Sourozenecké závidění. Jak ještě vysvětlit, že není potřeba závidět?
Ahoj,
mám dvě holky, 3 a 5 let. Mají se rády, hodně si spolu hrajou, i ve školce vidím, že pokud můžou, tak jsou spolu. Obě jsou ale dost živé a dokážou být hodně vzteklé. Co mě trápí, to je jejich věčné žárlení a závist. Začalo to u té starší, dokáže se rozbrečet jen z toho, že ta mladší má na legínách více kytiček než ona. Nebo že má na pyžamu krátký rukáv a ségra dlouhý, že má míň mléka, víc brambor, míň masa, jinou barvu batohu, že s mladší čteme déle knihu, že je v ní víc obrázků, že je víc zelená a že má více stránek, že na ní v autě svítí víc sluníčko než na tu druhou. Prostě je to dennodenně a já už nevím jak na to reagovat. Mladší to bylo dlouho jedno, ale už to také začala dělat. Vím, že do určité míry je to normální, já s bráchou jsme taky pořád porovnávali co má kdo lepší, ale do téhle míry snad ne. Opravdu ani jednu z nich nijak neprotěžujeme, když to jde, tak jim koupím i stejné věci, ale ne vždy to jde a ani není mým cílem z nich mít dvojčata. Ta starší má pocit, že mladší dostává nové věci častěji, což plyne z toho, že rychleji roste. Závist ale jde i směrem k sestřenicím, že by chtěly mít to co ony.
Snažím se s nima oběma trávit čas, snažím se vysvětlovat, že každý má něco a že bychom si měli vážit toho co máme a ne pořád myslet na to co nemáme, ale myslím, že to nikam nevede. Samozřejmě po dvaceti výstupech ohledně počtu těstovin na talíři mi rupnou nervy. Ráda bych věděla jestli to máte doma stejné a jak na tohle reagujete. Jak vysvětlit dítěti, že to co má je nadstandard a že není důvod závidět jiným?
Tady nesouhlasim se @sarihy, ze je to vyvoj, podle me je to povahou. Mam 2 deti, kazde povahove jine, ale samozrejme se ovlivnuji a uci od sebe, i v tech reakcich. Mladsi ma povahu velmi soutezivou, porovnavaci, starsimu je tento model mysleni cizi, ale postupne taky v nekterych vecech zacal.
Jak to zmenit? Podle me jdou jen nastavit nejake hranice, uplne to asi nepujde zmenit. V situacich, kde to jde a umim predvidat (stejny typ obleceni, presny ty kratke/dlouhe rukavy, obrazek...) se zeptam a nabidnu ji - chces triko s kratkym, jako ma bratr nebo s dlouhym? Ale pozor, on si da do skoly mikinu, ty na doma asi nebudes chtit. Kdysi si vzdy vybrala to, co bracha, ale casem zjistila, ze musi dat podle sebe (na doma mikinu nechce a v kratkym je ji chladno. Zacala vybirat racionalne a prijimat odlisnost).
Tam, kde to takhle lehce nejde, opakovat, zevzdy je vic toho, co nema, co nebude mit, co nestihne, protoze tak to proste je. U nas pomaha nejaky zabavny priklad, treba kabely v supliku nebo vanocni svetylka - ze se vzdy zacuchaji, pac je nekonecne vic moznosti zacuchani nez ta jedina spravna rozmotana 🙂 a vzdy jde kouknout do kabeloveho supliku a ma ohromnou legraci ze zacuchanych kabelu. Musis vymyslet neco vlastniho, u nas je kabelovy suplik a vanocni svetylka, ktere ma na hrani jako pristavaci drahu a vi, ze se zacuchavaji. Take to je velice konkretni priklad, ktery zna a chape. A tim padem si umi trochu zniternit i to abstraktni predtim. Neni to beh na kratkou trat, ale poooooostupne to nese ovoce. Ja povahu sve dcery uplne chapu, je jako moje mama a do velke miry ja, takze vim, s cim a jak pracovat. Drzim palce, stoji to za to.
Mně pomáhalo neřešit srovnávání a to, aby měly stejně, ale to, aby měla dost podle svých potřeb. Takže se vyhnout "ségra má dlouhý rukáv a ty ho chceš taky", ale brát to jako "máš krátký rukáv a jsi s tím nespokojená, chceš dlouhý?" Ne "závidíš ségře, že má na legínách víc kytiček", ale "zdá se ti, že máš na legínách málo kytiček, chceš si jít vybrat jiné?" Je to stejné jako s jídlem - nebudu jí přidávat těstoviny proto, že ségra jich má víc, ale když bude mít ještě hlad, ráda jí přidám. Nebudu se s ní mazlit jen proto, že se ségrou jsem se mazlila o dvě minuty déle, ale když se ona optřebuje mazlit, pomazlím se s ní tak dlouho, jak bude pro obě příjemné. Cíleně jsem se snažila dělat věci ne tak, aby dostaly stejně, ale aby obě dostaly tolik, kolik potřebují.
Nevím, jestli to bylo tím přístupem, nebo tím, že vyrostly. Ale dnes už to neřešíme. Tenhle přístup tehdy kždopádně pomohl mně.
@rebe to je hodne dobre, hezky naformulovano, s tou osobni potrebou. To je to, co nase mladsi zacala postupne vnimat, ze ma jine potreby, nez bratr a musi se rozhodnout podle sebe.
U nas byl chvili otazkou i vek. Jsou od sebe bezmala 4 roky, takze se to obcas projevilo. Obcas si mladsi styskala, ze nemuze delat to, co 8lety bratr. Vysvetlovat genetiku pomohlo, ale hlavne pomohlo ukazat i na vyhody mladsiho sourozence - ted pijete kolu (kazdy dostal vyjimecne ode mne pul deci na nejake akci) a ty mas 4 roky a muzes. Bratr, kdyz byl 4lety,si o necem takovem ani nesnil... Ja vim, ze ona to srovnavani ma v sobe, odbourat to neni ani zadouci, ona tak funguje. Jen ji pomoct najit cestu, aby se umela srovnat s rozdily a prijmout odlietame sne vysledky. A mam pocit, ze se to dari. Jsou ji cerstve 4 a je mnohem dal, nez byla pred par mesici.
Já tohle u kluků neznám, nedovedu si představit, ze by mi 5 lete dítě dělalo scény kvůli počtu těstovin apod, to bude povahou no. Holt se snažit tem situacím předcházet, dávat jim stejně jídla, kupovat vše stejné 2x (my se segrou taky dostávaly třeba úplně stejne panenky, oblečení apod, aby sme nerikaly, ze druhá má něco lepšího), případně je nechávat samotné vybírat co si koupi, jakou si přečtou knížku, samy si nandaji jidlo atd, to snad nebudou dělat scénu, když si to samy vyberou ne?
Na to mivam odpoved: “Jo, je to tak. Ma tam vic kyticek nez ty.” “Ano, ted ma zase novou vec, protoze z ty stary vyrostla.”
Zkratka konstatovat ten holy fakt a nerozporovat to s tim nazorem, protoze to tak proste je a to decko to vidi a i tak citi. Aspon u nas tohle funguje skvele. Sice treba jeste chvili remcaj, ale uz ne tak tvrdohlave a hystericky. Za chvili se s tim smiri. Dost casto to i prevedu do humoru - neco ve stylu: “Podivej, vzdyt by v tech malych roztrhanych katatech vypadal jak tydyt/trhan.” To zabere 😀
A proto "nebe je modré a slunce sviti"
Zabomysi spory mých děti mě nechává ledově klidnou, prostě ne nebudu skákat jak piskaji, ale souhlasím s tím co píše @rebe 🙂
@exbordelar přesně něco podobného jsem chtěla napsat... ne pořád vysvětlovat a vysvětlovat (to je únavné i pro nas), ale prostě uznat to, jak se cítí... očividně těmi racionalnimi argumenty to moc nefunguje, tak je nechat prožít si tu jejich emocí, nepodporovat je v ni, ale ani ji neshazovat - prostě jen uznat a dát pochopení.
Bude to povahou, bude to věkem, bude to počtem dětí.......s těmi prvními dvěmi nic moc nenaděláš, ale to poslední můžeš ovlivnit 😜 2 děti - to je příliš konkurenční prostředí 😆
@rebe Díky za tenhle komentář. Já se o tohle snažím, opravdu ani jedné neodpírám to, co potřebují. Ale občas to prostě nejde. Když se vzteká, že chce přesně to co má ségra, tak to nevyčaruji. Budu ale vyjadřovat více pochopení, přiznávám, že ne vždy mi to jde.
Syn tohle dela vuci dceri, jsou od sebe rok a pul, ja si myslim, ze je to povahou, ze je proste hodne soutezivy, musi byt vsude prvni a mit to nejlepsi 🤦🏼♀️ Na nejake nesmyslne pozadavky se neohlizim, dulezite je pro ne predevsim, aby meli kazdy stejny pocet sladkosti 😄 A pak kdyz neco kupuju, tak dvakrat(nebo trikrat), ale musi to byt vec, kterou vyuziji vsichni, pripadne jednomu kupuju boty a druhemu tenisky, jeden potrebuje triko tak dceri koupim treba ponozky atd., aby byli v pohode.
Mám děti dost od sebevekove ,ale nejenom že to je povahou ale podle mě i nějak vychovou... tak jak píše rebe to vůbec nepodporovat ... Nebo jak @vikinkav koupit oběma něco ...vůbec ne - u nás prostě ví že když kupuju někomu někde něco( 4letni trička plus sandálky) tak se to kupuje ptz je třeba ... A ten druhý nemá nic , jindy zas dostane ten druhý...a netěším kolik co za kolik atd...prostě kupuju to co je třeba ,stejně tak jako dělám to co je třeba atd ...
Jasné když kupuju nanuk bez nich koupím stejne 2 ptz by zrovna chtěl ten druhý co chce brácha... 😀 ale jinak ne...
@veronicka89 Taky to s tím kupováním tak nedělám...to by pak mohlo pokračovat tím, že jedno dítě pojede na lyžák se školou a tomu druhému budu muset dát peníze nebo ho vzít někam taky...nene... Tyhle věci řešíme u každého samostatně ve chvíli, kdy je to potřeba, a to ať se klidně sourozenec vztekne (u nás tedy nevztekne, ale kdyby, tak by to byl rychlý proces)
My riesime teraz nieco podobne s holkami - 6 a 3. Brutalne mi starsia zacala ziarlit na mladsiu. Chodia do roznych skolok. Ked ide mladsia na vylet tak starsia doslova vysiluje preco mladsia ide a ona musi byt v skolke. Ponuknem jej alternativu, ze ju zoberem po obede a mozeme byt spolu. A ani to sa jej nepozdava. Potom ked ideme vsetci spolu na vylet tak po mne vyzaduje aby sme mladsiu nevzali lebo ona uz predsa na vylete bola. Vobec nebere zretel na to, ze ona zo svojej skolky bola tiez na inom vylete. 🤦🏼♀️ Alebo ked starsiu zavezem na trening a s mladsou ju cakame tak ideme na ihrisko alebo do kavarny s hernickou. Zase ohen na streche. Hrozne ma to vycerpava. Vysvetlujem, dohovaram ale k nicomu to nevede. Zavidi jej aj take veci ako novy batoztek (aj ked aj ona dostala), novu autosedacku a podobne. Starsia ma v sebe prirodzenu sutazivost mozno preto. Ale mna asi za chvilku odvezu 🫠
@lauriak Tak jsem ráda, že v tom nejsem sama. Je to hodně podobné. Já doufám, že se to časem zlepší, ale i tak mě to teď trápí a nerada bych v tomhle ohledu něco zanedbala.
No tak teda nevím.. mám kluky dvojčata 8 let a konkurence je stále a čím dál horší. Proč on má dýl mobil? Proč má větší kousek sušenky? On nosí sestřičku déle jak já.. mají mladší sestřičku rok a 4 měsíce. Rvou se o ní.. Oblečení mají každý jiné ale i stejně. Sami si volí, davam jim na výběr v obchodě. Ale v činnostech je to masakr. Stále porovnávání kdo má víc, kdo je lepší.. i ve škole. Možná povahou, protože jejich otec je takový.. když jsme spolu žili, tak se se mnou stále srovnával. Měla jsem čokoládu a on ji chtěl taky. Měla jsem více jídla a on se vztekal že chce taky.. přišel mi dětinský a nedozrálý..stále se mnou soupeřil. No a teď par let po rozvodu taky..
Podle mě jsou ještě malé na to, aby tyhle věci chápaly. Prostě nastane situaci, kdy samo dítě vyhodnotí, že na tom bylo/je trochu hůř, a holt to dá najevo. Asi bych se na tvém místě snažila to, co ty sama můžeš ovlivnit (rukávy u pyžama, délka čtení knihy, množství jídla...) hlídala, aby to fakt měly obě stejně. A ty ostatní věci buď nějak prostřídat (sezení v autě), nebo prostě krátce vysvětlit a dítě nechat být, ať se třeba vztekne. Já mám dcery od sebe 2,5 roku věkově tohle jako moc neznám. Ale pravda, já se fakt snažila, aby pak od toho určitého věku měly to, co jde, stejně, jak můj čas, tak věci atd. Jasně, pokud jedna potřebovala boty a druhá ne, tak jsem logicky té druhé boty nekoupila, ale pravda, tohle ani jedno dítě nehrotilo a neřešilo. U mladší to bylo trochu na hraně tím, že dědila všechny ty větší věci (kolo, lyže), ale to jsme nějak ustáli, a teď už má svoje nové všechno, takže už se to vyrovnalo.
Na tohle asi rada je jen taková, že vysvětlovat, a snažit se, aby to dítě nemělo důvod žárlit, protože někdy to může být zcela objektivní pocit, ač si to jako rodiče neuvědomujeme, ale pak jsou situace, kdy to nejde, a tam se s tím holt to dítě musí nějak popasovat.
Vysvětlovat dítěti, že to co má, je nadstandard, myslím v tomhle věku nejde, protože to dítě to tak nevnímá - nevidí, že jeho kolo je lepší, ale vidí to, že kámoška má mnohem hezčí barvu, nevidí to, že má až moc plyšáků, ale vidí to, že kámoš má toho nejhezčího medvídka...ale tohle je normální, že to ty děti nerozliší. A já bych to asi nepojmenovala jako závist, ale jako bežný vývoj, kdy to dítě pudově chce věci, které nemá.