Šestileté děti, co je běžné?
Jdu se tak trochu poradit, a doufám i utvrdit, že i když mi ze syna zůstává občas rozum stát, je to v normálu. Jak se říká, prvorozený prostě získá rodiče nepoučené, u druhorozeného už se tolik neřeší. Náš syn je od malička oříšek. Půl roku prořval, je přecitlivělý, hysterický, ale strašně křehký zároveň a citlivý vůči ostatním. Tak mám pár otázek. Je věčně duchem nepřítomen, musím opakovat věc stokrát. Dodnes nikam nevedlo, že ho důsledně kdykoliv je bos posílám vzít si bačkory, prostě je kdykoliv si všimnu, opět někde nechá (máme tu fakt od země chlad). Když ho pro ně pošlu, přijde bez nich, třeba i dvakrát, protože se cestou "zakouká" nebo jinak "zasekne". To je jen příklad. Musím všechno a u všeho opakovat stokrát, než to dotáhne do kýženého konce. No a dál, bojí se některé vaše dítě tolik vody? On se rád vrhá do bazénu, i když plavec není, ale naprosto nesnáší, když mu máme mýt hlavu. To je taková hysterie, že i my to neradi děláme, ale on přes svůj věk ječí, bulí, jako by mu někdo ubližoval nebo co. Všechno nesnáší, podle jeho slov. Nesnáší vodu tekoucí do uší, okolo očí, nesnáší když se musí obouvat, když se má o něco postarat... já opravdu neznám dítě, co by tak vyvádělo kvůli běžným věcem... Ráno odmlouvá a nechce vstávat, obléci se, má blbou náladu. Já chápu, že je rozespalý, ale večer nechce dlouho usnout a musím být u něj, než usne, jinak by hrozně vyváděl a i třeba zvracel. Neustále se cítí ohrožen, a fakt nevím proč. Na výletě třeba v zoo mne jen na chvíli ztratil z očí, protože se někde zakoukal, a pak mne mezi lidmi neviděl (já jeho ale jo - 5m) a okamžitě spustil scénu obřího řevu a brekotu, ihned prostě chytl rapla. Na větším prostoru se bojí jít třeba jít si hrát na hřiště s tím, že my na něj koukáme z terasy restaurace, když má pocit, že je to moc daleko, nejde, nezláká ho nic. Přitom jsme ho nikdy nikde nenechali ani tím nevyhrožovali. Kdybych věřila na minulé životy, tak on musel být psem, kterýho někdo někde opustil...
Backory - to jsem už vzdala, obě holky chodí bosý, nedělala bych celém den nic jinyho, než upozorňovala na ně.
100x říkat, ano, to je i u nás, dost me to vytaci, vůbec nevnímá. Odpoví jo a neví. Zkousim to jinak, řeknu ted pujdes na zachod, umyjes si ruce, zuby ano? Zopakuje mi to..a stejně denně ty zuby, ustlat, popohanet..rana jsou nejhorší 😔
Ven se nebojí, to ne, spis jde moc daleko, leze kam nemá..
@diamanta má podle mě obavy o tebe jako mámu....spal s tebou v posteli?? jak ho uspáváte....? on potřebuje pocit bezpečí....pořád tulit, mazlit, tulit, mazlit...a chválit.....
myslím si, že každé dítě má stavy, kdy mu musíš opakovat dokola 100x věci....já mám holky malé, ale taky, zasní se, pošlu ji pro ponožky, někdy je přinese, ale jindy přijde nadšená s šatama a dalšíma věcma....
já bych podporovala jistotu, že ho máte rádi, hlavne ty jako máma...a pomáhala mu...vím, že psycholog řekne učit, a už neco musí sám, ale každé dítě je jiné....každé potřebuje jinak času....a kdybych videla, že třeba cca rok to delám a nelepší se to, pak bych až řešila lekaře apod....já si myslím, že taháním dítete po doktorech často vede ještě k vetšímu strachu plus strachu z lekařů....
dnes je hit hned behat po neurologii, psychiatrii popřípade za psychologem, hned do logopedické poradny....místo toho, aby doma nechali rodiče přirozene deti v bezpečí, dali jim jistotu....a nechali je volně v klidu až dozrají....tím ted nemyslím tvuj případ, ale všeobecně....a taky nemyslím extremy....
ohledne mytí vlasů, my to měly taky, ale já když jsem se sprchovala, dcera přišla do koupelny, delá to běžně a já ji ukazovala, i říkala, jdu si mýt vlásky, podívej, zaklloním hlavu a vubec mi neteče do očí voda....a to měla 2 roky...a delala jsem to víckrát a ona v pohode pak zakláněla hlavu....a mladší jsme to ukazovaly na starší....nemá dva roky a delá to taky...i když někdy taky nechce 🙂)
ono se to zlepší....
@renca_hanych tedy...trochu mi spadlo srdce do kalhot, že jsem vzbudila příspěvkem takový soucit, já stále doufám, že to není nic vážnýho, je to občas těžký, ale možná jen nevím, jak to chodí prostě jinde. Do školy dostal odklad, naštěstí. Ve školce si vůbec nestěžují, spolupracuje, ale je strašně upovídaný. Když mi ho vrací, vím že si odfouknou, protože mají hlavu jak balon z těch řečí. Nedělám si iluze, podle mě na nás ve svém podání vyžvaní všechno 🙂 On poslouchá, ale naprosto přehnaně reaguje na dítě, který je zjevně v nesnázích, ať už bečí po mámě nebo má zdravotní problém, on vyvádí jako by šlo o něj samotnýho, to je to, čím je ve školce nejnápadnější. Přes léto jsme se objednali k psychologovi kvůli fobiím, zatím žádná diagnoza nepadla, ale třeba to usínání mne ujistil, že je normální u citlivých dětí, a také mu chybně jinde napsali adhd, s čímž nesouhlasím ani já, a dětský psycholog tedy také ne. Jo, a taky kluk nezdraví, je to ostuda, ale on se za mne schová a kuňkne, nikdo nic neslyší, a on se leda pak ohrazuje že už zdravil. v mš pěkně pozdraví, ale jak potká p.učitelku jinde, nejraději by se jí vyhnul. A ne, nikdo mu neubližuje ani v mš, jsou tam dle mého dobří.
@tarra27 já to taky cítím, že jako potřebuje víc jistoty, víc lásky, ale už fakt nevím jak víc, protože já už jsem úplně rozkrájená pro děti. Je občas pěkně drzý a neposlušný, nemůžu být jako med, a když pořád dokola řešíme jeho blbou náladu a tisící opakování něečho, aby jsme se dobrali konce, tak není ani prostor na něj ňuňat a hrát si. Je už i velký a ráda bych, aby převzal nějakou zodpovědnost. Jinak s tou vodou, on se třeba v létě i liboval, sám se sprchoval, přejížděl si i vlasy,...no a pak se zas vrátí ta stará nenávist k mytí hlavy...on když byl malej, tak prořval každé koupání, jako bysme ho mučili, já to psychicky nedávala, dělal to manžel naštěstí a brzo spolu začli chodit i do vany. Ve dvou letech usínal sám, a najednou zase zlom, strašné scény, zvracení...pořád jsem čekala, kdy to přejde, ale je to furt dokola.
@diamanta tak jsem si uvedomila, ze mame to same, i kdyz nasi male je teprve 2r4m....Ale uplne to same na chlup....Treba se bouchnu a ona propadne hysterickemu brekotu, jestli ziju atd....Strasne citliva, az hystericka....cizich se strasne boji, je sice mala, ale uplne to same co u vas...
je vas takovy odmala?
@diamanta je malý, zlepší se to, uvidíš....je to težký pro tebe jako mámu.....a deti nekdy vztekem dávají najevo strach....a je mi jasný, že to nemužeš přejí jen tak...
dej mu čas a hodne vše dělejte spolu....on zase povyroste a zase to bude lepší....před spaním mazlit, ráno aky....je to náročný, sama mám dve 3 a 2 roky...a nekdy z nich mám taky hlavu 🙂)))
podle me to zase zmizí....je to jen chvilkový návrat....zase získá pocit bezpečí a jistoty a bude to dobré...je to takové ujištění....pro neho
@diamanta Tohle je velmi podobné mému synovi, který je úzkostný. Viděla bych to na dětskou emoční porchu. Bylo by fajn najít dobrého psychologa (a na rovinu píšu, že většina dětských psychologů dobrých není), který by Ti dal rady, jak na něj. Já radím zahrnovat klidem, bezpečím, jistotou - dokud tomu sám neuvěří, že se opravdu nemusí v žádných ohledech ničeho bát. Žádné splínání, žádný nátlak. Hodně trpělivosti!
@diamanta Mám pocit, že čítam o svojom synovi. Do tečky to isté. Všetkého sa bojí, keď sa vzdialim a on ma sekundu nevidí, začne vykrikovať maminka a strašne ječí, umývanie vlasov je u nás boj, priatel ho musí držať aby som ho umyla, keď má kvapku na tvári, hneď si pýta uterák (samozrejme s krikom ). Keď ho ráno budím do školy, stále plače, mazní sa, je mu vraj nanič, všerko ho bolí, ma zlú náladu (spať chodí okolo osmej, ale aj to s krikom a maznením sa ) . Všerko ho rozplače, keď mu na niečo povieme NIE, začne kvíliť a mazniť sa. No horor. Mladšiu sestru (1r.) stále bije a všetko jej bere a zakazuje je. Všetko mu treba povedat sto krát a aj tak bez výsledku dokonca . Dokonca vymýšla aj s jedlom. Nič neje, nech uvarím čokolvek. Niekedy sa stane, že za celý deň zje jeden croissant a vraj neni hladný. Svačiny zo školy mi nosí domov. Som z neho už v koncoch ☹
....s tím umýváním hlavy znám moc dobře u svých sester, řvali snad do svých osmi let, než se uklidnili. Jakmile přišla voda na hlavu v tu ránu křik, že by to vzbudilo sebevětšího spáče! Potom jsem se dozvěděla v jednom dokumentu, že na obličeji jsou velmi citlivé body, i my je můžeme cítit, když si na obličej dáte sprchu. Jsou to nějaké reflexy co nás mají vybudit v případě utonutí ve vodě, neboť na obličeji máme ústa a nos kterým přijímáme kyslík 😉 Jsou to body velmi citlivé a především právě u dětí.
Takže bych zkusila, když se dítkům myje hlavička, aby ji zaklonili a umývat jen vlásky. Na obličejík si může dát třeba žínku, aby měl jistotu že se mu voda do obličeje nedostane.
@diamanta Tak prvni pulka je uplne jako muj syn. Neposloucha, je duchem nepritomny. Dela to i jinde, na palvani, ve skolce. Proste se vypne, doslova. Jde se oblekat, zapomene to ap. Usinani to same. Usina dlouho, neumi to, nejlepe se mnou. Rana jsou peklo! Myti hlavy jsme uz zvladli, dostaval smotany maly rucnik, ten si drzel na ocich a usich a ted uz odbroural i to. Uz ho mam nachystany a pak si rychle utre oci.
Detsky psycholog taky probehl, mel nocni desy a vubec je celkove nekdy jiny....Ale holt to tak je. ADHD taky neni, i kdyz je roztekany a u niceho moc nevydrzi. Preji hodne sil.
@adrianka1712 A jejda, a je mu také šest?? Ráda bych tě nějak podržela, ale snad můžu jen tak, že to budeme sdílet. Mému je 6 a má roční sestru také, ale naštěstí ji nebije, naopak se na ni velmi upnul. Stačí si večer u něj v posteli pustit jak jsem ji točila na video (jsme už jen já a on v posteli abych ho uspala a vždy mu vyprávím smyšlené věci o zvířatech), a on si vyžádá její foto, video, a jak se na něj ona z videa směje a natahuje rukou třeba, tak on se normálně na ní do tý obrazovky směje a natahuje ruku..! To mne strašně zarazilo také, ale jinak v reálu jí vše dovolí, sám si k ní chodí hrát, nechá se olizovat, tiskne ji v náručí... Když někdy něco řeknu třeba se zlobím na ni tak je vždy přede mnou jak sloup a otvírá si na mne pusu ať já na ní vůbec nezvyšuju hlas... S tím jídlem taky vymýšlí moc, jako malý jedl blbě a krmila jsem i hodinu a půl, hrůza. Věčně že ho ze všeho bolí břicho. Od mala. Ale pozor, v létě to přesáhlo všechny meze a ubral na váze a skončil v nemocnici, tak nepodceňovat. Já si taky říkám, jak ho budu budit do školy, když i do školky je to boj, přitom vstáváme relativně pozdě...do školy už se s ním mazlit nebudou, v osm na místě a tečka... 😒 Já ti můžu ohledně jídla poradit dietu, která u nás nastartovala chuť k jídlu a přibýrání, ale už ji nedrží a je to takové průměrné, no. Aspoň tak.
@kija nechci to moc vypisovat, byl v nemocnici s bolestmi a podezřením na psychickou nástavbu, tak ho objednali k tamní psychiatričce, ta ho viděla půl hodiny a toto mu napsala. Ale moje dětská ani psycholog, kam jsem později šla, se tomu jen smějí, že toto dítě rozhodně není adhd, a já chci, aby se to s ním nevleklo. ADHD potřebují farmaka a psychiatra, sama mám pedagogický vzdělání, a vím jak to vypadá, proto píšu, že mu to napsala "omylem", ale myslím tím dle mého omylem, dle dětské i dle psychologa omylem...tato diagnoza se nedá ani napsat za půl hodiny, to je typicky napsané "od stolu". Ta zpráva jde k dětské. Ta to může založit s tím, že to tak je a už se to povleče. Naštěstí moje dětská zná syna dobře, a dle ní to je naprosto mimo, takže to vůbec nevzala v potaz.
Jinak všem díky za příspěvky, a zvlášť těm, co se tu svěřily, že jste na tom v nějakém ohledu stejně. Je dobře vědět, že nejsme sami, mě to nějak uklidˇuje a říkám si, že to je holt jen povaha, ne tragédie 🙂
@diamanta Jo takhle, tak to jsem já pochopila špatně. Tak to absolutně nechápu, to přece nemůže jen tak od stolu diagnostikovat 😒 Jestli to tam nenapsala ve smyslu, že má podezření na ADHD a že je potřeba další vyšetření, ale že ADHD má, tak na to fakt nemám slov ☹ A ten psycholog vám nějak neporadil?
@diamanta ježiš, to se omlouvám, nechtěla jsem aby to vyznělo tak, ale tvůj příspěvek, respektive popis syna mě tak nějak dojal, musí to pro něj být těžké, pro samotného asi nesrozumitelné, proč má strach a z čeho. ikdyž jsem psala že osobní zkušenost nemám, tak přesně před rokem, když malému byly necelé tři roky jsem řešila jeho hysteráky u dr. prostě zničehonic zásek a totální hysterák, řev, ječení, co mě ale štvalo že mě třeba pak začal kopat atd...dr. mě řekla že to je věkem, že mám vydržet a upnout se na tu situaci když už to přijde, že předejítse tomu většinou nedá, pomohla si ho v tom amoku vzít pevně k sobě a pořád dokola opakovat, co ti je, co se stalo, proč brečíš, jak gramofon...po cca 20 minutách se uklidnil a řekl mě že je unavený, ono to trvalo cca 4-5 měsíců a bylo to fakt náročné, doma v té době půl roční mimčo..no prostě mazec. přišli jsme na to že je to opožděná reakce na sourozence, ale já jsem už byla fakt zralá na to s ním někam jít, opravdu jsem si už nevěděla rady a měla jsem pocit že při tom "záchvatu" - brečel, ječel, kopal do dveří, válel se po zemi a strašně řval na mě, že mu zůstanou nějaký trvalý následky, opravdu mi to nepřišlo jako "normální" vzdor, nebo vztek.
K té "diagnoze" nemám co říct to co vám dr napsala 😝
@kija měli jsme jedno sezení, prostřídali jsme se tam, já řekla co se dělo, pak tam šel syn a já se vytratila, pak přišel, byl úplně v pohodě, a psycholog říkal, že tam toho hrozně moc napovídal. Takže jemu se otevřel, na rozdíl od psychiatričky. Nic se nezdálo v nepořádku, už proto, že příště mám pouze přijet pro výsledky toho, co tam syn dělal, kreslil,...nevím, moc jsem se toho nedozvěděla, příště budu moudřejší. Psychologa jsem našla dle recenzí, že je skvělý a lidský a rozumí dětem. Na hodně věcí, co jsem říkala, on říkal, že to je pochopitelný, třeba to usínání...usmíval se. Jen říkal, na můj dotaz, co si myslí o tom adhd, tak se tomu usmál že se kluk nechová jako adhd. To adhd tehdy bylo myslím psáno ve zprávě jako závěr z psychiatrie, nejdřív rozbor jak přišli s tátou do ordinace, jak se tam chovali a pak závěr. A bylo to hodně divné, protože třeba já když tu zprávu četla, tak jsem z toho nabyla dojmu, že manžel se tam choval jak totální blb, a protože tam byla i taková všenaznačující divná poznámka, že otec syna v tomto věku nese...tak jsem manželovi vyčinila, proč syna tahá, když to doma neděláme..a on mi řekl, že chvíli předtím mladýmu sdělili, že půjde na nějaký vyšetření nebo injekci nebo tak, a že byl celej rozhozenej, proto ho nesl. Jeho úloha byla samozřejmě být v nemocnici synovi psychickou oporou..to udělal jen správně. V rozboru nebyl vůbec zohledněn stav a okolnosti na pozadí toho vyšetření... Takže jsem právě kontaktovala jiného, a rovnou psychologa, protože psychiatr, to je přeci jen jiné kafe, tak byli prostě omylem.
@diamanta četla jsem Váš příspěvek a četl se mi velmi těžko 😔 je mi líto co se synem prožíváte, osobní zkušenost nemám - ale jak dlouho toto trvá? je takový od naorzení? jaký jste měla porod? a řešila jste to s Vaší dětskou lékařkou? já bych byla pro konzultaci s ní a třeba si vyžádala vyšetření na neurologii, to mě napadá tak z placu. Jako šestiletý - chodí už do školy? jak to zvládá tam? nebo pokud do školky, jak tam probíhá interakce s kamarády a s učitelkou - jinou autoritou? přeju vám hodně štěstí a hodně sil!