Sdělit dítěti jeho diagnózu?
Kdo z vás má děti s diagnózou? V jakém věku jste jim řekli, co mají za diagnózy?
Zdravotní diagnózy jsou jasné, ty se musí řešit a vysvětlovat hned, ale co diagnózy typu ADD, ADHD, PAS, AS, VD, dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyspraxie, atd. Říct dítěti nebo ne? Pokud jste jim to řekli, nezneuzivaly to děti?
Aktuálně jsme ve fázi, kdy řešíme, kolik toho říct nebo neříct. Zatím nechci uvádět ani diagnózu a ani věk, do školy už chodí.
Když s tím dítětem jdeš k psycholožce nebo do PPP, tak mu přece musíš říct nějaký důvod, proč tam jdete (Jdeme tam kvůli tomu, že se ve škole špatně soustředíš, že se ti pletou písmenka apod). Pak ta psycholožka či pedagožka o té diagnóze mluví a to dítě to slyší (nebo ho vyhnala za dveře?). A pak si myslím, že je vhodné o tom promluvit s dítětem i doma. Navíc, pokud by měl ve škole nějaké úlevy či v nějakém ohledu speciální zacházení, měl by znát důvod.
Syn má dysortografii a dysgrafii, už když jsme šli do poradny, tak jsem mu nastínila, že nejspíš nějaké dys má. A po potvrzení jsme mu to pořádně vysvětlili, není moc rád za úlevy ve škole(stydi se pred ostatnima), ale měl skvělou třídní, která si s tím skvěle poradila. Po prázdninách půjde na druhý stupeň, tak uvidíme, jak to bude zvládat dál.
Hned jak jsme se to dozvěděli, tak jsme mu to řekli. Měl čerstvých osm let a neskutečně se nám všem ulevilo.
Me deti toho maji o dost vic, sve diagnozy znaji. Snazim se k nim chovat, co nejvice to jde, jako ke zdravym. U nas je ale omezeni fyzicke i dusevni.
Ty jo, neumím si představit dítěti to neříct. Syn má jen lehkou VD a pravděpodobně ho čeká nějaké to "dys". Ale ví to, od začátku se s ním o tom bavíme, i mu narovinu říkáme, že víme že to má v lecčems těžší než ostatní děti, ale na druhou stranu to zase není žádná tragédie. Prostě se s ním o tom narovinu bavíme, není to tabu, jen volíme slova. Naopak si myslím, že pro některé děti musí být úleva to slyšet, protože jim hlavička třeba nebere, jak to, že se s něčím tak trápí a jiné děti vůbec. O to víc je dobré o tom s nimi mluvit.
Syn to zatím negativně vůbec nevnímá. Vzal to jako fakt a tečka. Neřeší. Jestli bude ve škole, to asi jo, ale záleží na kolektivu, učitelce i povaze dítěte. Navíc (aspoň tedy v mé sociální bublině) se tohle nebere ani nijak negativně, prostě je to součástí dítěte a nikdo se nad ničím nepodivuje. Někdo je zrzavý, někdo nosí brýle, někdo hůř mluví, někdo je hubený moc a někdo vůbec, někdo má jen mámu, někdo nerad chodí na kroužky. Prostě úplně normální součást dítěte
Samozřejmě že by to měl vědět.
A k čemu bude dobré, to tajit🤔?
Dcera (9,5roku) má VD smíšenou, poruchu pozornosti bez hyperaktivity - ADD a cukrovku 1.typu🍀 a o všech diagnózách ví, od první chvíle, nějak nechápu, proč bych ji to měla tajit?
Holky a nezneužívají to děti? Synovec má několik diagnóz a docela je zneužívá. To nemůžu, mám ... Za to nemůžu, mám ...
Nikde nepíšu tajit, ale nevykladat hned a nepoužívat názvy. Nechat plynout a neříct, ty máš ADHD, tak se hůř soustredis, ale jít na to ano, hůř se soustředíš, pojď přijít na to, jak ti pomoct.
Přijde mi, že hodně dětí už ví, co je ADHD, PAS, AS a další a děti si to řeknou a přinese to víc škody než užitku.
Z pozice učitelky i matky deti s dys poruchami říkám, že to děti mají vědět. Pokud toho někdo zneužívá, je to vina rodičů. Ne těch dětí. Protože jak se k tomu staví rodič, tak se k tomu staví dítě.
Neříkali, nebylo potřeba, normálně jsme se před nimi bavili a tak věděly.
Mluvila o tom před nimi i logopedka a psycholožka.
Ale nejstarší diagnózu dost zneužíval, to ano. Ale u něj si myslím, že to bylo i chybou učitelek, třeba mu rovnou řekly, že nemusí psát poznámky, že mu je překopírují. Tak je nepsal a vyžadoval se toho i v jiných předmětech, kde mu opět ustoupily. A pak se divili, že dítě s milionem dys nedokáže nalepit papíry do sešitu, že si nevede sešity atd.
Kdyby od začátku od něj ty poznámky vyžadovali s tím, že má k dispozici i jejich poznámky, tak udělají lépe. Několikrát jsem to se školou řešila, ale nechtěli slyšet, chtěli mu to co nejvíce ulehčit.
Syn ma VD a ted par mesicu ADHD. Je mu 7 let. Vi o tom,umerne k veku. Uz od 3 let chodime na logopedii a tak a vnimal rozdil mezi sebou a vrstevniky. Ze nemluvi atd..Vedel,ze chodime cvicit jazycek. Mel asistentku ve skolce. Vi,z jakeho duvodu mel odklad a chodil do pripravky. Nevi nazev,ale vi,s cim ma problemy a proc. Ted zjisteni ADHD,ma medikaci. Tezko tajit. Navic i on sam potrebuje vedet,proc se chova tak jak se chova a citi veci tak,jak citi. Ted i sam zhodnotil,jak mu je s leky. Te citi rozdil v tom a tom. To dite to potrebuje vedet,aby se ukotvilo a nehledalo prece proc je jine. Verim,ze v pozdejsim veku se to da zneuzivat ve skole,ze zak muze na neco kaslat,protoze to a to..a schovavat se za diagnozu. Ale nerict diteti jeho problem,tak si neumim predstavit,jak by se citilo. To dite vnima,ze je jine. Mluvi doma o tom otevrene. Dcera mela rakovinu v roce,v dusledku toho nevidi na oko. Vi to. Ze byla moc nemocna,mela nemocne ocicko a nevidi na nej. Nic netajime.
A naopak je dobře, že tyto diagnózy znají i děti a vědí, co obnaseji. Ona nálepka "blbec" nebo "grazl", rozhodně lepší nebyla...
A jak píšu, je to o rodičích. A spolupráci rodiče, škola, PPP.
Já mám teda zatím školkáčka, máme potvrzeno ADHD s tím, že až ve škole se určí jakého stupně. Vzhledem k tomu, že s malou chodíme k psychologovi, tak se dcerka sama hodně ptá a zajímá, proč tam chodíme. I rodina se často ptá, jak to s ní vypadá, takže malá to ví a slyší, že je v něčem jiná. 🙂 Nebo u nás jsou docela oblíbené poznámky od okolí typu - je nevychovaná, měli by jste s ní něco dělat, to moje děti by už dostaly seřezáno apd. Takže i v běžném životě jí kolikrát hajím tím, že ona za to nemůže a že s tím taky něco děláme. Na jednu stranu mi to teda přijde pořád lepší varianta, než když slyší tyhle kecy, že její chování není přijatelné. Jí to hodně mrzí, když to od okolí slyší, je z toho pak smutná a sama kolikrát řekne, že neví, proč to udělala nebo proč se tak chovala. Ona to podědila po svém tátovi a spíš se v tom všichni snažíme najít pozitiva. Mě to aspoň nutí učit zvládat svůj vztek a trénovat trpělivost, což u mě jede na 150% s ní. 😆 A ex začal chodit na ten popud k psychologovi, protože jeho nesportovní rodiče ho jako hyperaktivní dítě na bytě nezvládali, tudíž sám uznal, že si těch traumat z dětství nese dost. 🙂
Nezneuziva...
Letos ji čeká velká změna, kterou sama chtěla a že má 3 "diagnózy" a kdo je dneska nemá? Sama chtěla přestoupit ze školy podle paragrafu 16, na klasickou ZŠ, v SPC mi bylo řečeno - a proč ne? Dokonce jsem odmítla, aby měla ve škole AP, nějaké úlevy mít bude nejspíš kvůli dysfazce, ale jinak ji nic neomezuje...
A jinak dcera má i trochu "nadhled", nebo jak to rict 🍀viděla ve škole slepé deti, hluché děti, ona má jen pumpicku - kterou potřebuje, ale vidí, slyší a to prý je nejvíc (podle jejich slov). A my ji od začátku učíme, že není ostuda, tehdy ještě když ta VD šla opravdu znát, při jejím mluvení, se na něco zeptat, že rozhodně není hloupá a že to všechno natrénujeme a teď skoro v 10letech ví, že kromě pumpička není výrazně jiná než ostatní děti...
Hlavně teda si myslím, že když rodiče danou diagnózu přijmou i dítěti se svým způsobem "uleví" 🍀
Tak já sama měla diagnózu, můj syn má stejnou a vždy jsme to řešili hned. Nepřijde mi fér to tajit. Navíc pokud toho děti zneužívají je to spíš chyba výchovy. U nás diagnóza znamenala právě naopak mnohem víc práce aby se stíhal krok s ostatními.
Nečetla jsem komentáře, napíšu, jak to máme mi:
1) sama mám ve třetí třídě diagnotikovanou (údajně těžkou) dyslexii. Ano, dostala jsem ve třetí třídě papír, že "tahle diagnoza a tohle trénujte, zkontrolujeme za rok". Mamka se tenkrát (bez mé přímé účasti a vlastěn i vědomí) domluvila, že žádné úlevy a prostě jedeme normálně dál. I když možná to jí samé pomohlo neřešit, že mi prostě jazyy nejdou (sama je učitelka AJ). V páté třídě jsem si dost proti doporučení rodičů vydupala zkoušky na humanitní gympl, které jsem kupodivu udělala - bez jakýchkoliv úlev (to byla podmínka školy, prý)... měla jsem dost kliku: škola otevírala jednu všeobecnou, druhou humanitní třídu. A prostě vzala 60 lidí, ty, co chtěli do humanitní, dala do humanitní, pak naplnila všeobecnou a zbytek do 60 dala do té humanitní. Skončilo nás ve třídě 5 dyslektiků, ještě všichni ve stejné polovině na jazyky, takže jazykáři museli chtě-nechtě snížit nároky. ... stejně jsme oscilovala mezi 3-4. Nicméně rodiče to braly že "nepropadá, snaží se, je na výběrové škole, takže vlastně výborné výsledky". ... Teprve kolem maturity někdo vyhrabal moje papíry z pedagogické poradny a začal poukazovat na to, že vlastně mám mít nějaké úlevy, které ale reálně nikdo nikdy nedoržoval (a já na ně koukala jak na voly, proč by jako najednou měli) ... Ano, po celou tu dobu jsme o diagnoze věděla, ale vlastně z ní nikdy nevyvozovala žádné důsledky, protože je nevyvozovali moje rodiče (snad krom toho, že na přijímačky se mnou tenkrát fakt dřeli jak koně, abych měla vůbec šanci, když teda chci.)
2) Teď mám dítě s diagnozou v první třídě. Je na něj napsaná asistentka, chodíme na logopedii, do poradny a podobně, ale nemá momentálně žádné explicitní úlevy. Nicméně má zlaté učitelky, ketré mi hodí referovat o tom, jak mám být na svého syna hrdá a jak mu to krásně jde (asistentka má dospělou dceru se stejnou diagnozou)... a občas přijdou s tím "on byl dneska hrozně unavený, neudělal ani půlku práce... tušíte příčinu?" Žádné "dodělat, zabrat".
Normálně se před synem o diagnoze bavíme, ale nikdy jsme explicitně nerozebírala diagnozu s ním. Nikdy jsem mu neřekla "hele, máš papír na to, že tohle ti prostě nepůjde". A syn sám se vlastně nikdy neptal. ... Předpokládám, že tak někdy za dva roky může nastat situace, kdy syn začne hledat vrstevníky podobné sobě. Pokud si ej do té doby nenajde "přirozenou" cestou, asi mu zkusím pomoct právě přes skupiny s podobnou diagnozou. Pokud se tak stane, asi bude muset nastat to "hledej lidi s tímhle papírem"... ALe možná ta situace nikdy nenastane.
Ps: je pravděpodobné, že mám stejnou "poruchu", jako syn, je nikdy nediagnostikovanou. A tu diagnozu k ničemu nepotřebuji.
Dítě chodí do běžné školy bez úlev a asistentky, proto se nezajímá, jak je možné, že něco dělá jinak než spolužáci. Ví, že něco je jinak, ale bez konkrétního pojmenování. Fungujeme tak dlouho, ale teď už známe konkrétní problém, proto uvažuju, jestli to tak nechat a fungovat dál, nebo mu říct, že je mu to a to.
Ja jsem dceri normalne rekla, ze jdeme zjitit proc ji nejdou pismena a spatne se ji cte…uplne na diagnozu se neptala, stejne ji to nic nerekne..ma ulevy, ale nejak to extra neresila..v PPP to nejspis pochopila dostatecne..a niceho nezneuziva, ve skole je rada ze “zije” 😀 a ma svych starosti dost, aby to zvladla, takze nema kapacitu na to neceho zneuzivat
Já jsem pro s dětmi mluvit vždy otevřeně a pravdivě, úměrně věku. Vím, že třeba synovi od kamarádky se nesmírně ulevilo, když uslyšel, že on za to nemůže, že je trošku jiný a má některé potíže. Jinak měl dojem, že je to jeho vina, že některé situace nezvládá ideálně a trápilo ho to. Pomohlo to jeho sebepřijetí. Ve škole svou diagnózu předhazuje opravdu jen sem tam někdo výjimečně a to z rodin, kde s dítětem zrovna moc nepracují. Dítě má pak zmatek v hodnotách, v tom, co je správné a co už ne. Pokud rodiče se školou spolupracují, domlouvají se na možnostech podpory i možnostech samotného dítěte, funguje to dobře.
Mluvíme o tom od začátku, ale syn má těžkou hemofilii.
Mluvíme o tom, syn má VD a PAS, je to doprovázené výraznými pohyby rukou a hlavy. Zatím se stalo jednou, že přišel smutný, protože na něj kluk ve škole vypálil, že je postiženej ( nejspíš mu to tak vysvětlili jeho rodiče) . Tak to se vyloženě ptal jestli je to pravda, to bylo těžký 😔
Já to znám z trochu jiného úhlu. Můj mladší bratr má ADD, nějaká dys. (Přesně už nevím). Od druhé třídy má diagnózu. Ve škole na to měli speciální pedagožku, kam chodil na češtinu - měl úlevy. Spolužáci ve třídě se mu za to smáli…
Doma však jsem se s ním učila, dřeli jsme. Babi když hlídala, tak na to taky kladla důraz. Postupně se začal zlepšovat, makal na sobě, protože viděl výsledky. A pak přišla Mamka a hodila do toho vidle, že je hrozný chudáček. Že potřebuje speciální přístup, pauzy, úlevy. No a brácha se toho chytil a začal se jen vymlouvat a na všechno kašlat, protože to přece říká máma 🙃
Za mě osobně je fajn, aby dítě vědělo, že něco je jinak. Aby se s tím naučilo samo pracovat co nejdřív. Ale výmluvy začnou jedině, když to uslyší od rodičů 🤷🏻♀️
@sassyai tak ale to se tu trochu pletou hrušky a jablka. Jedna věc je mluvit s dítětem aby věděl co, jak a proč a druhá je ho demotivovat k jakýmkoliv výkonům a práci. To je už na každém rodiči, ale troufám si říct, že tohle co dělala vaše maminka není standardní přístup drtivé většiny takových dětí 🤷🏻♀️
moje dítě mělo psychické problémy, po kolečku SPC/PPP, kdy tedy dostal ofiko diagnozu a podpůrná opatření jsem mu důkladně vysvětlila co a jak.. kluk se přijal, pochopil, co a jak a oběma se nám neskutečně ulevilo, ve finále se neskutečně zlepšil ve škole z vlastní vůle.. loni to vypadalo, že nepřežijeme první stupeň a letos dal pátou třídu s vyznamenáním.. jsem na něj hrozně pyšná a věřím, že za to z velké části může otevřená komunikace mezi námi.. nekývla jsem na všechny úlevy, měl z PPP požadavek pouze na slovní hodnocení a to vč. vysvědčení, to by ho za mě sociálně stáhlo v kolektivu úplně na dno a nakonec to zvládá s prstem v nose
Ví to od 4 let. A dělá jsi z toho už i srandu
Tak dcera má vývojovou dysfázii, měla lehkou hyperaktivitu a ano ví, že je "jiná" než její vrstevníci a kamarádi. Ve 3 letech vůbec nemluvila, takže jí bylo divné, proč nechodí s ostatními dětmi do školky, kterou máme 5 minut od domu, ale proč jezdíme hodinu a půl do logo stacionáře. Také ví, že kvůli tomu má odklad do školy, než toho více pochopí a zlepší se jí výslovnost. Učíme se s ní od 2,5 roku, většinu se naučila, "vydřela si to" a vnímá, proč se s ní pořád něco učíme a s mladší sestrou ne (protože ta je zdravá a té to do hlavy leze samo). Teď má dcera 6.
Takže ano, ví že má nějakou dg, ale přesný název nezná, protože ani nechápe, co to je za slova.
Nijak toho nezneužívá, spíš by se chtěla vyrovnat vrstevníkům a mrzí jí, že taková je.