Ahoj holky, prosím o radu. Mám docela problémy se synem a nevím, co s tím. Letos mu bylo 6 let a cca poslední rok je jako vyměněný. To, že když mu něco zakážeme apod. a začně se vztekat, už neřeším... Ale poslední dobou, když se mu něco nelíbí nebo mu něco zakážu, tak mi řekně, že jsem blbá, debil, apod. začne na mě řvát a někdy mě dokonce i plácne rukou. Nevím, kde na to přišel, protože takhle se doma nechováme. Sprostá slova prý zná ze školky... Ale já hlavně nevím, co s tím. Když mu dám na zadek, tak to nepomáhá. Za chvilku to udělá znovu a ještě se tomu směje. Když mě naštve, tak ho třeba zamknu do pokojíčku na chvíli. Ale co udělat, když řekně, že jsem blbá a bouchne mě? Co je správné? To je mu zatím 6 let, docela se děším puberty... Jinak je to moc hodný kluk, pomáhá mi s mladším bráchou, je šikovný, atd. Ale když se vztekne, tak je jak čertík z krabičky...
Pry se tak doma k sobe nechováte... Ale Ty ho taky bouchas, když mu dáváš na zadek. Co Ti teda přijde divnyho na tom, ze Te bouchne, když se mu nelibi něco na Tvým chovani?
Nevím, čemu ma pomoct zamykáni v pokojíčku? Možná žárli na malyho brachu, a deti zkouší, jestli ke rodic ma rad, vždycky, bezpodmínečně, i když zlobí, a on dostane na zadek a zamknes ho daleko od sebe. Hmm.
Bouchat bych se urcite nenechala, proste bud "lidi, které máme rádi, nemlátíme", ale jestliže to u vas nepláti,pak proste "maminka se nebije".
Podobne "tohle se mamince neříká", a u tech slov pomůže rozebrat, co znamenaji, proc to nerikame a obvykle to nejrychleji přestane, když se to přejde. Nebo proste zase "tohle nerikame". Vetsi reakce vedou dute k tomu, ze to používá, aby melo pozornost rodice. Protože platí,ze lepsi pozornost za spatny chovani, nez žádná pozornost. Když jsou deti hodné, tak máme tendence dělat něco jiného, když tzv. zlobí,tak se jim zpravidla hned a pl e venujeme. Třeba se mu te pozornost i jinak dosavuje obtížné - ud to neuni vyjádřit, nebo to nenachází odezvu, nebo od každýho trochu.
Možná jen hledá hranice, možná Te chce vytočit nebo proste zkouší,co si muze dovolit. Nejspíš kombinace a ještě dalšího.
Dost možná chce Tvoji pozornost a lásku. A zjistit hra ice, ze jsou,pevne a neměnné a pro oba stejne platne. Jasne, ze to nejde uplne stejne, ale deti si overuji, jestli pravidla pro ne plati i pro sourozence. Když je rozdíl v urc.veku vetsi, ze to nejde uplatnit, tak "když jsi byl batole jako bracha, delami bse to a to,taky jsi mohl a tp. Az bude mit brácha 6, taky ho nebudeme krmit lžičkou". Hlavně ne "on je ještě makej, Ty už velkej" pze to se nemění.
Cast muze byt i proste vývojem , prostredim školky...
At je brzy lip!
Já doporučuji důsledně používat zpětnou vazbu. Vyjádřit pocit plus popis situace. Neříkat, TO SE NEŘÍKÁ,, TO SE NEDĚLÁ, ale spíš UHODIL JSI MĚ A MĚ TO MOC MRZÍ. Používám to na podřízené a celkem to funguje🙂 zabírá to i na dceru. Rozhodně nezamykat, to bych řekla, že může napáchat celkem škody. Pevné nervy!
Delej jak ty sama cítíš a co si myslíš ze by pomohlo. Ty ho znáš nejlíp. Jinak dle me používáš slabé tresty a tim se nemá čeho bát. Drz se.
Pokud nefunguji tresty - a jakoze ty nefunguji nikdy dlouho, zrejme je potreba zkusit jinou cestu...je fajn, ze hledas reseni. Koukni na tu nevychovu. Zkus byt se synem, ne proti nemu. Spis nez trest je smysluplny prirozeny dusledek.
Já vím, že tady budu za vyvrhele, ale pokud to trvá už rok, tak asi Vaše postupy ignoruje. Možná je načase ukázat mu, co je i za těmito tresty, že takové chování (natož, že si dovolí vás bouchnout) je jednoduše nepřípustné a neomluvitelné.
Zkusila bych, pokud se zase vztekne a řekni Vám, že jste debil, nebo dokonce na Vás vztáhne ruku, pak bych ho postavila do kouta. Já vím, je to staromódní a snese se tady na mě asi snůška nadávek, co jsem za středověkou čarodějnici.
Ale beru to ze svého pohledu. Měla jsem hrozně moc hodnou babičku, ale jednou (mohlo mi být tak šest sedm), jsem něco provedla a babička se poprvé v životě skutěčně zlobila. A tehdy poprvé mě postavila v kuchyni do kouta se slovy "až přijdeš na to, proč tady musíš stát, tak přijď". Stála jsem tam dlouho - nejdřív jsem se vztekala, pak fňukala, pak už jen trucovala... ale nakonec jsem opravdu o tom začala přemýšlet. A pak jsem šla sama za babičkou, řekla jí, že vím, že to byla chyba a proč, aby se na mě už nezlobila. A věřte mi, že nikdy potom mě do kouta postavit nemusela. Ono zavírání do pokojíčku je podobné, ale takhle když jsem stála v té kuchyni a celá rodina kolem mě chodila a normálně dál fungovali, vařili, bavili se (a mě ignorovali), dalo mi to ten správný podnět abych se skutečně zamyslela. V tom pokojíčku spíš to dítě jen trucuje, navíc tam má hračky atp., ale když stojí a kouká do zdi a nemá, čím by se rozptylovalo, tak nakonec přemýšlet začne.
Každopádně držím palce, ať se Vám podaří najít tu správnou cestu a pokud Vám mé názory přijdou nemoderní, tak se omlouvám.
Upřímně - prostě musí dostat na zadek. Moc nevím, co víc tady řešit. Můžete zakazovat co chcete, ale jestli žádný zákaz neplatí, prostě dostane. Ať si každý říká, co chce, dřív to bylo naprosto normální, to až dnes si většina myslí, že praštit dítě je týrání a já nevím co. Pak to ale i tak vypadá - děti, co nadávají svým rodičům a leckdy je i mlátí. Každého volba, jestli to tak nechá, nebo s tím bude něco dělat.
Nechapu, ze nekdo napise, co se autoeka divi, ze ji placne, kdyz ona mu dava na zadek...ja dostavala taky a vedela jsem, ze jsem prepiskla...a nikdy me nenapadlo to mamine vratit...ani ve snu!
Hmm, byla jsem zvědavá, co se dočtu....mám doma téměř to samé, jen o 2 roky starší, sourozence nemá, takže pozornosti má dostatek.....přesto taky nadává, bouchá apod., když se vztekne......jinak je to úžasný milý kluk, který pomáhá, je hodně citlivý, pozorný....ale když ho to chytne..... na zadek nepomáhá, to právě naopak taky začal bít on nás....zákazy jsou mu jedno, už jako malému, když jsme mu zabavili nějakou hračku, tak prostě pohodil hlavou a šel dělat něco jiného.....poslat do kouta, nebo do pokoje nefunguje - prostě tam nezůstane, pokud bychom ho tam zavřeli, tak klidně bude kopat do dveří.....když o tom mluvíme, souhlasí, ví, že je to špatně....ale příště ve vzteku udělá zase to samé....mlátit ho fakt není řešení, klidně nám řekne, že když ho můžeme bít my, tak on nás taky.....jediné, co někdy funguje, je prostě odvést pozornost od toho, kvůli čemu se začal vztekat, nějak to přetnout....ale ne vždycky se to podaří a je z toho pak scéna, která ale nikam nevede.... Takže já se zakladatelkou soucítím, vím, co to je...a že je to s takovým dítkem fakt hodně těžké....tím spíš, že má tu druhou "tvář", která je naprosto úžasná.....
megynka13 - jenže zakladatelka píše, že syn na zadek dostává a že to nefunguje....takže to asi nebude ta pravá cesta, co?
@krystalka A co takhle ignorace? Prostě ví, že se mu budete věnovat a bude mít pozornost, i když to přepísk. Tak co naopak? Klidně bych to dotáhla až "do konce" - ignorace typu "debil nevaří, nehraje si, nečte si pohádky, nepovídá si..." prostě cokoli, co spolu děláte. A samozřejmě absolutní zákaz (pokud to jde) všech hraček. Žádná televize (mobil, počítač atp), žádné hračky, žádná komunikace, žádná péče, žádné jídlo. On hlady ještě nikdo neprask a možná není na škodu, aby si uvědomil, že je na vás závislý hlavně existenčně, že to, že má milující rodiče jaksi není tak úplně automatické.
Ad autorčin syn - a nebo dostal doteďka málo. To je taky možnost. 😉
Pet359 - ano zkoušeli, syn má vývojovou dysfázii , takže psycholog pro nás není nic nového, ale zatím nijak nepomohl, rady, co jsme dostali, jsem si sama přečetla leckde na netu, zkoušíme kde co, jaký postup by mohl fungovat....takže psycholog mi v podstatě nic nového neřekl....
kexina - s těmi zákazy je to právě celkem těžké - jídlo ho nikdy moc nezajímalo, je odmalička nejedlík, mobil nemá, na počítač prakticky nechodí, kdybychom mu chtěli zakázat všechny hračky, tak bychom mu museli vystěhovat celý pokojík.... jinak ignorace taky moc nepomáhá, klidně běhá za námi a provokuje dál.....kdyby si zalezl do pokoje a tam trucoval, tak budu šťastná, ale on tam prostě nezůstane.....
@krystalka Nevím úplně přesně co je vývojová dysfázie, ale pokud je nějakým způsobem postižený, pak je to trochu jiné. Já to brala tak, že jste napsala, že Vám odsekne, že když můžete bít Vy jeho, tak on Vás taky. Tohle bych viděla jako problém, že by si měl uvědomit, že není rodičům roven a že je na nich materiálně a existenčně závislý. Možná opravdu přijít v rámci Vašich možností na nějakou formu, klidně i drsnější, aby si uvědomil, že je na Vás závislý (i nejedlík občas jíst musí a kdoví, jestli pak nebude rád, když bude moct jíst), že pozornost, výlety, kapesné, peníze na nějaký menší nárazový školní výlet a další věci nejsou samozřejmost. Ale jak říkám, myslela jsem to na "normální" (pardon za ten výraz, nenapadá mě teď lepší opis) vztekajcí se dítě.
@kexina
@krystalka to co píše Kexi mi přijde velice logické. Nemám zkušenost s tak zlobivymi dětmi, ale trénuji koně a když se zkazenemu koni něco nelíbí, tak mě může kopnout, kousnout atp.
Obecně koně / děti nebiji. Ale ukazuji jim chování které je správné. V případě, že by hrozil atak od syna, zastavila bych ho. Ale spíš bych ho nenechala vůbec dojít do stavu kdy se vystresuje a pak přepne na to špatné chování. Hodně jej chvalte, třeba že hezky napsal úkol, dobře si vyčistil zuby...v podstatě aby denně měl pozitivní zážitek vaší pozornosti a že jste si všimla aniž on by vám ukázal jak pěkně namaloval obrázek. Ignorace je také řešení, ale používala bych to jen jako extrémní řešení a jen po určitou dobu. Ale primárně bych se snažila vycítit okamžiky před výbuchem a nenechat vybouchnout. Snad bude brzy líp 😊
Doporučuji přečíst si knihu Proč jsou šťastné děti šťastné, autor Steve Biddulph, vyšlo v nakl. Portál v r. 2008. Doporučuji koupit, budete se k ní často vracet! Jako já 💓😊
Krystalka to napsala úplně přesně, syn je přesně takový. Na jednu stranu zlatíčko, na druhou stranu hned vylítne. Nejhorší je to, když třeba hrajeme nějakou hru - člověče nezlob se, hru na počítači, fotbal, hokej, atd. Nesnáší prohry a když prohraje, tak se strašne rozzuří, přijde mi, jakoby se mu úplně zatmělo před očima a je prostě schopen nás ve vzteku praštit...
@kamila297 Já bych odpověď napsala, ale poslali byste na mě minimálně sociálku. 😉 Ok, tuhle možnost jsem výslovně nezmínila, ale to už je pak na rodičích, jestli tenhle trest vzdají, nebo přistoupí k nějaké formě donucení. Žádný trest nemusí fungovat, a už to tady zaznělo - zákazy nevadí, ignorace nefunguje, z promlouvání a rozhovorů si nic nedělají, fyzické tresty se míjí účinkem... každé dítě je jiné, každý rodič je jiný, tady nikdo z nás nepíše nic víc, než vlastní názor a předpoklad, jak by postupovala ta které z nás. Nic víc ani napsat nejde.
@krystalka ako neostal, tak ho tam 350x odvediem s vetou prid az sa ukludnis, vybehne urobim to zasa znova...dookola. Je to len kto z koho a zatial vedie vas syn. Kope do dveri, znici, strhnem zvreckoveho opravu, rozbije veci, uprace po sebe a nedostane nove. Ved tonie su batolata vobdobi zvodru,to su uz velke deti.
@zarecna - ne neodvedu ho tam, i kdybych chtěla, nedonutím ho, má už pomalu větší sílu, než já....podobné věci u nás fakt takhle řešit nejdou, navíc pokoj má v patře, nepůjdu tam s ním 350x, když vím, že to efekt nemá....tohle fakt kdo nezažil, tak nikdy nepochopí.....a ke zničeným dveřím - zatím nic nezničil, ale kapesné nedostává, nijak mu nechybí, nabízeli jsme mu ho, ale nestál o něj....věci do školy a jídlo dostává a on si prostě nic víc nekupuje....nemá zatím zájem.....ono je fakt u něj těžké najít něco, co by na něj zabralo....ale nic, teď už má zase fajn období, tak snad časem ten mozeček dozraje 😀
u syna se podobné obtíže objevily v cca 6 letech, téměř každý den měl hysterický záchvat (zlost, agresivita vůči mladší sestře i mně) vždy časově ohraničený..jinak velmi citlivý, milý kluk. Po několika měsících se v průběhu toho záchvatu začal objevovat pláč a hodně pomohlo mazlení, chovat i když se tomu v tu chvíli vzpíral. Nyní je mu čerstvých 9 a je to téměř ok, dřívější záchvat se dnes projevuje jen jako špatná nálada (pomáhá mu dát něco dobrého k jídlu, pc...) a po chvíli se to zlepší. Podle mého šlo o nezralost a věkem se to jen upravuje.
A neuvažujete třeba o terapii pevným objetím? Taky by nemusely být špatné rodinné konstelace. Ale to je podle mě řešení spíš pro extrémní případy! Každopádně jak píše @tvarohacek , je lepší věci řešit s klidem. Rady jak na to jsou mj. v knize, na kterou jsem sem dala odkaz. 😉
jA som ucitelka...ucim 10rokov rozne deti v roznom veku, 8 rokov som plus pracovala vo volnom case v neziskovke s detmi so socialne ohrozenych rodin, detmi tyranymi etc. To,ze moj dieta ma rok, neznamena,ze nema skusenosti. si dospela, vacsia silnejsia, vezmem dieta, odnesiem do izby, nech pride,ked sa ukludni, sadnem k dveram a vzdy,ked vybehne ho vratim....alebo si najdi cokolvek ine, co ho upokoji a nasledne az je v stave vnimat, hovor s nim, co sa stalo,preco...etc. Je to dieta, ty si dospela a zodpovedna za hranice.
@zarecna Cizí děti se přece jen lépe vychovávají než ty vlastní 😉 Když jsme syna neměli, měla jsem doslova černobílé názory na to, co dítě nesmí, musí, může, nemůže... Pak když dítě máte, tak najednou není vše tak jasné, máte jiný úhel pohledu - prostě šedá je teorie, zelený strom života 😉
Co zkusit třeba Nevýchovu, mají své stranky a je tam spoustu videi, co a jak 😉. Držím pěsti, ať to brzy přejde 😉