Naprosto odlišní sourozenci. Jak podpořit toho staršího?
Ahoj maminky, mám dvě děti, dva chlapce, kteří jsou od sebe úplně jak protiklady.
Starší je introvertní, všechno mu šíleně dlouho trvá, společnost ostatních mu hrozně vadí, často brečí, často se nudí, nic nechce, je takový spruzený, hrozně dlouho mu trvá než se k něčemu odhodlá, většinou k tomu ani nedojde...
Dám třeba příklad z koupaliště, strašně vyváděl, hystericky křičel, se se tam utopí, se ve vodě nestačí, přitom já jsem tam stála a ukazovala mu, že tam stačím a vodu mám pod prsa, vylezla jsem ven a ukazují mu, že on má hlavu nad mé prsa, že tam musí stačit taky, no strašný řev ať ho vezmu do ruky....nakonec jsem to musela udělat tak, že jsem mu chytla nohy a potopila se, abych ho postavila....najednou zjistil, že tam opravdu stačí a byl klid a pohoda....
Mezi tím mi tam skákal mladší, kterému bylo zas naprosto fuk že tam nestačí, plavat neumí a že se může utopit 😑😏🤦
Druhý je jeho pravý opak, společnost vyhledává pořád, nesnáší být sám, kde je nějaká akce tak musí být její součástí, pořád navazuje někde kontakty, v obchodě, na hřišti, jen tak na chodníku oslovuje cizí děti a tak, do všeho se vrhá po hlavě a ničeho se nebojí...
Chtěla bych staršímu nějak pomoci, aby se tolik nebál a byl víc akční , protože na něm vidím, že kolikrát chce ale prostě strach je silnější než on....jak ho nějak podpořit?
Dětem je 5 a 8.
Mám 2 kluky. Jeden věčně v pohodě (2 roky) a druhý (5 let) ve věčné nepohode 👌😅
Úplně radu nemam , ale my to máme úplně stejně. Kluky 13 a 8. Starší absolutní introvert samotář, společnost vůbec nevyhledavá více lidí mu dělá problém , kdyz si pred bytovkou hraji ostatni deti je radsi zalezly doma. Mladší úplny opak ten naopak děti a vrstevníky vyhledává. A poslední dobou strhává sebou toho staršího. Jde třeba ven před bytovku za dětmi starší je chvíli pozoruje a pak jde také. Takže to chce čas.
Snazila bych se respektovat jejich odlisnosti a netlacit toho “min pohodoveho” do situaci, ktere mu nejsou prijemne. Mozna potrebuje vic casu, vic trpelivosti, nez se odhodla, mozna je moc ponorenej ve svy vlastni hlave, ale kdyz se ho budes snazit, ač nenapadne, dostrkat nekam bliz k “byt jako bracha”, muzes nadelat vic skody nez uzitku. Introverti jsou taky lidi 😀 a i kdyz vypadame navenek casto zamyslene, znudene nebo zpruzele, neznamena to hned ze jsme nespokojeni 😅 treba je mu v tom fajn? Nemyslim kdyz se boji, to samozrejme potrebuje tvoji pomoc, ale spis ve smyslu uznat jeho pocity a rict mu ze jsou v poradku, ne ve stylu “jeeezis ty zas nadelas, to nic neni”. Podpor kazdeho v jeho individualite, nesrovnavej a nesnaz se je dostat na stejnou uroven 😉 dulezite je aby byli kazdy v tom svem spokojeni, i kdyz to bude kazde jine a treba i jine od toho, co vyhovuje tobe.
Moje děti (holka, kluk) mají taky odlišné povahy (ne úplně, ale v hodně věcech), takže taky musím na každého používat jiné metody, člověk se to postupem času naučí, co na koho platí. U každého musím hlídat jiné věci (například o dceru se nebojím, že by spadla, i kdyby vylezla kamkoli a dělala tam cokoli, syna naopak sleduji, aby neupadl na rovném chodníku 😀), každému stejnou situaci vysvětlím trochu jinak.
Ohledně vody - syn (3) taky nevěřil, že tam dosáhne, logika ukazování ("je mi to po kolena") taky nefungovala, tak jsem mu taky navrhla, že půjde do náruče a postupně ho budu v té náruči pouštět hlouběji, až dosáhne sám a uvidí sám a že teprve až bude chtít, může se mě sám pustit a stát sám. Potom byl nadšený, voda mu nevadila. Možná to ten tvůj taky napřed chce vyzkoušet fyzicky a nevěří svému úsudku (tj. že to "geometricky" vychází, že bude mít hlavu nad vodou), možná ho to myšlení brzdí v tom dělat fyzické věci.
Dcera je introvert a citlivá (syn možná extrovert v něčem), taky se občas bojí nových věcí a pak ji třeba hodně baví a je v pohodě. Prostě potřebuje čas na rozkoukávání (byla a jsem stejná). Občas jí o dané věci/situaci povídám dopředu, probereme různé možnosti, co se může stát a jak se na to dá reagovat. Pak o tom třeba i zpětně mluvíme. Uznávám pocity, říkám třeba i zkušenosti z mého dětství (byla jsem stejná, takže si na své pocity pamatuji).