ničemu dobrému - maximálně by ztratila důvěru v tátu, nechtěla by k němu vůbec. Nebudu vše ještě zhoršovat jen proto, že někdo má pocit, že dítě pláčem s rodičem cloumá. Je to možná odlišný názor od toho vašeho, ale nejlépe vím, jak moje dítě reaguje na stres a jsem dost způsobilá posoudit, zda je dobrý nápad, aby ji táta bral ode mě na sílu...

Všem ještě jednou moc děkuji za názory a zkušenosti. 🙂 Je pravda, že viroza spojená s růstem posledních stoliček udělala svoje - teď ve čtvrtek její táta šel po dovolené do práce a vše se vrací pomalu k normálu, ta upnutost už není zase tak šílená, navíc se dcera vrací ke své samostatnosti a zase si zvládá hrát i bez moji asistence, což je super. A co přijde po porodu je ve hvězdách, dopředu to stejně nezvládnu odhadnout. Jediné co vím je, že i kdyby byly možné návštěvy v porodnici, nebudu chtít aby tam chodili - abych se vyhnula případnému pláči dcery a hlavně vím, že bych to pak obrečela i já a chtěla co nejdřív domů. Na to už se dobře znám. 😃 Každopádně začínám jejího tátu zase víc zapojovat, na společnou procházku to ještě úplně není, ale už si zase spolu pohrají aniž bych ji musela být za zadkem i já. 🙂 Asi to fakt hodně udělala nemoc, zuby a k tomu ještě ten Silvestr a ohňostroj, z kterého měla hrozný strach. 🙂