Sourozenecké konflikty u malých dětí. Jak řešit?

No pokud ty ho "jen" seřveš,nevidím v tom moc od výchovy manžela rozdíl .
Hele, to si asi musíte vykomunikovat s mužem (a asi v zásadě není úplně špatně, když každý bude mít trošku jiný přístup,pokud o něm bude přesvědčený,že je ten pravy). Důležité je, abys ty to měla v pohodě (jakože já jsem třeba nervak a nezvládnu úplně koukat na rizikové situace a akorát by mě to stresovalo), tak podle toho si nastavit mez,kdy chceš zasáhnout a ideálně i jak. Fajn by bylo o tom komunikovat se synem (jindy,než když už se to deje), zkusit si třeba domluvit signál, který když mu řekneš,aby věděl,že už má přestat,jinak že budeš muset zasahnout). Za mě servani v tu chvíli je skoro totožné s vypraskem,takže bych spíš jen odtrhla a zamezovala. Musí se to naučit,kde jsou ty hranice... Ale se sourozenci to budeš řešit často a v různých situacích...tak se na to připrav.

Také si myslím, že syn nebude vnímat rozdíl mezi seřváním a výpraskem. Spíš jak děti kopírují nás rodiče, bude zajímavé později vysvětlovat dětem, že když dělají něco, co se tatínkovi nelíbí, tak tatínek je praštit může, ale oni, když je zlobí sourozenec, tak ho praštit nesmí. Mě dost pomohla kniha Aha rodičovství, sourozenci. Ale stále na sobě pracuju, abych jejich konflikty neřešila hned řevem (pak na sebe řvou taky a kdo to má poslouchat 🤪), ale více jako mediátor než soudce.

Má syn nějaké vybití? Sport, sokol, hasiče, pohyb, cokoliv? Mám starší dceru s ADHD a popravdě, kolikrát jsem si říkala, že je zázrak, že to mladší bez úrazu přežila s ní. Ona nikdy nechtěla ségře ublížit, zbožňovala jí a chtěla pomáhat, ale byla divoká a neohrabaná. Ale prostě chytit, odvést pryč, zabránit nebezpečí a vysvětlovat a vysvětlovat a hlavně najít cestu, jak tolik energie dostat ven. Dcera od 3 let jezdí s námi na kole, ve 4 letech ujela 10 km, chodí na hasiče, chodila plavat a chtěla by plavat zas. Teď je i ve sportovní přípravce. Mimino do kočárku/ cyklovozíku, malá na kole a prostě vybít se sportem. Jak to nejde, nedá se s ní vydržet,je nebezpečná sobě i okolí.

Pusť to z hlavy, nejdůležitější je, jaký vztah budou mít mezi sebou, až budou dospělí a vy tu nebudete.

Za mě je dobré syna učit, aby vnímal i potřeby druhého. Pokud se to sestře nelíbí, je nutné s tím přestat. Stejně, pokud se nějaký styl hry nebude líbit jemu, nebudete mu to dělat. Jestli ve hře neslyší, nevnímá, tak slovo "dost, to stačí, sestřičce se to už nelíbí" řeknu důrazně, aby mě slyšel a vnímal, to je přirozené, pokud neposlechne, vezmu ho a oddělím, důrazně vysvětlím, proč je nutné reagovat. Nepotřebuju u toho ani řvát ani ho bít. Pokud to tedy neudělá v zápětí znovu schválně... To už bych byla důrazná opravdu hodně. Ale učit se vzájemnému respektu musí.

Přijde mi, že sourozenci mají super vztah z toho, co popisuješ. A že je třeba jim vysvětlit, co si mohou dovolita co ne, to bude vlastně trvat stále...
S tím plácnutím... Možná se mnou mnozí nebudou souhlasit, ale za mě pokud je to jedno plácnutí ve stylu "sakra, vnímej mě!", tak dítěti fakt nijak neubližuje. Přijde mi to úplně stejná míra násilí, jako když dítě vezmeš a silou odtrhneš od sourozence - prostě fyzicky ukončíš činnost. Jako jo, že tím může syna naučit, že je to způsob, jak si říct o pozornost (a pak bude řešit, že bije děti), je druhá věc. Ale je psychicky fat velkej rozdíl, mezi jednou přes zadek, když tím "měníš situaci" - strháváš pozornost na "a já už se fakt zlobím" a tím, když dítě s chladnou hlavou trestáš ("udělal jsi chybu a já ti za to dám těĎ pětadvacet na zadek") nebo "řežeš jako žito", aby sis vybil svou flustraci a vztek. Ty poslední dvě možnosti jsou špatně bez diskuze. Ta první fakt nese riziko, že se to naučí jako způsob upotávání pozornosti, ale jinak mi emočně opravdu přijde úplně stejná, jako když na to dítě vztekle zařveš (a některé děti fakt blbě rozlišují třeba tón řeči, tudíž ti na zařvání neukončí činnost - nezavnímají jako nebezpečnou. Pro ně je pak plácnutí srozumitelnější a možná i bezpečnější - dokud je to u jednoho. Dokud je to "gesto" ne trest.)

Ja se teda priznam, ze moc nerozumim tomu, co syn sestre vlastne v popisovanem pripade udelal, ale to asi neni pointa. Povazovala bych za dulezite rozlisit, jestli chce sestre uskodit nebo si hraje a jen neumi prestat / rozeznat, ze se to sestricce uz nelibi a chce pryc. To je ale vetsinou dost poznat, takze by to problem byt nemel.
Pokud by se jednalo o prvni pripad, je raznejsi rodicovske zakroceni na miste - ted nevim jak mu pomuzete agresivnim chovanim pochopit, ze nema ublizovat...
Pokud o druhy prijde mi naprosto nesmysl syna byt jen "servat". K cemu je rvat na male dite (ano, i syn je porad malicky), ktere jen nerozumi situaci? My prijde uplne jedno jestli mu dat pres zadek nebo ho servat, oboje mi prijde spatne
Zkratka je nutne u takhle malych deti byt neustale a ve chvili co nastane situace tak k synovi v klidu prijit, odendat sestru a vysvetlit mu situaci. Trpelivost funguje. Prerusi se v tu chvili hra, ditete se ptam jestli si uvedomilo ze sestra place (uz tady muze byt kamen urazu, dite si toho vsimnout fakt nemusi, muze si myslet ze se chechta), pokud si vsimlo tak pro pokracovalo? A tak dale, rozebereme si to a dite se pomaloucku uci o situacich vic premyslet..
Hlavni je, ze ted se maji radi a aby jim to zustalo

Proč nezasahuješ, když ti vyskakuje žíla na čele? Pokud dělá něco, co tě rozčiluje, tak mu rovnou řekni, ať toho nechá. Pak není divu, že vypěníš a řveš, když to v sobě zadržuješ. A v některých situacích je lepší prostě zakázat/přikázat - vysvětlovat můžeš později, v klidu. Hádám, že rozjívené dítě nějaké vysvětlování v tu chvíli stejně vůbec nevnímá.
Mlácení asi ani komentovat nebudu.

Tak zasáhni zavčas v klidu, než nezasahovat a pak to nechat dojít k tomu, že následuje řev. Jinak vždy se snažit následně (až nebude rozdváděný) rozebrat situaci a klidně, stručně!!!, jasně vysvětlit, co se ti nelíbilo a proč.
Co se týče toho "plácání na zadek", v podstatě souhlasím s Cilkou, mám podobný názor. Pokud je to "plácnutí" v tu danou chvíli jako forma zabránění nebezpečí, ve smyslu "tak ale už mě sakra vnímej!" (a předtím následovalo VŽDY slovní upozornění) a je to jen lehké gesto, ne mlácení, ne trest půl hodiny po dané situaci, tak někdy, obzvlášť u kluků, to zafunguje 100x líp než ječení, křičení nebo nedej bože sáhodlouhé vysvětlování, kdy dítě po třech větích přestává vnímat a "vypíná". Rozjívení kluci někdy nějaké "řeči" fakt nevnímají. Fyzické tresty ex post (před půl hodinou jsi něco provedl, tak TEĎ tě potrestám vařekou na zadek) neschvaluji nikdy a za žádných okolností.

@ninive211 já mám malého doteď roztěkaného, dcera, když se rozjívila, tak taky nevnímala, ale nějak jsem nikdy neměla potřebu si získávat pozornost plácáním - respektive tam vůbec nevidím souvislost. V takové situaci je prostě podržím za paže a trvám na tom, aby se na mě podívali a vnímali, co jim říkám. Plácnutí není žádné získání pozornosti, ale selhání rodiče.