Plačtivá 13letá dcera. Co mohu jako rodič udělat?

Nekladete na ni velké požadavky, třeba i nevědomky, a ona to pak touží splnit dokonale, aby vám udělala radost? Chce to zjistit příčinu, posilovat sebevědomí, naučit se pracovat s kritikou, brát to tak, že to není neúspěch, ale je to jen proces učení.
Asi bych to zkusila řešit s psychologem, pak zkusila klidně nějakou alternativu, jestli j ti to aspoň trochu blízké a není proti srsti např. bachovky, kineziologii, meditaci...

@martt Ona rika, ze se to kolikrat spousti samo.Treba se ucitel zeptal, kdyz zapomnela ucebnici obcanky, proc si nesedla k nekomu jinymu, kdo ji mel.To je posledni storka. U jsme se domluvily, ze horsi znamky nebudem doma komentovat, rovnou se to pujdem racionalne proste doucit.Asi to bude fakt na dýl.

@levandule_k
I to si kladu za otazku. Zkusim nekomentovat znamky. Ona ma problem i se zspojit k drtem, pry pristoupi do jejich krouzku, dtoji, posloucha a mlci. Asi je to nejak komplexnejsi, o tom sebevedomi. Bojim se, aby ji predstava, ze jde k psychlohovi, nevystresovala taky , jakoze ji tim davam najevo, ze je s ni neco spatne nebo jinak. O Bachovkach jsem slysela, moc nevim, co si o tom myslet, zda to fakt muze bejt i funkcni antistres.

@jandula1979 hele nevim jestli jde neco delat. Me takhle sly slzy pri zkoušení ve skole taky. Takovy pocity sebezklamani. Nevim jak u maturity, ale u statnic jsem taky slzela kdyz jsem nevedela odpoved na jednu otazku. To uz jsem to zkousela drzet ale rudy oci proste neovlivnis. Bulela jsem pak az venku na chodbe. Da se rict ze bezduvodne, diplomka za 1 obhajoba asi za 2 nebo mozna taky za 1. Asi to chce fakt nejakeho psychologa a zlepsit vlastni sebevedomi a nacvik chovani v podobnych zatezovych situacich. Ale holka s tim musi byt ok, sama chtit. Mne v tomto veku vzala mama k detske psycholozce protoze jsem byla nedmiru plactiva z dovodu tezke situace doma s tatou (dlouhodoba nemoc s trv.naskedky...hlavne psychickymi). Ale ja to sabotovala, mela vkastni hlavu a proste ten pubertalni vzdor, hlavne nedelat to co okolí ocekava. Jinak jsem se vzdy snazila pomahat a delat vse co se ma, ale prave kolikrat jsem se vlastne bezduvodne sprajcla ze zrovna ted ne. Ze nejsem ta, hodna, na kterou je vzdy spoleh. Tak to nejak zkuste probrat co s tim, jestli ji to vadi (vadi) a jestli s tim neco chce zkusit delat. S tim psychologem to je tezke, to jsem zjistila v dospelisti. Nesedne kazdy. Musi sednout i lidsky. Jinak to moc nefunhuje.

Potřebuje zvýšit sebevědomí, vím z vlastní zkušenosti.....není to hned....u mne se to zlepšovalo věkem. Držím pěsti🍀

@jandula1979 je to proste citliva duse. Ja taky vestsinou mlcela a pozorovala. Nezapojovala jsem se moc. Ale vsechno vnimala do podrobnosti a kolikrat az moc. Takove ry obecne reci trenera ke vsem, jsem si vzdy brala osobne a celkem mne zranovaly. Jo byla jsem na chvostu, ale basket jsem mela rada a chtela tam chodit i kdyz jsem byla fakt skoro nejhorsi. Nebo jsem si to myslela. No co taky kdyz mne preskocily o hlavu mensi holky. Trochu vice sebevedomi prislo au na vs, kde jsem si zapisovala kurzy podle sebe navic co mne bavily a tam jsem se i zapojovala a komentovala pred tridou. Ale vzdy jen v oblasti ve ktere jsem byla jak ryba ve vode.

@konidana dekuju, zkusim probrat jestli to cejzi treba tak, ze si to chce probrat s nejakou nezavislou osobou, ze by treba mela lepsi napad.Stejne podle vseho, jak ted vsichni rikaji, dostanem pripadny termin tak za pulrok, musim zavolat pediatricce, jestli treba musi byt zadanka.Jo, ja sama jsem taky parkrat mela slzy pred zkousejicim na VS, uplne jste mi to pripomnela...Ten nacvik situaci, to je dobrej podnet, kdyby je umela rozklicovat.

@zlataberta jakym způsobem jste na to sla, s tim sebevedomim?

@jandula1979 Já bych se jí asi, se jí zeptala, jestli si o tom chce pokecat s psychologem, že při rozhovoru s ním můžou přijít na to, co jí vadí, prezentovala bych to jako pokec o životě. Řekla bych jí, že může poskytnout nestranný pohled na situaci na rozdíl ode mne.
Eventuálně si zkus sama psychologa pro sebe, třeba abys probrala, jak nejlépe reagovat, abys jí podpořila.
Bachovky - někdo je chválí, někdo říká, že je to neúčinné. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by měly negativní účinek. Asi bych se zeptala dcery, jestli to chce vyzkoušet, ale zase, aby si nemyslela, že je špatná, že potřebuje opravit...takže se přiznám, že nevím, jak bych to komunikovala...

@konidana no vim, ze to nejde moc nutit, introvert jako nikdy nebude tancit na stole pro potechu ostatnich,jen jsem chtela pomoct, aby si nepripadala tak odstrcena, je to pak trochu zacarovanej kruh, kdyz se stydi zapojit...

@jandula1979 Nepomohlo by jí vědět, že jsi taky bojovala se slzami, že někdo to tak má...

My jsme měli spolužačku na SŠ, která se rozbrečela kvůli každé horší známce než jedničce...trvalo to celou SŠ, měla sama na sebe šílené požadavky a vytvářela si sama na sebe pravidla a tresty...(podle mě by pomohl psycholog). Dnes je z ní úspěšná lékařka, ale bylo mi jejích stavů vždy líto...

@jandula1979 Já jsem ani nemusela dostat špatnou známku, stačilo, když se na mne někdo cizí podíval, nebo promluvil🙂 to sebevědomí pomalu přicházelo, že jsem si k sobě hledala lidi, se kterými je mi dobře a necítím se s nimi méněcenná, nebo nevím, jak to popsat.....nemá nějakou kamarádku, která se nad ni povyšuje, nebo nějakou partu, kde ji třeba uráží, nebo tak??? Já jsem měla na zš takovou "kamarádku" s kterou to moje sebevědomí šlo hodně dolů.....teď manžel říká, že takové sebevědomí ještě neviděl😀 a hlavně!! mít se ráda, to dělá divy. Nechat ji zkrátka říct i svůj názor, mluvit s ní o snech, které by si chtěla splnit, aby v tobě zkrátka měla kamarádku a nebála se ti svěřit, že ji hned odbudeš.....aby prostě měla pocit, že pro někoho něco znamená. Držím pěsti, bude to dobrý🍀

@jandula1979 Školního psychologa nemáte? Děti ho většinou znají z různých programů, takže to pro ně není cizí neznámá autorita, ale u nás s nimi jezdí i na adapťák, znají ho jako fajn člověka (chápu, nemusí to tak být všude). U nás tohle funguje docela dobře. Je to určitě práce na vlastním sebevědomí, netuším, jak je na tom druhé dvojče, jestli se tahle dcera necítí v jejím stínu. Ta lítost nad něčím nepodařeným je velká, zvlášť v tom dospívání, pamatuju si to taky. Když se na to podívám zpětně, rozhodně to bylo v tom nízkém sebevědomí, chybělo ujištění, že nemusím mít vše dokonale a že každá zkušenost, i ta negativní, nás posune dál. Tak příště zkusím kontruktivně vymyslet, jak situaci vyřešit - sednout si k někomu, kdo učebnici má. Na referát se lépe připravit, čas na to očividně byl, když volný čas tráví zevlováním místo hromady kroužků, takže se jde donutit, protože to předejde trapným slzám před tabulí. Mluvit s ní jemně, s pochopením, ale na férovku.

Ono je to hodně povahou. Mám takovou maminku, stačí říct úplně nevinnou poznámku a hned ji zkazím celý den, slzy v očích, všechno vidí hned černě a třikrát horší než to ve skutečnosti je. A nejde s tím moc bojovat. Neměla s rodičema úplně lehké dětství, tak jsem si myslela, že je to tím. Narodila se mi dcera a je jak přes kopírák. Stačí málo a hned se hroutí a sama říká, že ani neví proč. Že ty slzy jdou samy, že to nejde zastavit. Dostává bachovky, mám pocit, že je to o chlup lepší, ale povahu nepředělám. Začala chodit na jógu, to mi doporučila kamarádka, že jí to třeba pomůže v sebeuvědomění a že jí to aspoň trochu vyklidní. Zatím je jí 6 let, školy se docela bojím.

@zlataberta Kamaradky ve tride prave nema zadny, dve co se s nima trochu bavila, odesly kvůli sikaně. Sedi pry o prestavce v lavici a cte si, zatimco ostatni vcetne segry dvojcete řàdej...

@misa_pise presne to rika, ze samo. Ze to nejde zastavit, ty slzy

Me prijde, ze jako starsi dite a pubertak (hlavne na zakladce) jsem taky byla dost plactiva a litostiva. Myslim, ze to vychazelo dost ze sebelitosti (nemela jsem moc kamaradek, byla jsem spis sprt na okraji) a pak z reakce, ze se vlastne sebelituju a sem strasna. A ty slzy racionalne zastavit nesly. Plne me to preslo. Jako dospela brecim opravdu malokdy a podobne pocity ani sebelitost nemam. Myslim, ze to taky bylo treba dost pubertalni hormonalni.

@zuzkasim mame, ale je to rustinarka, ktera to vzala, pac to nechtel nikdo delat. Na hodinach rustiny pry na studenty akorat jeci.To mi tedy neprijde moc duveryhodna na to, abych si s ni sejdnala schůzku, popravde receno... Vubec nevim, jak a odkud zacit, jak dceri to sebevedomi nastartovat.

Já jsem taky bulela kvůli každýmu prdu, doma i ve škole. Jsem teda dost citlivá celý život. I když je mi 35 tak mě někdy něco rozbulí, kolikrát ani nevím proč. Někdy je to ve vzteku, někdy, když jsem ve stresu... Neovlivním to, a nezastavím to. Bulím u každého filmu, kde je jen trochu něco dojemnějšího, bulím na svatbách, když šla dcera do první třídy nebo syn do školky, tak jsem bulela taky jako blázen... Citím se pak samozřejmě trapně, ale nikdo mi za to nikdy hlavu neurval, v podstatě se snažím sama sebe přesvědčit, že lidi na mě kouknout, řeknou si, že mi hrabe a hned to pak zapomenou... Mám super práci, muže, děti, cestuju a žiju spokojeně. Možná jsem švihlá, ale nikdy jsem neuvažovala, že půjdu k psychologovi, prostě se beru taková jaká jsem. Jo a jsem taky uzavřená a stydlivá. Nejlíp se cítím ve skupině lidí, co delší dobu znám, to jsem pak i vtipná a zábavná, ale při styku s novýma lidma jsem úplně zakřiknutý neviditelný človíček. Je asi pravda, že sebevědomí nemám úplně do výšin...

@jandula1979 Je to povaha, tu úplně nezměníš, ale pracovat s tím myslím jde. Rozhodně je základ s dcerou mluvit - jednak aby mluvila ona, aby to ze sebe dostala, abyste se zkusily dostat k jádru pudla, a pak abys mluvila ty a optimisticky ji vlévala sebevědomí do žil, dávala třeba i příklady ze života, vysvětlila a povzbudila. Podle mě k tomu hodně přispívá ta její odstrčenost v kolektivu...víš, proč to je, proč se nezapojí? Ostatní se jí smějí, nechtějí se s ní bavit, ubližují jí, nebo proč to tak je? Tohle má podle mě velký podíl na tom. Samozřejmě pokud třeba se něco nepovede ve škole, tak nevynadat, ale nastínit, jak by to třeba bylo lepší udělat, aby výsledek byl pak lepší, aby právě na nějaké ty slzy nedošlo (MMCH - slzy nejsou trapné, to bych hodně podtrhla a zdůraznila při těch vašich rozhovorech).
Asi bych i dost mluvila s dvojčetem - snažila bych se z ní vymámit, co se v té třídě děje a co ostatní holky a celá třída na sestru atd. Ale zase bych se vyvarovala tomu, abych dvojče instruovala k zapojení sestry.
Rada jako taková asi moc není, je potřeba to ušít přesně na míru tomu dítěti. Mluvit je základ, pak neshazovat, povzbudit, ale zase neomlouvat až příliš. Bude to asi běh na dlouhou trať, kor když už do toho hází vidle puberta.
Moje starší dcera je takový taky trochu uzlíček nervů, ale skrytě, bouchne to pak doma, kdy to z ní spadne všechno, je na gymplu, takže škola fakt náročná, a prostě ne vždy se daří, ale naštěstí to máme nějak vyladěno, takže se nehroutí až tolik. Ale dalo to práce, pracujeme na tom vlastně od 1.třídy, proběhla pak na základce i šikana, takže tam to bylo hodně náročné, ale mluvili jsme, nenechali ji v tom, vysvětlovali, podrželi, a šlo to.
No a pokud by nic nepomohlo, tak psycholog bude asi dobrá volba - prvně pro tebe jako rodiče, aby sis třeba ujasnila, jak na to, a pak pro dceru. Ale jak píšu úplně na začátku, lítostivou povahu úplně nepřebiješ.

@jandula1979 ještě mne napadlo, ví kam by chtěla jít po ZŠ? má nějakou představu co ano, a co ne? Pokud to neví jistě, tak by bylo ještě moc fajn objednat se do PPP na studijní předpoklady. V PPP se nenechte odbýt, že to je brzo, klidně jim napiš mail, co bys ještě chtěla řešit(ti plačtivost a s tím spojené věci), aby na to byla psycholožka připravena a nemuseli jste to řešit před dcerou. A určitě vzít obě dvojčata. Nedělat rozdíly. Může tam být třeba nějaký vnitřní souboj s druhým dvojčetem. Já jsem jedináček, ale zas jsem nějak v sobě měla představu, že musím být ve všem nejlepší. Ta PPP před volbou střední mi pomohla hodně. Potvrdili mi v čem jsem dobrá a kam směřovat. Pomáhalo mi, když mě někdo ocenil, pochválil, co se povedlo. Známky doma naši vůbec neřešili (do trojek na výzo to je určitě ok), učit jsem se chtěla sama od sebe a nějaká ta trojka nebo 4 nebo 5 mne vždy rozhodily. Teda trojky z některých předmětů pak už ne. Ani to nebylo to sebezklamání, jak jsem psala, ale prostě lítost, sebelítost a vědomí, že mám na víc. Ale musela bych se na učivo třeba aspoň jednou podívat, abych nedostala 4 ze zkoušení z literatury nebo z dějepisu 😅 Aspon na tu 4 jsem to ukecala i se sebevětšim oknem

@jandula1979 a povahu nezměníš. To nezapojování se, čtení nonstop pod lavicí , to jsem měla úplně stejně a byla jsem v tom spokojená 🙂

Pokusila bych se konzultovat s psychologem, ktery bude schopen zjistit zda je problem v sebevedomi nebo zda je jen introvertni a velmi citliva. Oboje je mozne a kazda varianta vyzaduje jiny pristup, ale obe dve moznosti jsou resitelne. Silne bych odrazovala od toho resit to (na zaklade diskuze, nic ve zlem 🙂 ) jako nedostatek sebevedomi. To muze mit v naprostem poradku, ale prave i kvuli nemu na sebe klade prilisne naroky a pak neunese zklamani z toho, ze pochybila. Kdyz z dcerou mluvis o jejich spoluzacich, proc radeji sedi v lavici a cte si? Mozna je to malo sebevedomi, mozna se jen zapojit neumi a mozna se zapojit nechce. Psycholog (i dobry terapeut) by mel umet poradit a natrenovat techniky, jak svoje emoce v danou chvili odlozit a "odplakat" si to az doma

@maciceksta já po dětech bulim i u pohádky o červený karkulce, když na to přijde. O normálních filmech ani nemluvim🙈 občas mne rozbrečí i knížka. většinou v okamžiku, když už stěžejní (i drsný )děj mám přečtený, tak pak nějaký konec...

@jandula1979 ona má pocit, že jí nikdo nerozumí a ony zase, že je divná, to znám moc dobře.....hlavně, aby jí neubližovaly a nesmály se jí....musí si na to přijít sama, myslím, že ve 13ti ji můžeš pomoct hlavně ty, nebo psycholog....prostě ji nesrážet k zemi, ale brát ji takovou, jaká je.

@jandula1979 asi bych na to šla fakt radši oklikou přes ty studijní předpoklady a řešila to s psycholožkou tam. KLidně i schůzku v PPP předem ty sama. (mám zkušenost se synem kdy jsme v PPP už párkrát byli, i já sama kvůli němu takto, řešili jsme školní zralost, neplynulost řeči, dys poruchy atd.) S dcerou bych to neřešila. nech ji žít. Buď tu pro ní, pomož, když bude chtít atd. ale asi se nijak nevnucuj. Vždy jen tak mimochodem v návaznosti na jiné věci.

@konidana Jo, i knížky. Jednou jsem si vzala knihu do práce, veděla jsem, že budu mít klidnější den a měla jsem být v kanceláři sama... No jasně, že jsem se rozbulela, a v tom přišel kolega, co potřeboval něco řešit... No tlemil se mi, že bulím u knihy, já jsem se tlemila s ním a o té doby čtu jen doma v posteli 🙂 Je to hrozná povaha toto, ale srovnala jsem se s tím 🙂

Ja to mam dodnes.. ve skole pri zkouseni, pri mluveni pred tridou.. proste stres.. ale celkove mnohdy nevim proc brecim a nejde s tim nic.. v predesle praci jsem kvuli tomu nebyla schopna resit problemy s kolegyni.. hned jsem brecela a to byla.konecna.. trochu se to zlepsilo, ale ted mam zas obdobi, kdy nejsem schopna resit neco citlivejsiho.. a nevim proc, neumim na to prijit..

Pomaha mi podpora, cas a respekt od druhych.. tady v praci vedi ze jsem takova, jsou tu jen chlapi, je to pro me jednodussi.. naucila jsem se zastat se sve prace o ktere vim, ze je dobre odvedena, stat si za svym.. to taky pomohlo - jsem jista a tim pevnejsi a rozhodnejsi..

Takze urcite je to cele o (sebe)jistote..

Dcerku bych podporila, nabidla ji treba vyzkouseni, zda si pak bude jistejsi.. nebo at sama.zkusi vymyslet nejakou cestu...

Se mnou to nikdo neresil, jen jsem byla za ubulenou.. a to je spatne..